Jonathan Gray, Dr. Kent Hovind
Z archaeologyanswers.com přeložil Pavel Kábrt – 07/2006.
Grónské ledovce
„Děláte si legraci!“, smál se laborant. „Jen před 4 400 roky?“
„Ano, odsekl Kent. Povrch celé této naší planety byl přeformován celosvětovou potopou před pouhými 4 400 roky.“
„V žádném případě! Pokud to nevíte, doktore Hovinde, já pracuji zde v Coloradu v Denverské národní laboratoři pro výzkum vzorků ledovcových vrtných jader. Odebíráme jádra z ledu v Grónsku a v Antarktidě. Tyto suché a velmi studené ledovce jsou mnoho kilometrů silné a jejich roční přírůstkové kruhy jsou velmi tenké.“ Odmlčel se, aby zjistil Kentovu reakci. „Měřili jsme ten led, a řeknu vám, pánové, je 135 000 let starý! Vašich 4000 let je tak nejvýše dobrý vtip.“
„Rád bych se do vaší laboratoře podíval“, řekl Kent poklidně.
Příští den můj přítel Kent navštívil tohoto pracovníka v laboratoři. Zaměstnanec jej uvedl do jednoho obrovského mrazáku, ve kterém byla skladována dlouhá jádra vyvrtaná v ledu.
„Vidíte toto ledovcové jádro z Grónska?“, řekl pracovník. Vyvrtali jsme ho z hloubky 3 km. „Vidíte ty kroužky? Toto jádro nás přivádí zpět o 135000 let. Všimněte si všech těch kroužků podél celého jádra, jak se střídají jejich barvy: tmavá-světlá-tmavá-světlá.
„To reprezentuje roční kroužky, protože v létě vrchní vrstva sněhu roztaje, a pak znovu zmrzne jako čirý led, to je ta vrstva jevící se tmavší. V zimě nemá sníh šanci roztát, jen se stlačí. To je ta světlá vrstva. Tyto tmavé a světlé vrstvy indikují 135 000 lét a zim.
Hovind se mu podíval do očí. „Není to tak, že jen předpokládáte, že se jedná o roční kroužky?“
Pojďme se podívat o několik let zpět na slavnou ztracenou peruť (letku, skupinu letadel).
Ztracená letka
Během druhé světové války, v roce 1942, přistála některá vojenská letadla v Grónsku. Po skončení války byla zde tato letadla opuštěna a zapomenuta. Roku 1990 jeden letecký nadšenec přišel s úžasnou myšlenkou najít tato letadla a znovu s nimi vzlétnout.
Zorganizoval skupinu lidí a vydali se letadla hledat. Ukázalo se, že budou muset použít radar, protože letadla byla ve skutečnosti tak hluboko pod ledem, že se bude jednat o náročnou práci je najít. Dovedete si představit, že ztracená letka byla pokryta 80 metry ledu za pouhých 48 let?!
Počítejme: 80 metrů děleno 48 roky dává 1,6 m/rok. Nyní dělme 3000 m (3 km) číslem 1,6 m/rok, což dává 1 875 let, což je doba, po kterou trvalo 3 km silnému ledu, tedy veškerému ledu, aby se vytvořil. Můžeme uvažovat o něco delší dobu, protože hlubší led je stlačován do jemnějších vrstviček.
Poznámka: Tato letadla nepropadla ledem v důsledku své váhy. Led vyrostl nad nimi.
Jsou tato dávná letadla v ledu? Národní laboratoř pro výzkum ledovcových jader v Denveru říká, že 3 km ledu musí být 135 000 let starých! Jakého stáří by tedy měl být led silný 80 metrů, pod kterým byla zapomenutá letadla? Vychází to na (135 000:3 000)x80=3600 let. Znamená to tedy, že letadla jsou 3 600 let stará? Co myslíte?
Ještě dodatek – v dubnu 1999 Kent navštívil Boba Cardina v jeho muzeu v Middleboro, Kentucky, USA. Cardin vykopal a restauroval stroj P-38. Možná vás zajímá, jak to letadlo vytáhli. Chytře. Roztáli led až dolů k letadlu, letadlo dole rozkouskovali a touto dírou po částech stroj vytáhli.
„Když jste tu díru hloubili“, zeptal se Kent, „zpozorovali jste v ledu nějaké vrstvičky, kdy se střídaly tmavé a světlé?“
„Ano, vlastně jsem je viděl“.
„Kolik vrstviček tam bylo?“
„Mnoho stovek.“
stovky vrstviček za 48 let?
„Jak tam mohou být stovky ročních vrstviček za 48 let?“
„To nejsou roční vrstvičky. To nejsou vrstvičky tvořené létem a zimou“, odpověděl Cardin. To jsou vrstvičky tvořené teplem-chladem-teplem-chladem. Může se jich udělat třeba deset za den.
A tak tomu skutečně je. Přesto je vědecké kruhy stále nazývají ročními vrstvičkami. (viz Scientific American, únor 1998, str. 82)
Co ale antarktický led? Magický výraz „miliony let“ je uplatňován na ledový pokryv Antarktidy. Dnes, ve výšce 500 m nad mořem, pokračuje stále tvoření nového ledu. V roce 1930 admirál Richard Byrd v Antarktidě zřídil základnu.
Od té doby síla ledu vzrostla tak, že jeho anténní věže, vysoké přes 33 metrů, vykukují dnes už jen několik desítek centimetrů nad ledový povrch. Při této rychlosti by ledová pokrývka Antarktidy byla stará jen pouhých 7 000 let, ne milion.
Protože však tvoření ledu během doby ledové muselo být o mnoho rychlejší, je tento led pravděpodobně mnohem mladší než 7000 let.
Nový ostrov
Ostrov Surtsey. Klikni pro zvětšení
V roce 1963 se asi 70 km jižně od Islandu objevil nový ostrov Surtsey. Průzkumná výprava našla pískové pláže, strmé útesy, štěrkové břehy, laguny, majestátní útesy připomínající bílé útesy Anglie, narušené útesy a jemně erodované balvany od příbojových vln, některé byly dokonce zakulacené. (Sigurdur Thorarinsson, Surtsey. Almenna, Reykjavik, Island, 1964). Jak velký šok toto představuje pro naše vžité názory na datování!
Stalaktity
A co stalaktity (krápníky visící od stropu)? Bez nutného požadavku na obrovské časové úseky, stalaktity mohou růst velmi rychle, pokud je k dispozici voda dostatečně nasycená minerály.
Po staletí, která následovala po velké Noemově Potopě, byly jeskyně celého světa zásobovány vyšším průsakem vody nasycené vápníkem, než je tomu dnes. V tomto období vyšší vlhkosti, se usazeniny tvořily velmi rychle. Ale musím vám také říct, co se našlo v podzemí Pamětní svatyně v Austrálii, Melbourne. Věřili byste, že tam byly nalezeny obrovské stalaktity, které tam vyrostly za pouhých 59 let?
Jeden z nich byl poslán na univerzitu v Austrálii, Monash, Victoria, druhý na státní univerzitu, Canbera. Vzorky se vrátily s udaným stářím 120 000 let jako minimum a 300 000 let jako maximum. Když tato data byla kritizována, odpověď univerzity byla: Musí být takto staré!
Masivní klenby pod svatyní se podobají vnitřku vápencových jeskyní, s tisíci stalaktity a stalagmity. Je však skutečností, že stalaktity byly nalezeny, jak rostou, pod mnoha moderními budovami. Takže kdykoli uvidíte nějaký stalaktit na moderní budově, snažte se vypočítat, „kolik tisíc let tato budova bude asi stará“.
Nějaký skeptik může namítnout, že tyto stalaktity nic nedokazují, protože nejsou tvořeny uhličitanem vápenatým (kalcitem), který právě potřebuje dlouhé věky ke svému zformování v jeskyních. Špatně! Nedávné difrakce rentgenových paprsků mostních stalaktitů, odebraných u Vance Nelson dokazují, že jsou tvořeny uhličitanem vápenatým, nikoli jen sádrovcem či hydromagnesitem.
A co korálové útesy? Neukazují na dlouhé věky? Jsou zkamenělé korálové útesy důkazem dlouhých časových věků? Nikoli. A jsou odlišné od moderních útesů. Bližší ohledání mnoha těchto starobylých uhličitanových útesů ukazuje, že jsou tvořeny z velké části z uhličitanového bahna s velkými částicemi koster rozptýlených v tomto bahenním kalu.
Přesvědčivý důkaz homogenní struktury u starých uhličitanových nánosů neexistuje. (H. Blatt, G. Middleton a R. Murray, Původ sedimentárních skal. Prentice-Hall, 1972, str. 410), např. permský útesový komplex E1 Capitan, který obsahuje četné zkameněliny, je tvořen vápencem přineseným na toto místo ze všech stran.
Co však s enormně starou ropou? Ropa (tvořená fosilní hmotou zvířat) a uhlí (hmota rostlin) se považují za staré miliony let. Jsou však tak staré? Velmi často se setkáváme v hlubokých ropných studních s obrovsky vysokými tlaky, až 800 kg/cm2. Při navrtání nové takové studně pak vytryskne gejzír ropy do vzduchu, následkem obrovského spodního tlaku. V souvislosti s hodnotami permeability (propustnosti) okolních hornin by se tyto tlaky rozptýlily (poklesly by) již během tisíců, nikoli milionů let.
V mnoha případech již po 5 000 letech by v těchto ropných ložiscích neexistoval vůbec žádný tlak. Jelikož je tlak pořád zde (často tak ropa sama vyvěrá na povrch), potom skalní formace obsahující ropu musí být mladé. Miliony let, po které tam ale nejsou.
Jak je tomu s kaňony? Ty přece musí být miliony let staré! Mnozí z nás se učili ve škole, že když vidíme kaňon s řekou tekoucí uprostřed, předpokládáme, že této řece trvalo velmi dlouho k vyrytí (erozi) tohoto kaňonu. Jak snadné však je učinit mylný závěr tam, kde jsme u dané události nebyli a navíc nemáme přístup ke všem informacím!
Když došlo k erupci hory St. Helens v roce 1980, došlo zároveň během několika dnů ke geologickým událostem, které bychom normálně vysvětlovali jako důsledek milionů let.
Během jediného dne se vytvořil Little Grand Canyon (Little Grand Canyon ve státě Washington je v měřítku asi 1:40 k velkému Grand Canyonu v Arizoně), který je kolem 30 m hluboký a asi dvakrát tak široký.
Za jediný den tak vznikl tento „Malý velký kaňon“ z tekoucího bahna, které erodovalo materiál zahrazující North Fork řeky Toutle. Následně začala kaňonem, který se vytvářel z postupujícího bahna, protékat nová řeka.
Vznikající kaňon, 60 m široký, se vytvořil malým proudem protékajícím skrz něj. Proud ale postupně nezformoval kaňon; kaňon formoval proud. Tak bahno, které v Loowit Canyonu bylo hnáno skrz tvrdou skálu, v krátkém čase vyrylo kaňon. Měli bychom si uvědomit, že inženýři používají tlakovou vodu k řezání oceli.
Podobně zde, v erupční zóně hory St. Helens, vulkanická erupce, voda, bláto a pára pod tlakem vytvořily ve velmi krátkém čase útvary, o kterých nám evolucionisté vypráví, že by ve světě potřebovaly ke svému vzniku miliony let.
V Little Grand Canyonu hurikán o rychlosti 160 km/hod nanesl během jediného dne jemně usazené vrstvičky nánosu. Tento 7,5 m silný nános se skládal z tisíců tenkých vrstviček, jedna na druhé, z materiálu formovaného tekoucí řekou vulkanického popelu.
Nyní se na chvíli vážně zamysleme. Opravdu potřebovaly vrstvy Grand Canyonu ke svému vzniku milióny let? Vsadili byste na toto tvrzení svůj život? Školní učebnice současnosti nejsou jen o vědě, ale také o evoluci. Snaží se evoluční teorii propašovat do vědy.
Když se do fotbalových zápasů vkládá reklama na pivo, tak to přece ještě neznamená, že pivo je fotbal. Vkládáním evoluční teorie do vědy z ní věduneudělá!