Ložiska nerostů

Nerostná ložiska jako příklad průměrných rychlostí v geologii

Alexander V. Lalomov, Ph. D.,
Arcturova výzkumná geologická laboratoř

(Mineral Deposits as an Example of Geological Rates, CRSQ roč. 44, č. 1 – léto 2007, str. 64 – 66. Přeložil M. T.

Od počátku do poloviny devatenáctého století vládlo ve vědách o Zemi mínění, že pomalé geologické pochody působí po dlouhá geologická období. První odhady stáří vrstev byly získávány tak, že se viditelná tloušťka vrstvy dělila rychlostí, jakou se usazovaly moderní horniny. Byla tak získávána data mnoha miliónů let a později se věřilo, že tato data jsou potvrzena izotopovým datováním.

Mnoho lidí proto věří, že všechna známá geologická data jednoznačně určují prastarý věk hornin tvořících planetu Zemi. Na základě této víry je pozice evoluční geologie považována za jedině vědeckou a autentickou, a zastánci evoluce se pokoušejí prezentovat geologii katastrofizmu jako pozůstatek předvědeckého období v geologii. Ale má toto tvrzení nějaký reálný základ v moderní vědě?

Modernější výzkum vrstev usazenin a zejména nerostných ložisek ukázal, že geologické rychlosti jsou větší než si myslí konvenční geologové. V důsledku toho je věk geologických objektů mnohem mladší než se běžně věří.

Příklad této situace nalézáme ve výzkumu rychlosti formování nerostných ložisek a stáří příslušných geologických vrstev. Jedním ze základních úkolů geologie je hledání ložisek užitkových nerostů, a teorie jsou porovnávány podle toho, jak úspěšné jsou v nalézání ložisek v terénu. Autentická rekonstrukce geologické historie (a správných rychlostí geologických procesů zejména) umožňuje vybrat úspěšnou dobývací techniku. Na druhé straně může nesprávné chápání historie Země mít za následek negativní ekonomické dopady.

Ložiska v rýžovištích

Rýžovištní nerostná ložiska jsou koncentracemi těžkých nerostů (zlato, platina, zirkon, různé titanové nerosty, drahokamy atd.) v moderních usazeninách a zpevněných sedimentárních horninách. Někdy je možné vypočítat dobu jejich utváření, když vycházíme z rychlosti pozorovaných moderních procesů. To odráží hlavní zásadu moderní geologie – „Přítomnost je klíčem k minulosti“. Podle této zásady ukazuje výzkum, že rýžoviště u mořských pobřeží v severovýchodní Asii se musela vytvořit za pár tisíc let – v rozporu s geologickou časovou tabulkou, ale v dobré shodě s počítáním času po Potopě.

V některých případech je možné propočítat zbytek nerostu tvořícího rýžoviště a pak odhadnout dobu, po kterou se rýžoviště tvořilo. Taková operace byla učiněna pro podmořské ložisko cínu Val´ kumei. Tohle ložisko je umístěno v pobřežní zóně zálivu Chaun – mělkého uzavřeného zálivu Východosibiřského moře. Zdrojem cínu je žulová intruze Val´kumei, jež leží v pobřežní oblasti. Podle geologické časové tabulky začalo obnažování a eroze cínových žil v žule během epochy miocénu (cca před 25 milióny let na geologické časové škále).

Celou oblast zalilo moře před zhruba 5 milióny let. Známe-li objem cínu v nalezišti, rychlost eroze, koncentraci cínu v žíle, a vezmeme-li v úvahu též destrukci kousků rýžoviště jakož i odnos cínu z oblasti rýžoviště (tyhle ztráty nejsou významné, jelikož záliv je geograficky uzavřený a projevuje se tam jen nízká energie vln), můžeme propočítat dobu nutnou pro utvoření rýžoviště. V zásadě je tento úkol podobný operaci, kdy propočítáváme dobu nutnou k naplnění bazénu vodou, známe-li jeho objem a rychlost plnění.

Propočty ukazují, že toto ložisko, které bylo uloženo v podmínkách podmořské oblasti blízko břehů, mohlo být snadno vytvořeno za 2000 až 4000 let místo 5 miliónů (Lalomov a Tabolitch, 2004). Další zpřesnění dat by mohlo stanovit rozsah věku, ale je jasné, že sedimentologický věk je podstatně menší než „věk“ stratigrafický. A dále, zkoumání geologických materiálů nevykazuje důkazy významné změny rychlosti ukládání v minulosti či zdroje cínu (Lalomov, 2003).

Železomanganové konkrece (ŽMK)

Na dně moderních moří a oceánů jsou kulaté pecky či povlaky složené z oxidů železa, manganu i jiných kovů. Průmyslové dobývání těchto nerostů teprve začíná, ale jejich zvažovaný objem je velký a budoucí dolování ŽMK bude hrát velkou roli ve světové ekonomice.

Rychlost tvorby ŽMK závisí na rychlosti růstu konkrecí. Tento faktor musí hrát důležitou roli v průmyslovém využití ŽMK stejně jako teoretické modely minulosti. Je možné onu rychlost změřit? ŽMK se často tvoří kolem úlomků lastur, žraločích zubů a dokonce i mikrometeoritů. Konkrece rostou jako oxidy či hydroxidy kovů obsažených v mořské vodě a začínají se nabalovat na tyto částice. Kdyby bylo možné určit stáří jádra, pak bychom mohli vydělit tento věk tloušťkou a odvodit rychlost růstu konkrece (za předpokladu pravidelného plynulého růstu).

Původně byly odhady rychlosti růstu ŽMK činěny na základě datování 224Ra obsaženým v úlomcích lastur uvnitř hlíz. Za použití této metody byla rychlost růstu stanovena mezi 1 mm za 1000 let (0,001 mm za rok) a 1 mm za 100 000 let (0,00001 mm za rok) (Mero, 1967). Užití paleontologických dat (datování fosilií v jádrech konkrecí) poskytlo srovnatelné výsledky, což nepřekvapuje, protože datování fosilií obecně spočívá na týchž radiometrických analýzách.

V poslední době se však naskytla další metoda měření rychlostí růstu, a tato metoda má výhodu datování přímého. Během studia sedimentů ze dna našli badatelé hlízy, jež se vytvořily na úlomcích lastur datovaných z 1. a 2. světové války (Mero, 1967). V těchto případech se naměřená rychlost růstu pohybovala mezi 0,6 mm/rok až 1 mm/rok. To znamená řádově třikrát až pětkrát vyšší rychlost než rychlost odvozená z radiometrických a paleontologických metod. A co víc, ruští geologové objevili hlízy rostoucí na šroubu z nerez oceli a na uzávěru z láhve finského piva „Karjala“ (Zhamoida a Grigoriev, 2005). Jelikož většina ŽMK nepřesáhne obvykle v průměru 30 cm, pozorovaná perioda růstu nemůže být větší než pár tisíc let.

Tato rychlost je potvrzována pozorovaným růstem ŽMK v lidmi zřízených rybnících Sibiře, kde překračuje 1,7 – 1,8 mm /rok. V jezerech karelské šíje dosahuje tato rychlost až 5 mm/rok. Laboratorní pokusy ukázaly, že železité bakterie mohou utvořit mikrokonkrece během několika týdnů (Tscherbov a Strakhovenko, 2006).

Vypadá to, že rychlost růstu ŽMK není všude stejná. Místo toho růst každé konkrece patrně závisí na koncentraci základních složek tvořících konkreci ve vodním sloupci či mezi sedimenty dna. Růst závisí též na elektrochemických a biologických vlastnostech jader, kolem nichž se oxidy železa a manganu ukládají. Zůstává však skutečností, že růst byl přímo pozorován, a že v těchto případech je jeho rychlost významně větší než rychlost odhadovaná izotopovými a paleontologickými metodami. Konvenční stáří připisované ŽMK je tedy bezpochyby příliš vysoké.

Z toho vyplývá, že „absolutní“ stáří geologické časové tabulky opírající se o evoluční paleontologii a radioizotopové datování nezrcadlí skutečná stáří těchto ložisek a přeceňují je o několik řádů. Tento fakt nejenže komolí geologickou historii naší planety, ale zkresluje i ekonomickou analýzu nerostných zdrojů. Z pozorovaných rychlostí růstu vyplývá, že ŽMK jsou zdrojem obnovitelným, který se může vytvořit za relativně krátkou dobu. Z týchž rychlostí logicky vyplývá, že dno oceánu není starší než pár tisíc let.

Ropa a plyn

Není třeba dlouze vysvětlovat důležitost ropy. Tento zdroj energie ovládá politické i ekonomické dění po desetiletí. I kdyby byla někdy možná kontrolovaná jaderná fúze (termonukleární syntéza), nebylo by to podle názoru ruského nositele Nobelovy ceny za fyziku Jorese Alferova uskutečnitelné dříve než v polovině jedenadvacátého století (termojaderné elektrárny v průmyslovém měřítku). Jiné alternativní zdroje energie nemohou hrát zásadní roli v uspokojování poptávky, a tak musí uhlovodíky zůstat hlavním zdrojem energie pro naši civilizaci ještě nějakou dobu. Vzhledem k tomuto kontextu nemůže být rychlost utváření uhlovodíků záležitostí pouhé vědecké zvědavosti.

„Organická“ teorie ropy nyní převažuje. Podle tohoto hlediska mají ropa i plyn biogenní původ. Vznikly z mrtvých organizmů, dlouho pohřbených v zemské kůře, a přeměněných horkem a tlakem v uhlovodíky. Následně vytvořená ropa a plyn pronikaly propustnými horninovými bloky a shromažďovaly se v geologických strukturách či jiných pastích. Podle tohoto názoru vyžaduje tvorba ložisek uhlovodíků milióny let či více.

Jedním z problémů tohoto modelu je fakt, že rezervoáry ropy a plynu musely vydržet velké elevační tlaky po dlouhá období. V reálných podmínkách je těžké si představit, že by sedimentární horniny zůstávaly tak dlouho nepropustné. Za předpokladu stáří mnoha miliónů let bychom čekali, že by se tyto tlaky pod povrchem vyrovnávaly, a to i v horninách s velmi malou propustností. V přírodních podmínkách je ropa a plyn obvykle pod velkým tlakem (hlavní mechanizmus, jak je čerpat vrty na povrch), a to lze právem považovat za argument pro mladý věk těchto ložisek.

Experti na vyhledávání ložisek ropy poukazují na nemožnost vytvořit účinný model za předpokladu dlouhé a pomalé tvorby ropy po milióny let (Petukhov, 2004). Podle jejich názoru, pokud by se modely řídily standardní geochronologickou tabulkou o mnoha miliónech let, by byla nejlepší strategie pro využití ložisek navrtávat studny podle náhodného rozložení. Vytvoření účinného modelu vyhledávání ložisek je možné jedině tehdy, uvažujeme-li o jejich původu v nedávné minulosti.

Toto konstatování podporuje několik důkazních linií. Za prvé, existuje mnoho příkladů, kdy se ložisko znovu naplnilo, a to v řádu desetiletí, ne miliónů let (Dmitrievsky a Valyaev, 2002). Za druhé, fakt, že lze naměřit radioaktivní izotop 14C v ropě a plynu, vyžaduje pro tyto uhlovodíky mnohem mladší věk (Barenbaum, 2004; Baumgardner et al., 2003; Doughty, 2006).

Pokud k vytváření ložisek ropy a plynu skutečně docházelo po desítky až stovky miliónů let, zdálo by se nemožné, abychom naměřili znovunaplnění rezervoárů v řádu několika let. Avšak tento úkaz je reálný. Také přítomnost kosmogonických izotopů s krátkou dobou života v těchto uhlovodících je důkazem podstatně mladšího utvoření (za méně než 40 000 let) a také důkazem toho, že tvorba uhlovodíků pokračuje i dnes.

Závěr

Četná data o rychlostech tvorby vrstev usazenin a nerostných ložisek jsou tedy ve významném nesouladu se standardními geochronologickými tabulkami. Nejenže nám tato data ukazují, že standardní chápání historie Země je zkreslené, ale také poukazují na fakt, že model s vysokým stářím neposkytuje základnu pro zdravé ekonomické vyhledávání a využívání nerostných zdrojů. Toto vše jen potvrzuje experimentální práci, jež zpochybňuje standardní stratigrafické modely (Berthault, 2002).

Jelikož standardní model nevysvětluje moderní pozorování, měl by být považován za atavizmus ze sedmnáctého až devatenáctého století. Tento závěr se nabízí jak z četných faktů sedimentologie jako celku, tak z vědy o nerostných ložiscích zvláště. Běžná geochronologická tabulka počítající se starou Zemí je těsně propojena s evoluční hypotézou o původu vesmíru, sluneční soustavy, života i biologické rozmanitosti na naší planetě . Pokud tato tabulka není správná, pak hypotéza evoluce ztratí dobu nutnou pro evoluční transformaci a musí být také pokládána za nesprávnou.

Odkazy na literaturu

1. CRSQ: Creation Research Society Quar terly Barenbaum, A.A. 2004. Mechanisms of formation of oil and gas deposits. Pro ceedings of Russian Academy of Science 399(6):802–805 (in Russian).
2. Baumgardner, J.R., D.R. Humphreys, A.A. Snelling, and S.A. Austin. 2003. Measurable 14C in fossilized organic materials: confi rming the young earth creation-fl ood model. In Ivey, R.L. Jr. (editor), Proceedings of the Fifth Inter national Conference on Creationism, pp. 127–142. Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA.
3. Berthault, G. 2002. Analysis of the main principles of stratigraphy on the basis of experimental data. Lithology and Mineral Resources (Journal of Russian Academy of Science) 37(5):509–515.
4. Dmitrievsky, D., and B.M.Valyaev (editors). 2002. Degassing of the Earth: Geo dynamics, Geofluids, Petrol and Gas. 2002. GEOS Publishers, Moscow (in Russian).
5. Doughty, J.R. 2006. Isotopic analysis of Fruit land Formation coal bed carbon dioxide and methane. CRSQ 43(2):105–110.
6. Lalomov, A.V. 2003. Sedimentation rate and the actual sedimentation time. Proceed-ings of Third All-Russia Lithological Conference, pp. 111–113. Moscow State University, Moscow (in Russian).
7. Lalomov A.V., and S.E. Tabolitch. 2004. Dating of the Val’kumei Coastal-Marine Placer (East Siberian Sea). Lithology and Mineral Resources (Journal of Russian Academy of Science) 39(4):317–321. Mero, J.L. 1967. Mineral Resources of the Sea. Elsevier Publishing Company, Amsterdam.
8. Petukhov, S.B. 2004. Geological Paradox. An thology “Sotvorenie,” volume 2. Palom nik Publishers, Moscow (in Russian).
9. Shcherbov B.L., and V.D. Strakhovenko. 2006. Nodules in sediments of an artifi – cial reservoir in the Altai territory. Lithol ogy and Mineral Resources (Journal of Russian Academy of Science) 1:51–60.
10. Zhamoida V.A., and A.G. Grigoriev. 2005. The interrelations between ferroman ganese concretions forming processes and marine environment in the Gulf of Finland (Baltic Sea). International Conference “Mineral Deposits of Con tinental Shelves” (abstracts), pp. 58–59. VNIIOceangeologia, St. Petersburg, Russia.
11. Alexander V. Lalomov, Ph.D. Arctur Research Geological Lab Lalomov@mail.ru