Zdroj: Creation Science Evangelism
(Z www.drdino.com přeložil M. T. – 01/2011)
Proč to s velkým třeskem nejde?
Teorii velkého třesku přijímá dnes většina vědců. Praví se v ní, že nejprve se velké množství nicoty rozhodlo natěsnat na velmi malý prostor, a pak vybuchnout do podoby vodíku a hélia. Tenhle plyn se pak prý začal rozpínat ideálním prostorem, v němž neexistovalo tření (a proudící plyn se tedy o nic nezastavil ani ho nic nezpomalovalo). Nakonec ze zmíněného plynu vznikly hvězdy, galaxie, planety i jejich měsíce. Všechno to vypadá tak jednoduše – jako byste četli vědeckofantastickou povídku. A nic jiného to taky není.
Co tím vším evolucionisté sledují?
Prvním vědcem, kterého myšlenka expandujícího vesmíru roku 1927 napadla, byl Belgičan Georges Lemaitre; George Gamow, R. A. Alpher a R. Herman pak roku 1948 rozvinuli základní model velkého třesku. Pouze Gamow, světoznámý vědec a autor vědeckofantastické literatury, však dal celé teorii její dnešní název a zpopularizoval ji (1). Byl jejím nadšeným zastáncem a vahou své autority o ní přesvědčil i mnoho dalších vědců. Doplňoval přitom svůj výklad poutavými náčrtky, aby eventuálním čtenářům osvětlil její podrobnosti. A tyhle kresbičky opravdu pomáhaly celou teorii prodávat.
Teorie velkého třesku
Podle téhle teorie neexistovala na počátku žádná hmota, pouze nicota. Pak zahustila přitažlivost tuhle nicotu do jediného nepatrného bodu; a ten se rozhodl, že vybuchne! Z tohohle výbuchu pak povstaly protony, neutrony i elektrony, které posléze neuvěřitelnou rychlostí vytryskly do prázdného prostoru; neboť ve vesmíru tehdy žádná jiná hmota neexistovala.
A jak se tak tyhle protony, neutrony a elektrony řítily nadzvukovou rychlostí prostorem, začaly se prý formovat do typických atomárních struktur a obíhat kolem sebe v atomech vodíku a hélia. Pak prý počaly ony poletující atomy obíhat jeden kolem druhého a vytvářet mračna plynu, která se posléze smršťovala, čímž vznikaly hvězdy.
Tyhle prvotní hvězdy obsahovaly pouze lehčí prvky (vodík a hélium). Pak veškeré hvězdy opakovaně vybuchovaly. Každá z nich musela vybuchnout nejméně dvakrát, než vznikly naše těžší prvky. Gamow to popsal odborným jazykem: porušením fyzikálního zákona vyletěla prázdnota z prostorového vakua – a nahrnula se do superhustého jádra o hustotě 10˄94 gm/cm<2 a teplotě přesahující 10˄39 °K. To je nějaká hustota a teplota pro obrovskou hromadu nicoty! (Zejména uvědomíme-li si, že nicota se jaksi zahřát ani nemůže. Vzduch se sice zahřát může, ale právě proto, že je hmotný, nikoli nehmotný.)
Kde se tu tohle „superhusté jádro“ vzalo? Gamow na to dal zdánlivě seriózní vědeckou odpověď; napsal, že jeho vznik byl důsledkem „velkého stlačení“ – prázdnota se prostě rozhodla, že se namačká na minimální prostor. Načež Gamow pojmenoval s opravdovou vědeckou suverenitou zmíněné pevné jádro nicoty „ylem“ (vyslov „ílam“). Mnoho lidí si pak myslelo, že když to má takovýhle název, musí jít o nějakou velkou vědeckou pravdu. Navíc se v téhle souvislosti objevila i konkrétní čísla, aby se tomu dodala ještě větší vědecká váha: Gamow prohlašoval, že tahle pozoruhodná nicotnost měla hustotu 10˄145 g/cc, čili stobilionkrát větší než činí hustota vody!
Pak náhle celá tahle srolovaná prázdnota udělala bum!
Taková je teorie. Všechno v ní zdánlivě tak klape – přesně jako ve vědeckofantastickém románu. A nic jiného to taky není. Zmíněná teorie totiž jednoznačně porušuje fyzikální zákony i zákony nebeské mechaniky a je v přímém rozporu se zdravým rozumem. V dalším výkladu uvádíme některé vědecké důvody, proč je teorie velkého třesku nefunkční a mylná.
Desatero problémů s velkým třeskem
- Teorie velkého třesku je založena na teoretických krajnostech. Její matematické modely mohou sice budit vcelku důvěru, v praxi však selhává. Zlomeček nicoty sevřený tak, že vybuchl a stal se zdrojem veškeré hmoty ve vesmíru. Při bližším poctivém pohledu se zmíněné skutečnosti jeví prostě jako pohádky. Je to směs spekulací od zeleného stolu a nic víc. Na papír můžete přece hodit jakoukoli teorii. Velký třesk je teoretickou krajností stejně jako černá díra. Je snadné představovat si, že něco je skutečné, když to nikdo nikdy neviděl a nemáme reálné důkazy o tom, že to existuje či že to někdy proběhlo. Nepleťme si však atrakce zábavního parku se seriózní vědou.
- Nicotu nelze slisovat. Neexistuje způsob, jak by se sama mohla stlačit.
- Vakuum nevykazuje hustotu. Teorie velkého třesku tvrdí, že nicota dosáhla nesmírné hustoty, a proto vybuchla. Úplné vakuum je však pravým opakem naprosté hustoty.
- Neexistuje možnost, jak nicotu zažehnout, aby vybuchla. Na počátku neexistoval oheň ani zápalky. Nemohlo jít o výbuch chemikálií, protože tehdy prostě žádné neexistovaly. A nemohlo jít ani o výbuch jaderný, protože neexistovaly atomy!
- Ani následné rozpínání si nelze představit. Jak se může rozpínat něco, co neexistuje? I kdyby mohla přitažlivost ono tajemné vakuum nějak stáhnout do jednoho bodu, co by pak způsobilo, aby se tahle hromada prázdnoty rozletěla do prostoru? „Přitažlivost“, která ji navršila, by jí přece v rozpínání naopak bránila.
- Nicota nemůže produkovat teplo. Tvrdí se, že obrovský žár působený vybuchující nicotou ji změnil v protony, neutrony a elektrony. Tak za prvé, extrémně chladné prázdné vakuum vnějšího vesmíru se nemůže jen tak samo od sebe zahřát. Za druhé, prázdnota se nemůže jakýmsi tajemným způsobem změnit ve hmotu. A za třetí, nemůže existovat teplo, aniž by existoval nějaký zdroj této energie.
- Výpočty jsou příliš náročné. Velký třesk by vyžadoval příliš dokonalý výbuch. V mnoha ohledech nelze kroky potřebné k tomu, aby z velkého třesku vzešly hvězdy i naše planeta, vyjádřit matematicky vůbec; jindy jsou výpočty prostě příliš náročné. Zkušení vědci je nazývají „příliš dokonalými“. Při takovém propočítávání bychom se museli pohybovat na samých mezích toho, co nám může matematika zprostředkovat. Limity úspěšnosti jsou prostě příliš těsné. Teorie formuluje většinou nemožné požadavky; některé její aspekty pak vyžadují takové parametry, jejichž reálné splnění by bylo zázrakem. Jedním z příkladů této situace je rozpínání původního žhavého jádra po velkém třesku, jehož konstanty se podle autorů teorie pohybují v těch nejužších možných mezích. Dobře to vyjádřil evolucionistický astronom R. H. Dicke: „Kdyby se původní jádro rozpínalo jen o 0.1 procenta rychleji, bylo by dnešní tempo rozpínání 3 x 10˄3 krát vyšší. A kdyby byla původní rychlost jen o 0.1 procenta nižší, pak by se vesmír rozepjal jen na 3 x 10˄-6 svého dnešního poloměru a pak by se zhroutil. Při tomhle maximálním poloměru by hustota běžné hmoty činila 10˄-12 g/m3, což je více než 10˄16 krát více než činí nynější hustota hmoty. V takovém vesmíru by se nemohly vytvořit žádné hvězdy, protože by na to neexistoval dost dlouho.“ (2)
- Za výše zmíněných podmínek by nevznikl vesmír, nýbrž díra. Roku 1974 sestavil Roger L. St. Peter složitou rovnici, ze které vyplynulo, že při výbuchu v rámci uvažovaného velkého třesku nemohl ve vnějším prostoru vzniknout vodík a hélium. Uvedený vědec tvrdí, že při eventuální explozi (kdyby k ní skutečně došlo) by se ve skutečnosti vše zhroutilo zpět do sebe a vznikla by nanejvýš černá díra! Znamená to, že by jeden domnělý objekt prostě spolkl druhý!
- Ve vesmíru neexistuje dostatek antihmoty. Tento fakt činí teoretikům velké potíže. Podle nich prý totiž při velkém třesku vzniklo stejné množství kladné hmoty (hmoty) i hmoty záporné (antihmoty). Existují však jen malé shluky antihmoty. Přitom by měly být obě složky v rovnováze – došlo-li opravdu k velkému třesku. „Jelikož hmota a antihmota mají kromě toho, že jsou opačně elektromagneticky nabity, stejné vlastnosti, měl by každý proces [velký třesk], který by vytvořil hmotu, vytvořit i antihmotu, a ve vesmíru by měly být zastoupeny obě tyto složky v témž množství. Čelíme zde tedy dilematu. Teorie nám říká, že ve vesmíru by mělo být plno antihmoty, a z pozorování to nevyplývá.“ (3) „Naše pozorování nám prakticky s jistotou potvrzují, že vesmír dnes obsahuje hmotu, ale jen velmi málo či vůbec žádnou antihmotu.“ (4)
- Antihmota z velkého třesku by zničila veškerou běžnou hmotu. Fyzikům je tato skutečnost dávno známa. Vyrobíme-li totiž obě zmíněné složky v laboratoři, okamžitě se setkají a navzájem zaniknou (anihilují).
Odkazy
- Isaac Asimov, Asimov’s New Guide to Science, 1984, p. 43
- R.H. Dickey, Gravitation and the Universe (1969), p. 62
- Isaac Asimov, Asimov’sNew Guide to Science, p. 343
- Victor Weisskopf, “The Origin of the Universe,” American Scientist, 71, p. 479