Vážený G.,
kreacionisté také dělají počítačové simulace, před časem si kvůli tomu opatřili velmi výkonný superrychlý počítač v CRS. Mohu Vám jeden takový jednoduchý prográmek (pro normální PC) poslat, ze kterého je jasné, že „náhoda neumí programovat“. Má 895kB v zipu, jmenuje se weasel, lasička. Poznámka 24. 10. 2009 – program „weasel“ lze stáhnout zde, na tomto webu, v sekci Témata – Matematické pravděpodobnosti.
Myslím, že si těžko porozumíme, oba dobře víme, že když někdo se rozhodl něčemu věřit, není s ním k hnutí.
Já v evoluci nevěřím proto, že pro stvoření, dle mých informací, svědčí mnohem více faktů z nejrůznějších oblastí lidského poznání než pro evoluci, říkám tomu mozaikový argument. Vy a další, budu-li tyto věci jmenovat jednu za druhou, každou z nich shodíte se stolu – pročetl jsem si některé Vaše starší příspěvky zde a mohu občas dopředu říct, jak odpovíte. Toto „shození“ pro mne však nepředstavuje ve většině případů popření základního argumentu, spíše jen únik z něj. Zde je několik argumentů pro moji víru ve stvoření a předpokládané evoluční komentáře Vás i ostatních.
1. Otevřené neživé soustavy kolem nás (chemické sloučeniny, fyzikální soustavy, programy) vykazují samovolnou a dlouhodobou tendenci stárnout, tj. rozpadat se, ztrácet využitelnou energii a informační vydatnost. Tomu lze zabránit jen vnitřním programem nebo vnějšími promyšlenými zásahy.
K – Kábrt: tato všeobecná tendence hmotných soustav je očividná, je to OOF („overwhelming observable fact“ = ohromující očividný fakt), nic na tom nemění uměle navozené výjimky nebo krátkodobé fluktuace.
G – George: má to svoje výjimky, entropie může i samovolně klesat, nedávné pokusy to prokazují, proto druhý termodynamický zákon nemůže být argumentem proti chemické evoluci a samovolnému vzniku života. Ten, kdo to tvrdí, nerozumí termodynamice.
2. K samovolným změnám v uspořádanosti prvků otevřených soustav dochází zcela běžně i za poklesu entropie. Zatím však nebyl zdokumentován žádný proces, při kterém by tyto změny, k nimž dochází spontánně v jedné soustavě nebo v různých soustavách (na různých místech) a v různých časech, byly nějak samovolně a hlavně dlouhodobě integrovány a vzájemně koordinovány v jediné soustavě tak, aby to negovalo tvrzení v bodě 1.
K – toto je silný argument (OOF) vůči tvrzení, že kdysi dávno se v dlouhých časových úsecích samovolně vytvořily na nějaké planetě „oázy soutěživých nestárnoucích soustav neživých prvků“, ve kterých dlouhodobě klesala entropie a zároveň se vytvářelo stále složitější programové vybavení, které nakonec převzalo řízení nad celou takovou soustavou, až došlo k její reprodukci a látkové výměně s okolím (podléhajícím i nadále entropii).
G – zde nevím, co by odpověděl, zde totiž nejde o entropii, ale o něco jiného (je nutno pozorně číst bod 2). Telestova dávná odpověď byla, že neví a zamyslí se…
3. Na světě existuje obrovské množství menších živočichů, jejichž rozmnožovací cyklus je velmi rychlý, zvláště ze skupin jednobuněčných a hmyzu. Ti nám v laboratoři vytvoří desítky tisíc generací během života člověka. Změny, které na nich pozorujeme, mají velmi podobný výsledek, jako u neživých soustav, popsaný v bodě 1, 2. Snad s tím rozdílem, pro jejich evoluci rovněž nepříznivým, že stabilita bakteriálního i hmyzího organizmu vůči různým změnám média a prostředí je neuvěřitelně vysoká, tedy že přirozeně vzdorují změnám. (viz poznámky níže)
K – tyto pokusy na rychle se množících organizmech znevažují klasickou evoluční výmluvu, že pro pozorování evolučních procesů jsou nutné miliony let, což je tedy pro lidi nemožné; tyto pokusy jsou očividným (OOF) důkazem, že když k evoluci u rychle se množících organizmů nedochází dnes, ani za podmínek spontánních ani dokonce za podmínek uměle evolučně příznivě navozených, není tudíž žádný racionální důvod věřit, že k evoluci došlo v dávné minulosti, ale naopak, máme hmatatelné důvody ukazující na stvořitele.
G – mnohé organizmy se už nemají důvod vyvíjet, jsou plně adaptovány na své prostředí, proto se nám v laboratoři nevyvíjejí. A co vůbec byste chtěl, aby z těch bakterií nebo octomilek vzniklo? Na počítačích však simulovat vývoj umíme. Tyto argumenty vychází jen z neznalostí kreacionistů.
4. I kdybychom vzali nějaké nejnižší číslo počtu všech druhů organizmů žijících dnes na zemi (třeba 2 miliony, ale může to být i 10 milionů, nikdo to neví) a přidali druhy vymřelé (na 1000 vzniklých připadá prý 999 vymřelých – David Storch), dojdeme k závěru, že z hlediska matematické statistiky musí být zemské sedimentární vrstvy (došlo-li k evoluci) tím nejlepším dokladem postupného, jemně odstupňovaného, miliony let trvajícího vývoje všech těchto organizmů. Museli bychom ve zkamenělinách nacházet stovky tisíc postupných vývojových linií s jemně odstupňovanými morfologickými odchylkami mezi následnými generacemi představujícími jednu vývojovou linii k určitému novému orgánu a organismu, např. jemné kaskády vznikajícího peří ze šupin, křídel, končetin, krunýřů, srsti, kloubů atd. Nic takového ve zkamenělinách není. Vezmeme-li si např. po celém světě hojně rozšířené zkameněliny trilobitů – nemáme ani náznak jejich postupné evoluce – jakoby spadli z nebe. Z hlediska statisticky pravděpodobnostního rozložení zkamenělých členů vývojových linií se nelze vymlouvat na to, že většina z nich chybí a zachovaly se většinou jen konečné formy. Tyto mezičlánky nechybí proto, že se nezachovaly, ale proto, že nikdy neexistovaly.
K – fatální chybění tisíců řetězců zkamenělých mezičlánků, které si uvědomoval nejen Darwin, ale i mnozí (poctiví) paleontologové po něm ukazuje, že žádná evoluce v minulosti neproběhla. 300 milionů dnes známých zkamenělin dává zřetelný obraz (OOF) o dávném stvoření hotových původních typů (baramin), ne o evoluci. Tito původní, jasně odlišitelní zástupci současných příbuzných skupin (rodů, čeledí) organizmů se během času mohli měnit v rámci mendelovské variability, mohli vymírat či degenerovat (to jsou ty evoluční „mezičlánky“), ale nic víc, nikam se nevyvíjeli – nebyl k tomu žádný dnes známý přírodovědecký důvod!
G – názor na zkameněliny neznám, Madzia, Telesto: Podmínky pro zkamenění tvorů byly v minulosti různé, často nebyly splněny. Kromě toho je obtížné definovat, co by vlastně měl takový mezičlánek být a které znaky by vlastně měl zahrnovat, kreacionisté mají nepřiměřené a zmatečné nároky, které nikdy žádný nález neuspokojí. Mihulka: začátek a konec vzniku druhu není často zřetelný a představuje směs starých i nových znaků, kreacionisté zbytečně povykují.
5. Povrch Země je očividným svědectvím o celosvětové potopě, jak ji popisuje Bible i řada literárních dokladů mnoha dávných národů z celého světa. Oceány vody, ledový pokryv zemských pólů a v nich zamrzlá zvířata, obrovské nánosy jílů, pískovců, vápenců, břidlic a dalších sedimentárních hornin po celém světě, v nich celé hřbitovy zkamenělých mrtvol nejrůznějších organizmů (miliardy dosud nevyzvednutých), často v masových hrobech zcela neevolučně promíchaných (dnes vznik takového množství zkamenělin nikde nepozorujeme), dále uhelné pánve po celém světě i pod póly, ložiska ropy, polystrátové zkameněliny (vertikálně stojící zkamenělé stromy či zkamenělí hadi přes mnoho vrstev) a v neposlední řadě velká spousta nálezů ve vrstvách neslučitelných s evoluční stratigrafií, to je jen malý výčet toho, co ukazuje na obraz jednorázové katastrofy, nikoliv postupný vývoj. Např. uhlí potřebuje ke svému, velmi rychlému vzniku, tlak a teplotu, nikoli miliony let.
K – dokladů o celosvětové potopě je tolik (OOF), že člověk žasne, že je vůbec možné tuto událost popírat!
G – neznám jeho názor, Telesto, Madzia: oceány vody přinesly na zem meteority, zkameněliny a masové hroby zkamenělin vznikaly postupně miliony let, uhlí vznikalo postupně prouhelňováním dřevité masy rostlin, názor na vznik ropy neznám. Právě velké množství zkamenělin ukazuje na dlouhý čas jejich shromažďování, protože by nebylo možné, aby jich najednou na světě tolik před potopou žilo, právě toto množství svědčí o evoluci.
Toto jsou jen některé z mých závažných důvodů, které mě vedou k přijetí biblického popisu původu naší země i života na ní, ani nemluvě o typu lásky k bližnímu, který ukázal Kristus a který nebyl nikým nikdy překonán co do intenzity i výsledného efektu. Moje zkušenost je, že z vyššího může vzniknout nižší, ale ne naopak. Tedy kdo život má, může ho dát, ale kdo ho nemá (mrtvá hmota), dát ho nemůže. Kdo vidí, může předat informaci o možnostech vidět (program, projekt zpracování světla), slepá hmota to nedokáže, protože tuto informaci nemá. Kdo má v srdci Krista, nese ovoce, které zbohacuje i druhé, láska podporuje život, nikoli darwinovský krvavý boj o přežití.
George ukazuje na svých názorech tragedii mnohých evolucionistů: my jsme vědci, a Boha ani nepopíráme ani nedokazujeme, tuto „filozofii“ přenecháváme kreacionistům. Jak naivní. Tak silnou víru, jakou má evoluční mozek, víru, že se bláto za miliony let přeměnilo na člověka, nemá ani lecjaký fanatik náboženské sekty. To je ovšem zcela marné Georgovi a jeho grupě říkat. Oni nejsou schopni skutečnou vědu, kterou dělají třeba ve své laboratoři, oddělit od své víry, kterou mají do minulosti. Tuto jednoduchou myšlenkovou operaci nejsou tito lidé schopni udělat – separovat fakta od jejich výkladu, oddělit kauzální jevy, pozorované (observable) v přírodní vědě dnes, nyní, od jejich neoprávněných extrapolací a interpretací do minulosti. Na Vás, Georgi, a na podobné nafoukané slepáky, se hodí následující citát, to si dejte červeně nad dveře Vaší pracovny:
„Vaše inteligence pouze zvyšuje riziko, že vaše omyly nebudou odhaleny včas.“ (Pavel Kosorin)
Asi nejzávažnější problémy kreačního pohledu jsou tyto: existence zla, které se velmi často jeví jako zcela nesmyslné, dlouho trvající a navíc ve velkých rozměrech (utrpení), dále existence orgánů a chemizmů pro zabíjení, lov a parazitismus či potravní vztahy (řetězce) a některé jiné dílčí nevyjasněné otázky, jako třeba váha atmosféry před potopou (tlak).
Zvážím-li všechna „pro a proti“ a skutečnost, že vedle hmoty, energie, prostoru a času je dnes velmi důležitou vědeckou (ne náboženskou) veličinou pro vznik komplexních uspořádaných soustav i know-how, tedy myšlenková (intelektuální) schopnost tvořit informaci a program a použít je k realizaci složitých struktur, což evolucionista ze svých úvah o příčinách světa a jeho původu zcela neoprávněně a svévolně vyškrtl (jako příčiny nevědecké – sic), zvážíme-li dále, že minulost nelze dokazovat přírodovědecky (proto evoluční teorie nemůže být pozorovatelnou vědou), ale jen mozaikově, tedy pomocí argumentů z různých oblastí přírodovědy, osobní zkušenosti, nálezů, historické vědy, archeologie atd., převáží jednoznačně (v mém svědomí) ohromující očividná fakta (OOF) pro existenci Boha (Loga, Slova, duchovního programu, živé inteligentní bytosti na počátku všech hmotných struktur, včetně živých těl).
Poznámky ke stabilitě organizmů (bod 3 výše)
RNA-Based Origin of Life?
Stanley Miller a kolegové vydali zprávu o stabilitě nukleobází při vysokých teplotách (nad 100°C) a nízkých teplotách (0°C). Při 100°C je poločas rozpadu u RNA bází přibližně jeden rok pro adenin a guanin, 12 let pro uracil a 19 dní pro cytosin! V článku z jednání Národní akademie věd se dále píše: „Tudíž, pokud se vznik života odehrál velice rychle (méně jak 100 mil. let), docházíme k závěru, že za vysokých teplot vznik života mohl být možný, ale nemohl by zahrnovat adenin, uracil, guanin nebo cytosin.“ (Creation Matters 4/98)
Stability of Bacterial Populations
Basic to the orthodox evolutionary model is the belief that the population of an organism is constantly undergoing change due to mutations and pressures brought on by changes in the environment. Jerry Moore studied a pure culture of Proteus mirabilis, a bacterial species belonging to the Enterobacteriaceae family of the Eubacteriales order, which he had isolated from a clinical source, in order to determine its stability or variability over a period of time under markedly different conditions. (35)
The organism was serially transferred onto 10 randomly-selected laboratory media and the cultures were held at temperatures ranging from 20-37C. for a period of three months. The conditions of culture and incubation were thus quite varied, yet remaining favorable enough at times for hundreds of bacterial generations to occur. After 62 serial transfers, 30 biochemical and antibiotic sensitivity characteristics had not changed from those initially observed, except for a minimal and variable response to Penicillin G. The variable response to the latter may have been due to cell wall damage from exposure of the bacteria to noxious components in the culture media rather than to exposure to Penicillin G.
Moore’s experiment, although admittedly limited in scope and duration, does support a natural biologic stability. In his paper, Moore reviewed some examples in the scientific literature of tremendous biologic stability, including a study which indicated that a bacterium had retained its rigid biological characterization during the 150 years it has been subject to investigation. (web CRS – G. Gish)
DNA (from CRSQ 3/2003/str. 276) The Incredible Stability of Drosophila
– článek je pěkný, ukazuje, jak je obtížně obhájit vědecky vývoj. Je to o článku z Nature – Eyre-Walker, 2002. Drosophila má 13600 genů. Bylo spočítáno, že 270 000 positivních mutací se událo, což je jedna každých 45 let, neboli jedna positivní mutace na každých 450 generací.
Takže mezi dvěma druhy, Drosophila simulans a Drosophila yakuc došlo k oddělení před 6 miliony let. Autor zde říká, že ho nezajímají evoluční počty, ale to, jak je z těchto čísel jasné, že tolik positivních mutací nepohnulo Drosophilu z její formy coby moucha, zůstává muškou (nerozumím tomu, že za 45 let by mělo být jen 450 generací, dle mých znalostí spíše trojnásobek). Tedy stabilitu nenaruší ani mutace.
Princip symetrické variace je odpovědný za zachování životních forem v rámci jejich vlastních druhů, bez ohledu na to, co mohou mutace způsobit. Je to způsobem, jakým jsou aminokyseliny kódovány. I když se mutace přihodí, obvykle povede k použití stejné aminokyseliny ve výsledném polypeptidu. (Brown 1999 a 2001). Častěji mutace vyústí v nahrazení jedné aminokyseliny velmi podobnou aminokyselinou ve stejné skupině. Nejméně ze všeho způsobí mutace nahrazení jedné aminokyseliny jinou z úplně jiné skupiny. Normálně jsou však takové širší mutace vráceny ke svému původnímu kódování reparačním systémem organizmu, i když několik málo může zůstat.
Toto vše je část toho, říká autor (Colin Brown), co nazývám symetrickou variací a je to jistě hlavní způsob jak Stvořitel zachovává jak stabilitu tak i flexibilitu svých stvořených druhů. Následuje příklad na mRNA a kodonech. Dále říká: V jedné práci, kde UV záření bylo použito na aktivní gen v myši, životní reparační systém obnovil 85% změn k původnímu stavu během 24 hodin (Anon, 1986, str. 33)
Mutace se normálně nevyskytují v takovém měřítku a tudíž budeme očekávat, že během generací reparační systém bude ještě úspěšnější. Podpora tohoto může být viděna na dvou případech (zřejmě myslí to, co uvádí předtím na příkladu kodonů a jejich změn), z nichž oba ukazují, že v příbuzných životních formách hlavní mutační změny jsou takové, kde jedna aminokyselina se změní na jinou v rámci skupiny, do které ta první aminokyselina patří (Dolittle, 1985, str. 81; Graur, 1985, str. 55).
A nakonec je třeba zmínit neuvěřitelné množství genetického potenciálu, které životní formy mají. V některých organizmech, jako třeba člověk, je tento genetický potenciál větší než počet atomů ve známém vesmíru (Ayala, 1978, str. 55) Přesto každá životní forma, díky symetrickým variacím a reparačním mechanizmům, zůstává ve svém druhu. P. K.