Velkolepé zvrásnění

Zohýbané horninové vrstvy podkopávají miliony let

Gavin Cox

Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 04/2024. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com. Zdroj úvodního obrázku: ©Creative Commons/James St. John.

Už jste někdy viděli při chůzi na pláži zvrásněné vrstvy (skalní vrásy) v útesech a obdivovali je? Spousta příkladů takového vrásnění ve skalách se nachází podél jižního pobřeží Anglie. Většina z nich zahrnuje více společně ohnutých horninových vrstev najednou. Jak k tomu vůbec došlo a jaké síly byly potřebné k zohýbání hornin tak dramatickým způsobem?

Ještě důležitější je to, jak dlouho tyto procesy trvaly? Informace o geologii na internetu a v televizi neustále posilují představu o obrovském stáří Země. Věří se, že síly a rychlost procesů, které vidíme kolem sebe, se za miliony let příliš nezměnily. Údajným klíčem k pochopení minulosti a toho, co vidíme v současnosti, je do nekonečna opakovaná mantra „pomalu a postupně“. Tato myšlenka, kterou navrhl skotský geolog James Hutton (1726–1797), se nazývá „uniformitarianismus“. Hutton, který je oslavován jako „zakladatel moderní geologie“, prohlásil (zvýraznění přidáno):

…minulá historie naší planety musí být vysvětlována pouze tím, co lze vidět a co probíhá nyní … Nepřipadají v úvahu žádné síly, které nejsou na zeměkouli přirozené, nelze připustit žádné postupy kromě těch, jejichž princip známe.¹

Hutton byl deista, což znamená, že věřil v nějakého stvořitele, ale ne v Boha Bible. A biblickou historii popíral – konkrétně nadpřirozené, nedávné stvoření, po němž následovala asi o 1 700 let později globální Potopa. Kvůli svému deismu také vyloučil interpretaci zohýbaných vrstev jako důsledek Noemovy Potopy. Takže Hutton a jeho následovníci odmítli Potopu ještě předtím, než vůbec prozkoumali geologické důkazy, které by především měly být prostředkem k vysvětlení geologických faktů.² Ale jak uvidíme, pro něco jako jsou zvrásněné vrstvy je tím nejlepším vysvětlením Potopa.

Vrstvy pod napětím

Obrázek 1

Obrázek 1: Tři způsoby napětí, působící na horniny.

Horniny se v něčem dost podobají lidem – i ony mohou být ve stresu! A stejně jako lidé, i horniny reagují na stres různými způsoby. Toto napětí je síla působící na horninu, která může pracovat v různých směrech. Při roztahování horniny dochází k „tahovému napětí“. Stlačování horniny způsobuje „tlakové napětí“. A dvě síly, působící ze dvou opačných směrů, ale vzájemně posunutých, vytvářejí „namáhání střihem“ (viz obrázek 1).

Někteří lidé se dokážou vyrovnat se stresem lépe než jiní, a stejně tak to platí u hornin. Změna tvaru horniny vlivem takového napětí se nazývá křehká deformace, která vede ke třem typům změny tvaru.

Pokud se hornina po uvolnění napětí může „vrátit zpět“, dochází k tzv. pružné deformaci. Jestliže hornina pod napětím změní tvar a nevrátí se do původního tvaru, pak mluvíme o tvárné deformaci.

A konečně, jsou-li horniny namáhány dostatečně silně, popraskají a tím se nevratně změní – a to se nazývá křehká deformace. Toto různé chování hornin závisí také na jejich složení – podobně jako je směs na koláč tvořena z měkkých, tvárných přísad (vejce, ovoce, mouka) ale i tvrdých, křehkých přísad (např. ořechy). A stejně jako na pečení koláčů, i na chování hornin má výrazný vliv teplota. Tyto tři různé faktory (typ napětí, složení a teplota) a jejich výsledné výstupy jsou zpravidla využívány geology k vysvětlení toho, co vidí v horninách.

Toto se týká i vrásnění sedimentárních vrstev. Geologové – dlouhověkaři si představují, že napětí (ať už s ohřevem či bez něj) působící na určitou horninu postupně a po dostatečně dlouhou dobu (typicky miliony let), může způsobit deformaci křehké horniny jako by byla pružná, a dle této definice jsou pak vysvětlovány i zohýbané horniny.

Činitelé při Potopě!

Ale je vůbec možné vysvětlit zvrásněné vrstvy sedimentárních hornin tímto způsobem? Opravdu jsou nutné k tomuto zvrásnění miliony let? Vezmeme-li v úvahu jednotlivé činitele při globální Potopě, pak údajný čas potřebný k vytvoření těchto struktur padá. Potopa nabízí jednoduše vysvětlitelný mechanismus, který nevyžaduje miliony let – takové časové úseky biblická historie odmítá. Rychle ukládané mokré sedimenty ve vrstvách byly během Potopy usazeny po celém světě v obrovském rozsahu. A dokud vrstvy byly stále měkké a poddajné asi jako vrstvy hlíny, mohly být díky pohybům země zohýbány rychle, aniž by se zlomily nebo rozpadly, tudíž nepotřebovaly dlouhý čas k pomalému zvrásnění.³

Vrásy modrého rohovce s mezivrstvami bohatými na glaukofan (z popelu?), odkrytý ve výchozech na Kayak Beach, Angel Island.

Zvrásněné skály v Penhalt Cliff, jen na východní straně Millook v Cornwallu.

Snímek pořízen na vůbec první irské terénní cestě pro akci Girls into Geoscience (podpora žen v geovědě) v Loughshinny v Dublinu, 2. listopadu 2019.

Skládaný gyprock*) (kastilská formace, svrchní perm; výchoz státní linie, jižní Eddy County, Nové Mexiko, USA).

*) Pozn. překladatele: Gyprock je sedimentární hornina, která vzniká odpařováním vody (zpravidla mořské) a srážením rozpuštěných minerálů. Bělavé vrstvy jsou sádrové, tmavě hnědé vrstvy jsou tvořeny z kalcitu.

Bible nám říká, že Potopa trvala něco málo přes rok a byla globální tektonickou událostí s velkým vertikálním i horizontálním pohybem země. To poskytlo síly potřebné k formování sedimentů a vrásnění hornin.⁴ Genesis 7:11 nám sděluje, jak Potopa začala, tedy když byly „protrženy všecky studnice propasti veliké“. Genesis 8:1–3 naopak říká, jak Potopa skončila: „uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody. Studnice propasti … byly uzavřeny… a navrátily se vody se svršku země.“ Tyto verše také popisují rozsáhlou globální geologickou aktivitu. Kromě toho Noemovu Potopu jasně popisuje Žalm 104:6–9:⁵ „Vody stály nad horami. Na tvé žehrání se rozutekly … Hory se zvedly, údolí sestoupila na místo, které jsi jim určil…, aby (vody) znovu nepokryly zemi.“ Je zjevné, že muselo jít o mohutné zemní síly, které přenesly obrovské množství právě uložených mokrých sedimentů. Potopa tedy poskytuje všechny faktory potřebné k rychlému zvrásnění vrstev.⁶

Dilema dlouhých věků

Při vysvětlování vrstvení a vrásnění hornin se geologové, věřící v miliony let, jistě nebudou odvolávat na Noemovu Potopu. Myslí si, že tyto horniny byly ukládány pomalu. Když se prý vrstvení sedimentu stalo velmi silné (kilometry), spodní vrstvy byly stlačeny tíhou nadložních vrstev, čímž se vytlačila voda. I to mělo zajistit spolu s chemickým cementováním ztvrdnutí sedimentu na skálu.

Hluboko pohřbená hornina je omezena tlakem, a tak se nám říká, že mohla být ohýbána pomalu. Problém této myšlenky je v tom, že pevná hornina se bude chovat jako křehký materiál; pokud je vystavena tlaku, nesloží se, ale praskne. (Ohněte starou suchou větvičku a ta praskne – náhle!)

Záhyb má dvě složky napětí působící současně: tlak a tah. Na vnější straně záhybu působí tahové síly, a v nejvnitřnějším poloměru působí tlakové síly (viz obrázek 2).

Očekávali bychom proto na vnější straně vrstvy křehké lomy, a známky tlaku v nejvnitřnější vrstvě. Toto však vědci nikde nepozorovali, viz například vrásnění v Grand Canyonu.

Hornina zkrátka vykazuje znaky zdeformování v podobě mokré hlíny. Tam, kde se ohyb napínal, byla vrstva tenčí (nevykazuje tahové zlomeniny), a tam, kde působil tlak, byla silnější (aniž by vykazovala známky rozdrcení). To je silný důkaz, že sediment byl při ohybu ještě mokrý a tvárný jako hlína, a ne jako ztvrdlá skála.⁴

Obrázek 2. Ohýbání způsobuje tlak i tah. (kredit: John Morris).

Dlouhověkaři sice mohou říkat, že jednotlivá horninová vrstva mohla být při ohybu mokrá a tvárná. Ale již ne v případě několika vrstev jasně ohnutých společně, kdy horní a spodní vrstvu mají dělit údajně miliony let. I oni samozřejmě vědí, že je nesmysl tvrdit, že vrstvy hornin zůstanou měkké po miliony let. Takže minimálně ta spodní vrstva každé takto složené sekvence by musela být při ohybu pevná.

V Grand Canyonu, kde jsou zvrásněné vrstvy součástí větší formace zvané Kaibab Upwarp (obrázek 3), má být nejhlubší vrstva (Tapeats Sandstone) stará 550 milionů let. Nejvyšší ze zvrásněných vrstev (kaibabský vápenec) byla údajně uložena o 300 milionů let později. (Spodní vrstva je prý o miliony let starší než kterákoli z mezilehlých vrstev.) Tudíž protože byly všechny ohnuty společně ještě ve tvárném stavu, nelze tento důkaz chápat jinak, než že byly při ohybu všechny stále ještě mokré a poddajné.

Obrázek 3. Kaibab Upwarp, Grand Canyon (evoluční údaje). (kredit: John Morris).

Dlouhověkaři tudíž musí najít nějaký způsob, jak tohle obejít. A tak pro zachování dlouhých věků se tváří tak, že skály jsou schopné se ohýbat, aniž by se zlomily – a to vše v nepozorované minulosti, během obrovských časových období.³

Závěr

Ty údajné miliony let ohýbání horninových vrstev je zkrátka jen iluze. Vrásněné vrstvy nezakládají žádný důkaz pro obrovské množství času v horninách.⁷ Navíc tu není nikdo, kdo by celé ty věky mohl počkat a sledovat, zda vytvoření ohybů ve vrstvách opravdu trvá tak dlouho. Pojem „hlubokých věků“ není vědecké pozorování, ale pouhá filozofická myšlenka (odvozená z uniformitarianismu).

Vícenásobné vrstvy ohnuté společně jsou pro zastánce dlouhých věků naopak problémem; a ten je nutné vysvětlit. Důkazy silně svědčí o tom, že všechny tyto sedimenty byly uloženy rychle a společně. Byly ohnuty ještě mokré, ještě před ztvrdnutím na pevnou skálu.⁸ Tudíž pokud si uvědomíme, že nejlepším vysvětlením těchto fantastických záhybů je Potopa, je potvrzena i biblická historie.

Odkazy a poznámky

1. Allen, D. Warped earth, Creation 25(1):40–43, 2002.
2. Catchpoole, D and Walker T., Charles Lyell’s hidden agenda—to free science “from Moses” 19 Aug 2009.
3. Not all folded rocks can be explained in terms of folding of sediment while wet. Metamorphic rocks are rocks that were changed by heat and pressure, conditions which can also deform them.
4. Morris, J., The Young Earth, Master Books, China, pp. 107–112, 2014. Return to text.
5. Barrick, W., Oard M.J., Price, P., Psalm 104:6–9 likely refers to Noah’s Flood, J. Creation 34(1):102–109, 2020.
6. Nelson, V., Flood fossils, Untold Secrets of Planet Earth, pp. 80–83, 2014.
7. Walker, T. Grand Canyon strata show geologic time is imaginary, Creation 25(1):41, 2002.
8. Hutton, J., ‘Theory of the Earth’, a paper (with the same title as his 1795 book) published in Transactions of the Royal Society of Edinburgh, 1785.