Je psí „klíční kost“ zakrnělým zbytkem?

Philip Bell

Z creation.com přeložil M. T. – 03/2014. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com. Foto: commons.wikimedia.org.

Ve srovnání s lidskými bytostmi mají psi dost odlišnou stavbu ramene, a totéž platí i pro mnohé další šelmy a kopytníky jako jsou kočky a koně. Ramenní kosti vypadají jako poněkud odpojené od zbytku kostry a psi nemají zřetelnou klíční kost (klavikulu) jako my lidé. Nepatrná psí klavikula je u dospělých psů proměnlivá co do velikosti a tvaru¹ a někteří evolucionisté tvrdí, že je zakrnělá; čímž chtějí naznačit, že je dnes jakýmsi do značné míry „nepotřebným pozůstatkem“ z dřívějšího stadia v psí evoluci. Ale tvrzení, že je nepotřebným zbytkem, neobstojí. Spolu s dalšími částmi ramenní anatomie (nazývané „klavikulární komplex“) hraje klíční kost důležitou roli při pohybu zvířete.

Tvrzení evolucionistů

Abychom předešli obvinění, že kreacionisté nechápou či záměrně falšují evoluční výklad rudimentů, zmíníme se nejprve o nedávném výroku o celé problematice z pera profesora chicagské univerzity Jerryho Coyna v jeho knize Why Evolution is True (Proč má evoluce pravdu): „Určitý rys může být zakrnělý i funkční zároveň. Není zakrnělý, protože je nefunkční, ale proto, že už neplní funkci, pro kterou se vyvinul“ (zdůrazněno v originálu)². To je však pochybné tvrzení, protože pokud empiricky nezjistíme, že určitý rys je zakrnělý a neprokážeme, že kdysi plnil jinou roli, je tvrzení o dřívější „funkci“ založeno pouze na slepé víře.

Po 150 let byl „zakrnělý orgán“ definován podobným způsobem jako v následujícím populárněvědeckém biologickém textu z roku 1998:

„Evoluce není dokonalým procesem. Pod tlakem změn prostředí zmizí některé struktury úplně, jiné zůstanou zachovány, ovšem někdy se vyskytují dále i poté, co už nejsou používány. Strukturu, která jak se zdá nemá žádnou funkci u jednoho druhu, ale je homologická s funkčním orgánem u jiného druhu, nazýváme zakrnělou. Darwin přirovnal zakrnělé orgány k němým písmenům v nějakém slově – nevyslovujeme je, ale skýtají klíč k původu onoho slova“³.

Coynova definice snažící se o korekci svědčí o tom, že je si vědom zjevné neobhajitelnosti citovaného tradičního pojetí. A tak je jeho definice samoúčelná a zaměřená na vytvoření zdání, že chybné pojetí věci přece jen funguje, navzdory přívalu důkazů dokládajících, že skutečné zakrnělé orgány (údajně nepotřebné pozůstatky z evoluční historie) lze jen velmi těžko najít⁴.

Coyne se přitom vůbec nesnaží obhájit své pojetí vůči informovanému kreacionistovi píšícímu o celé problematice; jeho „příklady“ zakrnělých orgánů se proto zabýváme na svém webu (viz celou řadu článků, na které se dostanete odsud) například nelétajícími ptáky, očima živočichů žijících v jeskyních a velrybami se zachovanými „kostmi nohou“ – (viz zde a zde). Jeho tvrzení, že lidské slepé střevo je zakrnělým orgánem (dnes už jen stará omletá novinářská kachna) svědčí o tom, že je jen bezhlavý kritik – (viz zde a zde), a pouze se za každou cenu drží víry v evoluci: „…naše slepé střevo je zbytkem orgánu, který byl životně důležitý pro naše předky, kteří se živili listím, pro nás už ale nemá žádnou opravdovou hodnotu“⁵. Jeho postoj svědčí o tom, že vůbec neví o dávno známé funkci slepého střeva v imunitním systému člověka, a že tedy naopak Slepé střevo volá „Stvoření“. Rovněž jeho další tvrzení lze snadno vyvrátit, kostrč, svaly, které způsobují husí kůži (erector pili) i schopnost stříhat ušima – viz přehodnocení zakrnělých orgánů (v češtině zde: spatny-projekt-nebo-spatne-argumenty/ a zde: je-lidsky-zloutkovy-vacek-pozustatkem-z-ranych-fazi-evoluce)

Při každé diskuzi o údajných zakrnělých orgánech musí nejprve Coyne a jeho kolegové-evolucionisté prokázat (ne pouze tvrdit), jakou funkci měl příslušný orgán dříve. A jelikož evolucionisté předpokládají, že ona funkce pomáhala dřívějšímu tvorovi přežít (což je hlavní důvod, proč se údajně tolik vytrubovaný mechanizmus mutace a výběru rozhodl ji vytvořit), musí udat závažné důvody, proč a jak se zmíněná funkce stala v dalším vývoji nepotřebnou. Pouhé hypotézy a pohádky nejsou vědou, takže je nelze uznat jako vysvětlení. Přinejmenším bychom očekávali, že si přečteme scénář o tom, jak se vyvinul zcela odlišný orgán tak, aby postupně přebral životně důležitou funkci, kterou dříve plnila nyní zakrnělá tělesná struktura. Místo toho se v Coynových vlastních slovech dobře zračí bezvýchodnost jeho pojetí: „Ale ani poté, kdy jsme zjistili, že určitý rys je zakrnělý, naše tázání nekončí. U kterých předků byl funkční? Čemu sloužil? Proč svou funkci ztratil? Proč je ještě tady, místo aby úplně zmizel?“² Toto dokládá do očí bijící rozpor v jeho vlastních slovech, neboť neznáme-li odpověď na takové otázky, nelze samozřejmě v žádném případě (vědecky či jinak) „zjistit, že znak, který nyní vidíme, je zakrnělý“ (zdůraznění přidáno)!

Psí rameno má skvělý design

foto: commons.wikimedia.org

Argumenty pro rudimenty jsou, jak se opakovaně přesvědčujeme, založeny na neznalosti věci, či svědčí o víře v evoluci bez ohledu na důkazy prokazující opak. Proto se musíme v záležitosti psí klavikuly zbavit jejich povrchní rétoriky, abychom zjistili, co je známo o její funkci. Evolucionisté často mylně předpokládají, že relativně malá velikost nějaké struktury (či její nepřítomnost) je důkazem ztráty nějaké dřívější funkce. Nicméně v článku věnovaném právě této kosti a přilehlým partiím těla popisují autoři (oba veterináři a evolucionisté) složité a důležité funkce¹. Jejich článek se zaměřuje na klavikulu novorozených štěňat, avšak shoduje se s prací dalších veterinářů věnovanou psům dospělým⁶. Při pohybu zajišťuje maličká klíční kost i přilehlé partie svalovou stabilitu a sladění pozic svalů účastnících se pohybů ramene (horní části přední nohy). Klavikula je důležitá pro správné skloubení hlavice kosti pažní s ramenem; bez ní by nemohlo docházet k normálnímu pohybu přední nohy (směrem k hlavě či ocasu či dovnitř, pod psí hruď). Navíc tyto funkce „klavikulárního komplexu“ také chrání cévy „podpaží“ a pažní pleteně (sítě cévní tkáně táhnoucí se od krku do nohy) před mechanickým poškozením během pohybu.

Jinými slovy, podrobná znalost anatomie a funkce psího „klavikulárního komplexu“ ani trochu nepodporuje evolucionistické pojetí rudimentů, nýbrž jednoznačně vypovídá o jeho úsporně promyšleném plánu. Konstrukce psího „plovoucího ramene“ zlepšuje výkon v běhu a umožňuje mnohem delší krok a rychlejší běh, než jakého by zvíře jinak mohlo dosáhnout. Samozřejmě nadšení majitelé psů, kteří tráví dlouhé hodiny pozorováním svých mazlíčků předhánějících se na volných plochách, dobře znají jejich strhující rychlost, čilost a schopnosti při skákání – naprosto žádné stopy po špatně zvládnutém designu!

Odkazy

1. Cerny H, and Cizinauskas S., The clavicle of newborn dogs, Acta Veterinaria Brno 64(2): 139–145, 1995.
2. Coyne, J.A., Why evolution is true, Oxford University Press, 2009, p. 62.
3. Lewis, R., Life, 3rd ed., WCB/McGraw Hill, New York, p. 395, 1998.
4. However, from a biblical view of history, it is reasonable to believe that organs may well have lost function due to natural changes since the Fall (e.g. blind cave-dwelling fish).
5. Ref. 2, p. 65.
6. McCarthy, P.H. and Wood, A. K., Anatomic and radiologic observations of the clavicle of adult dogs, Am. J. Vet. Res. 49:956–959, 1988.