shark-denizens-of-the-deep

Žraloci: obyvatelé hlubin

Pavel AkrmanEvoluce organizmů Napsat komentář

Paula Weston

Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 02/2025. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.

Žraloci. Jen málo dnes žijících tvorů vzbuzuje větší bázeň a respekt než tito divocí mořští predátoři s černýma očima a řadami zubů ostrých jako břitva, jejichž mocná těla brázdí oceánem.

Pokud je řeč o žralocích, má většina lidí (hlavně ti z Austrálie) na mysli především děsivého velkého žraloka bílého. Tento druh má hrozivou pověst, a to nejen díky senzačním hollywoodským filmům, jako jsou Čelisti a následně také Útok z hlubin.

Je tragické, že každý rok slyšíme o smrtelných útocích žraloků na lidi, často ve vodách poblíž oblíbených pláží. Kdykoli dojde k takové tragické události, začne se diskutovat o tom, zda Bílí žraloci – jejichž potravou jsou obvykle tuleni, želvy a velké ryby – přešli k lovu lidí nebo se tito lidé jen shodou okolností ocitli ve špatný čas na špatném místě.

„Každý rok slyšíme o smrtelných útocích žraloků na lidi, často ve vodách poblíž oblíbených pláží.“

Kromě velkého žraloka bílého existuje ještě mnoho dalších druhů – ve skutečnosti asi 250 – ale jen 27 z nich je spojováno s útoky na lidi nebo lodě.1 Je zajímavé, že ti největší dnes známí žraloci jsou pro člověka relativně neškodní. Žralok veliký a žralok velrybí, kteří dorůstají do 12 a 18 m (40 a 60 stop), se živí jen drobným planktonem a malými rybami.1 Téměř všichni ostatní žraloci loví menší žraloky, ryby, olihně, chobotnice a měkkýše.

Žraloci mají nejrůznější tvary a velikosti, od bizarně vyhlížejícího žraloka kladivouna s očima na obou koncích hlavy ve tvaru dvojitého kladiva, až po polorejnoka s paprsčitými „křídly“.

Všichni žraloci v sobě nesou neuvěřitelné prvky designu, které vyhovují jejich stravě a prostředí. Ti, kteří se živí blízko hladiny, jako žraloci mako a liškouni, jsou nádherně aerodynamičtí a silní plavci, což jim umožňuje chytat a krmit se rychlými tuňáky a marlíny. Druhy, které se živí u dna, jako je výše zmíněný žralok velrybí, jsou statné, s oblou hlavou a pomalejší, zatímco jedlíci měkkýšů mají hrubé drtící zuby podobné dlaždicím.2

Žraloci patří mezi oceánské chrupavčité ryby (třída Chondrichthyes – paryby); to jsou ryby, jejichž kostra není utvořena z kostí, ale z chrupavky, a na kůži mají šupiny podobné zubům (dentikály).

whale-sharkObrázek 1: V dnešním padlém světě plní většina žraloků v oceánském „řetězci života“ cennou funkci jako mrchožrouti a/nebo hlavní predátoři. Tento žralok velrybí, ačkoli je mnohem větší (na délku až 18 m) než velký bílý, nepředstavuje žádnou hrozbu pro lidi, tuleně atd., protože se živí převážně planktonem. Poskytuje nám pohled na to, jaký mohl být svět před Pádem. (Foto Gary Bell, oceanwideimages.com)

Mláďata se u většiny druhů líhnou z vajíček uvnitř samice a rodí se živá.2 Žraloci mají na každé straně pět až sedm žaberních štěrbin a většina má za každým okem otvor zvaný spiracle (průduch), který také plní funkci žáber.

Žraloci jako neuvěřitelně výkonní predátoři jsou schopni najít kořist a svůj vlastní druh, ale kvůli omezenému výzkumu na živých exemplářích je nám způsob, jak toho dosahují, „dosud nejasný“. I když jsou schopni vizuálně rozlišovat pohybující se objekty, k lokalizaci potravy primárně používají svůj velmi jemný čich – dokážou vystopovat v milionech litrů vody i malou kapku krve.2

Zuby u žraloků jsou v tlamě uspořádány v řadách, ale nejsou pevně spojeny s čelistmi. Jsou uloženy ve vláknité membráně ležící nad čelistmi. Pokud se zub ulomí, opotřebuje nebo ztratí, je nahrazen novým, který se pohybuje vpřed z další řady za ním.

„Žraloci používají k lokalizaci potravy primárně svůj velmi jemný čich – dokážou vystopovat v milionech litrů vody i malou kapku krve.“

Tito mořští tvorové jsou také dokonale navrženi pro život ve svém mořském prostředí. Většina mořských obratlovců udržuje v krvi nižší koncentraci solí a dalších chemikálií, než jaká se nachází v mořské vodě. Proto musí neustále čelit problému ztráty vody do okolního prostředí, protože voda se pohybuje z oblastí nízké koncentrace soli do oblastí s vysokou koncentrací soli (přes membrány) – tento proces se nazývá osmóza. Nicméně žraloci, stejně jako ostatní chrupavčité ryby, dokážou většinu svých dusíkatých vyloučených látek znovu vstřebat a ukládat je do tkání a krve. Tento proces, nazývaný „retence močoviny“ zajišťuje převýšení koncentrace v těle nad koncentrací okolní mořské vody a voda se tak dostává do těla, aniž by spotřebovala jakoukoli drahocennou energii žraloka.4

meglaodon_largeObrázek 2: Mohutné čelisti megalodona, pravděpodobně největšího žraloka, jaký kdy v našich oceánech existoval. Hlavní ukazatele jeho existence pocházejí ze zubů a několika obratlů, protože chrupavčité kostry nefosilizují snadno. (Foto Don Batten)

Vědci říkají, že „evoluční původ žraloka je nejasný“, ale vzápětí „autoritativně“ tvrdí, že jeho geologický záznam sahá až do období devonu (údajně před 408 až 360 miliony let).

Žraloci jsou také skupinou tvorů často označovaných jako „živé fosilie“; protože se příliš neliší od těch, kteří brázdili moře údajně před 100 miliony let.2 The New Encyclopaedia Britannica říká, že „moderní žraloci“ se objevili v rané juře [údajně před 100 miliony let] a „morfologii žraloků změnila evoluce v celku jen velmi málo, kromě vylepšení jejich mechanismů krmení a plavání“.2

Tvrzení o evoluci žraloků jsou z velké části založena pouze na předpokladech získaných při studiu zkamenělých žraločích zubů. Jiné formy žraločích fosilií téměř neexistují, protože chrupavčité pozůstatky nefosilizují jako kosti. Žraločí zuby jsou však pokryty tvrdou sklovinou a dobře se uchovají; a pokud byly nalezeny ve fosilním záznamu nějaké „starověké“ chrupavčité ryby, lišily se od těch dnešních jen velmi málo.5

shark-carcassObrázek 3: Rozkládající se uhynulý žralok na novozélandské pláži (Foto Bev Elliott). Často se stává, že po tomto rozkladu těl zůstává jen malá „hlava“ a úzký „krk“. To jim dává jakýsi „plesiosaurovský“ vzhled, jímž se nechalo zmýlit několik kreačních i evolučních kryptozoologů.1

    1. Jerlström P., Live plesiosaurs: weighing the evidence Creation12(3)339–346, 1998; Letting rotting sharks lie: further evidence for shark identity of the Zuiyo–maru carcass, J. Creation 13(2):83–87, 1999.

Evolucionisté ve skutečnosti nemají ponětí, jak se žraloci „vyvinuli“, ať už v jejich vlastní třídě nebo v širším evolučním schématu mořských tvorů. Říkají, že kostnaté a chrupavčité ryby se vyvíjely nezávisle, „ačkoli evoluční linie zbývá ještě objevit“.4

Fosilní záznamy ukazují, že kdysi obývali naše oceány obrovští žraloci. Největší známá mořská masožravá ryba je Carcharodon megalodon. Na základě objevu mohutných fosilních zubů se vědci domnívají, že megalodon (což znamená obří zub) byl obrovský žralok o délce až 17 m (60 stop) nebo i více (téměř dvakrát delší než velký bílý žralok).

Tyto obří zuby jsou dlouhé až 17 cm (6,5 palce), což je velikost lidské ruky. Nedávný výzkum naznačil, že jejich podobnost se zuby velkého bílého žraloka může být povrchnější, než se dříve myslelo, a oba druhy se mohly významně lišit v útočném chování.6

Megalodon je obecně označován jako „prehistorický“ příbuzný velkého bílého žraloka a veškeré domněnky o něm jsou založeny právě na tomto spojení. Přestože údajně existoval před 25 miliony až 1,6 miliony let, vědci ho popisují jako velmi „moderního“ žraloka.7

megalodon

Potápěč Vito Bertucci, který prý strávil 20 let získáváním celé sady zubů megalodona (tj. 182 zubů), rekonstruoval jeho čelisti, které jsou považovány za vůbec největší v oceánu.8 Předpokládá se, že tyto čelisti se mohly otevřít na šířku 1,8 m (šest stop) a 2,1 m (sedm stop) na výšku.

Žraloci mohli být v minulosti obecně větší, stejně jako mnoho jiných druhů tvorů, které známe z fosilních záznamů. Na zubech megalodona není ani náznak toho, že by šlo o jiného tvora než o žraloka, i když údajně existoval před 20 miliony let. Fosilní záznam jasně ukazuje fakt, že žraloci byli vždy žraloky a nevyvinuli se z nějakých ne-žraloků.

Odkazy a poznámky

  1. The New Encyclopaedia Britannica 19:209, 15th ed., 1992.
  2. The New Encyclopaedia Britannica 10:702, 1992.
  3. Ref. 1, p. 211.
  4. Ref. 1, p. 212.
  5. Sharks and Rays: fish with no ancestors, Creation 14(3):50, 1992.
  6. The relatively stronger megalodon teeth were better able to crush prey. Hells teeth, New Scientist 162(2190):32–35, 1998.
  7. Megalodon Shark Print–Out—Enchanged Learning.com, Megaldon Shark, enchantedlearning.com, 18 October 2000.
  8. Sharks‘Teeth.com, World’s largest fossil shark, sharksteeth.com, 18 October 2000.
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře