Babylonské jazyky

Murray Adamthwaite

Z creation.com přeložil Jakob Haver – 04/2020. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

Pro evolucionisty je původ jazyků zásadním problémem – jak se člověk stal mluvícím tvorem, který si dokáže prostřednictvím jazyka vzájemně předávat smysluplné informace? Dohadů na toto téma po vydání Darwinova Původu druhů roku 1859 jen přibylo. Některé z nich byly natolik výstřední, že Société de Linguistique de Paris (pařížská lingvistická společnost) veškerou takovou diskusi, která trvala déle než století, zakázala.¹

Současní evolucionisté hledají odpovědi v primitivních „symbolech“, kdy lidský jazyk měl vznikat u opičích tvorů jednoduchým mručením a zvuky v reakci na různé podněty, např. při ohrožení predátory. Takto vznikla jakási posloupnost symbolů,² které postupně přecházely v jednoduché věty, ke stále vyššímu a složitějšímu uspořádání slov až nakonec k abstraktním pojmům.

Avšak v souvislosti s vývojem jazyka jsou evolucionisté Christiansen a Kirby nuceni přiznat:

Pokud jde o to, zda vůbec někdy najdeme odpovědi na některé otázky ohledně vývoje jazyka a jeho poznávání, jsme v tom velmi skeptičtí.³

Zvířata komunikují mnoha způsoby, včetně zvuků – např. pokřik v nebezpečí, při páření atd. Jak ale ukazuje rozsáhlý výzkum, pouze lidé mají skutečný jazyk s větnou skladbou a gramatikou – a snadno se to naučíme už jako děti.

A Jean Aitchison cituje proslulého lingvistu Josepha Greenberga:

… Vývoj jazyka jako takového nebyl nikdy prokázán, a za stávajících důkazů je tedy nutné trvat na přirozené rovnosti všech jazyků.⁴

Tento evoluční scénář „od mručení ke gramatice“ má tedy vskutku zásadní trhliny. Jeden předpoklad této domněnky spočívá v tom, že čím je obecně jazyk starší, a to platí u jakéhokoli jazyka, tím jednodušeji by měl vypadat. Jenže je to právě naopak – ze složitějšího se všechny ty gramatické a sémantické jemnosti v pozdějším jazyce postupně vytrácejí, což je zcela v rozporu s evolučními předpověďmi.

Jen pro představu: stará angličtina měla před jedním tisícem let čtyři podstatná jména, se zbytkem pátého, každé bylo řádně skloňováno, plus různé tvarosloví časovaných sloves.⁵ Mnohé z těchto rysů byly ztraceny dokonce už ve středověké angličtině, a ještě víc se jich ztrácí v moderní angličtině, např. podmiňovací způsob u sloves a rozlišení mezi jednotným a množným číslem u druhé osoby.

Z těchto důvodů je nutné považovat tento evoluční scénář za těžce nedůvěryhodný.

Jazyky potomků Sema, Chama a Jáfeta

Smlouva mezi Hattušili III. a Ramsesem II., chetitská verze

Dalším problémem evolucionistů jsou hluboké rozdíly ve struktuře mezi základními jazykovými skupinami, které se jeví být navzájem nepříbuzné. Není bez zajímavosti, že filologové po dlouhou dobu klasifikovali jazyky podle Noeomých synů, tedy jako semitské, chamitské a jafetské, přestože v Noeho nevěřili. I když tato označení zčásti odkazují na tradici, přesto i sekularisté v minulosti uznali, že raná historie starověkého Blízkého východu⁶ v širším smyslu odrážela rozptýlení národů do tří základních proudů s jejich příslušnými jazykovými skupinami, jak to zaznamenává Genesis 10. Jafetská skupina tedy odkazovala na indoevropskou jazykovou rodinu, semitská na jazyky Blízkého východu a chamitská na jazyky Egypta a Afriky, přičemž každá z nich byla zcela odlišná od ostatních:

• 

  Raná Elamská tabulka ukazující rané piktogramy (obrázkové písmo)

  Semitská rodina – ta se dále dělí do tří podkategorií:

> Východosemitská větev: Akadština a její dialekty. Ačkoli má akadština slovní zásobu do jisté míry společnou se západosemitskými jazyky, jako je hebrejština, velká část jeho slovní zásoby je odlišná, zatímco některé – zejména babylonský dialekt – pocházejí ze sumerštiny.⁷

> Zápa­do­semit­ská větev: Aramejština, hebrejština, moabština, kananejština, féničtina, ugaritština atd.

> Jihosemitská větev: arabština, etiopština, jazyk Palmýřanů a Nabatejců.

• Indoevropská rodina: jazyky chetitský, luwianský, palaický, sanskrt, staroperština, klasická a koiné řečtina, latina, starogermánské a slovanské jazyky atd. Bylo navrhováno propojení chetitštiny včetně dialektů s řečtinou, a tedy s indoevropskými jazyky Střední Evropy, ale v detailech zůstávají pochybnosti.
• Chamitské jazyky nakonec vycházejí z egyptštiny (více níže).

Směsice nepříbuzných jazyků

V poslední době se tento trojitý jazykový proud začal rozpadat, protože z této oblasti pramení více raných jazyků, než ukazuje toto základní schéma. A skutečně, v jazykovém prostředí starověkého Blízkého východu je velké množství nesouvisejících, přesto však velmi složitých jazyků. Nicméně to, že se potomci Jáfeta, Chama a Sema rozptýlili „každý podle svého jazyka“ není v rozporu s biblickým popisem (Genesis 10:5, 20, 31). Vlastně nalézáme přesně to, co bychom od příběhu o Babylonské věži očekávali.

První charakteristický jev

Mapa Mezopotámie

Vystupují tu dva zřetelné jevy; za prvé, všechny tyto jazyky se objevují na scéně přibližně ve stejnou dobu – tj. podle obecné chronologie v polovině třetího tisíciletí před Kristem. Jejich původ zůstává pro světské učence skrytý. To je svědectvím o náhlé různorodosti a o raných etnických přesunech těchto národů, jak bychom očekávali podle Genesis 11:8–9. Následují hlavní jazyky a jazykové skupiny ze starověkého Blízkého východu, přičemž všechny jsou vzájemně nepříbuzné:

• Sumerština: původní jazyk Dolní Mezopotámie. Dosud je pochopeno jen asi 75%, používá podstatná jména nebo slovní základ vyjádřený jednou či dvěma slabikami, ke kterým se přidávají další slabiky. Podstatné jméno může mít deset pádů, zatímco sloveso je zde velmi složité, má soubor předpon a přípon. Konečný slovní výraz může vyjadřovat něco, co by v angličtině muselo popsat dlouhou frází nebo dokonce větou.
• Elamština: ta se používala v jihozápadní části íránské vysočiny. Byla zjištěna jakási „pra-elamština“ (proto-elamština), i když základní jazyk také není zcela pochopen.⁸
• Egyptština: jazyk z doby faraonů byl velmi složitý, stejně tak i jeho hieroglyfické (obrázkové) písmo.⁹ Odtud pochází koptština, pozdní forma egyptského jazyka, a také jazyky chamitské či afroasijské rodiny. Později mnohé z nich přijaly vypůjčená slova z egyptštiny, přestože s jazyky semitského světa nejsou příbuzné.
• Churritština: jazyk království Mitanni (severní Mezopotámie) z poloviny druhého tisíciletí před Kristem.¹⁰ Poprvé se objevilo v textech klínového písma na konci 3. tisíciletí před Kristem.¹¹
• Chatitština: nejstarší z anatolských jazyků, zachovalo se z něho jen několik krátkých textů. Pozor, nezaměňovat s pozdější indoevropskou chetitštinou.¹²
• Kassitština: tou mluvili lidé neznámého původu, ale pravděpodobně přišli z pohoří Zagros, kteří obsadili Babylon v období po svém propuštění chetitským králem Muršilisem I. (podle obecné chronologie v roce 1 595 před Kristem). Tento jazyk je vzhledem k nedostatku textů rozluštěn jen částečně.
• Etruština: jazyk italských usedlíků z doby před Římskou říší, kteří se tam usadili podle všeho během 2. tisíciletí před Kristem. Ačkoli Etruskové během počátku prvního tisíciletí před Kristem přijali řecké písmo (původně fénické), samotný jazyk je o mnoho staletí starší.
• Jazyk Indus Valley (kultura poříčí Indu): písmo této velmi staré kultury zůstává nerozluštěno a jeho základní jazyk je neznámý. V 70. letech 20. století se lingvista Barry Fells pokusil o jeho rozluštění a dospěl k závěru, že písmo mělo abecedu, šest samohlásek a 24 souhlásek. I když tento jazyk, svou strukturou opět složitý, byl jasně indoevropský, přesto byl přímým předchůdcem sanskrtu.¹³ Ačkoli ne všichni Fellsovo dekódování přijali, i tak ho činí spojení se sanskrtem vysoce věrohodným.

Druhý charakteristický jev

Tyto starověké jazyky Blízkého východu (včetně staré Evropy a raných indoevropských) jsou všechny dávno zaniklé – a to do té míry, že některé z nich, jako je sumerština, elamština, churritština, etruština, kassitština a chetitština, nejsou dodnes zcela pochopeny, přestože pro první čtyři máme značné množství textů. Můžeme však pozorovat přechod části slovní zásoby těchto starověkých jazyků do jazyků pozdějších, zejména chetitská slova, která přešla do řečtiny a latiny a odtud do jazyků západní Evropy, např. Wātar = water (voda). Akkadská slova lze vystopovat v latině nebo arabštině, a přes ně dokonce v některých moderních jazycích, např. Gammalu: camel (velbloud); šamaššammu: sezam (doslova „rostlinný olej“).

Kromě jazykových skupin semitské, chamitské a jafetské musela událost v Babylonu vést ke vzniku i dalších typických jazykových skupin, totiž těch z východní Evropy, Asie a Dálného východu. Avšak na rozdíl od raných jazyků Blízkého východu je dávná historie těchto jazyků ztracena v mlhách uplynulého času. Přitom většinou z nich se dosud mluví:

• Slovanské jazyky východní Evropy a Ruska, které patří do východní rodiny indoevropských jazyků, spolu s dalšími úzce příbuznými baltskými jazyky stejné rodiny, jako je litevština a lotyština.
• Uralská skupina: ta zahrnuje maďarštinu, finštinu, estonštinu a další jazyky, kterými se mluví v oblasti Baltského moře a odtud dále na východ. Tyto jazyky jsou však zřetelně odlišné a nemají žádný vztah ke slovanským jazykům uvedeným výše.
• Altajská skupina: turečtina, mongolština, korejština, japonština.
• Čínsko-tibetská skupina: tibetština, barmština, stará čínština.

Ze země Sinear do celého světa

Podle Genesis 11:2 došlo ke zmatení jazyků v „zemi Sinear“, zmíněné také v Genesis 10:10 a 14:1. To bezpochyby odkazuje na Dolní Mezopotámii: to lze spolehlivě odvodit ze spojení s dalšími známými městy tohoto regionu podle Genesis 10:10 a také podle Daniele 1:2, kdy babylonský král přesunul Izraelské vyhnance do země Sinear.

Na rozdíl od toho, co někdy čteme v komentářích ke knize Genesis,¹⁴ se tyto rozličné jazyky nevyvinuly během času přirozeným vývojem z jakéhosi jediného originálu. Studujeme-li dávné jazyky a jejich geografické rozložení, důkazy naopak odpovídají tomu, co popisuje Genesis: náhlý, nadpřirozený Boží zásah, jímž vznikl ucelený soubor nepříbuzných, ale přesto vysoce složitých jazyků. Jak je uvedeno výše, výsledkem byla na Blízkém východě celá řada jazyků, které se všechny objevily současně – ve druhé polovině třetího tisíciletí před Kristem.¹⁵

Přestože se ranými, vysoce komplexními jazyky Blízkého východu, které byly výsledkem události kolem stavby věže v Babylonu, mluvilo několik století, většina nakonec zanikla: některé dříve (např. sumerština a chatitština); jiné později (např. churritština a etruština). Nicméně další přetrvaly (nebo jejich jazykové odvozeniny) díky následnému rozptýlení příslušných populací napříč Asií až na Dálný východ: tj. výše ​​uvedená uralština, altajština a čínsko-tibetská skupina. Mezitím se v Evropě, na Blízkém východě a v Africe ustálily tři hlavní jazykové proudy – jafetský, chamitský a semitský – do indoevropských, afroasijských a semitských rodin.

Závěr

To, že jazykové prostředí dávného Blízkého východu odpovídá popisu v Genesis není žádným překvapením, protože Genesis popisuje skutečnou historii – jak to potvrzují pisatelé Nového zákona i samotný Ježíš.

Odkazy a poznámky

1. Christiansen, M.H. and Kirby, S., Language Evolution: consensus and controversies, Trends in Cognitive Sciences 7(7):300, 2003.
2. Christiansen and Kirby, ref. 1, pp. 301–2.
3. Christiansen and Kirby, ref. 1, pp. 301–2.
4. Jean Aitchison, Language Change: Progress or Decay? 4th edition, New York: Cambridge University Press, p. 240, 2013, citing J. Greenberg, The nature and uses of linguistic typologies, International Journal of American Linguistics, 23(2):75, 1957.
5. Bruce Mitchell and Fred C. Robinson, A Guide to Old English, Fifth Ed., Oxford, Blackwell, 1992, p. 62.
6. „Blízký východ“ se zde používá v přesném slova smyslu k označení syrsko-palestinského území až k íránské vysočině. „Středním východem“ se rozumí oblast od Afghánistánu po Myanmar, a „Dálným východem“ je Thajsko, Vietnam, Čína, Japonsko atd. Používat pro Palestinu, Sýrii, Mezopotámii atd. výraz „Střední východ“ je chybné, pochází z moderní žurnalistiky a politiky.
7. Huehnergard, J., A Grammar of Akkadian, Winona Lake, Eisebrauns, pp. 599–603, 2005.
8. Gragg, G.B., Less-Understood Languages of Ancient Western Asia, in Civilizations of the Ancient Near East (CANE), Vol. IV, New York, Scribner’s, pp. 2162–63, 1995.
9. Gardiner, A., Egyptian Grammar, 3rd Edn, Oxford, Ashmolean Museum, pp. 438, 443–542, 1957.
10. Gurney je toho názoru, že ačkoli churitština byla jazykem etnika Mitanni, říše byla pod nadvládou “kasty Indoárijců”, jejichž jazyk vykazoval příbuznost se Sanskrtem. Viz Gurney, O.R., The Hittites, Penguin Books, p. 107, 1990.
11. Edzard, D.O., Sumerian Grammar, SBL, Atlanta, p. 4, 2003; Wilhelm, G., The Hurrians, Warminster, Aris & Phillips, p. 7, 1989.
12. Gurney, ref. 10, p. 101; Gragg, ref. 8, pp. 2174–76.
13. Fell, J, Part 2: Barry Fells’ Revolution in Deciphering Old World Scripts, 21st Century Science and Technology, Summer, p. 53, 2001.
14. Jak již nastínil Aalders, G.Ch., Genesis, Volume I, Bible Student’s Commentary Series, Engl. Tr. Zondervan, pp. 253–4, 1981.
15. Je třeba rozlišovat mezi (novějším) písemným osvědčením jazyka od jeho skutečné (starší) podoby typu lingua franca (široce využívaný jazyk, pozn. překl.), což může představovat časovou mezeru stovek let. To se týká zejména etruštiny a možná i elamštiny.