Imunita, rudimenty a embryologie

pavelkabrt Evoluce organizmů 0 Koment.

Harun Yahya (Adnar Oktan)

Z článku Immunity, „Vestigial Organs“ and Embryology přeložil M. T. – leden 2008

Harun Yahya (vlastním jménem Adnar Oktan) je nezávislý islámský kreacionista, aktivní proti darwinismu už mnoho let. Článek Imunita, rudimenty a embryologie je jen jedním ze série článků proti teorii evoluce.

V předchozích oddílech jsme zkoumali rozpory a obtíže, v nichž se nachází evoluční teorie v oblastech paleontologie a molekulární biologie ve světle vědeckých důkazů a objevů. V této kapitole se budeme zamýšlet nad některými biologickými fakty předkládanými jako důkazy této teorie v evolucionistických pramenech. V rozporu s všeobecně rozšířenou vírou tato fakta ukazují, že vlastně neexistuje vědecký objev, který by podporoval evoluční teorii.

Odolnost bakterií vůči antibiotikům

Jedním z biologických jevů, které se evolucionisté pokoušejí vydávat za důkaz pro svou teorii, je odolnost bakterií vůči antibiotikům. Mnoho evolucionistických zdrojů se zmiňuje o odolnosti vůči antibiotikům jako o „příkladu vývoje živých organizmů díky výhodným mutacím“. Podobné tvrzení je též činěno o hmyzu, který si buduje imunitu vůči insekticidům jako je DDT. Evolucionisté se však i v tomto bodu mýlí.

Imunita, rudimenty a embryologie

Imunita, rudimenty a embryologieObrázek: Bakterie se rychle stávají imunními vůči antibiotikům tak, že si předávají své odolné geny. Na obrázku je kolonie bakterií Escherichia coli.

Escherichia coli /vyslovuje se ešerichia koli/. Druh gramnegativní bakterie z rodu Escherichia, čeledi Enterobacteriaceae, která se vyskytuje běžně v lidském trávicím ústrojí (tlustém střevu).

Escherich Theodor, 1857 – 1911. Německý pediatr, profesor pediatrie ve Vídni. Výborně ovládal bakteriologiii a chemii (pozn. překl.).

Antibiotika jsou „zabijácké molekuly“, které jsou produkovány mikroorganizmy k boji proti jiným mikroorganizmům. Prvním antibiotikem byl penicilín, objevený Alexandrem Flemingem roku 1928. Fleming si všiml, že plíseň na želé produkovala molekulu, která zabíjela bakterii stafylokoka, a tento objev znamenal obrat ve světě medicíny. Antibiotika odvozená z mikroorganizmů byla užívána proti bakteriím a výsledky byly úspěšné.

Brzy bylo objeveno něco dalšího. Bakterie si časem tvořily imunitu vůči antibiotikům. Tento mechanizmus pracuje takto: Velká část bakterií, jež jsou podrobeny léčbě antibiotiky, umírá, ale některé další, které nejsou antibiotikem zasaženy, se rychle množí, a brzy vytvoří celou populaci. Takhle se celá populace stává imunní vůči antibiotikům.

Evolucionisté se to pokoušejí vydávat za „evoluci bakterií přizpůsobením se podmínkám“.

Pravda je však velmi odlišná od tohoto povrchního tvrzení. Jedním z vědců, kteří se nejpodrobněji zabývali tímto předmětem, je izraelský biofyzik Lee Spetner, známý také svou knihou Nikoli náhodou zveřejněnou roku 1997. Spetner tvrdí, že imunita bakterií vzniká dvěma různými mechanizmy, ale že žádný z nich nepředstavuje důkaz pro teorii evoluce. Tyhle dva mechanizmy jsou:

1. Transfer odolných genů již existujících v bakteriích.
2. Vytvoření odolnosti jako výsledek ztráty genetických dat kvůli mutaci

Profesor Spetner vysvětluje první mechanizmus v článku uveřejněném roku 2001:

Některé mikroorganizmy jsou vybaveny geny, jež poskytují odolnost vůči těmto antibiotikům. Tahle odolnost se může projevit tak, že bakterie odbourá molekulu antibiotika nebo ji vyvrhne z buňky…Organizmy mající tyhle geny je mohou předat jiným bakteriím, které tím odolnost získají také. Ačkoli rezistenční mechanizmy jsou specifické na určité antibiotikum, většině patogenních bakterií se povedlo nashromáždit několik sad genů, jež jim umožňují být odolnými vůči celému spektru antibiotik (306).

Spetner pak pokračuje konstatováním, že se nejedná o „důkaz pro evoluci“:

Dosažení odolnosti vůči antibiotikům touto cestou…není tím procesem, který může sloužit jako prototyp pro mutace potřebné k vysvětlení evoluce. Genetické změny, jež by mohly ilustrovat evoluční teorii, musí nejen přidat informaci k bakteriálnímu genomu, musí přidat novou informaci k biokosmu. Horizontální transfer genů pouze rozšíří geny, které jsou již v některých druzích přítomny (307).

Takže zde nemůžeme mluvit o evoluci, protože není vyprodukována žádná nová genetická informace: genetická informace, která již existuje, je prostě mezi bakteriemi předána.

Ani druhý typ imunity, který vzniká jako výsledek mutace, není příkladem evoluce. Spetner píše:

…Mikroorganizmus může někdy získat odolnost vůči antibiotiku náhodnou náhradou jediného nukleotidu…Streptomycin, který byl objeven Selmanem Waksmanem a Albertem Schatzem a poprvé popsán 1944, je antibiotikem, proti němuž mohou takto získat bakterie odolnost. Ale ačkoli je mutace, kterou v tomto procesu absolvují, přínosná v přítomnosti streptomycinu, nemůže sloužit jako prototyp pro ten druh mutací, které vyžaduje NDT (Neodarwinovská teorie). Typ mutace, který způsobí odolnost vůči streptomycinu, se projeví v ribozomu a degraduje svou molekulární kompatabilitu s molekulou antibiotika (308).

Ve své knize Nikoli náhodou přirovnává Spetner tuhle situaci k porušení vztahu klíč-zámek. Streptomycin, přesně jako klíč, který se perfektně hodí do zámku, se přichytí na ribozom bakterie a zneškodní ji. Mutace na druhé straně poškodí bakteriální ribozom, a tak zabrání streptomycinu se na ribozomu udržet. Ačkoli je tohle interpretováno jako „bakterie rozvíjející imunitu proti streptomycinu“, nejde o výhodu pro bakterii, ale spíše o ztrátu. Spetner píše:

Tato změna na povrchu ribozomu mikroorganizmu brání molekule streptomycinu přichytit se a vykonat svou antibiotickou funkci. Ukazuje se, že tato degradace je ztrátou specificity a proto ztrátou informace. O co jde je fakt, že evoluce nelze dosáhnout mutacemi tohoto druhu, ať už jich existuje jakýkoli počet. Evoluce nemůže být stavěna na hromadění mutací, které pouze degradují specificitu. (309).

Abychom to shrnuli, mutace rušící bakteriální ribozom činí bakterii odolnou vůči streptomycinu. Důvodem toho je „poškození“ ribozomu mutací. To znamená, že bakterii není dodána žádná nová genetická informace. Naopak, struktura ribozomu je rozložena, tj., bakterie je „ochromena“. (Bylo zjištěno, že ribozom mutované bakterie je méně funkční než ribozom bakterie normální). Jelikož toto „postižení“ brání antibiotiku připojit se na ribozom, vytvoří se „antibiotická rezistence“.

Zkrátka, neexistuje příklad mutace, která „vytváří genetickou informaci“. Evolucionisté, kteří chtějí prezentovat antibiotickou rezistenci jako důkaz pro evoluci, nakládají s problémem velmi povrchně a mýlí se.

Tatáž situace nastává u imunity, kterou hmyz rozvíjí vůči DDT a podobným insekticidům. Ve většině těchto případů jsou užívány imunitní geny, které již existují. Evoluční biolog Francisco Ayala připouští tento fakt, když říká, „Genetické odchylky potřebné pro odolnost vůči většině pesticidů byly patrně přítomny v každé populaci vystavené těmto člověkem vyrobeným sloučeninám.“ (310). Některé další příklady vysvětlované mutacemi, jako třeba ribozomová mutace zmíněná výše, jsou fenomény, jež způsobují „deficit genetické informace“ u hmyzu.

V tomto případě nelze tvrdit, že imunitní mechanizmy u bakterií a hmyzu jsou důkazem pro evoluční teorii.Je tomu tak proto, že evoluční teorie je založena na domněnce, že živé organizmy se vyvíjejí mutacemi. Avšak Spetner vysvětluje, že ani imunita vůči antibiotikům ani jiný biologický fenomén nejsou příkladem takové mutace:

Mutace potřebné pro makroevoluci nebyly nikdy pozorovány. Žádné náhodné mutace, které by mohly reprezentovat mutace vyžadované neodarwinistickou teorií, jež jsme zkoumali na molekulární úrovni, nepřidaly žádnou informaci. Otázka, kterou pokládám, zní: Jsou mutace, které byly pozorovány, takové, které teorie potřebuje pro svou podporu? Ukazuje se, že odpověď je NE! (311).

Mýtus zakrnělých orgánů (rudimentů)

Dlouho a často se koncept „zakrnělých orgánů“ objevoval v evolucionistické literatuře jako „důkaz“ pro evoluci. Nakonec byl potichu uložen k ledu, když se ukázalo, že je neplatný. Ale někteří evolucionisté v něj stále věří, a čas od času se někdo pokusí předložit „zakrnělé orgány“ jako důležitý důkaz evoluce.

Myšlenka „zakrnělých orgánů“ byla prvně prezentována před stoletím. Podle názoru evolucionistů existují v tělech některých tvorů četné nefunkční orgány. Byly zděděny od předků a k jejich zakrnění došlo postupně proto, že nebyly používány.

Celá domněnka je zcela nevědecká, a je založena pouze na nedostatečné znalosti. Tyhle „nefunkční orgány“ byly ve skutečnosti orgány, jejichž „funkce ještě nebyly objeveny“. Nejlepším důkazem toho bylo postupné, leč zásadní ubírání na evolučním dlouhém seznamu zakrnělých orgánů. S. R. Scadding, sám evolucionista, se vyrovnával s tímto faktem v článku „Mohou být zakrnělé orgány důkazem pro evoluci?“ publikovaném v časopise Evoluční teorie:

Jelikož není možné nedvojznačně identifikovat bezcenné struktury, a jelikož způsob užívaných argumentů není vědecky platný, tvrdím, že „zakrnělé orgány“ neposkytují speciální důkazy pro evoluční teorii (312).

Seznam zakrnělých orgánů, který sestavil německý anatom R. Wiedersheim roku 1895, zahrnoval přibližně 100 orgánů, včetně apendixu a kostrče. Jak pokračovalo vědecké poznání, bylo objeveno, že všechny orgány na Wiedersheimově seznamu mají ve skutečnosti velmi důležité funkce. Například bylo objeveno, že apendix, který byl považován za „zakrnělý orgán“, je ve skutečnosti lymfoidním orgánem, který v těle potírá infekce. Tento fakt byl zjištěn roku 1997:

Další tělesné orgány a tkáně – brzlík, játra, slezina, apendix, kostní dřeň, a malé útvary lymfatické tkáně jako jsou mandle v krku a Peyerovy pláty v tenkém střevě – jsou též součástmi lymfatického systému. I ony pomáhají tělu v boji proti infekci (313).

Peyer Johann Conrad (1653 – 1712), švýcarský anatom a lékař, který působil v Schaffhausenu, ve své době předjímal některé pokrokové koncepce lékařského výzkumu. Při pitvě lidí, kteří zemřeli na tyfoidní horečku, objevil struktury, které byly po něm pojmenovány (pozn. překl.).

Bylo též objeveno, že mandle, které byly zařazeny na tentýž seznam zakrnělých orgánů , mají důležitou roli v ochraně krku proti infekcím, zejména v dětství. Bylo zjištěno, že kostrč na dolním konci páteře podpírá kosti kolem pánve a je bodem styku některých malých svalů a z tohoto důvodu by nebylo možné bez ní pohodlně sedět.

Apendix, o němž si evolucionisté mysleli, že je zakrnělým orgánem, je nyní chápán jako důležitá součást imunitního systému těla.

/Poz. editora: Američtí vědci objevili v roce 2007 další důležitou funkci apendixu, která spočívá kromě imunitního působení též v udržování potřebné hladiny mikroorganizmů v zažívacím traktu. Když dojde k nějaké střevní chorobě, při níž je zničena kultura trávicích bakterií, apendix slouží jako jejich rezervoár pro zpětné osídlení střev. Z těchto nových znalostí je dobré si uvědomit, že evoluční teorie byla založena a doposud stojí pouze na neznalostech./

Kostrč na dolním konci páteře také není zakrnělým orgánem, ale zajišťuje držení našich pánevních orgánů, aby se nepropadaly.

V následujících letech bylo zjištěno, že brzlík spouští imunitní systém v lidském těle tak, že aktivuje T lymfocyty, že epifýza se stará o sekreci některých důležitých hormonů jako je melatonin, který brání sekreci hormonu luteinizačního, že štítná žláza je činná v zajišťování dobrého růstu novorozenců i dětí a v metabolismu a tělesné aktivitě, a že hypofýza kontroluje růst kostry a správnou funkci štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz. Všechny tyto orgány byly kdysi pokládány za „zakrnělé“. Také poloměsíčitá řasa v oku, kterou Darwin označoval za rudiment, byla ve skutečnosti shledána odpovědnou za čištění a zvlhčování bulvy.

V tvrzení evolucionistů ohledně zakrnělých orgánů byla jedna velmi podstatná chyba. Jak jsme právě viděli, toto tvrzení znělo, že rudimenty u živých organizmů jsou zděděny po předcích. Avšak některé z údajných „zakrnělých“ orgánů se nenalézají u druhů pokládaných za předky lidských bytostí! Například apendix neexistuje u některých druhů opic, o nichž se říká, že jsou předky člověka. Slavný biolog H. Enoch, který napadl teorii zakrnělých orgánů, vyjádřil tuto logickou chybu takto:

Lidoopi mají apendix, zatímco méně bezprostřední předkové člověka, nižší opice, jej nemají; ale objevuje se opět mezi ještě nižšími savci jako je vačice. Jak tohle evolucionisté vysvětlí? (314).

Kromě toho všeho, tvrzení, že orgán, který není užíván, atrofuje a časem mizí, nese v sobě logický rozpor. Darwin si byl tohoto rozporu vědom, a učinil tohle přiznání v Původu druhů:

Zbývá ještě tato obtíž. Poté, co orgán přestane být užíván, a v důsledku toho se velmi zmenší, jak může jeho velikost dále klesat, až zůstane pouhopouhý zbytek; a jak může být nakonec zcela odstraněn? Je sotva možné, aby nepoužívání vedlo k dalším efektům poté, co byl orgán jednou odstaven z funkce. Je tu potřeba nějaké dodatečné vysvětlení, jež nemohu podat (315).

Stručně řečeno, scénář zakrnělých orgánů, o němž mluví evolucionisté, obsahuje množství vážných logických chyb, a v každém případě bylo dokázáno, že je vědecky nepravdivý. Neexistuje jediný zděděný zakrnělý orgán v lidském těle.

Další rána „zakrnělým orgánům“: koňská noha

Nejnovější rána mýtu zakrnělých orgánů přichází z nedávné studie o noze koně. V článku ve vydání časopisu Nature z 20. – 27. prosince 2001, nazvaném „Biomechanika: Tlumič škodlivých vibrací“, se uvádí, že „Některá svalová vlákna v nohách koní se zdají být evolučními rudimenty bez funkce. Ve skutečnosti však mohou působit jako tlumiče škodlivých vibrací, které vznikají při běhu koně.“ V článku stojí toto:

Koně a velbloudi mají na svých nohách svaly se šlachami více než 600 milimetrů dlouhými, které jsou napojeny na svalová vlákénka dlouhá méně než 6 milimetrů. Tak krátké svaly mohou změnit délku kroku jen o pár milimetrů při pohybu zvířete, a nezdají se být příliš k užitku velkým savcům. Šlachy fungují jako pasivní pružiny, a předpokládalo se, že krátká svalová vlákénka jsou redundantní, že jde o zbytky vláken delších, která ztratila svou funkci v průběhu evoluce. Wilson a kolegové však tvrdí, že tahle vlákénka by mohla chránit kosti a šlachy před eventuálními škodlivými vibracemi.

Jejich experimenty prokazují, že krátká svalová vlákénka mohou tlumit škodlivé vibrace vznikající po dopadu nohy na zem. Když se kopyto běžícího zvířete dotkne země, náraz nohu rozvibruje; frekvence vibrací je relativně vysoká – například 30-40 Hz u koní – takže zatímco by kopyto bylo už na zemi, došlo by v noze k mnoha cyklům vibrací, pokud by nebyly tlumeny.

Vibrace mohou způsobit škodu, protože kost a šlacha jsou náchylné k selhání v důsledku únavy. Únava kostí i šlach znamená nahromadění poškození vyplývajícího z opakovaného vystavení stresu. Únava kosti je odpovědná za stresové zlomeniny, jimiž trpí jak lidé-atleti tak závodní koně, a únava šlachy může vysvětlovat alespoň některé případy zánětů šlach. Wilson et al. předpokládají, že tato velmi krátká svalová vlákna chrání jak kosti tak šlachy od poškození v důsledku únavy, protože tlumí vibrace (316).

Stručně řečeno, bližší pohled na anatomii koně odhalil, že struktury, které evolucionisté považovali za nefunkční, mají velmi důležité funkce.

Jinými slovy, vědecký pokrok ukázal, že to, co bylo považováno za důkaz pro evoluci, je ve skutečnosti důkazem pro plán. Evolucionisté by se měli z tohoto faktu poučit, pokud jsou ochotni tak učinit. Zdá se, že komentátor časopisu Nature má pravdu, když říká:

Wilson et al. našli důležitou úlohu pro sval, jež se zdál být pozůstatkem struktury, která ztratila svou funkci v průběhu evoluce. Jejich práce nás přivádí ke zvědavosti, zda další rudimentární orgány (jako třeba lidský apendix) jsou tak zbytečné, jak se zdají být (317).

To nepřekvapuje. Čím více se dovídáme o přírodě, tím spíše vidíme důkazy pro stvoření. Jak poznamenává Michael Behe, „závěr, že příroda má inteligentní plán, činíme nikoli z toho , co nevíme, nýbrž z toho, co jsme se naučili za posledních 50 let“ (318). A ukazuje se, že darwinizmus čerpá svou argumentaci z nevědomosti, čili jde, jinými slovy, o „ateismus mezer“. /Toto je narážka na „Boha mezer“, tedy výtku ateistů, že věřící si vkládají Pána Boha všude tam, kde si zatím neumí odpovědět na otázky kladené přírodě, a tak tyto mezery ve znalostech a poznání „vyplňují Bohem a zázraky“. V současné době se však s přibývajícím poznáním ukazuje, že je to právě naopak, že materialismus a ateismus vychází z nevědomosti, zatímco víra v Boha spočívá na důkladném poznání přírody – poz. editor/.

Mylná představa o rekapitulaci

To, co bývalo nazýváno „teorie rekapitulace“, bylo již dávno vypuštěno z vědecké literatury, ale je to stále prezentováno jako vědecká skutečnost některými evolucionistickými publikacemi. Termín „rekapitulace“ je zkrácená poučka „ontogeneze opakuje – rekapituluje – fylogenezi“, kterou vymyslel evoluční biolog Ernst Haeckel koncem devatenáctého století.

Haeckelova teorie předpokládá, že vyvíjející se embrya znovu procházejí evolučním procesem, který prodělali jejich údajní předkové. Haeckel si myslel, že během vývoje v matčině lůně lidské embryo vykazuje nejprve znaky ryby, pak znaky plazí, a nakonec lidské.

Od té doby bylo prokázáno, že tato teorie je zcela falešná. Nyní je známo, že „žábry“, které se údajně objevují v raných stadiích lidského embrya, jsou ve skutečnosti počátečními fázemi středoušního kanálku, příštítného tělíska a brzlíku. Ta část embrya, která byla přirovnávána ke „žloutkovému váčku“, se nyní jeví být váčkem, který produkuje krev pro zárodek. Část embrya, jež byla označována Haeckelem a jeho stoupenci za „ocas“, je ve skutečnosti páteř, která se podobá ocasu jen proto, že se vyvíjí předtím, než se začnou tvarovat nohy.
Tohle jsou všeobecně uznávaná fakta ve vědeckém světě, a jsou přijímána dokonce i evolucionisty samotnými. Dva přední neodarwinisté, George Gaylord Simpson a W. Beck připustili:
Haeckel tento evoluční princip překroutil. Nyní je nezvratně dokázáno, že ontogeneze neopakuje fylogenezi (319).

Následující slova napsal New Scientist z 16. října 1999:

Haeckel to nazval biogenetickým zákonem, a myšlenka se stala ve veřejnosti známou jako rekapitulace. Ve skutečnosti bylo brzy prokázáno, že Haeckelův zákon je nesprávný. Například, rané lidské embryo nemá nikdy funkční žábry jako ryby, a nikdy neprochází stadii, jež se podobají dospělému plazu či opici (320).

V článku uveřejněném v American Scientist čteme:
Biogenetický zákon je určitě dočista mrtvý. Nakonec byl vypuštěn i z učebnic biologie, a to v padesátých letech. Jako téma vážného vědeckého bádání byl mrtev už v letech dvacátých .(321)

Dalším zajímavým aspektem „rekapitulace“ byl Ernst Haeckel sám, podvodník, který zfalšoval své kresby, aby podporovaly teorii, kterou vymyslel. Haeckelovy podvody měly za cíl ukázat, že rybí a lidská embrya jsou si podobná. Když byl dopaden, jediná obrana, kterou nabízel, bylo tvrzení, že jiní evolucionisté spáchali podobné hříchy:

Po tomhle polovičatém přiznání k „podvodu“ bych se asi měl považovat za odsouzeného a zničeného, kdybych nespatřoval útěchu ve faktu, že vidím na lavici obžalovaných bok po boku se sebou stovky spolupachatelů, mezi nimi mnohé z těch nejdůvěryhodnějších pozorovatelů přírody a nejváženějších biologů. Velká většina všech těch náčrtů v nejlepších učebnicích biologie, pojednáních i časopisech by vyvolala proti sobě do téže míry jako já obvinění z „podvodu“, neboť všechny jsou nepřesné, a více či méně schematické a vykonstruované (322).

Ve vydání z 5. září 1997 uveřejnil známý vědecký časopis Science článek odhalující, že Haeckelovy nákresy embryí byly produktem podvodu. V článku, nazvaném „Haeckelova embrya: podvod znovu objeven“, se psalo toto:
Dojem, který činí (Haeckelovy kresby), totiž že embrya jsou si do detailu podobná, je mylný, říká Michael Richardson, embryolog na lékařské fakultě nemocnice St. George v Londýně. A tak on a jeho kolegové provedli svou vlastní srovnávací studii, přičemž znovu zkoumali a fotografovali embrya, která přibližně odpovídala druhem a stářím těm, která kreslil Haeckel. A hle, embrya „často vypadala překvapivě odlišně“, referuje Richardson v srpnovém vydání časopisu Anatomy and Embryology (323).

Časopis Science vysvětlil, že aby mohl vykázat podobnosti embryí, Haeckel úmyslně vynechal na svých kresbách některé orgány a jinde přidal orgány vymyšlené. Později v témže článku byla odhalena tato informace:
Haeckel nejenže přidával či vynechával určité rysy embryí, jak referují Richardson a jeho kolegové, ale též přikrašloval měřítka, aby zdůraznil podobnosti mezi druhy, i když existovaly 10násobné rozdíly ve velikosti. Haeckel dále zastíral rozdíly tím, že opomíjel pojmenovat ve většině případů druh, jako kdyby jeden zástupce byl přesným typem celé skupiny zvířat. Ve skutečnosti, poznamenávají Richardson se svými kolegy, i úžeji příbuzná embrya jako třeba embrya ryb se poněkud liší ve vzhledu a vývojové dráze. „Zdá se, že (Haeckelovy kresby) se ukáží jako jeden z nejslavnějších podvodů v biologii“, uzavírá Richardson (324).

Článek ve Science pokračuje líčením, jak Haeckelovo přiznání v celé věci bylo zatajeno začátkem minulého století, a jak začaly být podvržené kresby prezentovány v učebnicích jako vědecký fakt:
Haeckelovo přiznání se ztratilo poté, co jeho kresby byly pak využity v knize vydané 1901 a nazvané Darwin a po Darwinovi a reprodukovány široce v anglických biologických textech. (325).
Krátce řečeno, fakt, že Haeckelovy kresby jsou podvodem, byl znám od 1901, ale celý vědecký svět byl jimi dále podváděn po celé století.

Imunita, rudimenty a embryologie

Imunita, rudimenty a embryologie

Odkazy:

306 Dr. Lee Spetner, „Lee Spetner/Edward Max Dialogue: Continuing an exchange with Dr. Edward E. Max,“ 2001, http://www.trueorigin.org/spetner2.asp
307 Dr. Lee Spetner, „Lee Spetner/Edward Max Dialogue: Continuing an exchange with Dr. Edward E. Max,“ 2001, http://www.trueorigin.org/spetner2.asp
308 Dr. Lee Spetner, „Lee Spetner/Edward Max Dialogue: Continuing an exchange with Dr. Edward E. Max,“ 2001, http://www.trueorigin.org/spetner2.asp
309 Dr. Lee Spetner, „Lee Spetner/Edward Max Dialogue: Continuing an exchange with Dr. Edward E. Max,“ 2001, http://www.trueorigin.org/spetner2.asp
310 Francisco J. Ayala, „The Mechanisms of Evolution,“ Scientific American, Vol. 239, September 1978, p. 64.
311 Dr. Lee Spetner, „Lee Spetner/Edward Max Dialogue: Continuing an exchange with Dr. Edward E. Max,“ 2001, http://www.trueorigin.org/spetner2.asp
312 S. R. Scadding, „Do ‚Vestigial Organs‘ Provide Evidence for Evolution?,“ Evolutionary Theory, vol. 5, May 1981, p. 173.
313 The Merck Manual of Medical Information, Home edition, Merck & Co., Inc. The Merck Publishing Group, Rahway, New Jersey, 1997.
314 H. Enoch, Creation and Evolution, New York, 1966, pp. 18-19.
315 Charles Darwin, Origin of Species, http://www.zoo.uib.no/classics/darwin/origin.chap14.html.
316 R. Mcneill Alexander, „Biomechanics: Damper For Bad Vibrations,“ Nature, 20-27 December 2001.
317 R. Mcneill Alexander, „Biomechanics: Damper For Bad Vibrations,“ Nature, 20-27 December 2001.
318 Behe’s Seminar in Princeton, 1997
319 G. G. Simpson, W. Beck, An Introduction to Biology, Harcourt Brace and World, New York, 1965, p. 241.
320 Ken McNamara, „Embryos and Evolution,“ New Scientist, vol. 12416, 16 October 1999. (emphasis added)
321 Keith S. Thomson, „Ontogeny and Phylogeny Recapitulated,“ American Scientist, vol. 76, May/June 1988, p. 273.
322 Francis Hitching, The Neck of the Giraffe: Where Darwin Went Wrong, Ticknor and Fields, New York, 1982, p. 204.
323 Elizabeth Pennisi, „Haeckel’s Embryos: Fraud Rediscovered,“ Science, 5 September, 1997. (emphasis added)
324 Elizabeth Pennisi, „Haeckel’s Embryos: Fraud Rediscovered,“ Science, 5 September, 1997. (emphasis added)
325 Elizabeth Pennisi, „Haeckel’s Embryos: Fraud Rediscovered,“ Science, 5 September, 1997. (emphasis added)

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na