Nově publikovaná analýza vyvrací tvrzení, že Sahelanthropus tchadensis byl předkem člověka
Z Creation Evolution News přeložil Pavel Akrman – 02/2021.
Sahelanthropus tchadensis
Foto: Toumaïská lebka, autor: Didier Descouens, CC BY-SA 4.0 prostřednictvím Wikimedia Commons.
V roce 2002 oznámil Michael Brunet z Národního centra de la Recherche Scientifique ve Francii nález významné fosilie, nazvané „Toumaiská lebka“, která měla představovat vyhynulý druh homininů Sahelanthropus tchadensis. Ačkoli v té době byla známa pouze fosilie lebky, několik dalších úlomků kostí a čelist, nazval ji „nejstarším známým hominidem, [kterého] lze považovat za předka všech pozdějších hominidů, tj. za předka lidské linie.“
Brunet a jeho tým v článcích časopisu Nature nazvali Toumaiskou lebku jako „nejstaršího známého předka hominidů“, nebo poněkud opatrněji, jako „blízkého příbuzného posledního společného předka lidí a šimpanzů“. Ačkoli Brunetova technická studie v té době připustila, že „Dosud není dostatek informací, ze kterých by se dalo spolehlivě dovodit, že Sahelanthropus běžně chodil po dvou nohách“, přesto on a jeho tým jsou toho názoru, že „vzhledem k dalším základním podobnostem lebky a obličeje s pozdějšími fosiliemi hominidů, kteří byli zjevně bipedální, není takový závěr nepřiměřený.“ Smithsonův institut dodnes nazývá Sahelanthropa „jedním z nejstarších známých druhů v lidském rodokmenu“.
Tato prohlášení vedla v paleoantropologické komunitě k velkým rozporům. Brigitte Senut z Přírodovědného muzea v Paříži nazvala Toumaiskou lebku „lebkou samice gorily“ a společně s Milfordem H. Wolpoffem, Martinem Pickfordem a Johnem Hawksem v časopise Nature napsali, že „Sahelanthropus byla opice,“ a nebyla bipedální, a že „tyto exempláře jsou spojeny mnohými rysy s šimpanzi, gorilami nebo obojím, ale vůbec ne s hominidy.“ Tato debata dosud pokračuje.
Bylo více nálezů, než bylo oznámeno
Postupně se ukazuje, že exemplářů Sahelanthropus bylo objeveno více, než bylo původně ohlášeno. Koncem roku 2020, téměř dvě desetiletí poté, co se o fosilii psalo poprvé, byla popsána stehenní kost Sahelanthropa a zdálo se, že debata byla konečně uzavřena. Jenže technická studie „Nature and relationships of Sahelanthropus tchadensis“ (Charakter a vazby Sahelanthropa tchadensis), publikovaná v časopise Journal of Human Evolution potvrdila, že Sahelanthropus byl čtyřnožec s tělesnou stavbou podobnou šimpanzi. New Scientist vysvětlil důsledky nové studie takto:
Tato kost ukazuje, že Sahelanthropus tchadensis, nejstarší druh obecně považovaný za raného člověka, tedy hominina, nechodil po dvou nohách, a proto nemohl být v žádném případě homininem; byl spíše blízkým příbuzným jiných opic, jako jsou šimpanzi.
Jak uvádí odborná studie:
Neúplná stehenní kost (TM 266-01-063) byla získána v červenci 2001 v Toros-Menalla v Čadu na stejném nalezišti zkamenělin jako holotyp z pozdního miocénu Sahelanthropus tchadensis (lebka TM 266-01-060-1). … Výsledky naší předběžné funkční analýzy naznačují, že stehenní kost TM 266 patří jedinci, který zpravidla nebyl bipedální, což je třeba vzít v úvahu vzhledem k vazbám S. tchadensis . … Pokud jde o velikost a tvar, vnější morfologie krčku je bližší morfologii běžného šimpanze než modernímu člověku, gorilám nebo orangutanům. … Stejně tak i morfologie vnějšího průřezu krčku TM 266 je velmi podobná morfologii Pan [šimpanzi]. … S ohledem na výsledky srovnávacích analýz v předchozí části je zřejmé, že i celková morfologie TM 266 je bližší morfologii běžných šimpanzů než morfologii obvyklých dvounohých moderních lidí. … Vzhledem k širšímu srovnávacímu kontextu morfologie stehenní kosti TM 266 neexistují žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by mohl patřit k obvyklým dvojnožcům, a tím také není posílen argument, že S. tchadensis je hominin.
Jelikož „kost není rovná, ale je zakřivená, typická pro opice jako jsou šimpanzi,“ cituje New Scientist hlavního autora Roberta Macchiarelliho, „existuje řada indikátorů, které výrazně odporují bipedální chůzi.“ Madelaine Böhme z univerzity v Tübingenu v Německu řekla: „Viděla jsem snímky před 10 nebo 12 lety a bylo mi jasné, že se to podobá více šimpanzi než kterémukoli jinému homininu.“ Phys.org to vyjádřil zcela bez obalu: Sahelanthropus „nebyl hominin, a tudíž nebyl nejstarším známým předkem člověka.“
Tento důkaz nutil vědce k úvaze, že pokud by byl Sahelanthropus předkem člověka, pak by to znamenalo, že bipedalita již není nezbytnou podmínkou pro status hominida – což je přinejmenším neobvyklý pohled, který by způsobil rodu primátů velké komplikace. Jak uzavírá nedávný článek v časopise Journal of Human Evolution:
Na základě našich analýz postrádá nekompletní stehenní kost TM 266 jakékoli rysy, které by odpovídaly obvyklým podmínkám pozemní bipedální chůze; jeho celková morfologie naopak svědčí o stavbě kostí podobné šimpanzům. Pokud tedy existují přesvědčivé důkazy o tom, že S. tchadensis patří mezi homininy, pak bipedalitu již nelze považovat za podmínku pro zařazení do kladu homininů.
Publikování obestavěno „kamennou zdí“?
Časopis New Scientist mluvil o závěrečné části tohoto příběhu, která je potenciálně znepokojující, zejména pro zastánce názoru, že vědecká komunita je vždy objektivní. New Scientist nejprve komentoval okolnosti, proč to celé trvalo téměř 20 let, než byla stehenní kost – která očividně odporuje původnímu Brunetovu názoru, že Sahalenthropus byl bipedálním předkem člověka – popsána:
Vědci našli neúplnou stehenní kost spolu se dvěma lýtkovými nebo loketními kostmi, které by to pomohly objasnit, ale téměř dvě desetiletí o nich nic nepublikovali, což vyvolalo kritiku kolegů. Brunet na žádost New Scientist o komentář nereagoval.
Proč trvalo tak dlouho, než byla stehenní kost popsána? Jak vysvětlil New Scientist, po objevu stehenní kosti byla v roce 2004 převezena na Univerzitu v Poitiers. Spolupracovníci ji chtěli studovat, ale dva hlavní autoři studie, Macchiarelli a Aude Bergeret-Medina, se rozhodli to nedělat „dokud ji nezkontroluje Brunet a jeho tým.“ Co poté následovalo, bylo vskutku zvláštní:
Bergeret-Medina později nemohla stehenní kost najít. Ona ani Macchiarelli ji už nikdy potom neviděli. Nicméně když Brunetův tým stehenní kost nepopsal, připravila společně s Macchiarellim studii pomocí svých fotografií a měření.
Co se stalo se stehenní kostí? Chtěli snad původní objevitelé držet kosti pod pokličkou, protože analýza by musela obsahovat závěr, který se jim nelíbil? Vypadá to, že právě na toto narážel New Scientist, ale situace je dosud v mlze.
Jasné je to, co New Scientist uvedl dále – že současní autoři „se nejprve pokusili představit svá zjištění na konferenci v Poitiers v roce 2018, ale jejich prezentace byla organizátory odmítnuta.“ Mezitím zřejmě jeden člen Brunetova týmu připravuje rukopis, který navrhuje jiný názor – že stehenní kost je v souladu s bipedalitou. To je tedy dobré. Pokud by měli skutečné kosti, jejich studie by snad vrhla na fakta více světla. Možná, že pokud by kosti sdíleli s jinými vědci, vrhlo by to ještě více světla. Můžeme jen doufat, že čas ukáže.
Co z toho všeho (pro evolucionisty) vyplývá? New Scientist to vyjádřil jasně: „Kdy a kde se bipedalita poprvé objevila, zůstává nejasné.“