solar-system-young

Stáří Sluneční soustavy i vesmíru

pavelkabrtStáří Země a vesmíru Napsat komentář

Astronomické důkazy mladé Sluneční soustavy i vesmíru

Lloyd, Charles Chandler

Z qdl.scs-inc.us a dalších doplňujících stránek přeložil Pavel Kábrt – 12/2015.

Explodující hvězdy ukazují na mladý vesmír – z rychlosti rozpínání a velikosti supernov vyplývá, že všechny tyto studované objekty jsou mladé (méně než 10 000 let). Viz zbytky supernov.

Problémy s modely formování Měsíce

Důkazy o nedávné sopečné činnosti na našem Měsíci jsou v rozporu s jeho předpokládaným velmi vysokým stářím, protože kdyby byl starý několik miliard let, měl by být už dávno vychladlý. Viz: Transient lunar phenomena: a permanent problem for evolutionary models of Moon formation (Přechodné jevy na Měsíci: stálý problém pro evoluční modely vzniku Měsíce) a Walker, T., a Catchpoole, D., Lunar volcanoes rock long-age timeframe (Měsíční sopky otřásají představou o vysokém stáří), Creation 31(3):18, 2009. Další podpůrné argumenty v: „At Long Last, Moon´s Core Seen“ (Nakonec jsme přece poznali měsíční jádro). Watters, T.R. et al., Evidence of Recent Thrust Faulting on the Moon Revealed by the Lunar Reconnaissance Orbiter Camera (Důkazy o nedávném vzniku vrásových přesmyků na Měsíci, jak je zjistila kamera sondy obíhající kolem Měsíce) Lunar Reconnaissance, Science 329(5994): 936-940, 20. srpna 2010; DOI: 10.1126/science.1189590 („Toto zjištění spolu se zřejmě velmi nízkým stářím přesmyků svědčí o tom, že na Měsíci docházelo v nedávném období ke globální kontrakci.“) Snímky NASA podporují biblicky chápaný původ pro Měsíc.

Vzdalování Měsíce od Země

Slapové síly způsobují, že se Měsíc vzdaluje od Země o cca 4 cm za rok. Toto tempo bylo zřejmě v minulosti větší, protože si Měsíc a Země byly blíže. Tak by se obě tělesa dostala do katastrofické blízkosti (Rocheova mez) už při stáří činícím jednu čtvrtinu jejich údajného evolučního věku.

Dřívější magnetické pole Měsíce

Horniny nasbírané z měsíční kůry mají zbytkový magnetizmus, který svědčí o tom, že Měsíc měl kdysi magnetické pole mnohem silnější než je dnešní magnetické pole Země. Žádná rozumná hypotéza „dynama“ by nemohla vysvětlit ani slabé magnetické pole, natož tak silné, aby mohlo zanechat takový zbytkový magnetizmus, který by tu zůstal i po několika miliardách let. Důkazy jsou mnohem více v souladu s nedávným stvořením Měsíce a jeho magnetického pole a s volným rozpadem magnetického pole za 6 000 let od tohoto stvoření. Humphreys, D.R., The moon´s former magnetic field – still a huge problem for evolutionists (Dřívější magnetické pole Měsíce – stále obrovský problém pro evolucionisty), Journal of Creation 26(1): 5-6, 2012.

Duchové krátery na měsíčních mořích

(tj. temná „moře“ vzniklá z masivních proudů lávy) jsou problémem pro údajná vysoká stáří. Rozsáhlé impakty evidentně vytvořily velké krátery a proudy lávy uvnitř těchto kráterů, a tahle láva zčásti pohřbila jiné, menší impaktní krátery, po kterých zbyli „duchové“. Ale to znamená, že mezi malými krátery a velkými krátery nemohl být velký časový odstup, protože jinak by láva natekla do větších kráterů dříve než do menších. Z toho plyne velmi úzký časový rámec pro veškerou tuto tvorbu kráterů, a ve svých důsledcích i pro další tělesa naší sluneční soustavy, na kterých jsou přítomny krátery. Všechna svědčí o tom, že krátery vznikaly velmi rychle. Viz Fryman, H., Ghost craters in the sky (Duchové krátery na obloze), Creation Matters 4(1): 6, 1999; Teorie vzniku kráterů založená na Bibli (Faulkner); Lunar volcanoes rock long-age timeframe (Měsíční sopky otřásají představou o vysokém stáří).

Přítomnost významného magnetického pole kolem Merkuru

To není v souladu s jeho předpokládaným stářím několika miliard let. Tak malá planeta by měla už dávno vychladnout natolik, že by se jakékoli tekuté jádro změnilo v tuhé, což by zabránilo evolucionistickému mechanizmu „dynama“. Viz též Humphreys, D.R., Mercury´s magnetic field is young! (Magnetické pole Merkura je mladé!) Journal of Creation 22(3): 8-9, 2008.

Vnější planety Uran a Neptun

Mají magnetická pole, ale to by mělo by být už dávno „mrtvé“, jsou-li tak staré, jak to tvrdí evolucionisté věřící v dlouhé věky. Na základě předpokladu o stáří sluneční soustavy v tisících let předpověděl fyzik Russell Humphreys úspěšně sílu magnetických polí Uranu i Neptuna.

Jupiterovy větší měsíce

Ganymed, Io a Europa mají magnetická pole, která by neměly mít, kdyby byly staré několik miliard let, protože mají pevná jádra, a tak by žádné dynamo nemohlo vygenerovat magnetická pole. To je v souladu s předpověďmi kreacionisty Humphreyse. Viz též Spencer, W., Ganymede, the surprisingly magnetic moon (Ganymed: překvapivě magnetický měsíc), Journal of Creation 23(1): 8-9 , 2009.

Vulkanicky aktivní měsíc Jupitera

(Io) je v souladu s mladostí (mise Galileo zaznamenala 80 aktivních vulkánů). Kdyby Io soptil přes 4,5 miliardy let v objemu jenom 10 % ze současné hodnoty, vychrlil by svou veškerou hmotnost 40krát. Io vypadá jako mladý měsíc a nezapadá do představy o stáří několika miliard let pro sluneční soustavu. Gravitační přitažlivost z Jupitera a dalších měsíců vysvětluje jen část z velkého množství tepla, které Io produkuje.

Povrch Jupiterova měsíce Europa

Studie stavící na znalostech několika málo jeho kráterů nám ukázaly, že až 95 % malých kráterů i mnoho středně velkých je tvořeno úlomky vymrštěnými většími impakty. To znamená, že impaktů zde bylo mnohem méně než se ve sluneční soustavě předpokládá, a že tedy musí být stáří Europy i dalších objektů ve sluneční soustavě, odvozené ze stupně jejich poškození impakty, drasticky sníženo. Viz Psarris, Spike, What you aren´t being told about astronomy (Co vám o astronomii běžně neřeknou), díl 1: Our created solar system DVD, available from CMI Naše stvořená sluneční soustava; DVD, k dostání u CMI.

Metan na Titanu

(Saturnův největší měsíc) – veškerý metan by už měl být pryč vzhledem k rozkladu způsobenému ultrafialovým zářením. Z produktů fotolýzy by také mělo vzniknout rozsáhlé moře těžších uhlovodíků jako je etan. Článek o astrobiologii nazvaný „The missing methane“ (Chybějící metan) citoval jednoho z výzkumníků zúčastněných na projektu Cassini, Jonathana Lunineho, který řekl, „Kdyby probíhaly chemické procesy na Titanu stejným způsobem jako dnes po celou dobu existence sluneční soustavy, pak bychom předpovídali, že by měla být na povrchu uložena vrstva etanu silná 300 až 600 metrů.“ Žádné takové moře nevidíme, což je v souladu s faktem, že Titan je starý pouze zlomek z údajného stáří sluneční soustavy (není snad třeba zdůrazňovat, že Lunine nepřijímá očividné důsledky ukazující na mládí Titanu, plynoucí z těchto pozorování, a že spekuluje například o tom, že musí existovat nějaký neznámý zdroj metanu).

Tempo změn/zániku Saturnových prstenců

Není v souladu s jejich předpokládaným vysokým stářím; naopak svědčí o mladosti.

Enceladus, měsíc Saturnu, vypadá mladě

Astronomové pracující s představami o miliardách let si mysleli, že tenhle měsíc bude studený a mrtvý, ale je to velmi aktivní měsíc, který chrlí masivní gejzíry vodní páry a ledové tříště do prostoru nadzvukovými rychlostmi, což je v souladu s mnohem nižším stářím. Propočty ukazují, že nitro Encelada by ztuhlo mrazem za 30 milionů let (za méně než 1 % jeho údajného stáří); slapové tření ze Saturnu nevysvětluje tuto mladickou aktivitu (Psarris, Spike, What you aren´t being told about astronomy [Co vám o astronomii běžně neřeknou], díl 1: Our created solar system [Naše stvořená sluneční soustava], DVD; Walker, T., 2009; Enceladus: Saturn´s sprightly moon looks young [Saturnův čilý měsíc vypadá mladě], Creation 31(3): 54-55).

15. Miranda, Uranův měsíček, už by měl být dávno mrtvý, pokud platí, že je starý miliardy let, ale jeho zvláštní rysy povrchu svědčí o opaku. Viz Revelations in the solar system (Odhalení ve sluneční soustavě).

16. Neptun by měl být už dávno „chladný“ a neměl by na něm foukat silný vítr, kdyby byl starý několik miliard let, ale Voyager II zjistil roku 1989, že je tomu jinak – foukají na něm nejrychlejší větry v celé sluneční soustavě. Toto pozorování je v souladu s nízkým stářím, nikoli s miliardami let. Viz Neptune: monument to creation (Neptun: pomník stvoření).

17. Neptunovy prstence mají husté oblasti a řídké oblasti. Tahle nerovnoměrnost znamená, že nemohou být staré miliardy let, jelikož by kolize objektů v prstencích nakonec vedly k velmi stejnoměrné struktuře prstenců. Revelations in the solar system (Odhalení ve sluneční soustavě).

18. Nízké stáří povrchu Neptunova měsíce Tritona – méně než 10 milionů let, i při zohlednění evolučních předpokladů o tempu impaktů (viz Schenk, P.M. a Zahnle, K., On the Negligible Surface Age of Triton [O zanedbatelném stáří povrchu Tritona], Icarus 192(1): 135-149, 2007. ;

19. Uran i Neptun mají oba magnetická pole výrazně odchýlená od osy, což je nestabilní situace. Když se to dověděli o Uranu, předpokládali evoluční astronomové, že Uran musí zrovna procházet fází přepólování magnetického pole. Avšak když byla podobná situace zjištěna na Neptunu, bylo toto vysvětlení ad hoc vyvráceno. Tato pozorování jsou v souladu se stářím v tisících let spíše než v miliardách.

20. Oběžná dráha Pluta je chaotická na časové souřadnici 20 milionů let a ovlivňuje zbytek sluneční soustavy, která by se také rozkolísala v tomto časovém měřítku, což svědčí o tom, že Pluto musí být mnohem mladší. (Viz: Rothman, T., God takes a nap [Bůh odpočívá], Scientific American 259(4): 20, 1988).

21. Existence krátkoperiodických komet (oběžná doba méně než 200 let), např. Halleyova kometa, jejichž životnost je necelých 20 000 let, je v souladu se stářím sluneční soustavy nižším než 10 000 let. Musí se proto vynalézat hypotézy ad hoc, aby se obešla tato skutečnost (viz Kuiper Belt [Kuiperův pás]). Viz Comets and the age of the solar system (Komety a stáří sluneční soustavy).

22. Spektroskopické snímky v pásmu blízkém infračervenému, na kterých je objekt Kuiperova pásu Quaoar a objekt, o kterém se předpokládá, že patří do Kuiperova pásu, Charon, naznačují, že oba obsahují krystalický vodní led a hydrát amoniaku. Tento vodnatý materiál nemůže být o mnoho starší než 10 milionů let, což je v souladu s mladou sluneční soustavou, nikoli sluneční soustavou, která je stará 5 miliard let. Viz: The „waters above“ (Vody nad klenbou).

23. Doba života dlouhoperiodických komet (oběžná doba delší než 200 let), které se přibližují hodně ke slunci, či jiných jako třeba Hyakutake či Hale-Bopp znamená, že nemohly vzniknout se sluneční soustavou před 4,5 miliardami let. Avšak jejich existence je v souladu s nízkým věkem sluneční soustavy. Opět byl ad hoc vynalezen Oortův oblak, coby pokus vysvětlit fakt, že tyto komety jsou stále tady i po miliardách let. Viz Comets and the age of the solar system (Komety a stáří sluneční soustavy).

24. Maximální očekávaná doba života planetek obíhajících blízko země je v řádu jednoho milionu let; po této době se srazí se sluncem. Jarkovského jev posouvá hlavní pás asteroidů na oběžné dráhy blízko země rychleji než se soudilo. To zpochybňuje původ planetek současně se vznikem sluneční soustavy (obvyklý scénář), nebo je sluneční soustava mnohem mladší než uváděných 4,5 miliardy let. Henry, J., The asteroid belt: indications of its youth (Pás asteroidů: známky jeho mládí), Creation Matters 11(2): 2, 2006.

25. Doba života binárních asteroidů – kde maličký asteroidní „měsíček“ obíhá větší asteroid – v hlavním pásu (představují asi 15-17 % z celkového množství) : slapové jevy omezují život takových binárních soustav na zhruba 100 000 let. Těžkosti související s představou nějakého scénáře, který by vysvětloval neustálé vznikání takových binárních soustav v tom počtu, který by udržoval jejich populaci v dané četnosti, vedly některé astronomy k pochybám o jejich existenci, ale vesmírné sondy ji potvrdily (Henry, J., The asteroid belt: indications of its youth (Pás asteroidů: důkazy o jeho mládí), Creation Matters 11(2): 2, 2006).

26. Pozorované tempo změn u hvězd odporuje velmi dlouhým věkům spojovaným s evolucí hvězd. Například Sakuraiův objekt ve Střelci: roku 1994 byla tato hvězda velmi pravděpodobně bílým trpaslíkem ve středu planetární mlhoviny; roku 1997 vyrostla v jasného žlutého obra, o objemu asi 80krát větším než Slunce (Astronomy & Astrophysics 321:L17, 1997). Roku 1998 se dále hvězda zvětšila na rudého veleobra 150krát objemnějšího než Slunce. Ale pak se právě tak rychle smrskla; roku 2002 byla hvězda sama neviditelná i pro největší optické dalekohledy, i když je detekovatelná v infračerveném pásmu, jehož záření proniká prachem (Muir, H., Back from the dead [Zmrtvýchvstání], New Scientist 177(2384): 28-31). http://creation.com/focus-194

27. Paradox mdlého mladého Slunce. Podle teorie stelární evoluce, když se sluneční jádro mění z vodíku na hélium cestou jaderné fúze, průměrná molekulární hmotnost vzrůstá, což by stlačilo sluneční jádro a zvětšovalo tempo fúze. Konečný výsledek pak je, že za několik miliard let by se mělo slunce zjasnit o 40 % (proti stavu v okamžiku vzniku) a o 25 % od vzniku života na zemi. Posledně jmenovaný údaj znamená, že by v důsledku zvýšené zářivosti slunce teplota na zemi vzrostla o 16-18° C. V současnosti je průměrná teplota 15° C, takže by země v době, kdy se na ní objevil život, měla mít teplotu asi tak -2° C. Viz: Faulkner, D., The young faint Sun paradox and the age of the solar system (Paradox mladého slabého slunce a stáří sluneční soustavy), Journal of Creation (TJ) 15(2): 3-4, 2001. I v roce 2010 zůstává paradox mdlého slunce problémem: Kasting, J.F., Early Earth: Faint young Sun redux (Raná Země: redux slabého mladého Slunce), Nature 464: 687-689, 1. duben 2010; doi: 10.1038/464687a;

28. Obří plynné planety Jupiter a Saturn vyzařují více energie, než jí dostávají ze Slunce, což svědčí o jejich vzniku v nedávné době. Jupiter vyzáří téměř dvojnásobek energie, než kolik dostane ze slunce, což svědčí o tom, že je patrně starý méně než 1 % z údajných 4,5 miliardy let sluneční soustavy. Saturn vyzáří téměř dvakrát více energie na jednotku hmotnosti než Jupiter. Viz The age of the Jovian planets (Stáří obřích planet).

29. Rychlé hvězdy jsou v souladu s nízkým stářím pro vesmír. Například mnoho hvězd v trpasličích galaxiích v Místní skupině se pohybuje a vzdaluje jedna od druhé rychlostmi odhadovanými na 10-12 km/s. Za těchto rychlostí by se hvězdy měly rozptýlit za 100 milionů let, což je ve srovnání s údajným stářím vesmíru 14 miliard let krátký čas. Viz Fast stars challenge big bang origin for dwarf galaxies (Rychlé hvězdy zpochybňují původ trpasličích galaxií velkým třeskem).

30. Stárnutí spirálních galaxií (mnohem méně než 200 milionů let) není v souladu s jejich údajným stářím mnoha miliard let. Objev mimořádně „mladých“ spirálních galaxií ozřejmuje problém, který tyto důkazy představují pro údajná evoluční stáří.

31. Počet zbytků supernov typu I (SNRs) pozorovatelný v naší galaxii je v souladu se stářím v tisících let, nikoli milionů či miliard. Viz Davies, K., Proc. 3prd ICC, str. 175-184, 1994. http://www.kreacionismus.cz/content/supernova-je-mladsi, http://www.kreacionismus.cz/content/explodujici-hvezdy-ukazuji-na-mlady-…, kreacionismus.cz/vzacna-supernova-opet-pripomina-zaha…

32. Model velkého třesku vyžaduje existenci hvězd populace III. Kdyby byl model velkého třesku pravdivý, někde ve vesmíru bychom měli vidět hvězdy bez spektrálních čar produkovaných kovy. Dále, protože hvězdy populace III jsou předky všech pozorovaných hvězd populace I a II, velká množství by jich měla být identifikována již dávno. Ale takové hvězdy nebyly nikdy objeveny; i světlo z nejvzdálenějších galaxií má čáry kovů ve svém spektru. Hvězdy populace III jsou zásadní pro model velkého třesku, ale nebyly pozorovány. Proto velký třesk není přijatelným vědeckým modelem, protože neexistuje to, co tato teorie požaduje. Hvězdy populace III a model velkého třesku, Vzdálené galaxie vypadají příliš pokročile na velký třesk, Byly hvězdy populace III konečně objeveny?, Teorie velkého třesku, Hvězdy populace III a model velkého třesku

33. Mars je mladá planeta: www.novinky.cz/veda-skoly/234665-mars-je-mlada-planeta-v-embryona…

Počet zobrazení: 2 429
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments