Výzva zvaná letucha

Letucha je dokonale přizpůsobena k životu na stromech, jen do evolučního „stromu“ se nehodí

David Catchpoole

(Z creation.com/colugo přeložil M. T. – 7/2012)

I když vede letucha nenápadný noční život, kdy tiše plachtí ze stromu na strom vysoko v korunovém patře tropických deštných pralesů, jde tento samotářský býložravý savec z jihovýchodní Asie evolucionistům jistě na nervy.

Je tomu tak proto, že se letucha prostě „nehodí“ do údajného „evolučního rodokmenu“.

Sir David Attenborough ve svém komentáři k dokumentárnímu filmu BBC prohlásil,

• „Je to letucha čili ´létající lemur´, ačkoli je tohle pojmenování tak trochu nevhodné, protože vlastně nelétá a je zcela jisté, že nejde o lemura. A navíc nikdo ani pořádně neví, kdo je jejím nejbližším příbuzným“ (1).

Podobně jako u jiných plachtících savců je dopravním prostředkem letuch osrstěný kožní lem čili patagium, který začíná na krku, a přes končetiny lemuje celé tělo nezvykle až po konec ocasu. Tento lem se však zásadně liší od lemu dalších plachtících savců, jimiž jsou buď hlodavci (řád Rodentia, např. podčeleď amerických a eurasijských poletuch – Petauristinae) či vačnatci (řád Marsupialia, např. vakoveverky či australské a novoguinejské vačice). Letuchy nejsou ani jedno ani druhé. Jsou jedinými zástupci „podivného a nepočetného“ (2) řádu Dermoptera – „kožokřídlí“.

Pošetilé spekulace

Rozměrné patagium letuch má rozpětí až 70 centimetrů – velikost pořádné rohožky. Rovněž (na rozdíl od jiných plachtících savců) pokrývá tahle membrána celý obvod těla včetně ocasu, končetin a špiček prstů. Tyhle blány mezi prsty předních i zadních nohou byly také příčinou toho, proč měli evolucionisté po jistou dobu za to, že mohou řadit letuchy na „rodokmenu evoluce“ někam „poblíž“ předků netopýrů. Zarytý evolucionista Richard Dawkins (ve snaze vysvětlit, jak by neodarwinizmus mohl překlenout závratně širokou propast mezi nelétajícími a létajícími zvířaty) napsal ve své knize z roku 1996 Climbing Mount Improbable (Výstup na horu nepravděpodobnosti):

• „Řekl bych, že jak netopýři tak ptáci se naučili létat tak, že nejprve plachtili na zem ze stromů. Jejich předci možná vypadali trochu jako letuchy“ (3).

Evolucionisté si v oné době mysleli, že se „z nějaké rané odnože stromu ´primátů´ zrodili meganetopýři cestou přes stadium plachtících savců podobných letuchám“ (4) – tzn., že se z letuch stali netopýři.

Avšak v době, kdy Dawkins psal knihu Historie předka (2004) (5), vyšly najevo nové skutečnosti, které donutily evolucionisty opustit dřívější teorii o vývoji netopýrů z letuch (6). Místo toho se nyní snažili spojovat letuchy s tanami (řád Scadentia) či primáty (řád Primates). Dawkins se zmiňuje o téhle změně názoru, která vedla k onomu dávnověkému „rendezvous“:

• „Ještě před pár lety by letuchy do tohoto obrazu nezapadaly. Podle ortodoxní taxonomie by byly v oné době tany příbuzné jedině s primáty: vznik letuch byl kladen do mnohem pozdější doby“ (5).

Při objasňování příčin zmíněné změny názorů poznamenal profesor Ulfur Arnason ze švédské lundské univerzity, že „klasické řády nejsou tak samozřejmými kategoriemi, jak jsme si dříve mysleli“, a dodal, ke všeobecnému překvapení: „Jsme blíže příbuzní s létajícími lemury (=letuchami), než s pravými poloopicemi“ (7).

Jak Dawkins překrucuje skutečnosti

Dawkins se pěkně kroutí, když má za úkol nějak pozitivně vysvětlit proměnlivost a nejistotu představ o cestách, kterými se ubírala evoluce, přičemž v knize The Ancestor’s Tale (Historie předka) to dokonce vydává za „klad“ plynoucí z části označené „Příběh letuchy“:

• „Afinity tan a letuch, jedněch k druhým, i jejich vztahy ke zbytku savců, jsou předmětem sporů a nejistot. Už z tohoto faktu bychom si měli vzít poučení – nazývám ho poučením z příběhu letuchy“ (5).

Dawkins měl určitě pravdu, mluvil-li o „sporu a nejistotě“. Následně publikované výzkumy popírají jeden druhý ve svých interpretacích molekulárních a genomických dat. Zatímco se vědci shodli v tom, že kdysi „převládající interpretace“, že „netopýři a letuchy představují sesterské skupiny“, je nyní „všemi hlasy odmítána na základě molekulárních studií“, je nejisté postavení letuch vzhledem k tanám i primátům stále do značné míry „předmětem debat“. (2,8,9).

Jak připustil Dawkins v „Příběhu letuchy“:

• „Správný rodokmen života jistě existuje, jenže zatím nevíme, jak vypadá“ (5).

Typická „směska“ znaků u letuch zcela maří pokusy evolucionistů ustavit pro ně nějakou evoluční historii (viz dole „Směs znaků…“).

Fosilie svědčí o stagnaci, ne o evoluci

Ani fosilie evolucionistům nepomáhají. Uznávají, že „první nesporná dermopteroidní fosilie“, údajně stará 34 milionů let, „se pramálo liší od letuch moderních“ (10).

Proč za tak (údajně) dlouhou dobu nedošlo k žádné evoluci?

Určena pro život ve vrcholcích stromů

Evolucionistické zlehčování letuch jako „primitivních tvorů“ je v rozporu s jejich vlastními pozorováními. Např. s tím, že „letucha plachtí nejlépe ze všech savců“ (11). Má „tak úžasné plachticí schopnosti“ (1), že umí takto přeletět prostor delší než fotbalové hřiště, umí přitom ve vzduchu zahnout o 90 stupňů, a pak měkce dosednout na kmen stromu. Plachtění je určitě skvělým způsobem, jak se dostat ze stromu na strom v tropických pralesích jihovýchodní Asie, kde často nejsou koruny stromů navzájem propojeny. Stojí to letuchu mnohem méně energie, než kdyby měla slézt z jednoho stromu, a vyšplhat opět na druhý, a chrání ji to před dravci pohybujícími se pozemním terénem. A navíc je její plachtění tak aerodynamicky účinné, že ztratí pouhý jeden metr svislé výšky na každých zhruba 12 metrů vodorovného letu.

Za jedinou noc urazí letucha až 3 km, aby se dostatečně napásla na mladých listech (její potravou mohou být rovněž květy a plody). Letucha mistrovsky ovládá umění rozletět se i přistát – při přistávacím manévru nejprve zpomalí rychlost svého plachtění o 60%, a pak rozloží náraz při dosedání na všechny čtyři končetiny opatřené zakřivenými drápky ostrými jako jehly, kterými se bezpečně zachytí příslušného kmene jedním bleskovým přistávacím úchopem. Celá operace přitom vyžaduje daleko více než jen perfektní fungování plachtící blány – celé tělo letuchy muselo od samého počátku fungovat!

Letucha (Colugo), „létající lemur“ (zdroj: Cede Prudente, 2018)

A co udělají letuchy, když se jim do cesty postaví listí? Jeden badatel vzpomíná na to, jak „jejich plachticí blána doslova splaskne, letucha profičí listím, pak opět blánu napne a odplachtí o další kus. S překážkami si prostě bez problémů ví rady“ (11).

Studium letušího plachtění by podle vědců mohlo pomoci zlepšit design závěsných kluzáků i větroňů (11). Zdá se totiž, že jejich vysoce ceněná „dlouhá, měkká a hebká“ kožešina „tlumí turbulence“ (12).

Takto jednoznačně naplánovaný projekt svědčí o tom, že letuchu skutečně kdosi vymyslel, prostě Projektant, o kterém mluví Bible. Ten zhruba před 6000 lety stvořil zvířata „rozmanitého druhu“ (Genesis 1:24-25), což je plně v souladu s faktem, že podle fosilií byly letuchy vždy letuchami. Ne náhodou je evoluce letuch ve zmatku a jejich design v rozporu s materialistickými výklady počátků (Římanům 1:20).

Letucha se krásně hodí na skutečné stromy, nikoli však na ty evoluční.

Odkazy a poznámky

1. 1. Tree-dwelling colugos glide between the trees, BBC Learning Zone Scotland—clips edited from BBC programmes, accessed at www.bbc.co.uk on 5 November 2010.
2. 2. Martin, R.D., Colugos: obscure mammals glide into the evolutionary limelight, Journal of Biology 7:13, 2008.
3. 3. Dawkins, R., Climbing Mount Improbable, W.W. Norton & Company, New York, 1996, p. 113. See review by Sarfati, J., Journal of Creation 12(1):29–34, 1998; creation.com/dawkins.
4. 4. Pettigrew, J., Flying lemurs and other animals, Nature 346(6284):520, 1990.
5. 5. Dawkins, R., The Ancestor’s Tale: A pilgrimage to the dawn of evolution, Houghton Mifflin Company, New York, USA, 2004. Quotes drawn from pp. 174–178.
6. 6. Jak shrnul jeden evolucionista, „morfologické interpretace, jako je umístění letuch mezi netopýry ve skupině Volitantia, je často v rozporu s molekulárními daty.“ Ref. 2.
7. 7. Flying lemur called another close relative of humans, UniSci—Daily University Science News, 20 June 2002.
8. 8. Janecka, J., et al., Molecular and genomic data identify the closest living relative of primates, Science 318(5851):792–794, 2007.
9. 9. Nie, W., et al., Flying lemurs—The ‘flying tree shrews’? Molecular cytogenetic evidence for a Scandentia-Dermoptera sister clade, BMC Biology 6:18, 2008.
10. 10. Ducrocq, S., et al., First fossil flying lemur—a dermopteran from the Late Eocene of Thailand, Palaeontology 35:373–380, 1992.
11. 11. Sanders, R., Tracking gliding behavior in the ‘flying’ lemur, University of California Berkeley Press Release, berkeley.edu/news/media/releases/2008/02/076_colugo.shtml, 7 February 2008.
12. 12. Vaughan, T., Ryan, J., Czaplewski, N., Mammalogy, 5th edition, Jones & Bartlett Publishers, Sudbury, MA, USA, 2011—chapter 11: Dermoptera and Scandentia, pp. 162–166.
13. 13. Diogo, R., The head and neck muscles of the Philippine colugo (Dermoptera: Cynocephalus volans), with a comparison to three-shrews, primates, and other mammals, Journal of Morphology 270(1):14–51, 2009.