Z www.icr.org přeložil Pavel Akrman – 04/2019. Ůvodní foto: Salkhit skullcap © Maud Dahlem, Muséum de Toulouse (France). Credit: © Maud Dahlem, Muséum de Toulouse (France)
Koncept evoluce člověka byl tvarován do značné míry myšlenkami, odehrávajícími se v rovině obrazů. Postavy s velkými nadočnicovými oblouky a šikmými čely – včetně Homo neanderthalensis a Homo erectus – jsou zobrazovány neustále jako nejranější formy vyvíjejících se lidí. Nyní však nové fosilní důkazy obracejí celé toto paradigma vzhůru nohama.
Obrázek 1. Lebka, nalezená v údolí Salkhit, Mongolsko. Copyright © Ústav dějin a archeologie, Mongolská akademie věd. Používá se v souladu s federálním zákonem o autorských právech (fair use doctrine).
Původně byla fosilie lebky, nalezená v roce 2006 v Mongolsku, spojována s evolučními ikonami, jako jsou H. neanderthalensis a H. erectus, a to díky svým údajným „archaickým“ rysům. Nedávná studie (leden 2019) ji nyní datuje na stáří asi 34 000 let a posouvá ji do stejného časového období (evolučně řečeno) jako jsou velmi nedávní lidé.1 Tato studie extrahovala z lebky také mitochondriální DNA a zařadila ji rovněž do časového období moderních eurasijských lidí. Vzhledem k tomu, že světští vědci datovali stáří jiných lidských lebek s „anatomicky moderními“ rysy na více než 300 000 let,2 tato nová zjištění „nedávných“ lidí s archaickými rysy jen podtrhují už tak bídný stav příběhu lidské evoluce.
Tento rozpor připomíná nalezené lidské lebky v australském Kow Swamp, což bylo publikováno v časopise Nature v roce 1972. V této studii vědci uvedli, že „analýza lebeční morfologie více než třiceti jedinců odhaluje přetrvání rysů Homo erectus v Austrálii až do nedávné doby před 10 000 lety.“3
Kredit foto: Ruský boxer Nikolaj Valujev. Zdroj: allrus.me
Avšak evoluční problém lidských fosilií s archaickými rysy přetrvávajícími do nedávné evoluční minulosti bledne ve světle skutečnosti, že tyto rysy můžeme stále vidět u současných lidí. Jedním z nejlepších příkladů je bývalý ruský šampión v boxu Nikolaj Valujev. Obrázek Valujeva z profilu jasně ukazuje jeho nápadný nadočnicový oblouk s výrazně šikmým čelem.
Takzvaný fosilní záznam evoluce lidí není v současném stavu ničím jiným, než sbírkou opic a lidí bez jakýchkoli přechodných forem, které by obě tyto skupiny propojily. Tento nepohodlný fakt byl předmětem výzkumné studie Královské společnosti z roku 2016 s provokativním názvem „Od Australopitéka k Homo: přechod, který se nekonal.“4
Četné studie prokázaly, že Australopitékové jsou zaniklé opice s mnoha opičími anatomickými rysy. Homo je lidský rod, který zahrnuje všechny současné lidi spolu s našimi domněle archaickými předky. Vědci ve studii Královské společnosti to říkají bez obalu:
- Ačkoli přechod od Australopitéka k Homo je běžně považován za přeměnu historicky danou, nosný fosilní záznam původu a nejranějšího vývoje Homo je prakticky nezdokumentovaný.4
Nejenže neexistují žádné fosilní důkazy pro evoluci lidí z tvorů podobných opicím, ale takzvané domněle archaické rysy prvotně vyvinutých lidí ve skutečnosti koexistovaly s anatomicky moderními lidmi v celém fosilním záznamu Homo a jsou dokonce nalézány u lidí i dnes. Rozmanitost rysů lidské lebky demonstruje pouze variabilitu ve stvoření, vloženou do něho díky důmyslnosti Stvořitele.
Související média:
Odkazy
- Devièse, T. et al. 2019. Compound-specific radiocarbon dating and mitochondrial DNA analysis of the Pleistocene hominin from Salkhit Mongolia. Nature Communications. 10: 274.
- Hublin, J.-J. et al. 2017. New fossils from Jebel Irhoud, Morocco and the pan-African origin of Homo sapiens. Nature. 546: 289-292.
- Thorne, A. G. and P. G. Macumber. 1972. Discoveries of Late Pleistocene Man at Kow Swamp, Australia. Nature. 238: 316-319.
- Kimbel, W. H. and B. Villmoare. 2016. From Australopithecus to Homo: the transition that wasn’t. Philosophical Transactions of the Royal Society B. 371 (1698): 20150248.