Jeffrey P. Tomkins, Ph.D.
(Z www.icr.org přeložil Pavel Kábrt – 04/2015. Článek vyšel na stránách ICR)
Tak, jak genomy se sekvencemi DNA mnoha nových tvorů zaplňují velkou rychlostí veřejné databáze, se i problémy pro onen velkolepý evoluční příběh stávají nepřekonatelnými. Jednou takovou věci je skutečnost, že různí tvorové mají zcela unikátní sady genů, které jsou zcela charakteristické pro jejich druh bez jakékoliv patrné evoluční historie. Aby tento do očí bijící problém evolucionisti vysvětlili, uchylují se k mýtu o vše prostupujícím, horizontálním přenosu genů.
Horizontální přenos genů (HGT – Horizontal gene transfer) je proces, při kterém jsou geny přesunuty z jednoho typu tvora na jiný typ bez sexuálního rozmnožování. Na počátku své kariéry jsem se podílel na studii (publikované v časopisu Science), ve které jsme zjistili, že patogenní bakterie Wolbachia předala velkou část své DNA do genomů jak červů, tak i hmyzu.1 Bakterie Wolbachia tuto svoji neobyčejnou schopnost provádí tak, že přenášenou DNA doslova cíleně vřadí do buněk reprodukčních orgánů hostitele. Nicméně jsme vypozorovali, že jen u velmi málo z těchto přenesených genů došlo k jejich expresi (spuštění). Ve skutečnosti byly jen genetickou zátěží. Toto je vlastně jen jeden z mála jasně zdokumentovaných případů horizontálního genového přenosu, kdy můžeme vidět, že určitý typ vztahu parazit-hostitel vykazuje mechanizmus děditelného importu cizí DNA.
Přesto však v nově publikované studii vědci tvrdí, že „HGT se podílí na evoluci mnoha, možná všech živočichů, a že tento proces probíhá neustále ve většině rodokmenů.“2 Šokující na tomto výroku je, že jde jen o velkou hypotetickou pohádku. V této studii se vědci neobtěžovali prokázat ani alespoň část svého extravagantního tvrzení, ani neukázali nějaký konkrétní mechanizmus, jak by k HGT mohlo docházet. Ve skutečnosti byla celá tato studie velmi vážně chybná v celé řadě klíčových položek.
Za prvé, badatelé objevili unikátní geny v různých octomilkách, červech, primátech a lidech, které nemají žádné jasné evoluční předky. Jinak řečeno, všechny tyto geny jsou zcela jedinečné pro určitý typ tvora. Nejprve se těmto genům říkalo „sirotčí geny“ – unikátní typ genů, které jsou jasnou záhadou popírající evoluci, o které jsem už psal v předchozích článcích.3,4 Někteří tvrdí, že se tyto sekvenční sirotčí novinky vyvinuly náhle z nekódující DNA, zatímco jiní tvrdí, jako třeba autoři této studie, že jde o geny získané z HGT.
Velkým problémem pro tvrzení, že tyto údajné HGT geny byly importovány nebo jsou prostě „cizí“ (čili přišly do genomu od jiného tvora) je fakt, že mnoho z těchto genů kóduje důležité enzymatické proteiny a jsou klíčovou součástí navzájem propojené genové sítě a složitých biochemických drah, které jsou podstatné pro úplně nejzákladnější životní funkce organizmu. Vědci uvedli, že „Většina těchto genů se týká metabolizmu.“ Je tedy jasné, že tyto geny nejsou vůbec cizí, ale jsou vyprojektovány pro funkci v klíčových částech základních, biologicky složitých systémů.
Za druhé, identifikace těchto mnoha domněle cizích genů coby mikrobiálního původu, nebyla provedena na základě skutečné kompletní genové sekvence, ale je odvozena od izolovaných, sobě podobných úseků v proteinech, které tyto geny kódují. U savců jsou geny velmi složité, a v průměru jen asi 10 % všech genových sekvencí skutečně kóduje proteiny; ten zbytek obsahuje velkou rozmanitost regulačních sekvencí, které určují, jak má gen fungovat a všechny jeho různé typy produktů.
Naproti tomu geny mikrobů jsou typicky mnohem méně složité a postrádají tyto sofistikované a navzájem komunikující regulační oblasti, které nalézáme v genech živočichů. Kdyby vědci skutečně porovnali DNA genomů, našli by jen hodně málo podobností – jinak řečeno, tento svůj domácí úkol udělali mizerně. Vlastně připustili, že tvrzení, že gen je cizí – nebo kde se vlastně vzal – je jen čistě hypotetické; odráží se to v jejich výroku, že „naprosté jistoty v lokalizaci většiny HGT není možné dosáhnout.“
Zatřetí, pro ty stovky nalezených údajných „cizích genů“ nebyl ani objeven, ba ani navržen žádný HGT mechanizmus. Za tím stojí fakt, že jediné případy, kde se takový genový přenos odehrává v přírodě, je typický vztah hostitele-parazita. A nejen to, buňky v zárodečné linii (které produkují spermie a vajíčka) musí být specificky zacíleny, jinak by introgresivní geny (to jsou ty, které byly vnořeny z jednoho druhu do genomu jiného druhu) nebyly zděděny.
Je smutné, že evoluční biologové se permanentně uchylují k vymyšleným báchorkám, které obalují odbornou terminologií, aby tak unikli jasnému a prostému závěru, že genomy různých tvorů byly vytvořeny cílevědomě. Kvůli jejich neoblomné oddanosti evoluci, všechny myšlenky na tyto důmyslně vyprojektované a síťově propojené genové sekvence od velkého Inženýra-Stvořitele, nejsou brány v potaz – přinejmenším ne otevřeně.
Odkazy
- Dunning Hotopp, J. C. et al. 2007. Widespread Lateral Gene Transfer from Intracellular Bacteria to Multicellular Eukaryotes. Science. 317 (5845): 1753-1756.
- Crisp, A. et al. 2015. Expression of multiple horizontally acquired genes is a hallmark of both vertebrate and invertebrate genomes. Genome Biology. 16: 50.
- Tomkins, J. 2013. Newly Discovered ‚Orphan Genes’ Defy Evolution. Creation Science Update. Posted on icr.org August 26, 2013, accessed February 1, 2015.
- Tomkins, J. 2015. Honey Bee Orphan Genes Sting Evolution. Creation Science Update. Posted on icr.org February 19, 2015 accessed March 13, 2015.
Doplňující článek v angličtině je zde.