Tranzit „evolučně nestravitelného“ Merkuru

Na pozadí slunečního kotouče uvidíme planetu, která se vymyká všeobecně uznávané teorii

Z odborné literatury (viz odkazy níže) vybral a přeložil Pavel Akrman – 10/2019.

V pondělí 11. listopadu 2019 se nad územím České republiky odehraje poměrně vzácný jev – přechod (tranzit) Merkuru před Sluncem, a to v první polovině svého průběhu. Úkaz nastává přibližně 13× za století, vidět ho však můžeme pouze v případě jasné oblohy bez mraků. Další tranzit Merkuru bude v Česku pozorovatelný 13. listopadu 2032.¹

Merkur je malá terestrická planeta plná překvapení. Je tak blízko Slunce, že denní teploty mohou přesáhnout 400 stupňů Celsia, zatímco v noci klesají na asi mínus 130 stupňů. Merkur má nepochopitelně složitou chemii, neobvyklé magnetické pole, a dokonce krátery plné ledu.

Většina nformací o Merkuru pochází od sondy Mariner 10 z let 1974–75. Sonda pomocí senzorů zjišťovala jeho chemii, magnetizmus, atmosféru, geologii i krajinu. Skalnaté plochy s krátery připomínají náš Měsíc. Ale co je na Merkuru opravdu zajímavé je to, co vidět není.

Jelikož Merkur je nejbližší planetou ke Slunci, je také vystaven mimořádně silné vesmírné erozi (teplem, bombardováním mikrometeoroidy, zářením a slunečním větrem²). Proto evolucionisté původně předpokládali, že planeta bude nejspíš jen „hodně starou vyhaslou škvárou“.³ Jenže získané důkazy mluví jinak – domnělé vysoké stáří Merkuru popírají a svědčí spíše o tom, že Merkur je mladý. Uveďme si několik příkladů.

Tranzit Merkuru (animace, zdroj: Europlanet, překlad a české znění Pavel Akrman)

Extrémní hustota Merkuru

Merkur má nejvyšší hustotu ze všech známých mimozemských planet. Je tak hustý, že jeho železné jádro zabírá podle předpokladů přibližně 75% průměru planety. Tato mimořádná hustota vyvolala v evoluční astronomii mnohá zděšení. Evolucionisté se většinou na modelech utváření planet shodují, ty však  říkají, že Merkur nemůže být tak blízko, jak ve skutečnosti je.

Po desetiletích marného snažení to nakonec většina sekulárních astrofyziků vzdala a tiše připustila, že vysoká hustota Merkuru se modelům pomalého a postupného vývoje zkrátka vymyká. Známý evolucionista, planetární vědec a geochemik Stuart Ross Taylor ve své knize Solar System Evolution: A New Perspective říká:

“Hnací silou v pozadí předchozích pokusů o vysvětlení Merkuru bylo přizpůsobit vysokou hustotu planety do nějaké přednostní třídy celkového schema Sluneční soustavy … je však zřejmé, že žádný z těchto navržených modelů nefunguje a vysoká hustota se jen přizpůsobovala hypotéze nejsilnějšího vlivu.”

Nyní je upřednostňováno vysvětlení, že před miliardami let narazil na Merkur velký objekt, který odstranil materiál o menší hustotě a zanechal jen planetu s vysokou hustotou, kterou dnes vidíme. Ale jaký existuje důkaz o tom, že k takové srážce došlo? Pouze ten, že pokud by se to nestalo, Merkur by popíral evoluci.

Kosmické srážky těles jsou v sekulární astronomii už dobře zabydlenou magickou formulkou, která vždy znovu a znovu zachraňuje evoluční teorii: Planeta Uran je nakloněna, i když podle evolučních předpokladů nemůže být – proto ji už dávno něco zasáhlo a vychýlilo ji. Rotace Venuše je v rozporu s evoluční kosmologií – proto ji už dávno něco zasáhlo a otočilo ji opačným směrem. Atmosféra Marsu je příliš tenká na to, aby zachutnala evolučním tezím – proto kdysi bývala silnější, ale Mars už dávno něco zasáhlo a většinu z ní odstranilo. Merkur je na evoluci příliš hustý – proto ho kdysi dávno něco zasáhlo a lehčí části odstranilo.

Evolucionisté mávají svou kouzelnou hůlkou podle libosti, nicméně globální Potopě se vysmívají a mají ji za „nevědeckou“, navzdory hojným fyzikálním a historickým důkazům.

Namodralé propadliny

„…tohle je věc, u které nám padá brada a která by nikdy nikoho nenapadla“⁴

Sonda Messenger na Merkuru odhalila zcela nový typ geologických útvarů – tzv. „hollows“, dutiny. Jde o velmi světlé oblasti, které mají namodralou barvu a planeta je jimi doslova posetá. Ve Sluneční soustavě nic takového nebylo nikdy pozorováno.

Hollows – klikni pro zvětšení. Foto: NASA

Hollows jsou sníženiny nepravidelného tvaru, vyskytují se ve skupinách a od okolního povrchu planety se liší jak barvou, tak odrazem světla. Mají na šířku až několik kilometrů, a vytvářejí celé oblasti. Kromě světlého vnitřku dutin jsou také na snímcích vidět světlejší oblasti vně dutin.

Hollows vypadají „svěží“, a téměř vůbec nejsou pokryty malými impaktními krátery, což svědčí o jejich relativním mládí. Vědci mají za to, že dutiny se utvořily propadnutím půdy v místech, kde unikají z hornin těkavé látky (substance, které se snadno odpařují).⁵

O bezbarvých a matných dutinách si vědci myslí, že své zásoby těkavých látek již vyčerpaly a nejsou tedy již aktivní, zatímco u těch světlých a barevných stále ještě probíhá aktivní rozpad.⁵ „Analýza snímků i odhadovaná rychlost rozrůstání dutin vedou k závěru, že se i dnes ještě některé tvoří“.⁶

Dutiny se vyskytují na dně kráterů, středem jejich hřebenů i po vnějším okraji kráterů. Jde o místa, kde končí hmota roztavená impaktem při vzniku kráterů. Intenzivní žár při dopadu meteoritu totiž roztaví podpovrchovou horninu a rozmetá ji kolem, čímž se na určitých místech kráteru vytvoří vrstva roztavené horniny. Nerosty v ní přítomné mohou pak coby těkavé chemikálie vytvářet zvláštní vrstvu, která pak zvětrává, a tak vznikají modré dutiny.^7,8

Přítomnost aktivně se rozpadajících těkavých usazenin znamená, že krátery nemohou být staré miliony let, protože podobná geologická aktivita by již před dávnými věky ustala; z této skutečnosti jsou tedy světští planetologové zmatení.

Magnetické pole

V letech 1974-75 sonda Mariner 10 zjistila na Merkuru magnetické pole, což odporuje evolučním předpokladům (tak malá planeta jako je Merkur by žádné už mít neměla).⁹  Jak řekl již zmíněný evolucionista geochemik Stuart Ross Taylor, “Merkur je tak malý, že planeta by měla být už celé věky  zmrzlá na kámen.” (Taylor, Destiny or Chance: our solar system and its place in the cosmos.)

A navíc, když Messenger tehdy letěl kolem Merkuru, vypadalo to, že pole ztratilo na síle několik procent. Tak rychlý pokles by byl naprosto neobhajitelný pro scénáře s dlouhými věky. A opravdu, pozdější měření z roku 2011¹⁰ prokázalo ve srovnání s rokem 1975 šokující pokles intenzity magnetického pole o 7.8%. Tento pokles je překvapivě rychlý a svědčí o tom, že Merkur, určitě nemůže být starý miliony let.

Chemické složení

„…nejen pekelně horký, ale zjevně pokrytý sírou.“¹⁴

Síra je těkavý prvek. Snadno vypařitelné prvky (jako např. vodík, uhlík, kyslík a síra) a jejich sloučeniny (voda a uhlovodíky), by podle evolučních teorií měly být na Merkuru velmi vzácné či zcela nepřítomné, díky své malé vzdálenosti od Slunce. Síra by tam tedy neměla být, ale ona tam je, a to ve značném množství – v poměru k mnohem vzdálenější Zemi přinejmenším desetkrát, možná dvacetkrát tolik!¹⁵

Ledová ložiska

Vědce dlouho zajímalo, zda by skvrny na Merkuru poblíž pólů mohly být ložisky zmrzlé vody.¹⁷ Když Messenger mapoval povrch Merkuru, skvrny se jevily stejně jako oblasti celoročního stínu v kráterech, což podporuje teorii o tom, že jsou tvořeny ledem.¹⁸ Neutronový spektrometr sondy Messenger ve skvrnách zaznamenal vodík,¹⁹ což silně podporuje závěr o přítomnosti zmrzlé vody.

Mapa usazenin ledu v kráterech. Klikni pro zvětšení

Ale i části dna kráterů ve stálém stínu dostávají určitou dávku odraženého světla a tepla od okrajů kráterů. Zadržování vody v kráteru ovlivňují tři faktory – jak blízko je k pólu, jak je velký a zda led něco překrývá. Na Merkuru se vyskytují ložiska ledu i v malých kráterech pod 10 km v průměru, i v kráterech tak vzdálených od pólu jako je šířka 67° – na čtvrtině cesty k rovníku!¹⁸

Mnohá z ledových ložisek Merkuru vykazují tenkou pokrývku tmavého materiálu, považovaného za méně těkavé uhlovodíky.²⁰ Avšak i s touto izolací „není vodní led stabilní v kráterech o průměru rovném či menším než 10 km nacházejících se víc než 2° od Merkurova pólu“.¹⁸ Pokud jde o jiné krátery, „Nízká šířka – menší než 75°- a malé krátery (o průměru menším nebo rovném 10 km), které ukazují na radaru světlá ložiska, znamenají pro vodní led nesmírně problematické tepelné prostřed퓹⁸ To znamená, že i tam, kde po celý rok panuje stín s izolující pokrývkou, je těžké vysvětlit, jak by led vydržel miliony let na planetě, kde teploty přes den postačí k roztavení olova.

Merkur se tedy evolučním teoriím „příčí“ a je „jiný než planety popisované v učebnicích“.⁶

Merkur je geologicky aktivní, magnetický a doslova „prolezlý“ těkavými látkami. Tyto charakteristické znaky dobře odpovídají biblickému stáří pouhých zhruba 6 000 let. Budete-li se 11. listopadu 2019 dívat na Merkur, uvidíte planetu, kterou stvořil Bůh 4. dne Stvořitelského týdne zhruba před 6 000 lety, jak je zapsáno v Genesis 1:14–19.

Odkazy

1. Přechody planet před Sluncem, www.astro.cz
2. D’Incecco, P. et al., Kuiper Crater on Mercury—an opportunity to study recent surface weathering trends with Messenger, 43^rd Lunar and Planetary Science Conference, 19–23 March 2012, lpi.usra.edu/meetings/lpsc2012/programAbstracts, accessed 1 June 2012. Vilas, F. et al., Search for absorption features in Mercury’s visible reflectance spectra: recent results from Messenger, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
3. Kaufman, R., Mercury “hollows” found—pits may be solar system first, nationalgeographic.com, 29 September 2011.
4. Messenger science team member David Blewett, quoted in Kaufman, ref. 3.
5. Blewett, D.T. et al., Hollows on Mercury: Messenger evidence for geologically recent volatile-related activity, Science 333(6051):1856–1859, 30 September 2011.
6. Mercury not like other planets, Messenger finds, Carnegie Institution for Science, carnegiescience.edu, 29 September 2011.
7. Vaughan, W.M. et al., Hollow-forming layers in impact craters on Mercury: massive sulphide or chloride deposits formed by impact melt differentiation? 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
8. Alternatively, lava from deep underground released by the impact may produce a ‘slag’ layer which weathers to form the hollows—see Helbert, J. et al., Spectral reflectance measurements of sulphides at the planetary emissivity laboratory—analogs for hollow-forming material on Mercury, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
9. See Spike Psarris, Mercury the tiny planet that causes big problems for evolution, Creation 26(4):36–39, 2004; creation.com/mercury.
10. Humphreys, R., Mercury’s magnetic field is fading fast—latest data confirm evidence for a young solar system, J. Creation 26(2):4–6, 2012.
11. Humphreys, R., Beyond Neptune: Voyager II supports Creation, ICR Impact #203, May 1990; icr.org/article/329.
12. Humphreys, R., The creation of planetary magnetic fields, Creation Research Society Quarterly 21(3):140–149, December 1984; creationresearch.org/crsq/articles/21/21_3/21_3.html.
13. Purucker, M.E. et al., Evidence for a crustal magnetic signature on Mercury from Messenger magnetometer observations, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
14. Choi, C.Q., Planet Mercury full of strange surprises, NASA spacecraft reveals, space.com, 29 September 2011.
15. Nittler, L.R. et al., The major-element composition of Mercury’s surface from Messenger x-ray spectrometry, Science 333(6051):1847–1850, 30 September 2011.
16. Peplowski, P.N. et al., Radioactive elements on Mercury’s surface from Messenger: implications for the planet’s formation and evolution, Science 333(6051):1850–1852, 30 September 2011.
17. Matson, J., New maps of Mercury show icy looking craters on the solar system’s innermost planet, scientificamerican.com, 28 March 2012.
18. Chabot, N.L. et al., Craters hosting radar-bright deposits in Mercury’s north polar region, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
19. Lawrence, D.J. et al., Hydrogen at Mercury’s north pole? Update on Messenger neutron measurements, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
20. Neumann, G.A. et al., Dark material at the surface of polar crater deposits on Mercury, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.