Steve Laufmann
(Z www.evolutionnews.org přeložil M.T., editace Pavel Kábrt – 9/2015. Vyšlo na stránkách ENV)
Poznámka redakce ENV: Velmi nás těší, že můžeme přivítat Steve Laufmanna jako nového přispěvatele. Pan Laufmann je konzultantem v rozvíjející se oblasti podnikové architektury zabývající se navrhováním velmi rozsáhlých, velmi složitých, mnohovrstvých informačních systémů, které jsou budovány k plnění konkrétních úkolů v náročných prostředích.
V článku na ENV položil matematik Granville Sewell velmi zajímavou otázku:
- V současné debatě mezi darwinizmem a inteligentním plánem je nejsilnějším argumentem předkládaným darwinisty toto: V každém jiném vědeckém oboru je naturalizmus velkolepě úspěšný, tak proč by měla být evoluční biologie výjimkou? I většina vědců, kteří pochybují o darwinistickém vysvětlení evoluce je přesvědčena, že věda nakonec přijde s přijatelnějším vysvětlením. Tak prostě pracuje věda. Selže-li jedna teorie, hledáme jinou; proč by měla být evoluce tak odlišná? [zdůraznění přidáno.]
Příspěvek Dr. Sewella zkoumal hlavně entropii a uvažování opírající se o teorii. Ze své vlastní perspektivy jako architekta rozsáhlých informačních systémů bych rád navrhl jinou (ale myšlenkově doplňující) odpověď.
Vložit informaci na správné místo
Evoluční biologie se velmi podobala jiným vědám až do 50. let 20. století, kdy byly v živých buňkách objeveny schopnosti DNA a RNA nést informaci.
Tyhle objevy změnily biologii od základů. A s tím, jak postupně odhalujeme užitečný obsah přítomný v informacích, vidíme stále složitější a vzájemně provázané instrukce určené ke kompletaci, dále aktivační okruhy, programovací sekvence a úseky obsahující sdělení. Tyto informace jsou dekódovány a zpracovávány molekulárními aparáty (strojky) o podobné složitosti a celek (informace + strojky) je pak tím, co se samo vygeneruje, samo udržuje a samo replikuje.
Informace má některé velmi zajímavé vlastnosti:
- Musí plnit úžasné množství složitých funkcí, aby vytvořila, udržovala a replikovala život. Každá funkce vyžaduje četné speciální programy či sekvence pro různé fáze svého životního cyklu: kompletaci, provozní činnost, složitou spolupráci s jinými funkcemi, detekci chyb a jejich opravu, replikaci a tak dále. To jsou funkčně odlišné typy aktivit, takže je skoro jisté, že jsou kódovány zvlášť, možná se zcela odlišnými kódovacími strukturami a mechanizmy.
- Nemá žádnou hodnotu bez složité sestavy molekulárních strojků, ale informace musí instrukce pro vytvoření právě těchto strojků též obsahovat. Výsledkem je nesmírně složitá choreografie samostatných ale vzájemně propojených informačních a molekulárních strojků. Žádný z nich nemůže fungovat bez ostatních — obrovský problém typu vejce a slepice.
- Vykazuje designové vlastnosti nejlepších softwarových systémů navržených člověkem, ale její schopnosti daleko přesahují jakýkoli současný, lidmi navržený, systém. Například žádný systém navržený člověkem není schopen sebereplikace softwaru, který pracuje na určitém zařízení (stroji) a zároveň toho samého zařízení, které dekóduje tento software.
Navíc, vzhledem k pozorovanému funkčnímu vybavení v živých organizmech, existuje mnoho neobjevených typů informace, které musí být přítomny v živé buňce, ale které dosud nebyly dekódovány či pochopeny.
Kinezin představuje fascinující příklad neobjevené informace v akci. Jaké programy a aparáty jsou třeba k sestavení struktury a funkce kinezinu? Jaká informace je třeba, aby kinezin dosáhl svých „provozních“ funkcí? Jak kinezin ví, kam zajet a naložit náklad, jaký náklad naložit, jakou cestou se dát a kde náklad složit? Jak ví, co udělat potom? Všechny tyhle funkce vyžadují informace, které musí být někde zakódovány.
A opravdu, úroveň složitosti neustále narůstá a konec tohoto procesu je v nedohlednu.
Jelikož neexistuje možnost, že by kdy nové objevy snížily pozorovanou složitost, nebude asi trvat dlouho a budeme svědky seismického posunu v badatelském paradigmatu – – od studia biologických systémů, které tak nějak obsahují také informace, ke studiu informačních systémů, které se tak nějak zakódovaly v biologii.
Požadavky příčinné souvislosti a příčinné síly
Kromě zřejmé (a velmi úchvatné) výzvy k pochopení obrovské složitosti informační náplně života si evoluce dělá nárok na vysvětlení jeho počátků.
Původ života je asi tím nejzřetelnějším příkladem hrůzostrašné překážky pro evoluční výklady. Prvotní život vyžaduje tohle všechno:
- Dostatečně složité programy a sekvenování k podpoře kompletního životního cyklu prvotního života (tj. příkazy musí být kompletní a správné).
- Dostatečný aparát k interpretaci programů a k fungování života (tj. příkazy musí mít patřičný efekt).
- Dostatečné programy a aparát k replikaci jak programů tak aparátu (tj. příkazy musí být předány další generaci).
A tohle všechno musí být přítomno ve stejnou dobu, na stejném místě, přinejmenším v jednom okamžiku v dějinách, a v tuto chvíli to všechno musí ožít, aby tak vznikl život. A k tomu všemu musí dojít ze samotné definice samozřejmě dříve, než se organizmus může rozmnožit. Bez rozmnožování zde není možnost hromadit funkce od jednoduchých po složité, jak to vyžaduje evoluce. Z toho vyplývá, že programy musely obsahovat veškerou složitost vyžadovanou pro prvotní život hned na počátku.
Z podstaty věci tedy musely minimální programy a aparát vyžadované pro prvotní život předcházet jakýmkoli tvořivým schopnostem (skutečným či smyšleným) darwinovských procesů.
Navíc, jelikož informace nutná pro prvotní život musela být sestavena dříve, než prvotní život začal žít, muselo minimální množství užitečné informace existovat dříve než prvotní život. A muselo proto povstat ze zdroje mimo a nad biologií, jak ji známe.
Tenhle postulát staví před evoluční biologii kauzální bezradnost. Neboť existují jen dvě známé třídy kauzálních sil, a ty mají dramaticky odlišné kvality.
První třídou kauzálních sil jsou fyzikální zákony, které zahrnují matematiku, fyziku a chemii. Ty jsou opakovatelné (tj. tytéž vstupy v nich vždy povedou k týmž výsledkům) a bez nějakého úmyslu (tytéž vstupy povedou k týmž výstupům ať už to poškodí kohokoliv). Díky jejich opakovatelnosti je věda efektivní. Ale fyzikální zákony nejsou schopny jednat záměrně, což omezuje jejich tvůrčí schopnosti.
Uvnitř fyzikálních zákonitostí fungují nahodilé události, které mohou změnit informační náplň života v mnoha ohledech. Jsou však omezeny těmi samými fyzikálními zákony, takže rovněž nejsou schopné jednat záměrně. Náhodné události nemohou vytvořit složitou informaci, s výjimkou dvou okolností: (a) existuje předem definovaná představa žádoucího výsledku, a (b) všechny „pozitivní zisky“ z takové snahy jsou chráněny před nepředvídanou degradací nějakým vnějším mechanizmem. Obě tyto zvláštní okolnosti vyžadují záměr, který fyzikální zákony nemohou nabídnout.
Druhou třídou kauzálních sil jsou inteligentní příčiny, které jsou zaměřené (účelně), a proto nejsou automaticky opakovatelné. Složité programování nemůže vznikat z opakovatelnosti. Třebaže jsou inteligentní příčiny schopné vytvářet správný druh informace, je těžké zachytit, kdy a jak jejich působení nastalo i to, jaký mohl být jejich záměr. Všechny vědy, které se zabývají inteligentními příčinami (např. archeologie), jsou následkem této neopakovatelnosti obtížnější.
Hrozící krize světových názorů
Hledání smysluplné příčiny, která tu byla před biologií, jak ji známe, stáčí rozhovor nevyhnutelně k metafyzice. A to staví evoluci (a biologii) do středu konfliktu mezi světonázory.
Pro materialisty je první třída kauzálních sil nedostatečná a druhá je nepřijatelná. Materialističtí biologové jsou tak nuceni hledat třetí třídu kauzálních sil – – sil, které pracují bez záměru (což vyžaduje materialistická filozofie), ale produkují smysluplné výstupy (což vyžaduje pozorovatelný svět). Zatím nebyl na takový druh sil navržen žádný vhodný kandidát.
[Skalní materialistický evolucionista si zde možná pomyslí, že tím vhodným kandidátem jsou mutace a selekce či nahodilé odchylky, které se kumulují v soustavě prvků a postupně ji vyvíjejí ke složitějším stavům – ale právě tohle autor popřel, když výše uvedl, že nahodilé události a jejich efekt jsou omezeny těmi samými, bezúčelně se opakujícími fyzikálními zákonitostmi, se stejnými nebo velmi podobnými výsledky, navíc bez ochranného mechanizmu, který by bránil degradaci odlišných pozitivních výsledků; tím pádem k žádnému samovolnému postupnému vytváření účelné složité struktury prvků nemůže dojít a nedochází – nutno důrazně dodat, že takový jev ani není nikde pozorován, na rozdíl od jevů opačných, tedy samovolného stárnutí a degradace složitých soustav prvků. – pozn. edit.]Takže materialisté čelí rostoucímu konfliktu mezi oddaností své filozofii a složitou programovou výbavou biologie. Jak roste kvalita i množství objevovaných vzájemně provázaných programů i zpracovatelského aparátu, přijatelnost materialistických příčin slábne. Materialistova pozice je slabá a ubírá se špatným směrem (z jejich perspektivy).
Na druhé straně pro všechny, kteří se neoddali bezmezně materialistické filozofii, jsou výhledy mnohem zajímavější. Pro ty, kdo jsou ochotni vzít v úvahu druhou třídu kauzálních sil, začínají věci zapadat na své místo a disonance mizí.
Pro teisty je druhá třída kauzálních sil nejen přijatelná, nýbrž očekávaná. Teisté nejsou překvapeni, když se dozvědí, že kauzální síly ve třídě číslo 1 jsou jemně vyladěny tak, aby umožňovaly život a nemají problém s poznáním, že náhodné události informaci spíše ničí, než aby ji vytvářely (např. existuje daleko více možných nefunkčních programů než funkčních programů).
Pokračující objevy ohledně povahy informace přítomné v centru života představují rostoucí překážku pro materialistický světový názor, jsou však rostoucí měrou přátelské vůči všem světovým názorům, které jsou otevřené vůči prebiologické inteligenci, mající prostředky k sestavení programů a aparátu pro ten nejjednodušší prvotní život.
A toto vytváří světonázorový spor.
Zásadní výzva pro evoluci
Molekulární biologii charakterizuje rostoucí počet otázek a tenčící se počet odpovědí.
Je to jako s chlapíkem, který se po odvázání loďky ocitá jednou nohou na břehu a druhou v loďce. A jak se vzdálenost rozvírá, je stále těžší to ignorovat. A stále nepříjemnější. A nepůjde to tak donekonečna.
A toto je zásadní výzva pro evoluci: složité programy a úžasné molekulární strojky v centru života prostě nelze vysvětlit pomocí žádné ze současných či navrhovaných evolučních teorií ani jakoukoli jinou výlučně materiální příčinou. Obhájci materializmu už moc dlouho tento fakt nebudou schopni skrývat. Ani objem jejich argumentů ani jakákoli hladina vitriolu nemůže změnit fakt, že se data naklání proti nim.
Sotva kdy se nějaká vědní disciplína zabývala tak těžkými otázkami a věcmi, které se tak zásadně dotýkají světových názorů, myslí i srdcí přemýšlivých mužů a žen.
Evoluce sedí v samotném centru frontové linie debaty – – a chce se po ní, aby vysvětlila příliš mnoho, v příliš krátké době, s nedostatečnou kauzální silou, s tolika pozorovateli kolem a tak velkými hodnotami v sázce.
Řekl bych, že právě toto dělá evoluci odlišnou.