Z Mutation and the increase of information) – teze č. 04 přeložil Pavel Akrman – 01/2025.
Podcast
Zvuková verze tohoto článku
Podle evoluční teorie se předpokládá, že makroevoluce byla řízena náhodnou řadou těch mutací, které se v příslušném prostředí organismu ukázaly jako výhodné pro přírodní výběr. V roce 2005 biolog Gerald Bergman a jeho tým prohledali téměř devatenáct milionů publikací ve snaze nalézt prospěšné mutace. Z celkového počtu 453 732 popsaných mutací však mohlo být pouze 186 určeno jako relativně prospěšných. Navíc u žádné z těchto mutací nebylo prokázáno navýšení genetické informace pro tvorbu nových funkčně schopných proteinů.
V sekulární biologii existuje široký předpoklad, že počet různých druhů, které kdy obývaly Zemi, je přibližně 2 x 1014 (cca 200 miliard). Podle zastánců evoluce je k vytvoření nového druhu nutně potřeba asi tisíc přechodových forem. Z evolučně teoretického hlediska tedy muselo k dnešnímu dni na Zemi žít přibližně 2 x 1017 přechodových forem. Dostat se z jedné přechodové formy do druhé mělo údajně vyžadovat dalších asi tisíc prospěšných mutací. To znamená, že do dnešního dne muselo proběhnout kolem 2 x 1020 prospěšných mutací.
Tato čísla by měla platit za posledních 500 milionů let (což je předpokládaná doba průběhu evoluce), takže v celosvětovém průměru by to znamenalo 10 000 prospěšných mutací za sekundu! Přesto se v celé odborné literatuře posledních desetiletí nepodařilo zdokumentovat ani jedinou mutaci, která by k DNA přidala smysluplné kódování.1,2
Je také nutné vzít v úvahu, že v tomto názorném příkladu mluvíme o skutečně úspěšných mutacích. Podle evoluční teorie by muselo dojít k neskutečně obrovskému množství náhodných mutací, aby každou sekundu došlo k 10 000 úspěšných.
Závěr
Pro evoluční teorii je zásadně důležité, aby se vlákna DNA prodlužovala samovolně a často. Skutečnost, že se ani po desetiletích zkoumání nepodařilo prokázat výskyt takovéhoto jevu (s blahodárným účinkem pro organismus), může mimo jiné souviset s kontrolními mechanismy uvnitř buněk, které právě tomuto brání. Mutace mohou tento kontrolní proces po duplikaci přežít pouze tehdy, pokud jsou tvořeny stejným počtem stavebních bloků jako originál. Jinak budou okamžitě zničeny.
Přední zastánce evoluční teorie Richard Dawkins byl dotázán, zda může uvést nějaký příklad modifikace organismu, do kterého byly přidány informace. Takový případ však nebyl schopen uvést.3 Podle názoru Lee Spetnera je „neschopnost uvést byť jen jediný příklad mutace, která by přidala informace, mnohem závažnější než jen chybějící podpora pro teorii.“4
Faktem tedy zůstává, že ani po více než padesáti letech intenzivního výzkumu se nepodařilo najít jediný příklad nárůstu inteligentních informací v genomu.
Odkazy
- Gerald R. Bergman, Darwinism and the Deterioration of the Genome , CRSQ 42/2, září 2005, strany 110–112.
- Barney Maddox, Mutace: Surovina pro evoluci? Skutky a fakta 36/9, září 2007, strany 10–13.
- Gillian Brown, A Response to Barry Williams , The Skeptic 18/3, září 1998.
- Lee Spetner, ani náhodou! , The Judaica Press, 1997, strany 107 a 131.