Ivo Kraus, 13. 4.2011
Prakticky všechny starověké kultury věřily, že náš svět i člověk byl stvořen vyšší inteligentní božskou bytostí nebo více bohy, liší se však v základních tezích. Níže uvádím historický rozbor a prosím, povšimněte si, jak se jednotlivé názory cyklicky opakují v modernějších interpretacích.
V kultuře Mezopotamie – Epos Enúma Eliš je patrný koncept jakési počáteční války bohů (podobně např. i germánské kmeny). „Na počátku je mnoho bohů, mezi sebou bojují, zvítězí Mardok, z krve mrtvého Kingua je stvořeno lidstvo. Vděční bohové pak konají poslední práci – budují Babylón. Pak již navždy jejich práci přebírá člověk. Babylón je postaven, Marduk oslavován a provolán králem bohů.“ V dnešní době stále přežívá teistická myšlenka, že Bůh svoji práci dokončil a poté ji kompletně převzal člověk. Pro křesťana je však toto nepřijatelné, neboť Bůh nejenže tvoří, ale také stále nad svým stvořením bdí.
Kultura starověkého Egypta je biblické verzi velmi podobná. Posuďte sami. Egypt – Mýtus o stvoření z Memfidy. „Ptah byl samozplozený stvořitel, který byl nazýván „Otec bohů, z něhož vzešel všechen život“. Vesmír stvořil tím, že si promítl v srdci všechny jeho aspekty a potom své myšlenky vyslovil nahlas. Všechny věci a všichni lidé a zvířata vznikli tak, že ptah prostě vyslovil jejich jména.“ Obdobně Mýtus o stvoření z Elefantiny „Chnum, bůh s hlavou berana stvořil vesmír tak, že na svém hrnčířském kruhu vytvaroval z hlíny ostatní bohy, všechno lidstvo, zvířata, ptáky, ryby, plazy a rostliny. Poté zajistil pokračování lidské rasy tím, že dohlížel na početí a práci.“ Jak vidno, nacházíme zde určité paralely s Biblí, například Bůh hrnčíř, Bůh dohlíží na početí (milujte se a množte se), pouze stvoření probíhá dle egyptských představ obráceně od bohů, člověka, zvířat až k rostlinám.
V antickém Řecku – nám sděluje Homér představy jeho doby. „Na počátku všech věcí Chaos. Chaos si Řekové představovali jako jakýsi zející prostor naplněný mlhou a temnotou. Z chaosu potom povstala Země (Gáia), Erós (spojující síla), Erebos (temno) a Nyx (noc). Gáia potom sama ze sebe zplodila Úrana (nebe), hory a moře.“ Tato koncepce může evokovat teorii velkého třesku nebo dokonce evoluční představy, ovšem s tím, že na rozdíl od vědeckého chápání se přeci jen svět netvoří sám tímto způsobem a navíc první vzniká země a teprve až pak vesmír.
V pozdějším období antiky záležitost rozvíjí Platón, dialog Timaios, ve kterém vidí svět tak trošku jako tvůrci filmu Avatar. „Svět je živým tvorem a jako každý jiný tvor má duši a tělo.“ Další představy jsou později převzaty gnozí. „Celek světa (kosmos) byl vytvořen nižším bohem demiurgem ze čtyř živlů, které uspořádal rozumem (rozum ale není jediným činitelem při vzniku světa, dalším a neméně významným je nutnost).“ Svět však není stvořen tak jako v křesťanství z ničeho a jako naprostá novinka, ale je utvořen z již existující hmoty.
Nauka o věčném trvání světa pochází od Aristotela. Není proto divu, že Řekům nedělalo problém představit si, že tu prostě hmota byla odpradávna. Tento koncept mají dosud východní religionisity, které vidí svět jako věčný v jeho cyklických obměnách.
Dodávám, že podle Platona byla nejprve tvůrcem vytvořena duše. Platónův stvořitel vyrobil duši tak, že smísil podle předem daných poměrů živly. Hotová duše má podobu dvou soustředných kružnic. Teprve poté byl stvořen svět podle věčných jsoucen, idejí. Demiurgova role při tvorbě světa je tedy omezena na pouhé správné uspořádání již existující hmoty, jeho úkolem je uvést chaos v řád a tím vytvořit nejlepší možný svět. Demiurgos pro Platóna není všemocným stvořitelem, není ani Bohem, protože se nechal pro své dílo inspirovat věčnými a neměnnými idejemi, je vlastně jen řemeslníkem, který dobře vykonal nutností mu uloženou práci. Pro zajímavost uvádím, že teorii o dvou demiurgech tvořících svět (jeden dobrý a jeden špatný) převzala i kultura starých Slovanů.
Ve starověkém Římě se poprvé setkáváme s křesťanským kreacionismem. Pro biskupa Augustina je centrem jeho filosofie Bůh. Augustin pojímá boha jako nemateriální absolutno, postavené proti světu a člověku. Ale na rozdíl od Platóna ruší všechno, co by mohlo vést k panteistickým důsledkům, k jednotě boha a světa. Především emanaci nahrazuje kreacionismem. Křesťanský Bůh tvoří i látku, a to zároveň s materiálními věcmi. Čtyři živly byly utvořeny najednou v ukončené podobě. Takže se tu nejedná o dva rovnomocné principy – Bůh a hmota. Stvořeni byli i nehmotní andělé a lidské duše.
V protikladu ke koncepci západní části církve stojí dualistický byzantský východ. Origenes vykládá starozákonní knihy jako jinotaje a navazuje na křesťanský novoplatonismus. Ten v Origenově verzi znamená záměnu eschatologického vidění Boha na konci časů, za jeho soudobé vidění v mystické kontemplaci, nazírání. Zatímco v tradiční křesťanské teologii existuje zásadní rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením, tak v mystice je zásadní rozdíl mezi duchovním a materiálním. Duchovní se chápe jako cosi, co spojuje Boha i člověka, v podstatě jde o rozum – řecky nús. Můžete si povšimnout, že tato liberální verze výkladu Písma se v různých obdobách stále objevuje znovu a znovu. Dnes jí zastávají většinou teisté, kteří více hledají v Písmu mezi řádky a zároveň neakceptují některé informace Bohem jasně a srozumitelně doslovně sdělované, např. ve zprávách o stvoření.
Co určuje normy biblického kreacionismu?
- Základním sdělením Bible je Bůh jakožto cílevědomá bytost, která má se svým stvořením určitý plán (Boží záměr). „Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: „Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním.“ (Iz 46,10) Tento předpoklad určuje myšlení biblického kreacionismu. Při studiu stvoření je nejprve nutné analyzovat Boží záměr ve stvoření (vesmír je tím, čím je, protože Bůh je, kým je). Totiž Bůh nejenže stvořil vesmír, ale stále ho udržuje. Především:
- Bůh dává všemu život (Neh 9,6: Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě a nebeské zástupy se ti klanějí. )
- Bůh řídí zemskou meteorologii (Ž 65,10-14: Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči: zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší. Ty svou dobrotou celý rok korunuješ, ve tvých stopách kane tučnost, kane na pastviny v stepi, a pahorky jásotem se opásaly. Louky se oděly stády, doliny se halí obilím, zvučí hlaholem a zpěvem.).
Proč je Bůh Stvořitelem?
Bible připisuje stvoření všeho viditelného i neviditelného Bohu. Úvodní verš Písma prohlašuje: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (Gn 1,1) To znamená, že hmotné jevy povstaly v onom čase a žádnou předchozí existenci v podobě, v níž je stvořilo Božské fiat, neměly. Biblický kreacionismus tedy předpokládá, že svět byl stvořen z ničeho (Creatio Ex Nihilo). Ve Starém Zákoně vytvořily nebesa i země uspořádaný harmonický vesmír. Bůh je všemohoucí a svrchovaný projevující se svou mocí, Iz 40,26: „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno? “ Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna.“.
Boží moc je:
- svrchovaná Ž 89,12-14: Tvá jsou nebesa, tvá je i země, založil jsi svět a všechno, co je na něm. Ty jsi stvořil jih i sever, i Tábor a Chermón plesají v tvém jménu. V své paži máš bohatýrskou sílu, tvá ruka je mocná, tvá pravice pozdvižená.“
- vznešená Am 4,13: Neboť, hle, on je tvůrce hor a stvořitel větru, oznamuje člověku, co má na mysli, působí úsvit i soumrak, šlape po posvátných návrších země. Jeho jméno je Hospodin, Bůh zástupů. „
- systematická Iz 45.18: Toto praví Hospodin, stvořitel nebe, onen Bůh, jenž vytvořil zemi, jenž ji učinil, ten, jenž ji upevnil na pilířích ; nestvořil ji, aby byla pustá, vytvořil ji k obývání: „Já jsem Hospodin a jiného už není. „
- stvořitelské Boží dílo přináší slávu Bohu. Ž 8,2; 19,2 „Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Kol 1,16)
Stvoření prvního člověka?
Bible říká, že Bůh vytvořil člověka z prachu země. „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gn 2,7). Přestože Hospodin tvoří z již existujícího materiálu, rozhodně to nezadává prostor pro nějaké evoluční procesy. Starozákonní pisatelé pohlíží na události stvoření jako na fakt, který se skutečně stal.
Závěr
Domnívám se, že je dobré, aby se křesťan zamýšlel jednak nad vývojem názorů na vznik světa a jednak nad tím, co skutečně Boží Slovo říká. Dále by měl umět rozlišovat odkud pramení bludné názory na toto téma ze strany evolucionistů, nevěřících, a příslušníků jiných náboženství. Špatné představy můžeme rozdělit na tři základní směry.
- Samozplození (svět a život vznikl sám od sebe)
- Uspořádání (již existující hmotě nižší bůh řemeslník dal řád)
- Věčný svět (svět tu vždy, byl je a bude a nebo cyklicky vzniká a zaniká)
Biblický kreacionismus může dát odpovědi zastáncům všech těchto zcestných směrů, neboť věčný Bůh stvořil svět z ničeho, dal světu řád, bdí nad ním a má moc jej zničit a zase obnovit.
Představy evolucionistů, kteří se snaží lidem vnutit své takzvané vědecké názory na vznik světa, jsou v podstatě také náboženskými názory ateismu. Věda může věrohodně popsat jen to, co lze změřit, zvážit, pozorovat. Z toho vyplývá, že co se týče historie může jen konstatovat, co je pravděpodobnější a to pouze v oblastech, kde si je jistá. Darwinův pokus o vytvoření jednoduchého novodobého mýtu o evolučním vzniku světa je daleko méně pravděpodobný než stvořitelský akt.
Přesto lze konstatovat, že evoluční představy jsou, co se týče náboženských představ, nejblíže křesťanství, i když mají značnou příměs antického myšlení, což je pro Evropu typické. Odklonem od víry v Boha však ztratila tato koncepce jakýkoliv smysl a účelnost popisovaných evolučních dějů a zdá se, že časem vyprchá, neboť je pro člověka přirozené ptát se „Odkud jsem přišel a proč tu jsem?“.
Přichází tedy čas na renesanci tradičních kreacionistických představ, které se ukázaly nejen jako pravdivé a svědectvím mnoha věřících dokazované, ale také jako společensky prospěšné, neboť povědomí o Stvořiteli vede člověka k odpovědnosti nejen za sebe, ale i za svěřený svět.