Václav Dostál
Na stránkách České astronomické společnosti vyšel 9. 11. 2012 zajímavý článek Pás asteroidů správné velikosti – nutnost pro život?, jehož autorem je pracovník F. Martínek ze Hvězdárny Valašské Meziříčí. Výstižný je citát Rebeccy Martin(ové): „Naše výzkumy ukazují, že pouze malá část doposud pozorovaných planetárních soustav pravděpodobně obsahuje obří plynné planety ve správné poloze, aby mohly vytvářet pásy planetek vhodného rozsahu, které by mohly dodávat blízkým kamenným planetám základní stavební kameny života.“ „Náš výzkum napovídá, že Sluneční soustava může být v tomto ohledu spíše výjimečná.“
Autor článku píše: „Rebecca Martin a Mario Livio předpokládají, že poloha pásu asteroidů vzhledem k planetě velikosti Jupiteru není náhodná. Hlavní pás planetek, který se nachází mezi drahami planet Mars a Jupiter, je oblastí miliónů úlomků těles, které se nacházejí poblíž tzv. sněžné čáry, která vyznačuje okraj chladnější oblasti, kde těkavé látky jako je vodní led, jsou dostatečně daleko od Slunce, aby zůstaly nezměněny. V době, kdy obří planety ve Sluneční soustavě vznikaly, oblasti za sněžnou linií obsahovaly hustou směs ledů, horniny a kovů, které poskytovaly potřebné množství materiálu pro vznik obřích planet.“
Pro existenci života na planetě nestačí, že se nachází ve „správné“ vzdálenosti od své centrální hvězdy, ale také, že planetární soustava obsahuje pás planetek (asteroidů) vně, ale ne daleko této planety a dále pak ještě dále obří planetu, která tento pás „udržuje“. Autor dále cituje:
„K vytvoření takovýchto ideálních podmínek potřebujete obří planetu podobnou Jupiteru obíhající vně pásu asteroidů, která ještě kromě toho nepatrně migruje, avšak příliš nenarušuje pás planetek,“ vysvětluje Mario Livio. „Pokud velká planeta typu Jupitera migruje skrz oblast planetek, může jeho materiál rozptýlit. Naopak pokud velká planeta nemigruje (nepřibližuje se ke Slunci a opět se nevzdaluje), to také není příliš dobrá situace, protože pás asteroidů zůstane příliš hmotný. To by zase vedlo k přílišnému bombardování planet a přítomný život by neměl vhodné podmínky na rychlý vývoj.“
F. Martínek uzavírá:
„Oba astronomové pak studovali dřívější pozorování 520 obřích planet objevených mimo naši Sluneční soustavu. Pouze 19 z nich se usadilo vně sněžné čáry, z čehož vyplývá, že většina obřích planet, které mohly vzniknout vně sněžné linie, migrovala příliš hluboko do vnitřních oblastí planetárního systému. Nezůstala tedy zachována existence nepatrně rozptýleného pásu asteroidů, potřebného k podpoře zrychlené evoluce života na planetách podobných Zemi kroužících v blízkosti hlavního pásu planetek. Jak se zdá, pouze necelá 4 % pozorovaných planetárních soustav mohou ve skutečnosti obsahovat vhodný pás planetek.“
Ptejme se: kolik procent hvězd ve vesmíru má planetární soustavu podobnou té naší? 90%? 80%? Nebo spíše maximálně 10%? Kolik procent z nich má malou planetu v podobné vzdálenosti od centrální hvězdy jako je tomu u Země? Dejme tomu zase 10%. To je celkem 1%. Kolik % z těchto planet má podobný sklon své osy? 10%? To už je celkem 0,1%. Kromě existence „správného“ pásu planetek můžeme přidat další podmínky: „správná“ tloušťka zemské kůry, složení atmosféry, excentricita oběžné dráhy, poměr souše a vodních ploch, „správná“ poloha sluneční soustavy v naší Galaxii, existence Měsíce ve „správné“ vzdálenosti, nejen možnost ale existence života a z toho pak existence inteligentního života. Vyjde nám „směšně“ malé procento.
Z tohoto hlediska je naše Země naprosto JEDINEČNÁ.
10. 11. 2012