„Mládě Lucy“: Dobrá zpráva pro kreacionisty

V etiopské oblasti Dikika byl odhalen mladý jedinec stejného druhu jako slavná „Lucy“.¹ Tento exemplář je pozoruhodně dobře zachovalý. Jedná se o mládě ve věku něco kolem tří let, a „stáří“ fosilie má být 3,3 milionu let. Zatím trvalo pečlivé odstraňování velké části kostry z pískovce pět let, a práce dosud nejsou u konce; k potvrzení toho, jak přesně vypadaly například kosti chodidel, to může trvat ještě několik dalších let.

Proč je to důležité

Již objev samotné „Lucy“ (později pojmenované Australopithecus afarensis), vzbudil velký rozruch. Zdálo se, že evolucionisté konečně našli onoho úžasného „kandidáta na lidského předka“ – takového, který údajně chodil vzpřímeně a měl téměř dokonalou kombinaci vlastností opice a člověka.

Ale jak už to tak zpravidla bývá, časem začaly věci vypadat jinak, když anatomové pečlivě studovali fosilní kosti Lucy a další exempláře jejího rodu Australopithecus [srov. totéž s údajným velrybím mezičlánkem Pakicetus]. Za použití objektivní počítačové techniky několik výzkumníků (jako např. evolucionista Dr. Charles Oxnard) poukázalo na to, že tyto rysy jako celek vůbec nejsou nějakým polotovarem mezi opicemi a lidmi. Upozornili také na to, že ani jejich způsob chůze nebyl tak vzpřímený jako u lidí. Navíc to vypadalo, že prsty na rukou a nohou u jiných exemplářů druhu Lucy jsou dlouhé a zakřivené jako u opic, které se houpou na stromech. Jejich paže byly dlouhé jako ruce stromolezců. [Další podrobnosti najdete v části Australopithecus afarensis v přehledu fosilních důkazů o údajných lidoopech – Část 2: Ne-lidští hominidé z časopisu Journal of Creation]

Ve snaze udržet svou „opo-člověčí“ vizi se tvrdilo, že tyto rysy byly jen evoluční „zbytky“. Nicméně když se ukázalo, že i samotná kostra Lucy má stejný mechanismus v zápěstí jako mají šimpanzi a gorily (zápěstí se „zamkne“ pro chůzi na kloubech, tzv. knuckle-walking), bylo mnohem obtížnější toto tvrzení obhájit – viz Lucy chodila na kloubech, a více technický článek Chodila Lucy vzpřímeně?, a novější Lucy: chodila vzpřímená – nebo v bludném kruhu? (Byl to také zbytek? Pokud ano, proč ho přírodní výběr neodstranil, jestliže se už nepoužíval?)

Knuckle-walking – gorila používající chůzi na kloubech. Všimněte si, že váha je nesena na středních článcích prstů, zápěstí je v neutrální poloze, loket je natažený a rameno se vnitřně otáčí. (Springer Link, Foto kredit: Dr. Angel Zeininger)

A aby to bylo pro víru v Lucy jako „lidského“ předka ještě horší, daly i lebky ostatních australopiteků po naskenování orgánu rovnováhy důkaz, že vůbec nemohli chodit vzpřímeně jako lidé.²

Někteří se mohli nadále utěšovat představou, že někteří australopitéci museli mít alespoň základní schopnost řeči. Tato víra se zakládala na tom, že uvnitř jejich lebek byly patrné otisky struktur povrchu mozku, což ukazovalo na to, že mají stejnou strukturu jako my v oblastech našeho mozku používanou pro řeč. Ale i tyto důkazy padly do prachu po zjištění, že stejnou strukturu mají i ​některé žijící opice, ale používají je pro jiné než lingvistické účely (viz také Navržená mysl: rozhovor s neurologem a občasným výzkumníkem „opolidí“ Petrem Line a Opičí hrátky okolo původu řeči).

Samozřejmě, když se tyto důkazy hromadily, přibývalo také nespočet evolučních obrázků a výstav ukazujících „Lucy“ s vykreslenými „lidsko-opičími“ rysy (např. lidské ruce a nohy). Jakkoliv to odporovalo důkazům, přesto bylo příliš těžké opravit všechna ta vyobrazení, jak se zdá.

Lepší uchování = více informací

Takže tento objev ještě lépe zachovalého³ exempláře Lucyina rodu (je tak podobný, že není zařazen jen do stejného rodu, ale i do stejného druhu) je něco, u čehož informovaný kreacionista nastraží uši ještě dřív, než pozná další podrobnosti. A skutečně se zdá, že pokud vůbec bylo něco odhaleno, jen to přitlouká další hřebík do rakve.

• Po úpravě k velikosti těla nebyl mozek výrazně větší než u opice.
• Byla nalezena kompletní jazylka (spojená s hrtanem), která byla zcela totožná se šimpanzí. Žádný důkaz o jakékoli řečové schopnosti, jak někteří doufali.
• Celá prstní kost je zakřivená jako u šimpanze. Zakřivené prsty jsou určeny pro uchopení ve stromech.
• Lopatka je totožná s gorilí – je navržená pro lezení po stromech a chůzi po kloubech, nikoli pro vzpřímenou chůzi.
• Charakteristiky orgánu rovnováhy v lebce potvrzují, že jeho pohyb nebyl, stejně jako u šimpanze, zpravidla vzpřímený.

Připojený komentář k článku v časopise Nature diplomaticky uvádí o posledních třech z výše uvedených, že „všechny tři druhy důkazů naznačují, že pohyb A. afarensis pravděpodobně nebyl omezen pouze na chůzi po dvou nohách“.⁴ Autor, uznávaný paleoantropolog, přiznává, že rysy tohoto tvora jsou „mnohem více podobné opicím než u pozdějších taxonů, které jsou právem zahrnuty do našeho vlastního rodu Homo.“⁵ (srovnejte tuto analýzu v našem časopise Journal of Creation s dalším článkem tohoto autora,⁶ Žádné přechodové články v „evoluci člověka“ – řečeno jazykem evolucionistů.)

Podle autora komentáře v Nature, který se na „mládě Lucy“ dívá evoluční „optikou“, je to proto, že je ještě „primitivní“, tj. ještě se dostatečně nevyvinulo.

Daleko větší smysl však dává jít cestou přímého chápání důkazů:

• Důvodem, proč tento exemplář vypadá tak podobný opicím je to, že je členem (nyní vyhynulé) skupiny tvorů podobných opicím, odděleně stvořený od lidi a jiných skupin opic. Dr. Oxnard na základě multivariační analýzy již dávno tvrdil, že australopitékové se od lidí i šimpanzů odlišují více než od sebe navzájem.⁷
• Důvod, proč nelze všechny ty anatomické rysy spojovat s lidskou chůzí je jednoduše ten, že byly totožné s opicemi; chůze opic je jiná než chůze člověka, a žádné opice zpravidla nechodí vzpřímeně.

Na obrázku vpravo je oblast Dikika, Etiopie

„Mládě Lucy“ pak v jediném pěkném exempláři soustřeďuje pozornost na všechny záležitosti, které byly dříve zjeveny jednotlivě, a vytváří tak hromadící se tíhu důkazů proti nápadu lidského předka. To vše musí být „v rámci mezioborové dohody“ obzvláště trpce pociťováno. Zdá se, že komentáře k tomuto exempláři jsou tu a tam poněkud zlehčující, jako by nás měly ujistit, že existuje nějaký důvod pro předchozí závěry výzkumníků o tom, že afarensis chodil vzpřímeně. A/nebo že se to možná (nějak) stalo jen na určitý čas – podobně jako u živého trpasličího šimpanze. Jenže to není skutečný bipedalismus, jak se na tom všichni shodli.⁸

Doufejme, že až budou zbývající anatomické rysy „postkraniální kostry“ pracně vytěženy ze skály, získáme ještě podrobnější důkazy o tom, jak afarensis a australopitékové obecně vypadali. Je téměř jisté, že to dále podpoří již tak zdrcující argument, že australopitékové nebyli předky člověka. Mimochodem, s tím souhlasí dokonce i někteří evolucionisté. Problém ostatních, kterým je zatěžko opustit tuto myšlenku, je pravděpodobně ten, že za dveřmi nestojí žádný další kandidát.

Pokud je nějakým vodítkem historie, nebude to trvat dlouho. Nicméně s ohledem na kombinaci často kusých důkazů, lidské touhy po slávě a silné potřeby vyplnit toto evoluční vakuum, může klidně nastat další, desítky let trvající kolo spekulací o možnosti vzniku zcela nové skupiny tvorů, a klamat tak miliony. Přinejmenším to ale znamená, že tíha tzv. důkazů bude ustupovat.

Odkazy a poznámky

1. Zeresenay Alemseged, Fred Spoor, William H. Kimbel, René Bobe, Denis Geraads, Denné Reed and Jonathan G. Wynn, A juvenile early hominin skeleton from Dikika, Ethiopia, Nature 443(7109):296–301, 21 September 2006.
2. Fred Spoor, Bernard Wood, and F. Zonneveld, Implications of early hominid morphology for evolution of human bipedal locomotion, Nature 369(6482):645–648, 1994.
3. Mimochodem i přesto, že i evolucionisté připisují vysokou zachovalost rychlému pohřbení, s největší pravděpodobností při záplavách, my se můžeme domnívat, že téměř jistě šlo o událost až po Potopě. Tedy o lokální záplavu, ne o celosvětovou Noemovu Potopu.
4. Bernard Wood (News and Views) ‘Palaeoanthropology: A precious little bundle’ Nature 443(7109):278–281, 21 September 2006.
5. Samozřejmě; je to proto, že všichni z tohoto rodu (např. erectus, neanderthalensis ) jsou jednoduše lidé – potomci Adama. A dokonce i někteří evolucionisté tvrdili, že by měli být přeřazeni ke stejnému druhovému jménu jako my.
6. Bernard Wood and M. Collard, The human genus, Science 284(5411):65–71, 1999.
7. C.E. Oxnard, Nature 258:389–395, 1975.
8. Při tom všem by se nemělo předpokládat, že kdyby se tato stvoření ukázala jako bipední, dokazovalo by to, že jsou předky lidstva. Bůh mohl stvořit dvounohá stvoření, která jsou nyní vyhynulá. Jde ale o to ukázat, jak neuvěřitelně slabý je pro evolucionisty i tento „výstavní“ příklad, jehož vrcholem byl bipedalismus.