John G. Hartnett
(Z creation.com/images/pdfs menší část vybral a přeložil Pavel Kábrt – 7/2010)
(O dr. J. Hartnettovi viz na konci článku)
Nový model
Navrhuji nový model typu 3) – (předchozí model představil fyzik Russel Humphrey, není zde popisován, protože je starší – poz. překl.). Během Stvořitelského týdne, všechny hodiny na Zemi, přinejmenším do 4. Stvořitelského dne, běžely rychlostí 10^-13 krát vůči astronomickým hodinám. Tento poměr je vlastně parametrem tohoto modelu. Všechny astronomické hodiny ve vesmíru běžely stejnou rychlostí, jakou bychom naměřili normálními hodinami dnes. Tak běžely vždy, pokud nebyly ovlivněny neobvyklou gravitací. Během této doby nově stvořená Země rotovala rychlostí 10^-13 krát vzhledem k běžné rychlosti rotace, měříme-li to astronomickými hodinami, ale normální rychlostí měřeno v pozemských poměrech. Ke konci 4. Stvořitelského dne se rychlost pozemských hodin prudce zvýšila na hodnotu astronomických hodin. To vše bylo součástí Božího stvoření do té doby, než Bůh nechal zákony fyziky „samostatně fungovat“ na konci Stvořitelského týdne.
Pozemský pozorovatel by v té době viděl na obloze patrně zrychlený pohyb. A opačně, nebeský pozorovatel by viděl patrně velmi nepatrný časový posun na pozemských hodinách. To by bylo možné v odlišné referenční sluneční soustavě, kdy by bylo možno pozorovat pomalý chod pozemských hodin. Tento efekt by způsoboval, že by přešly milióny a miliardy let ve vesmíru, zatímco na Zemi by uběhlo jen 24 běžných pozemských hodin. A tak by světlo putující svojí běžnou rychlostí c od vzdálených hvězd mělo dostatek času dosáhnout Země. Já si samozřejmě nemyslím, že nějaký takový pozorovatel tehdy byl, kromě Stvořitele, ten však nežije v čase.
Otázka nyní je, ve které oblasti prostoru běžely pozemské hodiny pomaleji až do konce 4. Dne. V souladu s Biblí by to nebylo až tak striktně nutné pro celý solární systém. Je to však tak možné, protože ze všech míst sluneční soustavy dosáhne světlo Zemi během 8 hodin. Pokud naši referenční soustavu omezíme na sluneční soustavu, můžeme ji nazývat „mladá“ (21). Pokud ji omezíme jen na Zemi, můžeme sluneční soustavu nazývat „starý“ (22). Tento rozdíl umožní testovatelnost tohoto modelu. Přesto proto, aby byl model konzistentní vůči dalším faktům, které způsobují, že se sluneční soustava jeví „mladá“ (23), umístil bych hranice referenční soustavy alespoň vně sluneční soustavy. Tím je to konzistentní s modelem mé Mladé sluneční soustavy (YSS) /8/. Je třeba však udělat další výzkum, aby se zjistila konzistence s ostatními odhady stáří v naší oblasti prostoru.
Samozřejmě,hvězdy byly stvořeny 4. dne. Aby mohl Adam vidět světlo od nejbližších hvězd (nejen od Slunce) 6. Stvořitelského dne, nesmí specielní referenční soustava Země přesáhnout svojí hranicí příliš za Pluto. Vzhledem k efektu velkého časového prodloužení, během Stvořitelského týdne, Adam byl schopen vidět světlo hvězd přicházející na Zem přinejmenším z naší vlastní galaxie. Světlo, které přišlo od supernovy 1987A, letělo většinu své cesty během 4. Stvořitelského dne, kdy pozemské hodiny běžely velmi pomalu. K Zemi dorazilo v roce 1987, nějakých 200 000 astronomických let (24) po začátku svojí pouti.
Tento model je jednoduchý ve svém uspořádání a nečiní žádné neobvyklé předpovědi pro dávno minulé události. Podobá se modelu fyzika Humphreye s několika podstatnými rozdíly. Čas po konci 4. Stvořitelského dne je lineární v celém vesmíru a může být chápán v intencích normálního běžného rozumu. Čas ve stvořitelském týdnu je až do 4. Stvořitelského dne nelineární pouze na Zemi (a asi i v blízké sluneční soustavě), ale nikde jinde v celém vesmíru. (Poznámka: HWC – Humphreys’ White-hole Cosmology, tedy model bílých děr, potřebuje různé rychlosti hodin plynutí času ve vesmíru ve formě vysoce nelineární, což by dnes mělo být ze Země zjistitelné.) Pro můj model je celkové rozložení hmoty a hvězd a galaxií ve vesmíru univerzální referenční soustdavou pro všechny příslušné hodiny. Všeobecně tyto astronomické hodiny tikaly stejnou rychlostí. Hodiny na Zemi od 4. Stvořitelského dne tikaly také stejnou rychlostí jako univerzální hodiny. Jen hodiny na Zemi do konce 4. Stvořitelského dne běžely o hodně pomaleji ve srovnání s hodinami univerzální referenční soustavy. Tento model ani nepotřebuje jevy odvozované od obecné teorie relativity, tak jak je tomu u modelu HWC, ani se nespoléhá na nějaké nepravděpodobné podmínky. Doba stvořitelského týdne, jak už plyne z definice samotné, není obdobím, ve kterém můžeme k vysvětlování použít přírodních zákonů.
Ještě je třeba uvést několik poznámek k tomuto modelu stvoření vesmíru:
- Jeho apologetická hodnota je nízká, protože v rámci pozorování mimo sluneční soustavu nedělá žádné neobvyklé prognózy.
- V rámci běžně uplynulého času od stvoření tento model implikuje, že tělesa uvnitř sluneční soustavy jsou mnohem mladší než tělesa mimo tuto soustavu. Přestože tedy jsou nutné další výzkumy, jsou tu určité důkazy pro mladé Slunce (25), což ovšem lze také vysvětlit tím, že Bůh stvořil Slunce v plně funkční formě (26), protože to bylo nutné pro život na Zemi.
- Je tu otázka, kde a jaký typ hranice uzavírající „pomalou“ zónu je třeba definovat. Byl to přechod ostrý či postupný ve smyslu rychlosti „astronomických“ hodin a jaké důsledky to bude mít na pozorování?
Výpočty
Udělejme několik jednoduchých výpočtů. Předpokládejme, že poměr rychlostí pozemských hodin a astronomických hodin během Stvořitelského týdne byl:
kde t0 je čas na Zemi a t čas ve vesmíru (platí pro všechny hodiny všude kromě Země). Integrováním podle 24 hodin 4. Stvořitelského dne (přibližně 0,003 roků) dostaneme čas potřebný ve vesmíru pro foton letící k Zemi. Ze vztahu (1) pak plyne:
Během stvořitelského týdne je tedy víc jak dostatek času. A protože světlo dopadající dnes na Zemi opustilo hvězdy někdy během stvořitelského týdne, mělo spoustu astronomických let dostat se blízko k Zemi. Zbytek cesty tohoto světla proběhl během 6000 let od stvoření. Není nutno předpokládat nějaké zrychlení rychlostí, jen konstantní rychlost světla tak, jak byla opakovaně měřena během minulých 300 let. Není také nutno předpokládat, že světlo od všech hvězd ve vesmíru dorazilo k Zemi v závěru Stvořitelského týdne, ale minimálně světlo z naší Sluneční soustavy a možná ještě ze vzdálenější oblasti, až ke klastru galaxií Virgo (Panna) vzdáleném asi 70 miliónů let. Míra specifické dilatace z rovnice (1) je proměnný parametr tohoto modelu, který určuje, z jaké dálky letělo světlo 4. Stvořitelského dne.
Rozpínání vesmíru
Otázka, zda se vesmír prudce rozpínal během Stvořitelského týdne, není pro tento model zásadní; nicméně se jeví, že Písmo se tím zabývá. Verše jak je máme u Joba 9:8, 37:18; Žalm 104:2; Iz 40:22, 42:5, 44:24 atd. mohou mít svůj smysl právě v scénáři expandujícího vesmíru. Protože tento model poskytuje velké množství astronomického času během Stvořitelských dnů 1 až 4, Bůh mohl roztáhnout nebesa do vzdálenosti miliard světelných let právě během této doby, čímž 4. Stvořitelského dne byly zformovány hvězdy a galaxie. A světlo letící konstantní rychlostí c by se tak dostalo na Zemi za krátkou dobu, měřeno pozemskými hodinami. Plně zformované stvoření (dospělé stvoření) které můžeme vidět ve formě expandujícího vesmíru je tak jednou z částí tohoto popisu.
Závěr
Množství času a jeho plynutí ve vesmíru, to jsou pro pro kreacionisty patřičné otázky, protože potřebujeme fakta interpretovat v rámci modelu, který jsme přijali. Proto v modelu typu 1) – (v tomto článku nebyl uveden, protože se jedná o starší kreační model vzniku vesmíru – poz. překl.) – nebo modelu typu 3) jsou zahrnuty astronomický čas, vysvětlení rotačních drah galaxií (28), zákon Tully-Fishera (29) nebo domnělý nárůst hmoty odvozovaný z dynamické rovnováhy chomáčů galaxií, což je vše předmětem kreační kosmologie.
Byl popsán nový model, podobný modelu fyzika Humphreye, který dává možnost, aby ve vesmíru uběhly miliardy let, zatímco na Zemi to bylo jen 24 hodin během 4. Stvořitelského dne. V tomto modelu jsou zákony současné fyziky vytvářeny probíhajícím stvořením, kdy dochází k velkému prodloužení času mezi pozemskými hodinami a astronomickými hodinami. To řeší problém světla dlouho letícího od vzdálených objektů, kterému čelila kreační kosmologie; zde se harmonizují důkazy z astronomie se zprávou v první knize Bible, Genesis. Žádné požadavky na neexistující fyziku zde nejsou potřebné.
John G. Hartnett získal B. Sc. (Hons) v roce 1973 a Ph. D. s vyznamenáním (tzv. „distinction“) v roce 2001 na Univerzitě v Západní Australii (UWA), obor fyzika, kde pak přes šest let pracoval ve výzkumném týmu na kalibračních oscilátorech a v oblasti metrologie. Další jeho výzkum zahrnoval práci na projektu atomových hodin ve Vesmírné evropské agentuře Farao (Space Agency Pharao), což zahrnovalo vývoj ultrastabilního mikrovlnného oscilátoru, který využívá safírový rezonátor ochlazený na 50 K pevným dusíkem. K dalším oblastem zájmu dr. J. Hartnetta patří radar s ultra nízkým šumem, ultrastabilní mikrovlnné hodiny, testování základních teorií fyziky jako jsou speciální a obecná relativita a měření posunu základních konstant a jejich kosmologické důsledky. Má eminentní zájem na kosmologii a jejím vztahu ke kreacionistickému pohledu na svět. Publikoval více jak 30 prací ve významných vědeckých publikacích a je držitelem dvou patentů.
Odkazy a poznámky
1. Norman, T. and Setterfield, B., The atomic constants, light and time, SRI International Invited Research Report, Menlo Park, 1986.
2. Burgess, S., He Made the Stars Also, Day One Publications, Surrey, 2001. Recently reviewed in CRSQ 39:39, 2002.
3. If the speed of light was much greater in the past, either the frequencies were higher due to higher excitation energies of the sources or the received wavelengths are shortened by the Doppler effect. In either case, referenced
against standard sources on Earth, such light would appear blueshifted.
4. Kofahl, R.E., Letter to the Editor: Speculation concerning God’s “big bang”, CRSQ 39:64, 2002.
5. Bernitt, R., Fast stars challenge big bang origin for dwarf galaxies, TJ 14(3):5–7, 2000.
6. Humphreys, D. R., Starlight and Time, Master Books, Colorado Springs, 1994.
7. Astronomers no longer believe ellipticals wound up from earlier spiral forms because most have little angular motion. They are more like motionless blobs. However, in the time available to a spiral galaxy since the big bang it could have wound around about 500 times.
8. Hartnett, J. G., Look-back time in our galactic neighbourhood leads to a new cosmogony, TJ 17(1):73–79, 2003.
9. Newton, R., Distant starlight and Genesis: conventions of time measurement, TJ 15(1):80–85, 2001.
10. Hartnett, J.G., Distant starlight and Genesis: is ‘observed time’ a physical reality? Letters, TJ 16(3):65–68, 2002.
11. It may be more accurately classified as a hybrid between my categories 2 and 4. But it does have a strong element of this type 2.
12. Consider the clock rates at emission and reception. In category 2 at emission, clocks in the distant cosmos were running faster than Earth clocks now run at reception. In category 3 at emission, clocks in the distant cosmos were running at the same rate as Earth clocks now run at reception. Only during a few days of Creation Week were Earth clocks running slower on receiving the light.
13. Humphreys, D.R., Our galaxy is the centre of the universe, ‘quantized’ red shifts show, TJ 16(2):95–104, 2002.
14. Cho, A., Light may have slowed down, Newscientist.com,, 2001.
15. Hartnett, J.G., Is there any evidence for a change in c? Implications for creationist cosmology, TJ 16(3):89–94, 2002.
16. Occam, William of Occam (or Ockham) (1284–1347) was an English philosopher and theologian. His work on knowledge, logic and scientific inquiry played a major role in the transition from medieval to modern thought. He based scientific knowledge on experience and self-evident truths, and on logical propositions resulting from those two sources. In his writings, Occam stressed the Aristotelian principle that entities must not be multiplied beyond what is necessary. This principle became known as Occam’s (or Ockham’s) Razor or the law of parsimony. A problem should be stated in its basic and simplest terms. In science, the simplest theory that fits the facts of a problem is the one that should be selected.
17. Harris, D.M., A solution to seeing stars, CRSQ 15(2):112–115, 1978.
18. Humphreys, D.R., New vistas of space and time, TJ 12(2):195–212, 1998.
19. Humphreys, D.R., More on vistas, TJ 13(1):55, 1999.
20. Worraker, W.J., Look-back time in Humphreys’ cosmology, TJ 15(2): 46–47, 2001.
21. ‘Young’ means that the age by Earth clocks is < 6,000 years.
22. ‘Old’ means the age by Earth clocks is of the order of millions or billions of years.
23. E.g. the abundance of short-period comets.
24. Astronomical years measure time applicable to astronomical objects. The ordinary years we measure on Earth now are also identical and have been since the end of Day 4 of Creation Week.
25. Davies, K., Evidence for a young Sun, ICR Impact 26:1–4, 1996. Note that even though the question of the neutrino emission has been answered (see Newton, R., ‘Missing’ neutrinos found! No longer an age indicator,
TJ 16(3):123–125, 2002) the questions Davies discusses relating to the oscillation periods are still outstanding.
26. Faulkner, D., The young faint sun paradox and the age of the solar system, ICR Impact 300:1–3, 1998.
27. A non-static universe seems to be an inevitable conclusion considering gravity to be only an attractive force.
28. Worraker, B. J., MOND over dark matter? TJ 16(3):11–14, 2002.
29. Tully-Fisher law: observed luminosity of spiral galaxies varies as the fourth power of their rotational velocities.