Je užitečné si připomenout, koho darwinisté uctívají

Z knihy The Dark Side of Charles Darwin o (Temná stránka Charlese Darwina) od Dr. Jerry Bergmana vybral Pavel Kábrt – 06/2016.

„Tahle kniha je prostě o tom, kým Darwin opravdu byl. Chtěl jsem porozumět tomu, co si myslí a proč“, řekl profesor. „Například jeho vztah k ženám. Měl za to, že jsou méně vyvinuté, protože je muži chránili. A byl přesvědčen, že veškeré jejich projevy jsou téměř na úrovni dítěte včetně jejich hlasu, těl a myšlenkových pochodů.“

Bergman také uvádí, že když se Darwin snažil rozhodnout, zda se chce oženit či ne, sepsal si všechna pro a proti. „Usoudil, že žena je lepší než pes, a tak si vzal sestřenici z prvního kolena, Emmu Darwinovou“.

V rozporu s Darwinovým přesvědčením byla jeho žena do značné míry jeho ošetřovatelkou, či jak by to mnozí lidé vyjádřili – byla jeho ošetřovatelkou a peněženkou. „Byla velmi bohatá“, poznamenal Bergman.

Darwina trápily četné psychické i tělesné potíže. Některými z jeho později přiznaných zdravotních problémů byly: těžké deprese, záchvaty hysterického pláče, třes, masivní úzkost, nespavost, krátkodobé mdloby, záškuby svalstva, chvění, nevolnost, zvracení, depersonalizace, zrakové halucinace, neklid, závratě, křeče, nadýmání a noční plynatost, bolesti hlavy, nervové vyčerpání, dušnost, tachykardie, hučení v uších a pocity ztráty vědomí a hrozící smrti.

Tato práce nepopírá Darwinovu vědeckou erudovanost v mnoha směrech, třeba při studiu červů, s jehož závěry se všichni ztotožňujeme. Fakt, že si ho jeho současníci vážili jako pečlivého přírodovědce, stojí zčásti za úspěchy jeho názorů ve vědeckém světě obecně. Nezpochybňujeme ani běžná tvrzení (pokud nepřecházejí v přímou adoraci), že Darwin byl…

• “jedním z nejsympatičtějších, nejkolegiálnějších, nejskromnějších a nejtrpělivějších vědců; příkladný manžel a otec, laskavý a milující, velkorysý a vtipný, šlechetný a vstřícný vůči svým sousedům ze všech sociálních skupin…Měl opravdu prakticky všechny osobnostní rysy světce, a vskutku, kdyby si nevzal do hlavy, že napíše bezbožný evoluční příběh, mohl se – ovšem právě jen mohl – svatým stát.” (Benjamin Wiker, The Darwin Myth: The Life and Lies of Charles Darwin – Darwinův mýtus: život a lži Charlese Darwina – vyšlo česky ve vydavatelství Ideál)

Existuje však i Darwinova temná stránka.

Darwinova vášeň pro lov a zabíjení

Tahle (7. kapitola v Bergmanově knize) dokumentuje Darwinovu sadistickou stránku, zejména jeho nezřízenou lásku pro zabíjení zvířat. V pozdějších letech uznával, že se nechoval normálně. Zmíněné Darwinovo sadistické nutkání souviselo tehdy s budováním jeho teorie původu života, která počítala se smrtí jako se stvořitelem zvaným přírodní výběr. Je ironií, že Darwin vytýkal Bohu chování, které jemu samému jako klukovi a mladíkovi bylo vlastní.

Úvod

Jednou z vlastností Charlese Darwina, o které se jen zřídka píše jak v běžné tak vědecké literatuře, byl jeho silný sklon k sadismu. Mezi vášněmi, které z něho pak vyplývaly, byla láska pro zabíjení zvířat, lov a zbraně. Střílení a honba nebyly v Anglii 19. století ničím neobvyklým, Darwin však tyhle aktivity provozoval v rozsahu naprosto se vymykajícím tehdejší normě. Mnoho lidí loví pro obživu a/nebo ze sportu, tehdy stejně jako dnes, ale málokdy propadnou zběsilému zabíjení čistě pro potěchu ze zabíjení, jako tomu bylo u Darwina. V jeho případě šlo totiž o posedlost spojenou s chováním, které mírně řečeno, hraničilo se sadismem.

První známkou téhle temné stránky povahy byla Darwinova přirozená tendence lhát a krást, což ho vzrušovalo a získávalo mu to pozornost. Psal o tom, „Jako malý kluk jsem se často oddával vymýšlení klamů, a vždycky jsem měl velkou radost z toho, když mi lidé naletěli“ (The Autobiography of Charles Darwin, str. 23). Darwin také připustil, že pro zábavu kradl. Ještě křiklavějším příkladem jeho sadistických sklonů byla situace, kdy jako malý kluk Darwin „mlátil panenku…prostě proto, že mu to dávalo pocit síly“. Přiznal dokonce i to, že se později za zmíněné chování hrozně styděl, a naznačoval, že věděl, že dělá chybu. V oné době měl ještě silnou víru v Boha, což by částečně vysvětlovalo jeho pocit viny.

Darwinovy sadistické sklony

I když měl Darwin v ruce zbraň již před svými 15. narozeninami, vášní se pro něj stalo střílení teprve poté, co zabil své první zvíře. Pak honbě propadl. A „zůstalo mu to po celou dobu studií a ještě pár let poté“ (Barry G. Gale, Evolution without Evidence: Charles Darwin and the Origin of Species, str. 9). Darwin miloval zabíjení do té míry, že když skolil svého prvního ptáka, doslova se třásl vzrušením. Jeho vlastní slova zachycená v autobiografii živě ilustrují, s jakou náruživostí zabíjel zvířata:

V dobách studií na univerzitách jsem se stal vášnivým lovcem a nevěřím, že by byl kdokoli tak zapálen byť pro ten nejsvětější cíl jako já pro střílení ptáků. Jak vzpomínám na chvíli, kdy jsem zabil svou první sluku; moje vzrušení bylo tenkrát tak velké, že jsem skoro nebyl s to nabít znovu pušku, jak se mi třásly ruce. Tenhle koníček mi vydržel dlouho a stal se ze mne velmi dobrý střelec.

Ve své autobiografii také napsal, „Jak já jsem rád střílel“, a „Existuje-li nějaká pozemská rozkoš, pak je to tohle“. Prohlásil dokonce: „Moje vášeň byla tak velká, že jsem si nechával lovecké boty do široka rozevřené u postele, když jsem uléhal, abych se nezdržel ani minutku, až si je ráno budu natahovat“. Nechtěl totiž ztrácet drahocenný čas, když se řítil něco zabít (The Autobiography…, str. 54). Darwinova sestřenice Bessy Galtonová popsala zrod Charlesovy lásky ke zbraním a střílení:

Střílet ho naučil zřejmě William Owen (Peter Brent, Charles Darwin: A Man of Enlarged Curiosity, str. 30). Roku 1828 přestal jeho nárokům na zabíjení zvířat stačit jeho lovecký arzenál. Toužil po výkonnější dvouhlavňové pušce, a tak uháněl rodiče o prostředky na její koupi. Hrozil jim katastrofálními důsledky, bude-li nucen nadále používat pušku starou, která by řečeného Charlese Darwina mohla, jak tvrdil, kdykoli „připravit o nohy, ruce, tělo & hlavu“. Zanedlouho poté mu novou pušku koupili. Ta se stala jeho nejlepší přítelkyní, kterou si vzal s sebou na studia v Cambridgi, aby se s ní naučil zacházet. A když venku pršelo, cvičil se ve střelbě na pokoji! Za pobytu v Cambridgi „vydatně popíjel a užíval si projížděk na koni a lovu“ s „partou sportovců“…

Jeho vášeň pro honbu byla tak velká, že se Darwin často ani nemohl dočkat začátku lovecké sezóny, aby mohl pronásledovat kořist. A tak když už to nemohl vydržet, zvažoval prostě, „že zaplatí pokutu a bude lovit i mimo sezónu“, a když si spočítal, že „žádný kolemjdoucí ani lesník nemůže po vás žádat lovecký lístek, aniž by se prokázal svým“, pomýšlel opravdu na to, že bude zákon nezákon skutečně lovit stále (Browne, Charles Darwin: Voyaging, str. 110). Své posedlosti střílením a zabíjením zvířat si byl také velmi dobře vědom, protože, jak jednou prohlásil, „Musel jsem se asi bezděky stydět za svou náruživost, neboť jsem se pokoušel přesvědčit sám sebe, že střílení je cosi jako intelektuální zaměstnání“ (The Autobiography…str. 55).

O jeho zálibě ve střílení všichni věděli a v mládí pro něj skutečně neexistovalo nic přitažlivějšího, i když později u něj převážila láska k vědě…

Podle Bowlera přetrvala Darwinova vášeň pro střílení do „doby jeho univerzitních studií, až ji nakonec zavrhl jako zbytečné zabíjení“ (Peter J. Bowler, Charles Darwin: The Man and His Influence, str. 39). Croft tvrdil, že jeho střílení nebylo pouhým zbytečným zabíjením, nýbrž něčím daleko horším. Doma ve městě Downu v Anglii prováděl Darwin četné pokusy s králíky do té míry kruté, že se v jednom dopise vyjádřil o své laboratoři jako o „kabinetu hrůzy“, načež popisoval, jak zavraždil andělského malého pávíka a desetidenního voláče. Toho prvního jsem se pokoušel usmrtit chloroformem a éterem, a třebaže šlo určitě o velmi lehkou smrt, přece to chvíli trvalo; v druhém případě jsem zkusil vložit kousky cyankáli do velké zavařovací sklenice a za půl hodiny do ní dal holuba.

Zmíněné krutosti v něm zřejmě nevyvolávaly výčitky svědomí, protože byl přesvědčen, že jsou ospravedlnitelné v zájmu pokroku ve vědeckém výzkumu. V dopise profesoru Holmgrenovi do Uppsaly vysvětloval svou filozofii:

• „Pokroku ve fyziologii nelze zřejmě dosáhnout jinak než pokusy na živých zvířatech, a já mám za to, že ten, kdo brání zmíněnému pokroku, páchá zločin na lidstvu“ (Croft, Life and Death of Charles Darwin, str. 22).

V průběhu své pětileté cesty na lodi H. M. S. Beagle střílel Darwin nadále aktivně zvířata, kdykoli se k tomu naskytla příležitost. Když například loď přistála u brazilských břehů, zažil Darwin „skvělé ráno…kdy jsem v pohodě plašil a zabíjel ptáky“. Přesvědčil se, že terejové a rybáci jsou tak hloupí, že by jich mohl, jak prohlásil, „pozabíjet spousty svým geologickým kladivem“, což bylo chování, které člověku připomíná chování, které vedlo k vymření jednoho z nejběžnějších amerických ptáků, holuba stěhovavého.

Nemáme sice zprávy o tom, kolik ptáků Darwin svým kladivem pozabíjel, bez ohledu na množství však každopádně jde o brutální způsob zabití kteréhokoli zvířete. Robert FitzRoy [kapitán lodi] napsal, že Darwin „popadl kladivo a začal pobíjet nic netušící ptáky a mával kladivem vší silou své pravačky“ (Robert FitzRoy, Narrative of the surveying voyages…str. 26).

Darwin také pobíjel malé savce jako třeba králíky tak, že po nich házel kamení, a jeho syn Francis prohlásil, že mu „zabíjení zvířat tímhle způsobem docela šlo“ (The Life and Letters of Charles Darwin, str. 89).

Darwinova láska k zabíjení se týkala dokonce i lidí, přinejmenším oněch osob, které považoval za primitivy či jak říkal „kanibaly“. Když se dověděl, že ho vybrali jako účastníka průzkumné výpravy na lodi Beagle, natěšeně sděloval spolužákovi, „S obstaráváním výstroje si docela užiji, dneska jsem si objednal ručnici & 2 páry pistolí; neboť s těmi hnusnými kanibaly půjde určitě často do tuhého: to bude fakt něco, až zastřelíme krále Ostrova kanibalů“ (The Correspondence of Charles Darwin, str. 150).

Během Darwinovy výpravy s H. M. S. Beagle zaútočila na jejich loď hlídkový člun slepým nábojem. Kapitán Fitzroy, který nevěděl, že šlo o slepý náboj, pohrozil, že je potopí. Poté si stěžoval kapitánovi jiné lodi, H. M. S. Druid, a prohlásil, že dopluje k hlídkové lodi a bude tam žádat o omluvu. Darwin, který měl rád násilí, doufal, že hlídková loď vypálí rovněž na H. M. S. Druid, která se bude bránit a potopí ji!

Nedlouho poté přišel místní policejní prefekt k FitzRoyovi a poprosil ho, aby mu pomohl uklidnit rvačku místních černochů. FitzRoy vyslal na jejich pacifikaci 50 po zuby ozbrojených vojáků. Darwin šel za nimi a „tajně toužil po tom, aby se s šavlí či s dýkou mezi zuby“ mohl také zapojit do boje. Černoši se však brzy vzdali, bohužel příliš brzy pro Darwina. Ten byl velmi „zklamán, že neviděl žádnou přestřelku“ nebo násilí (Charles Darwin, Voyaging, str. 217-218).

Jeho „záliba ve sportu“ zahrnovala dokonce i jeden z nejbrutálnějších a nejnelidštějších ze všech sportů, hon na lišku využívající psů-zabijáků. Bylo by zajímavé zjistit, zda mohla Darwinova „vášeň“ pro zabíjení a smrt hrát roli při budování jeho nemilosrdné teorie přírodního výběru, krvavých zubů a drápů a „přežití nejzdatnějšího“, ve které jako kladná síla vystupuje místo dobra smrt:

Darwin očividně chápal smrt a zkázu jako motor evolučního pokroku, jak je patrné z předposlední věty Původu druhů: „Takto tedy z válčení v přírodě, z hladu a smrti přímo vychází nejušlechtilejší výtvor, který si dokážeme představit, totiž vyšší zvířata“ (Richard Weikart, From Darwin to Hitler: Evolutionary Ethics, Eugenics, and Racism in Germany, str. 73).

Oslavoval tedy smrt, a místo smrti nazývané v Bibli „nepřítel“ se smrt stala tvůrčí silou, která slouží evolučnímu pokroku. Navíc měla smrt pro Darwina svůj význam jako činitel, který podle něho zbavoval svět slabochů, což podporovalo příznivý vývoj toho kterého druhu (From Darwin…, str. 81). Myslel si tedy Darwin, že svým jednáním přispívá k vyhubení slabších zvířat a ke stimulaci evolučního pokroku?…

Darwinovo chování je paradoxní zejména s ohledem na jeho stesky, že Bůh je sadistický. V dopise příteli profesoru Hookerovi datovaném 13. července 1856 napsal Darwin ohledně květního pylu, „který se nám jeví jako nemotorný přírodní fenomén svědčící navíc o plýtvání“, že „advocatus diaboli by mohl sepsat hezky tlustou knihu o nemotorných, neekonomických, břídilsky přízemních & strašlivě krutých dílech přírody!“ (The Correspondence of Charles Darwin, str. 178) V jiném dopise, který Darwin poslal profesoru Asu Grayovi, datovaném 22. května 1860, Darwin napsal, že nemůže věřit v křesťanského Boha-Stvořitele, protože na světě je tolik zla. Příklad, který uvedl, zněl:

• „Nemohu uvěřit tomu, že by dobrotivý & všemohoucí Bůh plánovitě stvořil Ichneumonidae [parazitický hmyz] s výslovným záměrem, aby se živili vnitřnostmi živých housenek či že by si kočka měla hrát s myšmi“ (The Correspondence…, str. 224 ).

Závěry

Po většinu svého života byl Darwin z psychologického hlediska velmi narušeným člověkem (Strange Brains and Genius: The Secret Lives of Eccentric Scientists and Madmen; Charles Darwin and Panic Disorder; „Darwin´s Illness: A Biopsychosocial Perspective,“ Psychosomatics; „The Illness of Charles Darwin,“ The American Journal of Medecine; To Be an Invalid: The Illness of Charles Darwin). Značnou část života, zejména v mládí, v plném rozkvětu sil, ho očividně sužovala nekontrolovatelná sadistická vášeň zabíjet zvířata. Většina vědců i spisovatelů bohužel nepřikládala váhu důsledkům tohohle Darwinova sklonu a omezila se na konstatování, že rád lovil – což je stěží adekvátním zhodnocením jeho chování. Mnoho lidí loví pro obživu, Darwinova posedlost se však z tohoto rámce hodně vymyká. Miloval zabíjení a zřejmě ho přitahovalo pozorovat utrpení zvířat.

Jedním z možných důvodů, proč se mnoho autorů vyhýbá této oblasti Darwinova života, je to, že Darwin je dnes idolem mnoha vědců i jiných lidí. Často je jmenován jako jeden z největších vědců 19. století, ne-li vůbec největším vědcem všech dob – a Darwin je také jedním z mála vědců, kteří jsou známí většině Američanů. (Michael Ruse, „Is Evolution a Secular Religion?“ – Je evoluce světským náboženstvím? – Science 299, 2003) Abychom porozuměli Darwinovi jako osobnosti a jeho motivacím, je třeba vzít v potaz jeho téměř patologické nutkání zabíjet a zvážit, jak to mohlo ovlivnit jeho závěry o přírodním výběru.

Darwinova teorie je dnes ve vědě stejně mrtvá jako Darwin i zvířata, která tento „největší vědec všech dob“ kdysi pozabíjel a utrápil. Slavný francouzský vědec Hugo De Vries již před časem konstatoval, že i když je snad přírodní výběr schopen vysvětlit přežití nejzdatnějšího, neumí vysvětlit, jak ten nejzdatnější vznikl

(Hugo De Vries, The Mutation Theory, str. 185).

Přírodní výběr není tvůrčí silou, jak se často tvrdí, umí jenom třídit (The Mutation Theory, str. 99-123). Skoro po sto letech od De Vriese si Charlesworth rovněž všiml, že výběr „funguje pouze jako síto, některé varianty zachová a jiné zavrhne; nepředstavuje tvůrčí sílu, která by byla zdrojem pestrosti životních forem“

(Brian Charlesworth, „On the Origins of Novelty and Variation,“ str. 1619).