Biologická vize Stephena Talbotta
Tom Bethell
(Z Evolution News and Science Today přeložil M. T. – 3/2012)
Za uplynulé dva roky uveřejnil Stephen L. Talbott v The New Atlantis čtyři delší a kritické články o moderní biologii. Zdá se, že zkušenému vědci z Nature Institute v Ghentu, NY, nejde o nic menšího než o nové paradigma pro studium života. Ony čtyři články začínající statí „Překonání iluze o genetickém kódu“ (léto 2010) by vydaly na menší knížku, a nečtou se vždy snadno. Jsou však pečlivě napsány, vyhýbají se frázím, a vposledku se obzor toho, kdo se jimi prokouše, podstatně rozšíří.
V článku „Nesnesitelná celostnost bytostí“ (podzim 2010) přesvědčivě tvrdí, že organizmy jsou celky a nelze o nich uvažovat v tom smyslu, že jde o jakési stroje smontované dohromady – – jedna část mechanicky přidávána k druhé. Zatímco „součástky hodin jsou příslušně sestavovány, části organizmu vyrůstají jako integrovaný celek od samého počátku.“ Vidíme to na vyvíjejícím se embryu.
- Zmíněné části se neskládají, aby vytvořily celek, nýbrž spíše se postupně diferencují z prvotní celosti semene či klíčku. A rostou i tehdy, když už začínají fungovat, a jejich fungování zpětně ovlivňuje jejich růst. Části nebyly nikdy a nikdy nejsou zcela oddělené, nikdy nejsou sestavovány. Konkrétní sousto jídla přijaté do organizmu zvenčí se nikdy nestává nějakou novou, samostatnou částečkou přidávanou ke zbytku; spíše je přeměněno metabolizmem a asimilováno řídicím celkem, který je a priori přítomen.
Toto „holistické“ pojetí dominuje Talbottově celkové koncepci, a zcela to popírá mechanistický obraz , který převažuje v západním myšlení od doby Charlese Darwina. Navíc se Talbott nespoléhá na pojmy, které převažují dnes v našem myšlení, ať už světském či (zjevně) náboženském; na pojmy jako náhoda, nutnost, plán či stvoření.
V článku „Evolution and the Illusion of Randomness“ (Evoluce a iluze náhodnosti – léto 2010) zpochybňuje základní darwinovská dogmata (jako třeba pojem zdatnosti). V článku „What Do Organisms Mean?“ (Jaký smysl mají organizmy? – zima 2011) si klade otázku po smyslu, kterou si dnešní biologové prakticky nikdy nekladou.
Darwinizmus se naopak snaží porozumět organizmům jako postupně poskládaným – – přírodním výběrem. Nedávný triumfální výrok Jerryho Coyna k této problematice ukázal, jak malý pokrok darwinisté učinili. Můry splývající s okolím se, jak se zdá, prosazují v boji o přežití v prostředí ostrozrakých ptačích predátorů lépe než můry zbarvené nápadně. Ale jak zde nedávno napsal Jonathan Wells, vyžaduje darwinovská evoluce
- …mnohem více než jen posun v početním zastoupení světlých a tmavých můr. Vyžaduje vzestupný vývoj všech živých organizmů pomocí modifikací z jednoho či několika málo společných předků. Darwin nenapsal knihu s názvem Jak se mohou přírodním výběrem změnit počty dvou již existujících variet můr; napsal knihu nazvanou O původu druhů přírodním výběrem.
Stephen Talbott několikrát cituje biologa z Harvardu Richarda Lewontina; zdá se, že jde o jeden z Talbottových oblíbených pramenů. Lewontin kdysi popsal, jak můžete odříznout embryu obojživelníka vyvíjející se zárodek nohy, rozebrat jej na jednotlivé buňky, nechat je pak náhodně znovu srůst, a pak vložit hmotu, která z toho vznikne, zpět do embrya. Vyvine se normální noha.
„Tvar nohy jako celek“, napsal Talbott, „je řídicím faktorem, který znovu vydefinuje její části podle zmíněného rozsáhlejšího vzorce.“
Lewontin pokračoval:
- Na rozdíl od stroje, jehož celek je tvořen juxtapozicí článků i kousků s různými funkcemi a vlastnostmi, se zdá, že články a kousky vyvíjejícího se organizmu vznikají jako důsledek svého prostorového uspořádání v kritických okamžicích embryonálního vývoje. Takový objekt je pak spíše než strojem řečí, jejíž prvky…získávají konkrétní význam podle příslušného kontextu.
Talbott zpochybňuje sklon moderní biologie nazírat na organizmy zdola nahoru – – jako by tohle byl způsob, kterým normálně chápeme život. To je chyba srovnatelná s vírou, že cíl plavby lodě může být zjištěn prohlídkou strojovny; nebo, že poselství knihy může být dešifrováno z chemického složení jejího papíru a inkoustu.
Talbott připomíná v téhle souvislosti psychologickou školu Gestalt, rozvinutou především v Německu. Ta konstatuje, že celek je více než jen pouhý souhrn příslušných částí. Abyste pochopili podstatu, musíte vnímat celistvý obraz, nikoli pouhé skvrny na plátně. Gestaltizmus byl v opozici k behavioristickému přístupu podnět-odpověď, vposledku byl však považován za méně vědecký než pozorování toho, jak organizmy reagují na konkrétní podněty.
V biologii nám studium toho, co probíhá na molekulární úrovni, až tak moc neřekne. To, co tam pozorujeme, jsou „jen zlomky celého mechanizmu“. A přece se od nás očekává, že uvěříme, že cestou nevědomého automatizmu přírodního výběru „ se tyto nízkoúrovňové molekulární stroje pomalu vyvíjejí v cosi jako zdánlivě účelné, složité entity, které vnímáme jako organizmy, včetně sebe samých“. Jde většinou o marnou snahu.
Pokud jde o naši lidskou potřebu hledat smysl a účel, včetně (dodává Talbott) „mých vlastních záměrů, když toto píšu, a vašich, když to čtete“, jsme nuceni zbavit se předsudků a iluzí, a uznat, že „my sami se svými záměry vyrůstáme z procesů hlubších a základnějších, než těch, které jsou bytostně němé, nesmyslné a bezduché.“
Talbott výmluvně dokládá, že projekt rozšifrování lidského genomu nepřinesl to, co se od něj očekávalo. Nejpřekvapivějším poznatkem o genomické revoluci „je to, že k ní nikdy nedošlo“, píše. Zaplavují nás nová data, a získáváme, „byť do značné míry metodou pokusu a omylu, jistou manipulativní moc. Ale naše chápání integrity a komplexního fungování živé buňky se ve víru všech těch dat naopak ještě více zamlžilo, nikoli projasnilo.“
Ono závěrečné tvrzení je jistě správné. Zdá se, že naše současné chápání genetiky je zmatenější, než tomu bylo před čtvrtstoletím. Talbott cituje výrok Lindy a Edwarda McCabeových v knize DNA: Promise and Peril (DNA: příslib a nebezpečí – 2008) o tom, že „Mnoho z nás v komunitě genetiků upřímně věřilo, že analýza DNA nám poskytne molekulární křišťálovou kouli, která by nám umožnila poznat zcela přesně klinickou budoucnost našich jednotlivých pacientů.“
Ale takhle to prostě nezafungovalo. Nebyly objeveny specifické geny „pro“ jednotlivé choroby, a v případě rakoviny je stále více genů s rakovinou „spojováno“, ale přitom ji vůbec nemusejí zapříčinit.
Pokud jde o podobnosti a rozdíly mezi lidmi, šimpanzi a gorilami, udělali bychom lépe, kdybychom studovali samotné živé tvory, než molekuly svinuté v jejich i našich buňkách. Talbott:
- Kdybychom měli opřít svou vágní teorii o vědecké pozorování, tak bychom měli vědět, že správná reakce na genetickou podobnost lidí a šimpanzů by byla tato: „Tak, to stačí, co jsme přiřadili ústřední a rozhodující roli našich genů.“
Poté, co ze závěrů projektu dekódování lidského genomu vyplynulo, že člověk nemá 100 000, nýbrž pouze zhruba 25 000 genů, řekli nám také, že mnohem jednodušší tvorové – – například hlístice – – mají zhruba stejný počet genů jako my. A nítěnka má 39 000 genů: „Nejen tedy propagátoři myšlenky ‚šimpanzi jsou lidé‘, ale i propagátoři myšlenky ´nítěnky jsou lidé´ mají stejnou šanci.
Ze zmíněných čísel plyne, že naše chápání genu je ve vážných problémech. Ve skutečnosti ani není jisté, zda pojem gen vůbec přežije. Navíc nás naše „dekódovací“ schéma informovalo o tom, že zřejmě ohromná část DNA nenese vůbec žádnou informaci. Mnoho genetiků mělo radost, že tyhle úseky mohou odhodit jako odpad, protože to demonstrovalo evoluci, systém pokusů a omylů, při kterém se ony omyly v průběhu věků nahromadily.
Oficiální věda, zejména ta financovaná vládou, nechce za nic připustit chybu. Mám však za to, že tyt obrovské anomálie v našem chápání DNA jsou poučné a (v delším časovém horizontu) povedou k zásadní revizi genetiky. Potrvá to však celou generaci. Zatím bude chtít mnoho badatelů pracovat ve vyjetých kolejích.
Poznámka o stvoření a plánu: Stephen Talbott je kritický vůči Richardu Dawkinsovi a Danielu Dennettovi, protože se mu zdá, že jsou „fixováni na projekt, zřejmě v důsledku svého utkvělého předsudku vůči náboženství, ´kreacionismu´ či ´inteligentnímu plánu´ prosazovanými některými náboženskými skupinami.“
Ve skutečnosti je samotnému Talbottovi myšlenka plánu cizí a zdá se rovněž, že jeho představy o světě s Bohem prostě nepočítají. „To slovo (plán) má své legitimní významy“, píše, ale „ode mne ho neuslyšíte.“ Proč ne? Následující odstavec nabízí několik vysvětlení.
Nelze chápat, píše,
- …organizmy jako něco naplánovaného, jako stroje, ať už vyrobené technikem-Bohem nebo Slepým hodinářem vyzdviženým na božský piedestal. Podílejí-li se organizmy na vyšším životě, jde o účast, která vychází z jejich nitra – – na hluboké úrovni, kterou staří označovali jako logos dávající informace všem. Jde o sdílení pramenů života a bytí, nikoli o pouhou odpověď na cosi jako mechanické flikování znázorňované antropocentricky na příkladu lidských technologií.
Talbottova hlavní námitka směřuje zřejmě opět proti oddělování pojmů: vytváření propasti mezi Stvořitelem a stvořením. Asi to chápe jako jen další násilný pokus o něco nepřirozeného. A zdá se, že mu je uvedená propast proti mysli také vzhledem k jeho nechuti dělit celky na části. Podle jeho názoru je vše propojeno; vše by chtěl spojit do úchvatného celku.
Talbott má rád příběh o staré dámě, která je přesvědčena, že svět sedí na krunýři obrovské želvy. Když se jí zeptali, na čem spočívá ta želva, řekla, že na další želvě. Nakonec prohlásila: „Odtud dolů už to jsou jen samé želvy“.
Talbott to komentuje slovy: „Jako metafora vědeckého chápání biologie je ten příběh podivuhodně výstižný. Při studiu organizmů zjišťujeme, že ´Odtud dolů už to je jen samý život´.