Opičí mysl

Jak evoluce podkopává rozum a vědu

Keaton Halley

(Z creation.com přeložil Jakob Haver – 06/2018. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com. Úvodní foto: Wikipedia)

Ateisté se běžně staví do role vítězů rozumu a vědy a za triumf obojího považují evoluční teorii. Oni skutečně věří, že evoluce jim pomáhá vysvětlovat takové rysy světa, které by jinak byly nevysvětlitelné. Jak říká Richard Dawkins, „Darwin umožnil být intelektuálně naplněným ateistou.“¹ Paradoxem však je, že evoluce nemůže toto břemeno unést, protože pokud by evoluce byla pravdivá, podkopávala by naši důvěru v lidskou racionalitu. Zatímco křesťanství má k vysvětlení těchto důvodů zdroje, ateistické pojetí je sebezničující. Porovnáme-li to, co každý světonázor říká o původu a složení lidských bytostí, můžeme tento kontrast vidět.

Náš původ

Lidské bytosti jsou vybaveny schopností učit se a uvažovat. Můžeme chápat logické zákony a vztahy mezi nimi, vnímat naše okolí, pamatovat si minulost a to vše nechat odrážet na sobě prostřednictvím sebeuvědomování. Odkud tyto schopnosti pochází?

Bible trvá na tom, že naši mysl a tělo stvořil Bůh záměrně. On nás učinil ke svému obrazu, abychom mohli – mimo jiné – také přemýšlet jako on. Ačkoliv Pád ovlivnil i náš duševní život, nedošlo zcela ke ztrátě rozumu. Takže křesťanství zohledňuje fakt, že naše rozumové schopnosti jsou, i když ne dokonale, obecně však přesto spolehlivé.

Na straně druhé, pokud by byl pravdivý ateismus, lidé by byli jen vedlejšími produkty slepých sil, které neměly žádný záměr produkovat rozumné bytosti. Z pohledu evolučního filozofa Daniela Dennetta, „lidská mysl je něco jako snůška klamů, uplácaná dohromady v průběhu věků evolučním procesem bez jakékoliv prozíravosti, prostřednictvím přirozeného výběru.“² Jenže pokud naše mysl nebyla účelně navržena, proč bychom jí měli důvěřovat? V evolučním světě náhodných událostí bychom neočekávali, že naše mysli nás přivedou k pravdě. Jak si C. S. Lewis uvědomil,

„… [evoluční] mýtus po mě žádá víru, že rozum je prostě nepředvídatelný a nezamýšlený vedlejší produkt bezduchého procesu v jedné fázi jeho nekonečného a bezcílného bytí. Tudíž samotný obsah mýtu otřásá mým jediným základem jeho možné pravdivosti, na který bych se snad mohl spolehnout. Pokud je má vlastní mysl produktem čehosi nelogického… jak mám potom věřit své mysli, když mi vypráví o evoluci?“^3,4

Výmluvné doznání

Zajímavé je, že mnoho evolucionistů uznává, že evoluce by nás přece nepředurčovala k držení falešných přesvědčení. Přesto se zdá, že s tímto pohledem operují pouze tehdy, je-li to pro ně výhodné, když se snaží zbavit se názorů jako je křesťanství, které se jim nelíbí. Například samotný Darwin se tímto způsobem zdržel svých vlastních myšlenek, když prožíval své doznívající přesvědčení o nutnosti Návrháře k vysvětlení světa:

„Vždycky se u mě objeví strašná pochybnost, zda úsudek lidské mysli, která se vyvinula z mysli nižších zvířat, má vůbec nějakou hodnotu či důvěryhodnost. Důvěřoval by někdo úsudku opičí mysli, pokud vůbec něco takového existuje?“⁵

Ale Darwin si v tomto odporoval, protože o svých rozumových schopnostech pochyboval selektivně jen tehdy, pokud ho vedly k Bohu. Jestliže evoluce opravdu dokazuje, že lidské uvažování je veskrze nespolehlivé, pak by evolucionisté měli pochybovat o každém přesvědčení, k němuž dospěli prostřednictvím rozumu, a to včetně všech vědeckých poznatků a dokonce i evoluce samotné.

Zachrání to přírodní výběr?

Ne tak rychle, tvrdí někteří evolucionisté. Přírodní výběr řeší problém následujícím způsobem. Mysli, které jsou spolehlivé – tedy ty, které mají sklon představovat svět přesně a poskytnout svým majitelům oprávněné přesvědčení – by měly výhodu v přežití nad těmi, které takové nejsou. Například pokud opice žijící v africké savaně rozpoznala, že lvi jsou nebezpeční, a proto se od nich drží dál, bude mít větší šanci předat své geny než jiná opice, která považuje lvy za naprosto neškodná a mazlivá koťata. Populace opic tudíž bude v průběhu času automaticky směrována ke správnému uvažování, protože přirozený výběr zvýhodňuje ty, kteří mají spolehlivější mysl.

Tato odpověď je však nedostatečná. Výše uvedený scénář předpokládá, že opice mají na daném místě již mnoho oprávněných přesvědčení a racionálního uvažování. Pokud by tomu tak bylo, potom uplatnění značně nepravdivého přesvědčení, jako je záměna lvů za koťata, by mohlo být jistě nevýhodné. Jenže takhle otázka nestojí. Neptáme se na to, jak fungují věci ve světě, kde se již spolehlivé mysli vyskytují, ale ptáme se, jak by fungovaly, kdyby byla celá evoluční historie pravdivá. Především se ptáme, zda by se převážně racionální a spolehlivá mysl v evolučním světě mohla vůbec objevit. K tomu totiž není žádný důvod.

Abychom to lépe viděli, může nám v tom pomoci úvaha o nižších tvorech, než jsou opice. Například bakterie bujně prosperují podle všeho zcela bez jakéhokoliv přesvědčení. To nám ukazuje, že pro přežití je nejdůležitější chování a k prospěšnému chování může dojít bez nutnosti spolehlivé mysli, podle níž se utváří věrohodná přesvědčení. Ve skutečnosti to není jen přesvědčení samotné, ale jde o kombinaci víry, touhy a dalších faktorů, které spolupůsobí při formování chování. Takže pokud budeme postupovat po řetězci složitosti až k nejjednoduššímu organismu, který je schopen mít nějaké přesvědčení – a předpokládejme, že pro účely tohoto argumentu jde o mouchu domácí – proč si myslíme, že přirozený výběr by měl přimět takového tvora k tomu, aby měl převážně pravdivá přesvědčení? Do chvíle, než bude moucha lapena do pavoučí sítě, je zcela lhostejné, zda si jí předtím pletla s trampolínou.

Mnozí přední evolucionisté sami uznávají, že přirozený výběr není zaměřen na pravdu a připouštějí, že „naše mozky byly formovány pro zdatnost, nikoli pro pravdu“⁶ a že „zájem o pravdu není potřebný k přežití či rozmnožení… pravda nemá systematicky evoluční výhodu oproti chybě.“⁷ Ve skutečnosti je však problém horší. Jestliže se naše mysl vyvíjela, falešná přesvědčení by měla mít tendenci převažovat, jak zdůrazňuje křesťanský filosof Angus Menuge, protože „je prokazatelné, že na jakékoliv dané téma existuje nesrovnatelně více systémů chybných přesvědčení, než systémů pravdivých, která vedou ke stejnému chování.“⁸ Dokonce i ateistický filosof Thomas Nagel připouští, že bez „nezávislého základu důvěry v rozum je evoluční hypotéza spíše hrozbou než uklidněním.“⁹

Naše složení

Kromě podkopávání naší důvěry v rozum by také ateistická evoluce znemožnila zdůvodnění sebe sama, podle toho, co tvrdí o našem složení. Z biblického pohledu na svět jsou lidé složeni z hmotné a nehmotné části –  těla a duše.¹⁰ Jak tvrdili mnozí křesťanští filozofové, naše duše jsou nezbytné pro existenci naší sjednocené osobnosti, věčné osobnosti, zmocněné konat podle svobodné vůle – a obojí je nezbytné pro naši schopnost uvažování. Ovšem pokud by byla pravdivá evoluce, pak bychom byli složeni pouze z hmoty.

Jak říká ateistický filozof Paul Churchland: „Pokud je [standardní evoluční příběh] správným popisem našeho původu, pak se zdá, že do teoretického popisu nás samých se nehodí ani potřeba, ani prostor ani žádné jiné nehmotné substance či vlastnosti. Jsme hmotní tvorové. A s touto skutečností bychom se měli naučit žít.“

Problémem však je, že toto zdůvodnění se vzhledem k několika překážkám nemůže zakládat na hmotných věcech. Za prvé, naše hmotná těla včetně mozku se neustále mění a jsou nahrazována novými částicemi hmoty, takže v evolučním světě je těžké si představit, že by v průběhu uvažování, trvajícím po celou dobu od původního předpokladu až k hotovému závěru mohla být přítomna stále ta stejná osoba.¹² Za druhé, naše mozky se skládají z různých částí, které by měly odlišné myšlenky – a co by je potom spojovalo dohromady, aby vytvořily jednoho uvědomělého jedince? Jak tvrdí evoluční psycholog Steven Pinker, na materialistickém základě „sjednocená osobnost je fikce … je to jen iluze, že v Oválné pracovně mozku sedí prezident, který dohlíží na veškerou činnost.“¹³ Za třetí, veškerá naše činnost by byla jednoduše jen výsledkem našich atomů, které se řídí fyzikálními zákony, určenými předchozími fyzikálními stavy, aniž by zde mohl skutečný představitel uvažovat, mít cíle nebo vyvozovat závěry. Ateisté Stephen Hawking a Leonard Mlodinow připouštějí, že podle jejich názoru “ naše činy určuje náš fyzický mozek podle známých zákonů vědy, a ne nějaké řídící centrum, existující mimo tyto zákony.“¹⁴ Samozřejmě, kdyby to byla pravda, potom by se Hawking a Mlodinow nebránili, ale napsali by to. Stejně tak by mohli říci, „moje atomy mě k tomu přinutily,“ protože oni by nemohli uvažovat, jen reagují. Pokud by byla naturalistická evoluce pravdivá, pak by veškerá lidská činnost byla pouze sledem automatických a pasivních událostí, aniž by je skutečně ovládala jakákoliv osoba. Tato úvaha však vyvrací sama sebe, jak před několika lety poznamenal JBS Haldane:

„Pokud jsou moje duševní procesy plně určovány pohyby atomů v mém mozku, pak nemám žádný důvod považovat svá přesvědčení za pravdivá… a proto také nemám žádný důvod se domnívat, že můj mozek je složen z atomů.“¹⁵

Víra v naturalismus

Evolucionisté v reakci na tento problém se často prostě jen domnívají, že mysl může povstat z hmoty, jakmile dosáhne určité úrovně složitosti. Přiznávají, že v současné době nemají žádné vysvětlení pro to, jak inteligence vzniká, ale v marném pokusu zvrátit situaci obviňují kreacionisty, že se naturalistického řešení příliš rychle vzdávají a trvají na tom, že jednou se odpovědi dopátrají. Stejně jako u ostatních frontových linií sporu stvoření /evoluce, nabízejí evolucionisté směnky místo důkazů.

Kreacionisté však neříkají pouze to, že jsme ještě nenalezli přirozené vysvětlení; říkáme, že jestliže základní podstata reality spočívá výhradně v neracionálních věcech, potom by rozum nebyl v zásadě možný. Výstižně to vyjádřil jeden křesťanský apologeta:

„Učit o tom, jak neracionální procesy vyvolávají racionální myšlení, je jako učení o tom, jak lze uspořádáním čar na dvojrozměrném povrchu vytvořit trojrozměrný předmět. Na to nemusíme celý den kreslit přímky ve všech možných geometrických vzorech, abychom si uvědomili, že toto zadání je nemožné.“

Navržená mysl

Ve skutečnosti už jen fakt, že si uvědomujeme, co děláme, je obecně spolehlivým důvodem proto, že evoluční světonázor nemůže být správný. Evoluce postrádá zdroje, které by nám umožnily důvěřovat našim vlastním rozumovým schopnostem, ale tam, kde evoluce selhává, je křesťanství úspěšné. Podle Bible jsme víc než jen hmotou, víc než jen výhonkem slepého, evolučního procesu. Máme nehmotné duše, které hrají klíčovou roli v naší schopnosti rozumného úsudku. A byli jsme stvořeni rozumným Bohem, k Jeho věrnému obrazu a podobě. Bůh nám dal lidskou, nikoli opičí mysl, a to je také důvod, proč jsou rozum a věda vůbec myslitelné.

Odkazy a poznámky

1. Dawkins, R., The Blind Watchmaker, W. W. Norton and Company, New York, NY, p. 6, 1986.
2. Dennett, D., Breaking the Spell: Religion as a Natural Phenomenon, Viking, New York, NY, p. 107, 2006.
3. Lewis, C.S., Christian Reflections, Eerdmans, Grand Rapids, MI, p. 89, 1967.
4. Římsko-katolická filosofka Elizabeth Anscombeová namítla proti Lewisově pojetí termínu „iracionální“ ve svých raných formulacích tohoto argumentu, protože fyzické události by nebyly v rozporu s rozumem a doporučila, aby byly tyto pojmy popsány spíše jako „nerozumné“. Na obranu Lewise Victor Reppert poukazuje na to, že dříve rozlišoval mezi dvěma typy iracionality – porušení logiky na jedné straně a nepřítomnost logiky na straně druhé. I přesto se však Lewis přizpůsobil Anscombeové přehodnocením ve své nejdůkladnější prezentaci ohledně tohoto argumentu, v jeho druhém vydání Miracles, kde se termínu „iracionální“ úplně vyhnul. Viz Reppert, V., The Argument from Reason, in William Lane Craig and J.P. Moreland, eds., The Blackwell Companion to Natural Theology, Wiley-Blackwell, West Sussex, UK, p. 353–354, 2012.
5. Darwin, C., letter to W. Graham, 3 July 1881, in Francis Darwin, ed., The Life and Letters of Charles Darwin, William Clowes and Sons, London, UK, vol. 1, p. 316, 1887, darwin-online.org.uk.
6. Pinker, S., How the Mind Works, New York, NY, W.W. Norton and Company, p. 305, 1997.
7. Gray, J., Straw Dogs, Granta Books, London, UK, p. 26, 2002.
8. Menuge, A., Agents Under Fire: Materialism and the Rationality of Science, Rowman and Littlefield, Lanham, MD, p. 153, 2004.
9. Nagel, T., The Last Word, Oxford University Press, Oxford, UK, p. 135, 1997. Emphasis in original.
10. For our purposes here, it doesn’t matter whether the spirit is a synonym for, or something distinct from, the soul.
11. Churchland, P., Matter and Consciousness, MIT Press, Cambridge, MA, p. 21, 1984. Note, even if an evolutionist affirmed the existence of nonphysical mental properties like beliefs but still rejected mental substances, it would not help because beliefs would be epiphenomenal—without causal power—and they themselves would be determined by physical brain states.
12. Moreland, J.P. and Craig, W.L., Philosophical Foundations for a Christian Worldview, InterVarsity Press, Downers Grove, IL, p. 239, 242, 2003.
13. Pinker, S., Is Science Killing the Soul?, transcript of a dialogue with Richard Dawkins at Westminster Central Hall in London, UK, 10 February 1999, edge.org/conversation/is-science-killing-the-soul.
14. Hawking, S. and Mlodinow, L., The Grand Design, Random House, New York, NY, p. 32, 2010.
15. Haldane, J.B.S., Possible Worlds, Transaction Publishers, New Brunswick, NJ, p. 209, 2009 (originally published 1927).
16. Barefoot, D., A Response to Nicholas Tattersall’s “A Critique of Miracles by C. S. Lewis”, infidels.org/kiosk/article/a-response-to-nicholas-tattersalls-quota-critique-of-imiraclesi-by-c-s-lewisquot-89.html.