Celosvětová Potopa – argument 6

Dr. Andrew A. Snelling

Přeloženo z www.answersingenesis.org

MNOHÉ VRSTVY JSOU UKLÁDÁNY V RYCHLÉM SLEDU

Horniny se běžně neohýbají; lámou se, protože jsou tvrdé a křehké. Na mnoha místech však nalézáme celé sledy vrstev, které se ohnuly, aniž by praskly, což svědčí o tom, že všechny horninové vrstvy byly uloženy rychle a ohnuty tehdy, když byly ještě vlhké a vláčné před konečným ztvrdnutím. Například tapeatské pískovce ve Velkém kaňonu jsou ohnuty do pravého úhlu (90°) bez známek zlomů. K tomuto ohnutí mohlo však dojít teprve poté, co byl zbytek vrstev uložen, prý za „480 milionů let“, zatímco tapeatské pískovce zůstaly vlhké a vláčné.

Komentář k argumentu 6

HORNINOVÉ VRSTVY JSOU OHNUTÉ, NE VŠAK ROZLÁMANÉ

Jak by se mohl sloupec sedimentárních vrstev zvrásnit aniž by popraskal? Jedinou možností pro tento jev je, že všechny sedimentární vrstvy byly uloženy v rychlém sledu a poté hned zvrásněny, dokud byly ještě měkké a vláčné.

Tímto článkem končí série výkladů k šesti hlavním geologickým důkazům, které svědčí pro Potopu podle Geneze.

Geologické doklady obsahující fosilie tvoří tisíce metrů sedimentárních vrstev, ačkoli ne všechny tyhle vrstvy nalézáme po celém světě a jejich mocnost se mění od místa k místu. Na většině míst je odkryta jen malá část, jako třeba asi 1371 m strat ve stěnách Velkého kaňonu.

Uniformitariánští geologové (tj. evolucionisté, vyznávající dlouhé věky) věří, že tyhle vrstvy sedimentů byly uloženy a zdeformovány v uplynulých 500 milionech let. Pokud to opravdu trvalo miliony let, pak jednotlivé vrstvy usazenin byly ukládány pomalu a sledy vrstev by byly rozesety tu a tam. Naproti tomu, pokud všechna tahle strata uložila globální kataklyzmatická Potopa podle Geneze za méně než rok, pak by byly jednotlivé vrstvy uloženy v rychlém sledu, jedna na druhou.

Vidíme ve stěnách Velkého kaňonu důkazy toho, že usazeninové vrstvy byly všechny uloženy rychle za sebou? Ano, v každém případě!

Předchozí článek v téhle sérii doložil fakt, že chybějí důkazy pro pomalou a postupnou erozi mezi vrstvami sedimentů. Tento článek zkoumá důkazy toho, zda celý sled sedimentárních vrstev byl ještě měkký během následného ohýbání a zda strata postihlo jen omezené rozlamování. Tyhle horninové vrstvy by měly popraskat a drobit se, pokud by usazenina nebyla ještě relativně měkká a vláčná.

Pevná hornina popraská, je-li ohýbána

Je-li pevná, tvrdá hornina ohýbána, vždy se rozlomí a praskne, protože je křehká. (obrázek 1) Hornina se ohne jen tehdy, je-li ještě měkká a vláčná, jako hrnčířská hlína. Pokud hlínu necháme vyschnout, není už vláčná, nýbrž tvrdá a křehká, takže každý pokus o její ohnutí způsobí, že popraská a rozdrobí se. (1). Když voda ukládá sedimenty do vrstvy, trochu vody zůstane a je zachycena mezi zrny sedimentu. Mezi zrny sedimentu mohou také být částečky jílu. Když jsou další vrstvy sedimentů ukládány na vzniklé uloženiny, tlak stlačí částečky sedimentu blíže k sobě a vytlačí většinu vody. Vnitřní teplo země také může odstranit vodu ze sedimentu. Jak vrstva sedimentu vysychá, chemikálie, které byly ve vodě a mezi částečkami jílu, se mění v přírodní tmel. Tento tmel mění původní měkkou a mokrou vrstvu sedimentu ve tvrdou, křehkou horninovou vrstvu.

Tento proces, technicky známý jako diageneze, může být neuvěřitelně rychlý (2). Je doloženo, že proběhl během hodin, ale většinou trvá dny či měsíce, což záleží na převládajících podmínkách. Netrvá miliony let, ani v dnešních pomalých a postupných geologických podmínkách.

Zvrásnění celých sledů strat bez rozlomení

Příklady ohnutých horninových vrstev (obrázky 2-4)
Obrázek 2. Hranice mezi kaibabskou plošinou a méně vyzdviženými východními kaňony se vyznačuje velkou schodovitou vrásou zvanou východokaibabský průhyb.

Obrázky 3 a 4. V několika postranních kaňonech jsou k vidění tyhle zvrásněné vrstvy sedimentů. Všechny tyhle vrstvy musely být měkké a vláčné v téže době, aby mohly být zvrásněny bez rozlámání. Zvrásněné tapeatské pískovce můžeme vidět v kaňonu Carbon a zvrásněné vrstvy muavských a redwallských vápenců můžeme vidět podél potoka Kwagunt (Obr. 4).

Obrázky poskytl Dr. Snelling

Sled usazeninových vrstev ve stěnách Velkého kaňonu o mocnosti 1500 m ční vysoko nad úroveň současného moře. Pohyby země v minulosti vytlačily tenhle sedimentární sled do tvaru kaibabské plošiny. Avšak východní část sledu (na východě Velkého kaňonu a v oblasti Mramorového kaňonu v severní Arizoně) nebyla vytlačena tak vysoko a je asi o 762 m níže než kaibabská plošina. Hranici mezi kaibabskou plošinou a méně vyzdviženými východními kaňony tvoří velká schodovitá vrása zvaná východokaibabský průhyb (obrázek 2).

Tyhle zvrásněné sedimentární vrstvy můžeme vidět v několika postranních kaňonech. Například zvrásněné tapeatské pískovce můžeme vidět v kaňonu Carbon (obrázek 3). Všimněte si, že tyhle vrstvy pískovce byly ohnuty o 90° (do pravého úhlu), avšak hornina nebyla na vrcholu vrásy rozlámána. Podobně jsou zvrásněné vrstvy muavských a redwallských vápenců k vidění podél blízkého potoka Kwagunt (obrázek 4). Ani zvrásnění těchto vápenců nezpůsobilo jejich rozlámání či popraskání, jak by se dalo očekávat u starých křehkých hornin. Jednoznačným závěrem je, že tyhle vrstvy pískovců a vápenců byly všechny zvrásněny a zohýbány, pokud byly usazeniny ještě měkké a vláčné, velmi brzy poté, co byly uloženy.

Zde spočívá nepřekonatelné dilema pro uniformitariánské geology. Ti tvrdí, že tapeatský pískovec a muavský vápenec byly uloženy před 500-520 miliony let (3); redwallský vápenec před 330-340 miliony let (4); pak kaibabský vápenec na vrcholu tohoto sledu (obrázek 2) před 260 miliony let (5). Nakonec byla vyzdvižena kaibabská plošina (před zhruba 60 miliony let), což způsobilo zvrásnění (6). To představuje časové rozpětí asi 440 milionů let mezi prvním uložením a zvrásněním. Jak mohly být tapeatský pískovec a muavský vápenec stále měkké a vláčné? Nerozlámaly by se a nerozdrobily, kdyby byly zvrásněny 440 milionů let po uložení?

Běžné vysvětlení zní, že pod tlakem a v žáru pohřbívání byly vytvrzené vrstvy pískovce a vápence ohýbány tak pomalu, že se chovaly jako pružné hmoty a tedy se nerozlámaly (7). Avšak tlak i žár by byly způsobily znatelné změny v nerostech těchto hornin, jasné známky metamorfózy. Takové přeměněné nerosty či rekrystalizaci způsobenou takovým pružným chováním (9) však v těchto horninách nepozorujeme. Pískovec i vápenec ve vrásách jsou identické s jinými sedimentárními vrstvami.

Jediným logickým závěrem je, že ona prodleva 440 milionů let mezi uložením a zvrásněním nikdy neexistovala! Naopak, sled tapeatských a kaibabských strat byl uložen rychle za sebou v prvních etapách globální kataklyzmatické Potopy, jak to popisuje kniha Genesis, a pak následovalo vyzdvižení kaibabské plošiny v posledních měsících Potopy. Pouze tato teorie vysvětluje zvrásnění celého sledu strat bez znatelného rozlámání.

Závěr

Uniformitariánští geologové tvrdí, že desítky tisíc stop vrstev usazenin obsahujících fosilie byly ukládány více než 500 milionů let. Naproti tomu globální kataklyzmatická Potopa popsaná v Genesis 7-8 vede geology-kreacionisty k víře, že většina těchto vrstev byla uložena za pouhý rok. Takže během Potopy bylo navršeno mnoho různých strat v rychlém sledu za sebou.

Ve stěnách Velkého kaňonu můžeme vidět, že celý vodorovný sled usazeninových vrstev byl zvrásněn bez rozlámání, prý 440 milionů let poté, co byly uloženy tapeatské pískovce a muavský vápenec a 200 milionů let poté, co byl uložen kaibabský vápenec. Jediný způsob, jak vysvětlit, jak mohla být tahle pískovcová a vápencová lože zvrásněna jako kdyby byla stále vláčná, je konstatovat, že byla uložena během Potopy podle Geneze, pouhé měsíce předtím, než byla zvrásněna. Evoluční vysvětlení operující s dlouhými věky nejsou s to přiměřeně vysvětlit tyto jevy.

V téhle zvláštní sérii o geologii jsme ukázali, že když přijmeme Potopu popsanou v Genezi 7-8 jako skutečnou událost v historii země, zjistíme, že geologické důkazy jsou zcela v harmonii se Slovem Božím. Jak vody oceánů zalévaly kontinenty, pohřbívaly rostliny i zvířata v rychlém sledu. Tyhle rychle uložené vrstvy usazenin pokryly rozsáhlá území a uchovaly fosilie mořských tvorů ve vrstvách, které jsou vysoko nad současnou úrovní moře. Písek i další usazeniny v těchto vrstvách byly unášeny na dlouhé vzdálenosti od svého zdroje. Ukázali jsme, že mnohé z těchto sedimentárních strat byly ukládány rychle za sebou, a jen proto se mohly zvrásnit a ohnout, aniž došlo k pomalému dlouhodobému vymílání materiálu (erozi) mezi vrstvami.

Jak bychom očekávali, důkazy v Božím stvořeném světě zcela souhlasí s tím, co čteme v Božím Slově Bibli.
„To hlavní ve tvém slovu je pravda, všechny tvoje soudy jsou spravedlivé, platné věčně“, říká nám žalmista (Žalm 119:160).

Odkazy k argumentu 6

1. E. S. Hills, “Physics of Deformation,” Elements of Structural Geology (London: Methuen & Co., 1970), pp. 77–103; G. H. Davis and S. J. Reynolds, “Kinematic Analysis,” Structural Geology of Rocks and Regions, 2nd ed. (New York: John Wiley & Sons, 1996), pp. 38–97.
2. Z. L. Sujkowski, “Diagenesis,” Bulletin of the American Association of Petroleum Geologists 42 (1958): 2694–2697; H. Blatt, Sedimentary Petrology, 2nd ed. (New York: W. H. Freeman and Company, 1992), pp. 125–159.
3. L. T. Middleton and D. K. Elliott, “Tonto Group,” in Grand Canyon Geology, 2nd ed., S. S. Beus and M. Morales, eds. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 90–106.
4. S. S. Beus, “Redwall Limestone and Surprise Canyon Formation,” in Grand Canyon Geology, 2nd ed., S. S. Beus and M. Morales, eds. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 115–135.
5. R. L. Hopkins and K. L. Thompson, “Kaibab Formation,” in Grand Canyon Geology, 2nd ed., S. S. Beus and M. Morales, eds. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 196–211.
6. P. W. Huntoon, “Post-Precambrian Tectonism in the Grand Canyon Region,” in Grand Canyon Geology, 2nd ed., S. S. Beus and M. Morales, eds. (New York: Oxford University Press, 2003), pp. 222–259.
7. E. S. Hills, “Environment, Time and Material,” Elements of Structural Geology (London: Methuen & Co., 1970), pp. 104–139; G. H. Davis and S. J. Reynolds, “Dynamic Analysis,” Structural Geology of Rocks and Regions, 2nd ed. (New York: John Wiley & Sons, 1996), pp. 98–149.
8. R. H. Vernon, Metamorphic Processes: Reactions and Microstructure Development (London: George Allen & Unwin, 1976); K. Bucher and M. Frey, Petrogenesis of Metamorphic Rocks, 7th ed. (Berlin: Springer-Verlag, 2002).
9. Ref. 8; G. H. Davis and S. J. Reynolds, “Deformation Mechanisms and Microstructures,” Structural Geology of Rocks and Regions, 2nd ed. (New York: John Wiley & Sons, 1996), pp. 150–202.