Timothy R. Stout
Z Creation Matters, May/June 2010, Volume 15, Number 3 str.6 přeložil Pavel Kábrt – 07/2010.
Evoluční teorie se může jevit jako smysluplná. Nabízí zdánlivě přijatelné vysvětlení škály života napříč historií, počínajíc spontáním vznikem stavebních kamenů života, aminokyselin a nukleových kyselin, k sebereplikujícím se molekulám, dále živým buňkám a nakonec pokročilým, mnohobuněčným organizmům jako je člověk.
Naproti tomu Bible prohlašuje, že živý Bůh stvořil vesmír a v něm život. Evolucionisté často tvrdí, že důkazy pro evoluci jsou prokazatelné, a tudíž není třeba víry „ …v neprokazatelnou nadpřirozenou sílu; která je buď nesmyslná anebo bezvýznamná… Sliby v nesmrtelné spasení nebo strach z věčného zavržení jsou iluzorní a škodlivé“ (Kurtz a Wilson, 1973). Než se však někdo zcela nadchne těmito evolučními tvrzeními, měl by se nejprve seznámit s důležitým pozorováním. V podstatě veškeré pozorování, které na první pohled podporuje evoluci, při bližším pohledu zmizí. Detaily přečasto ukáží, že to, co bylo prezentováno jako důkazy pro evoluci, ve skutečnosti svědčí proti ní.
Charles Darwin, který objevil přírodní výběr a položil základy velké části moderní evoluční teorie ve své knize O původu druhů, na tento problém neustále narážel a potýkal se s ním. V předchozím vydání Creation Matters (to je časopis společnosti CRS, jehož název je dvojsmyslný: význam může znít „Věci, týkající se stvoření“, ale stejně tak i „Na stvoření záleží“, poz. překl.) Stout ukázal (2010), jak byl Darwin opakovaně nucen vynalézat imaginární vysvětlování rozporu mezi tím, co věřil, že by být pozorováno mělo a tím, co ve skutečnosti pozorováno bylo. (Mám v úmyslu tento zmíněný článek přeložit, poz. překl.)
V tomto článku se stručně podíváme na jeden reprezentativní příklad této skutečnosti. Millerův experiment „Původ života“ (obr. vpravo). V roce 1953 Stanley Miller provedl experiment stále ještě uváděný ve většině úvodních biologických učebnic dnešních škol. Smíchal vodní páru, metan, čpavek a vodík v jiskrové komoře. Když došlo k výboji vysokého napětí uvnitř těchto plynů, produktem byly složité molekuly včetně několika různých druhů aminokyselin. Evolucionisté tvrdí, že tento pokus ukazuje, jak přírodní fyzikální zákony mohly vytvořit stavební bloky molekul, které se později staly živými buňkami. Z toho plyne, že žádný Stvořitel, jakožto zdroj života, nebyl potřeba.
Na první pohled to vypadá, že Millerův experiment podporuje evoluci. To je také důvod, proč to učebnice stále uvádějí. Jenže: problémy jsou v detailech. V biochemii je mnoho zákonitostí, které jdou proti možnosti přírozeného vzniku života. Podívejme se, jak přesnější analýza Millerových výsledků potvrzuje platnost těchto zákonitostí.
1. Nepoužitelný poměr aminokyselin. Existuje mnoho druhů aminokyselin; živé soustavy upřednostňují 20 druhů. Různé druhy mají různé chemické vlastnosti. Nejdůležitější vlastností je, zda daný druh aminokyseliny je molekulami vody poután nebo odpuzován. V živých organizmech je tento poměr vyrovnaný. Nejsnáze vznikají a také nejjednodušší jsou aminokyseliny, které voda odpuzuje. Millerův pokus dává asymetrické rozdělení: produkuje asi 100 krát více aminokyselin vodu odpuzujících než vážících (Miller, 1959), což je zcela odpovídající tomu, co bychom očekávali ze zákonů chemické rovnováhy. Nahodilé procesy nejsou schopny využít takto asymetrické rozložení.
2. Dehet. 80 % Millerových produktů byl inertní dehet, pro život nepoužitelný. Jen 2 % tvořily aminokyseliny. Aminokyseliny, které získal, by se na dehet byly změnily, kdyby byl nepoužil svých schopností biochemika a neodstranil je okamžitě z dosahu elektrického výboje. Tak to probíhá u všech podobných experimentů. Produkují dehet anebo nic (Shapiro, 1986). Hypotetická „předvěká polévka“, o které evolucionisté tak často mluví, nebyla v laboratoři nikdy demonstrována.
3. Smrtelné molekuly. Mnoho sloučenin, které pokus vyprodukoval, je pro život jedovatých, včetně kyseliny mravenčí. Chemicky jsou velmi agresivní a ochotně útočí (tj. chem. navazují se) jedna na druhou a zničily by každou složitější molekulu, která by se objevila. Experimenty produkují ve skutečnosti dvakrát tolik kyseliny mravenčí než chemicky vázaných aminokyselin.
4. Příliš mnoho vodíku. Nikdo nedokázal zopakovat Millerův původní experiment tak, aby dostal podobné výsledky. To má svůj dobrý důvod. Ve své směsi použil Miller vysoké množství vodíku. Avšak rozbor hornin ukazuje, že tak vysoké množství nikdy neexistovalo. Když je však toto množství zmenšeno na realističtější hodnotu, výsledky jsou drasticky decimovány (Anonymous, 2003).
A tak vlastně Millerův experiment ilustruje jevy, které působí proti přirozenému vzniku života a zcela jej vylučují. Toto však zjistíme jen tím, že rozebereme detaily. Millerův experiment v tomto ohledu není výjimkou. Ať se podíváme kamkoliv, všude najdeme příklady, kde detaily příkře protiřečí evolučním tvrzením.
To má ovšem svůj důvod. Bůh naplánoval vesmír tak, aby ukázal svědectví o sobě jako Stvořiteli. Když vědecká fakta správně vyhodnotíme, může to vést každého člověka k Němu. Svědectví, které nám Bůh dává, je tak jasné a silné, že když ho někdo ignoruje, Bůh takové jednání nazývá „bez výmluvy“.
Odkazy na literaturu
- Anonymous. (2003, May 14). Primordial recipe: Spark and stir. Astrobiology Magazine. Retrieved June 23, 2010, from
www.astrobio.net/exclusive/461/primordial-recipe-spark-and-stir - Kurtz, P. and E.H. Wilson. 1973. Humanist Manifesto II. Retrieved June 6, 2010, from www.americanhumanist.org/Who_We_Are/About_Humanism/Humanist_Manifesto_II
- Miller, S. and H. Urey. 1959. Organic compound synthesis on the primitive Earth. Science 130:245–251.
- Shapiro, R. 1986. ORIGINS: A Skeptic’s Guide to the Creation of Life on the Earth. Summit Books, New York, pp. 113, 208, 302.
- Stout, T. 2010. “…Without Excuse! The Testimony of Darwin’s Imaginary Evidence.” Creation Matters 15(2):4.