Ing. Josef Potoček et al.
článek vyšel 6. června 2007 v Hospodářských novinách.
Podle darwinismu jsou za původ a rozvoj života zodpovědné pouze neřízené přírodní procesy. Odhalení přesného mechanismu, jak by mohla příroda evoluci takto „zařídit“, je od Darwinovy doby předmětem trvalé odborné diskuse.
Máme tu klasický darwinismus, neodarwinistickou syntézu, teorii přerušované rovnováhy, zamrzlou evoluci atp. – nic z toho ale není dostatečně průkazné. Samotná Darwinova teorie je však považována za nepochybný fakt a pronikla do všech oblastí západní civilizace.
„Jsme děti chaosu… účel zmizel. Tuto bezútěšnost musíme přijmout, když se důkladně a bez emocí díváme do srdce univerza,“ říká Peter Atkins v knize Druhý zákon z roku 1984. Do stejné doby, ze které je tato citace, však spadá vystoupení řady vědců, kteří ideu neřízené evoluce odmítli a vracejí se k myšlence návrhu a účelu.
Hodinářovy argumenty
Argumenty ve prospěch návrhu jsou velmi staré, prostupují kontinuálně většinu filozofických a náboženských systémů. Nejznámějším je argument hodináře z knihy Williama Paleyho Přírodní teologie, která vyšla v roce 1802. Pokud nalezneme na poli hodinky, říká Paley, je z jejich konstrukce, jejímž účelem je určování času, zjevné, že jsou produktem inteligence a nikoli výsledkem náhodných přírodních procesů.
Obdobně, dovozoval Paley, jsou udivující adaptace na úrovni organismů či orgánů (Paley se zabýval zejména okem mamuta) produktem inteligence. Protože však jeho přístup byl v podstatě intuitivní, bez přesných důkazů, podařilo se protagonistům evoluce význam jeho argumentu potlačit. Naopak, v atmosféře zásadních myšlenkových změn, jejichž začátky spadají do doby renesance, byla vývojová teorie nadšeně přijata jako epochální objev, který názory o účelu či návrhu odhaluje jako překonaný středověký balast.
Zpráva předpokládá svého původce
V posledních asi 20 letech však myšlenka návrhu dostala nový, explozivní impuls. Ten v zásadě vycházel ze skutečnosti, že molekula DNA – základ života – obsahuje informaci, která je zakódována v její struktuře.
Ze své každodenní zkušenosti víme, že pokud dostaneme nějakou zprávu, je za ní nějaký původce, který ji vytvořil. Žádné jiné vysvětlení pro její existenci nepřipadá v úvahu. Nedostáváme prostě dopisy z nějakého náhodného, neřízeného zdroje. Z toho je jasné, začali uvažovat někteří vědci, že i za původem genetického kódu musí být nějaký specifický zdroj.
Vzniklo hnutí tzv. inteligentního plánu (Inteligent Design Movement), jehož základní tezí je, že k vysvětlení složitých, informačně bohatých biologických struktur je nezbytná účelnost, která je empiricky odhalitelná. Přesně vzato, inteligentní návrh spočívá na teorii informace, bez jakékoli zátěže náboženských či filozofických spekulací.
Denton: Teorie v krizi
Základními dvěma publikacemi, které tuto diskusi otevřely, byly Tajemství vzniku života od autorů Charlese Thaxtona, Waltera Bradleye a Rogera Olsona (Philosophical Library, 1984) a Evoluce: Teorie v krizi od Michaela Dentona (Burnett Books, 1985).
Tyto dvě knihy představují zásadní vědeckou kritiku evoluční teorie a k tradičnímu pohledu předkládají alternativu. První z nich vyšla v roce 2003 i v češtině a bude jí věnován jiný příspěvek. Kniha molekulárního biologa dr. Dentona do češtiny žel přeložena nebyla, o jejím významu a aktuálnosti však svědčí to, že v zahraničí vychází ve stále dalších vydáních.
V úvodní části dr. Denton zasazuje téma do širšího historického kontextu (od Aristotela po kladistiku), následně podrobně analyzuje klasické evoluční argumenty (fosilní zpráva, homologie, sekvenční analýzy molekulární biologie atp.), a nakonec výsledky svého hodnocení formuluje do nekompromisních, avšak přísně logických závěrů.
„Všeobecná nadvláda tohoto mýtu vytvořila široce rozšířenou iluzi, že evoluční teorie byla dokázána již před sto lety, a že všechen následující biologický výzkum – paleontologický, zoologický i v nových oborech genetiky a molekulární biologie – poskytuje stále rostoucí důkazy pro Darwinovu ideu. Nic není vzdálenějšího pravdě než toto.
Jeho všeobecná teorie, že všechen život na Zemi se vyvinul následkem postupného hromadění náhodných mutací, je stále – jako v době Darwinově – jen vysoce spekulativní hypotézou bez přímé faktické podpory… Každá třída organismů je na molekulární rovině jedinečná, izolovaná a nespojená přechodnými formami. Příroda zde potvrzuje tentýž neevoluční obraz, o jakém byli už dávno přesvědčeni velcí srovnávací anatomové 19.století…
To přirozeně neznamená, že jejich typologie byla nezbytně správná. Ale není pochybnosti, že kdyby molekulární důkazy byly k dispozici o jedno století dříve, a mohly být ve své plné síle použity takovými odpůrci evoluční teorie jako byli Agassiz a Owen, idea organické evoluce by nikdy nemohla být přijata.“
Naopak, při nezaujatém pohledu se znovu hlásí o slovo idea návrhu a konceptu, tentokrát podepřená empiricky zjištěnými poznatky: „V atomové továrně života jsme nalezli odraz naší vlastní technologie. Uviděli jsme svět právě tak promyšlený jako náš vlastní a právě tak známý, jako bychom drželi zrcadlo obrácené k našim vlastním strojům.
Téměř neodolatelná síla této analogie naprosto podvrátila sebespokojenou domněnku, převládající v biologii po více než jedno století, že návrh či koncepce je hypotéza, kterou je možno vyloučit s odůvodněním, že jde o fundamentálně apriorní ideu, která je tudíž vědecky nezdravá. Tento závěr je možno interpretovat nábožensky, na náboženských předpokladech však nespočívá… Ani jeden ze dvou fundamentálních axiomů Darwinovy makroevoluční teorie – koncept kontinuity přírody a víra, že všechny adaptace přírody rezultují ze slepého náhodného procesu – nebyly potvrzeny ani jedním empirickým objevem nebo vědeckým pokrokem od roku 1859.“
Cuvier stál svého času tvrdě na půdě empirických faktů; byl to vitalista Lamarck, Darwinův předchůdce, který od faktů odstoupil. A podobně Agassiz, Darwinův odpůrce, označující jeho schéma za „fantom“, vystupoval z čistě empirických pozic. „Myšlenka, že to byli oponenti evoluce, kteří byli zaslepeni omylem apriorismu, je jedním z největších mýtů biologie 20.století…
Čím nahradit darwinismus?
Nepochybně, když odmítneme darwinismus, nemáme k dispozici žádnou vědeckou teorii evoluce: kreacionistické teorie otevřeně předpokládají nadpřirozenou příčinu, lamarckovský model je neslučitelný s moderním chápáním dědičnosti, a pro „skokový“ model evoluce neexistuje žádné empirické potvrzení.“ To však nic nemění na skutečnosti, že model Darwinův je de-reprezentací skutečnosti, podobně jako tomu bylo s ptolemaiovským geocentrismem ve středověku nebo s flogistonovou teorií v chemii 18.století.
Přitom omyl Darwinova konceptu dalece přesahuje oblast pouhé biologie: „Vliv evoluční teorie na oblasti značně vzdálené biologii poskytuje historický příklad mimořádné síly, jak vysoce spekulativní idea, pro kterou nejsou žádné jasné vědecké důkazy, může ovládnout myšlení celé společnosti a dominovat po více než jedno století… Dalo by se očekávat, že teorie tak kardinálního významu, teorie, která doslova změnila svět, bude něčím více než metafyzikou, něčím více než mýtem. V konečném hodnocení však Darwinova teorie evoluce není ničím více ani méně, než velkým kosmologickým mýtem 20.století.“ Tolik molekulární biolog Dr. Denton.
Makroevoluce vědou či ideologií?
Co závěrem? Je nepochybnou skutečností, že ve světě se na toto téma vede zásadní vědecká diskuse. Historickými důvody je však dáno, že paradigma evoluce má velice silnou pozici a její zpochybnění je pro přesvědčené zastánce evoluce nepředstavitelné. Museli by totiž přijmout tu zásadní změnu, že makroevoluce je konceptem ideologické, nikoli vědecké povahy. Paleyho hodinář se znovu vrací na scénu a v řadách Darwinových stoupenců vyvolává zmatek a nevoli. Ilustrujme to na závěr citátem z Richarda Dawkinse, který v úvodu své známé knihy Slepý hodinář říká: „Biologie je studium komplikovaných věcí, které dělají dojem, že byly navrženy k nějakému účelu.“