Ztracená letka

Hluboko pohřbená ztracená letadla popírají koncept „pomalu a postupně“

Carl Wieland

(Z creation.com/the-lost-squadron#deep přeložil Pavel Kábrt – 4/2015. Translated with permission from Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

„Ledovcové děvče“, restaurované letadlo P38 Blesk (2008). Foto kredit: Gary Chambers, airliners.net

Z utajené vojenské americké základny v Grónsku vzlétá za ranního rozbřesku šest bojových letounů P-38 Blesk a dva obrovské bombardéry Létající pevnost B-17. Píše se 15. červenec 1942 a cílem letu je přistávací plocha, kde se letadla měla připojit k Britům v boji proti Hitlerovi.

Letadla letěla východně přes ledový příkrov a dostala se do mohutné vánice. Letíce naslepo uslyšeli, že jejich první naplánované tankovací místo na Islandu je „zachumeleno“, což je donutilo letět zpět na domovskou základnu. Když se k ní přiblížili, s kriticky nízkým množstvím paliva, zjistili, že je také uzavřena. Takže si uvědomili, že jejich jedinou nadějí je dosednout natvrdo na východní pustině Grónska, a tak zoufale hledali průhled mezi oblaky.

Jediným řešením bylo nouzové přistání P-38S se zasunutým podvozkem.

Přední kolo prvního letadla najelo na rozsedlinu a letadlo se převrátilo. Naštěstí byl náraz osmitunového P-38 ztlumen sněhovou pokrývkou a pilotova zranění byla jen malá. Když to uviděli ostatní piloti z letky, zatáhli podvozky a přistáli bez kol jen na trupech letadel. Poškození letadel bylo minimální.

Celá posádka byla zachráněna saněmi taženými psy asi o devět dní později. Ovšem letadla musela být zanechána na místě tam, kam doklouzala.

V následujících letech si několik lidí vzpomnělo na legendární Ztracenou letku z roku 1942, ale až v roce 1980 se začalo přemýšlet o záchraně těchto letadel. Americký obchodník s letadly Patrick Epps řekl svému příteli, architektu Richardu Taylorovi, že ta letadla budou jako nová. ´Jediné, co budeme muset udělat, bude odházet sníh z křídel, natankovat je, natočit motory a do západu slunce odlétnout. Nic víc.´

Stíhačka P-38 Blesk

P-38 Blesk byl jedním z nejvražednějších letadel vyrobených za 2. světové války. Byl poháněn dvěma motory Allison V-12, měl 20 mm dělo a na předku čtyři kulomety ráže 0,50. Byl v nasazení v letech 1941-49 a němečtí piloti mu v souvislosti s jeho dvojitým ocasem dali přezdívkuGabelschwanz Teufel (rozeklaný ďábel). Tato letadla jsou sběrateli velice ceněna; má se za to, že v době, kdy byla zachráněna Ztracená letka P-38 pod 75metrovou vrstvou tvrdého ledu, bylo jen pět těchto letadel letuschopných!

Jenže než oba dva získali vůbec první stopu po těchto letadlech, uteklo mnoho let a stálo je to hodně peněz a zmařených expedic. Až s pomocí islandského geofyzika a s použitím sofistikované formy radaru lokalizovali pod ledem v roce 1988 osm velkých tvarů.

Členové expedice ohromeně bez dechu pozorovali, jak musejí svojí malé, provizorní parní sondě, tavící díru do ledu, přidávat další a další hadicové nástavce, až konečně v 75 metrech narazila na první letadlo!

Nikdo z objevitelů si nemyslel, že by letadla mohla být pohřbena pod více než jen tenkou vrstvou sněhu a ledu. A proč by taky neměla být? Vždyť přece obecné mínění říká, že k vytvoření ledovcových vrstev je třeba dlouhých časových úseků – tisíců let i jen pro pár metrů.

Poznámka redakce: Neřekli jsme, že objevitelé Ztracené letky to chápali nesprávně. Uvedená čísla průměrné rychlosti akumulace ledu jsou o něco nižší než 1½ m/rok – což musí být v tomto případě zjevně pravda – ale ne zase tak nízká, jak si mysleli objevitelé. Ukazuje to však, jak hodně do podvědomí široké veřejnosti pronikly myšlenky ´miliónů let´ a smyslem tohoto článku je rozbít tuto rozšířenou předpojatost, jak také ukazuje podtitulek článku.]

Je pravdou, že ledovcová vrtná jádra z Grónska jsou používána pro datování, což je založeno na víře, že vrstvy obsahující různé poměry izotopů byly uloženy, něco jako letokruhy stromů, v období mnoha desítek tisíc let.

Je to stejná predispozice, která nutí mnoho lidí instinktivně přemýšlet v pojmech miliónů let v souvislosti s růstem korálových útesů, vzniku krápníků atd. I přesto, že existuje velká škála příkladů, jak tyto věci žádné ohromné časové úseky nepotřebují.

Epps a Taylor si uvědomili, že bude nemožné se prokopat či prostřílet skrz tak ohromnou tloušťku tvrdého ledu, který se tam nahromadil za méně jak 50 let. V roce 1990 se tam vrátili s jednoduchým technickým zařízením, které se nazývá superkulma. Toto jeden a půl metru vysoké zařízení, obalené měděnými spirálami, kterými se pumpovala horká voda, odtálo 1,2 m širokou šachtu do ledu rychlostí asi šedesáti centimetrů za hodinu, až narazilo na křídlo B-17. Touto šachtou sestoupil dělník a za použití hadice s horkou vodou udělal kolem letadla dutinu. K jejich zármutku byl velký bombardér tak rozmačkaný a doslova rozmandlovaný, že nemělo žádnou cenu ho zachraňovat.

Dvojice se vrátila sklíčeně domů. Jenže po měsíci si uvědomili, že mnohem pevněji stavěné P-osmatřicítky budou mít mnohem lepší šanci přežít tíhu ledu. Investoři dali svoje finance a v květnu 1992 se vrátili s vysoce precisním pracovním programem. A jak se správně očekávalo, nalezená P-38 se zdála být ve vynikajícím stavu.

Po mnoha týdnech usilovné práce byla na povrch vyzdvižena křídla a trup letadla skrz velký otvor, vytvořený ´kulmou´ klesající při odtávání čtyř dalších otvorů těsně vedle sebe. Kusy byly převezeny pomocí helikoptéry do přístavu v Grónsku a poté dopraveny do Spojených států k další restauraci. Restaurování letadla se ukázalo mnohem obtížnější, než se původně zdálo, protože letadlo bylo ve skutečnosti mnohem více poškozeno drtící vahou, než bylo možné vidět na první pohled. Nicméně v provozuschopném stavu je z 80 % složeno z původních částí. Je pozoruhodné, že letadla měla pod sněhem tu samou pozici, v jaké přistála – až na to, že byla posunuta (pohybem ledovce) o čtyři a půl kilometru dál z jejich původního místa!

Evolucionisti a další dlouhověkaři často říkají, že ´současnost je klíčem k minulosti´. Pak by v tomto případě tři kilometry dlouhé ledovcové vrtné jádro [vyvrtané v Grónsku v letech 1990-1992 ve společném projektu Evropy a Grónska /GRIP/] mělo představovat pouze 2 000 let akumulace ledu. Přihlédneme-li samozřejmě ke stlačování spodních vrstev (což je také vedlejší efekt po globální Potopě, zvláště kvůli mnohem vyšší srážkovosti a sněžení během několika století⁶), pak máme bohatě času během asi 4 000 let od dnů Noe ke vzniku stávajících vrstev ledu – dokonce i za současných, obecně nekatastrofických podmínek.

Jak to bývá, nejsou to fakta, co hovoří proti biblické zprávě o nedávném stvoření, ale názorové nastavení v naší kultuře. ´Milióny let´ jsou kolem nás jen tak házeny tak často, že zcela nevědomky všechny přírodní změny podmiňujeme dlouhými věky. To je důvod, proč jsou mnozí tak ´udiveni´, když slyší o takových faktech, jako je vznik 180metrové vrstvy horninových sedimentů během měsíců po erupci hory St Helens 18. května 1980.⁷ Nebo když slyší o pravých opálech, které se vytvořily během měsíců,⁸ nebo o uhlí, které vzniklo za pouhé měsíce zahřátím dřeva.⁹ Nebo když slyší o vlajce, stanu a saních, které na Jižním pólu zanechal v roce 1911 antarktický výzkumník Amundsen, a které jsou dnes pohřbeny pod 12 m silným ledem,¹⁰ nebo když lidé slyší o této ztracené letce.

Neměli bychom tedy být v žádném případě překvapeni fakty, která ukazují, že se věci všeobecně odehrávají mnohem rychleji než by čekali ti, kteří jsou ve své mysli nastaveni na dlouhé věky. Neboť ´To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný´(Žalm 119:160).

Dodatek: Mohla se letadla do ledu propadnout až dodatečně?

Celá řada čtenářů kontaktovala časopis Creation ohledně této senzační informace v tomto článku. Připomínali běžný školní pokus, při kterém se drát se závažími ´zařezává´ do bloku ledu a klesá; někteří se tázali, jestli by letadla do té hloubky nemohla klesnout. Jenže ten drát se ve školním pokusu zařezává do ledu jen při pokojové teplotě. Udělejte si stejný pokus v mrazáku, což by imitovalo situaci s letadly, a nebude to fungovat.¹¹ Časté vysvětlení toho pokusu s drátem v ledu, že se led roztaví tlakem, je chybné – toto uspořádání nevyprodukuje dost velký tlak, aby se led roztavil [viz The wonders of water /Zázraky vody/ v oddílu ´Proč je led tak kluzký?´ pro další diskuzi]. Teplo, získané ze vzduchu místnosti kovovým drátem, který je účinným vodičem tepla, roztaje led, který je špatným tepelným vodičem, a proto se drát ´zařízne´do ledu.

Také Jonathan Brombley (Paisley, UK) poukázal na to (Creation 20(2):5, březen 1998), že:

Je pravdou, že dané tlaky by nemohly způsobit klesání letadel ledem, existuje však mnohem jednodušší a očividný způsob, jak rozhodnout, zda k tomuto došlo nebo ne. Aby mělo letadlo dopřednou směrovou stabilitu, musí mít hmotný střed vpředu; nazývá se to u letadel ´aerodynamickým středem´. Hmotný střed je posunut dopředu, což se dociluje tím, že motory a další těžké prvky jsou rozmisťovány blíž předku letadla, zatímco přidáním řídících povrchů, jako jsou ocasní plochy, je vlivem jejich povrchu aerodynamický střed tlačen směrem dozadu. Jednoduchý ekvivalent je šíp (váha na špičce, křidélka vzadu), u kterého se těmi samými prostředky dociluje dopředná směrová stabilita.

Důsledkem toho je, že pokud řídící mechanizmus není aktivní, šíp nebo letadlo se bude stáčet dopředu nosem dolů, pokud mu umožníme volný pád skrz nějaké médium – ať už vzduch, vodu či led. Pokud by se tedy skutečně letka posouvala ledem, všechna letadla by byla nalezena ve stejné pozici: nosem dolů. Ale tak tomu nebylo.

Takže letadla nemohla klesnout skrz led; byla pohřbena ukládáním sněhu nad nimi (který se po stlačení stává ledem).

Odkazy a poznámky

1. Informace k tomuto článku jsou většinou z: ‘The Lost Squadron’ Life magazine 15(14):60–68, December 1992 and ‘Search for a Fork-Tailed Devil’ Compressed Air Magazine,pp. 30–36, March 1996.
2. Několik předních ´křesťanských starozemáků´ napadlo biblický záznam o nedávném stvoření na základě datování z ledovcových vrtných jader. Nicméně práce kreačních vědců, jako je např. Dr. Larry Vardiman z Institutu pro výzkum stvoření, ukázaly, že předpoklady s tím spojené jsou velmi slabé a že výsledky z ledovcových vrtných jader lze chápat v mezích mladé země. Viz jeho články na webové adrese na Q&A: Ice Age.
3. Creation 14(1):14–15, 1992.
4. Creation 16(3):15, 1994.
5. Creation 16(1):14–15, 1994.
6. Creation 19(1):42–43, 1997. The GRIP ice-core (to be precise, 3028.8-m-long) is cited in W. Dansgaard et al., Nature 364(6343):218–220, 15 July 1993.
7. Mount St Helens: Explosive evidence for catastrophe in Earth’s history, Dr Steve Austin, Ph.D., CSF videos (produced by the Institute for Creation Research).
8. Creation 17(1)14–17, 1995.
9. R. Hayatsuet al. ,Organic Geochemistry 6:463–471, 1984. Tito badatelé v Argonne National Laboratories ve Spojených státech zkombinovali dřevo, vodu a kyselou hlinku, a to vše zahřáli v uzavřené nádobě (bez přístupu kyslíku a bez dodatečného tlaku) při teplotě 150 °C po 2–8 měsíců. [Poznámka redakce: Nebo abychom byli ještě přesnější než je nutné v běžném časopisu, reakční směs zahrnovala hlavní dřevní výztuhu, lignin; další reakce obsahovaly další hlavní komponent dřeva, celulózu. Ale princip je týž. Jde o hydrotermální reakce, proto je v časopisu vysvětleno, že jednou z příměsí byla voda – ačkoli se samozřejmě vědecká pojednání neobtěžují uváděním této skutečnosti – což je ale velmi podstatné. Viz E. Pennisi, ‘Water, water, everywhere’ [Voda, voda, všude], Science News 143:121–5, 20 Feb. 1993] Při některých delších procesech (ale pořád ještě mnohem, mnohem kratších než nějaké milióny ba i tisíce let!) byl výsledkem materiál, který vykazoval infračervené spektrum, stejné jako má ´klasické, vysoce kvalitní uhlí´.
10. Salt Lake Tribune, March 19, 1995 p. A12.
11. Provedli jsme tento pokus. Použili jsme kytarovou ocelovou strunu číslo 1, kterou jsme dali přes blok ledu přibližně 40x25x25 mm a pověsili na ni zátěž 4 kg vody ve dvou plastových láhvích od mléka při pokojové teplotě – struna se zařízla do ledu během 25 minut, za strunou se řez opět mrznutím uzavíral. Avšak v domácí ledničce na mrazáku se po 8 hodin žádný pohyb neuskutečnil. Tlak té struny? Kolem 400 tun na čtvereční metr je schopno snížit bod tání ledu o méně jak 0,5 °C. K zajímavostem patří, že letadlo P-38 představuje tlak pouhých 0,18 tun na čtvereční metr, což je tak akorát na snížení bodu tání přibližně o jednu pětitisícinu stupně!
12. New Scientist 139(1809):15, September 11, 1993.