Vysvětlení teorie izochronie

D. Russell Humphreys, PhD.

(Z Creation Matters, roč. 9, č. 6, listopad – prosinec 2004, str. 1-2, přeložil M. T. – 01/2008)

Jeden kreacionista se mě zeptal, jak by ovlivnila základní hypotéza projektu RATE¹ (totiž zrychlování jaderného rozpadu) moderní „izochronní“ metody jaderného datování. Začal s předpokladem, že:

„Vzorky vykazují totéž stáří, použijeme-li mnohonásobné izochronní datovací metody.“

Jenže velmi často tomu tak není! A dodal,

„Předpokládám, že všechny systémy vykazují dobré izochrony““

To však není pravda! Mnoho izochronů je „dobrých“ v tom smyslu, že jsou to hezké rovné čáry s malým rozptylem. Ale jsou „špatné“ pro uniformisty v tom, že pro jediný vzorek horniny jsou směrnice čar (a tedy stáří) obvykle různé až dvojnásobně, v závislosti na použitém izotopu.

Zamysleme se nad izochronní metodou nejodolnější vůči mezerám (výjimkám), metodou „minerálních“ izochron v jediném vzorku horniny. Některé nerosty v hornině mají například více draslíku, a tedy více 40K než nerosty jiné. Takže jak postupuje rozpad, nerosty s vysokým obsahem draslíku získávají více dceřinného prvku 40K, 40Ar, než nerosty s nízkým obsahem draslíku.

Obrázek 1: Izochronní datovací metoda nerostů. Další rozpad posouvá horní čáru dále proti směru hodinových ručiček. (1, 2, 3, 4 = nerosty; Osa Y: dceřinný izotop, 40Ar/36Ar.)

Na tomto obrázku je svisle vyneseno množství 40Ar (příbuzného s 36Ar, „nepravým“ izotopem nezískaným radioaktivním rozpadem) ve čtyřech různých nerostech (číslovaných 1 až 4) v jediném vzorku horniny. Vodorovně je vyneseno množství 40K (příbuzného s týmž nepravým izotopem) v těchže nerostech. Výsledná křivka by měla postupovat proti směru hodinových ručiček směrem ke svislé souřadnici (Y) tak, jak pokračuje rozpad.

Kniha Steva Austina o Grand Canyonu² vysvětluje tyhle věci velmi jasně. Navzdory názvu „izochrona“ (stejný čas) je směrnice křivky (tj. velikost jejího úhlu od základny – Time = čas) závislá na množství rozpadu, ke kterému dojde, ne na času per se. Například došlo-li v hornině k rozpadu v hodnotě 500 miliónů let (v dnešních rychlostech), výsledná izochrona by vypadala stejně bez ohledu na to, zda ono množství rozpadu proběhlo za rok (např. rok potopy z Geneze) či za mnohem delší čas. Takže se zrychlováním jaderného rozpadu bychom očekávali „hezké“ rovné izochrony vykazující spoustu rozpadu K – Ar, které často skutečně nalézáme.

Nyní stanovme u téže horniny izochronu nerostů řady rubidium – stroncium. Pak opakujme tento proces pro samarium – neodym a pár dalších sad izotopů. Dostaneme sadu izochronních čar (křivek).

Obrázek 2: Rozdílná stáří ze čtyř typů izochron pro diabasovou žílu v Bass Rapids, Grand Canyon, Arizona. Svisle: věk (milióny let); 40K beta = draslík; 238 U alfa = uran; 87Rb beta = rubidium; 147 Sm alfa = samarium.

Vykáží-li všechny izotopy tentýž faktor zrychlení (řekněme epizodu 500 miliónů „radiometrických let“ za reálný rok), pak by měly všechny izochrony z jediné horniny mít tutéž směrnici křivek (sklon čar), a tedy vykazovat totéž stáří.

Ale Steve Austin a Andrew Snelling ukázali, že směrnice (sklony čar) jsou obvykle zcela rozdílné. Stáří různých izochron nerostů z jediné horniny se v zásadě liší až dvojnásobně.

A co více, zdá se, že tu máme co dělat s jakousi trvalou „hierarchickou stupnicí“ ve stářích. Rozpady alfa dávají vyšší stáří než rozpady beta. Delší poločasy dávají vyšší stáří než poločasy kratší. Obrázek 2 ukazuje jednu takovou sadu výsledků z jediné formace v Grand Canyonu. Detaily najdete v několika odstavcích nad závěrem článku obou vědců v ICC O3 (Pátá mezinárodní konference o kreacionismu).³

Rozdíl izochron z jediné horniny by bylo to, co bychom očekávali, kdyby byly násobky zrychlení jaderného rozpadu různé pro každý izotop. „Hierarchická stupnice“ naznačuje stálost mezi typy rozpadu a velikostí poločasů. Toto jsou velmi důležité klíče pro kreacionistické jaderné teoretiky⁴ k poznání toho, jak to Bůh udělal.

Považuji tato data, a také mnoho jiných podobných dat, za jasné důkazy toho, že různé izotopy se rozpadaly výrazně rozdílnými rychlostmi než se tomu děje nyní. Izochrony jsou teď našimi přáteli!

Odkazy

1. Vardiman, L. et al. 2003. Radioisotopes and the age of the earth. InProceedings of the Fifth International Conference on Creationism (ICC03), edited by R.L. Ivey, Jr. Creation Science Fellowship, Pittsburgh, pp. 337-348. Information on this article’s Fig. 1 is on pp. 342-343. Archived at: www.icr.org/research/icc03/pdf/RATE_ICC_Vardiman.pdf
2. Austin, S.A. 1994. Are Grand Canyon rocks one billion years old? InGrand Canyon: Monument to Catastrophe, edited by S.A. Austin, Institute for Creation Research, Santee, CA,pp. 111-131. See especially his Fig. 6.3 on p. 116.
3. Snelling, A.A., S.A. Austin, and W.A. Hoesch. 2003. Radioisotopes in the Diabase Sill (upper Precambrian) at Bass Rapids, Grand Canyon, Arizona: An application and test of the isochron dating method. In ICC03, pp. 269-284. Archived at: www.icr.org/research/icc03/pdf/ICCBassRapidsSill_2-%20AAS_SA_and_WH.pdf
4. Chaffin, E.F. 2003. Accelerated decay: theoretical models. In ICC03, pp. 3-15. Archived at:www.icr.org/research/icc03/pdf/RATE_ICC_Chaffin.pdf