Důkaz pro mladou Zemi
Z creation.com přeložila M. R., edit. Jakob Haver – 07/2018. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.
Naše planeta Země je ve vesmíru jediným známým místem, kde se nachází voda v tekutém stavu.1 Když se astronauti dívají z vesmíru na povrch Země, vidí ve skutečnosti převážně vodu. Oceán pokrývá 71% celkového povrchu a obsahuje dostatek vody k pokrytí celé planety do hloubky 2,7 km, pokud by byl povrch úplně rovný.
Salinita (slanost)
Oceán je pro život na Zemi nezbytný a mimo jiné pomáhá udržovat relativně mírné klima. Nicméně přestože oceán obsahuje 1 370 miliónů kubických kilometrů vody, jejím pitím by lidé nepřežili – je příliš slaná.
Pro chemika znamená sůl širokou škálu chemikálií, kde je kov slučován s nekovy. Běžná sůl je směs, která vznikla sloučením kovu sodíku s nekovem chlórem – tedy chlorid sodný. Ten obsahuje elektricky nabité atomy, nazývané ionty, které se navzájem přitahují, a výsledkem je poměrně tvrdý krystal. Když se sůl rozpouští, tyto ionty se oddělují. V mořské vodě jsou ionty sodíku a chloridu těmi hlavními, ne však jedinými ionty. Slaná moře jsou pro člověka prospěšná, protože oceán poskytuje mnoho užitečných minerálů pro náš průmysl.
Jak staré je moře?
Soli jsou do moře přiváděny mnoha procesy (viz níže), zatímco z moře odcházejí jen těžko. Takže slanost se neustále zvyšuje. Jelikož dokážeme zjistit, kolik je v moři soli, a stejně tak i poměr, v jakém sůl v moři přibývá a ubývá, měli bychom být schopni vypočítat maximální stáří moře.
Ve skutečnosti byla tato metoda poprvé navržena kolegou Sira Isaaca Newtona, Sirem Edmondem Halleym (1656-1742), slavným díky kometě.2 Že oceány mohou být staré maximálně 80 – 90 miliónů let, odhadl teprve nedávno geolog, fyzik a průkopník radioterapie John Joly (1857-1933).3 Jenže toto stáří bylo pro evolucionisty, kteří věří, že život se v oceánu vyvinul před miliardami let, příliš mladé.
Později geolog Dr. Steve Austin a fyzik Dr. Russel Humphreys analyzovali údaje ze zdrojů sekulární geovědy o množství iontů sodíku (Na+) v oceánu, a poměr jejich přibývání a úbytku.4 Čím je pomalejší přírůstek a rychlejší úbytek, tím by měl být oceán starší.
Každý kilogram mořské vody obsahuje okolo 10,8 gramů rozpuštěného Na+ (cca 1% hmotnosti). To znamená, že v oceánu je celkem 1,47 x 1016 (14700 miliónů miliónů) tun Na+.
Přibývání sodíku
Klikni pro zvětšení Zdroj: www.researchgate.net
Na pevnině může voda rozpouštět povrchovou sůl a může zvětrat mnoho minerálů, obzvláště jíly a živec, a vylučovat z nich sodík. Ten může být potom dopravován řekami do oceánu. Určité množství soli může být dodáváno do moře přímo spodní vodou skrze podloží – což se nazývá podmořský průnik podzemní vody (Submarine groundwater discharge, SGWD). Taková voda je často minerálně velmi koncentrovaná. Mnoho sodíku uvolňují sedimenty oceánského dna, jak z něho vyvěrají horké prameny (hydrotermální průduchy). Na tvorbě sodíku se také podílí sopečný prach.
Austin and Humphreys spočítali, že každým rokem přibývá do moře přibližně 457 miliónů tun sodíku. V minulosti je nejmenší možný přírůstek, a to i v těch pro evolucionisty nejpříznivějších odhadech, 356 miliónů tun za rok.
Ve skutečnosti nedávné studie ukazují, že sůl přibývá do oceánu dokonce rychleji, než si mysleli Austin a Humphreys.5 Dříve se předpokládalo, že SGWD (podmořský průnik podzemní vody) představuje pouze malý zlomek (0,01 – 10%) celkového objemu odtokové vody z povrchu, především řek. Ale tato nová studie, měřící radioaktivitu radia v pobřežních vodách ukazuje, že množství SGWD tvoří až 40% říčního odtoku.6 To znamená, že maximální možné stáří oceánu je ještě nižší.
Úbytek sodíku
Lidé, kteří žijí v blízkosti moře, mají často problémy s korozí aut. Tu způsobuje solná mlha – z oceánu unikají drobné kapičky mořské vody, která se odpařuje a zanechává maličké krystalky soli. Toto je hlavní proces, kterým je sodík vylučován z moře. Další důležitý proces se nazývá iontová výměna – jíly mohou absorbovat ionty sodíku a proměnit je v ionty vápníku, které jsou uvolňovány do oceánu. Trochu sodíku se z oceánu ztrácí také tím, že se voda zachycuje v pórech sedimentů na mořském dně. Určité minerály s velkými dutinami v jejich krystalické struktuře, zvané zeolity, mohou absorbovat z oceánu sodík. (Poznámka editora: někteří anti-kreacionisté uvádějí, že sodík je také odstraňován albitizací, ale přečtěte si níže dodatek s odpovědí Dr. Humphreyho.)
Nicméně rychlost úbytku veškerého sodíku je mnohem nižší než jeho přibývání. Podle výpočtů Austina a Humphreyho ubývá z moře přibližně 122 milionů tun sodíku ročně. Maximální možná rychlost v minulosti, a to i v těch pro evolucionisty nejpříznivějších odhadech, je 206 miliónů tun za rok.
Odhadované stáří oceánu
Austin a Humphrey spočítali, že i v těch pro evolucionisty nejvelkorysejších odhadech musí být oceán starý méně než 62 miliónů let. Je důležité zdůraznit, že se nejedná o skutečné stáří, ale o stáří maximální. To znamená, že tento důkaz je v souladu s jakýmkoli stářím až do 62 miliónů let, včetně biblického stáří kolem 6000 let.
Výpočty Austina a Humphreyho předpokládají nejnižší možný nárůst sodíku a nejrychlejší možný úbytek. Dalším předpokladem je, že na začátku nebyla žádná rozpuštěná sůl. Pokud předpokládáme v minulosti reálnější podmínky, vypočtené maximální stáří je mnohem nižší.
Předně proto, že Bůh nepochybně stvořil oceány s nějakou slaností, aby v něm mořské ryby mohly bez problémů žít. Poté Noemova Potopa rozpustila obrovské množství sodíku z hornin na pevnině. Ten si našel cestu do oceánu během ústupové fáze vod Potopy. A nakonec maximální stáří dále snížil podmořský průnik podzemní vody, který byl větší, než běžně očekávaný.
Závěr
Salinita oceánů je silným důkazem toho, že oceány a Země sama jsou mnohem mladší než miliardy let požadovaných evolucí, a je v souladu s biblickým stářím přibližně 6000 let. Je také mnohem mladší než evolucionistické „datování“ mnoha mořských tvorů. Krátce řečeno, moře není natolik slané, aby vyhovovalo chuti evolucionistů! Samozřejmě, všechny tyto výpočty ohledně minulosti závisí na předpokladech, jako jsou počáteční podmínky a konstantní rychlost procesů. Nikdy tedy nemohou nějaké stáří prokázat. K tomu potřebujeme očitého svědka (srov. Job 38:4). Účelem těchto výpočtů je demonstrovat, že dokonce i podle vlastních evolucionistických předpokladů o minulosti je Země mnohem mladší než se obvykle uvádí a nemůže tak rozporovat Bibli.
Dodatek: je albitizace evoluční cestou úniku?
Jeden anti-kreacionista jménem Glenn Morton tvrdí, že na mořském dně by se měl vytvářet tzv. albit (NaAlSi3O8, živec bohatý na sodík), a neustále tak vylučovat sodík s mořské vody. Tvrdí, že takový úbytek sodíku by kalkulace doktorů Austina a Humphreyho vyvracel. Ale Dr. Humphrey kritikovi, který citoval Glenna Mortona, odpověděl a dal svolení se zveřejněním této své odpovědi:
Ne, Glenn Morton se v tomto případě mýlí a upřímní kreacionisté mohou i nadále používat mořský sodík jako důkaz pro mladou Zemi. Morton vám ukázal jeden dopis z počátku jeho korespondence se Stevem Austinem a mnou, ale už neukázal naše odpovědi. Také vám neukázal, jak tuto korespondenci ukončil.
Co se tedy děje: albit se u středooceánských průduchů opravdu vytváří a při vysoké teplotě odebírá sodík z mořské vody. Jenže poté, co se albit dostane do chladnější vody, rozloží se na minerální chloritan a uvolní stejné množství sodíku zpět do mořské vody. To je také důvod, proč je albit (v nějakém významném množství) nalézán jen u středooceánských hřbetů (sopečná aktivita = vysoké teploty, pozn. edit.) a nikde jinde. A tak se jeho „úbytek albitu“ změnil na „zdroj chloritanu“ a čistý účinek na obsah sodíku v moři se rovná nule.
Může se vám to zdát technické. Takže zde můžete ne-technickým způsobem sami posoudit, zda má Morton pravdu nebo ne: zjistěte si, zda publikoval svou teorii o „úbytku albitu“ v recenzovaných sekulárních geochemických časopisech. Jedním z nejvýznamnějších je časopis pod latinským názvem Geochimica et Cosmochimica Acta. Pokud by jeho teorie byla správná, takové časopisy by ji publikovaly s nadšením, protože by vyřešila 75 let starý problém, na který jsme se Stevem upozornili, totiž na obrovský nepoměr mezi přibývajícím sodíkem a jeho úbytkem. Sekulární vědecké společnosti by za to Mortonovi nejspíš udělily Nobelovu cenu!
Kromě toho by Morton byl na publikaci své teorie v takovém časopise velmi pyšný a zcela jistě by se o tom zřetelně zmiňoval na svých internetových stránkách. Dejte mi vědět, pokud tam takovou citaci najdete. Pokud ne, potom víte, že Morton jen mlží a blafuje.
Ostatně kamufláž a mlžení je to nejběžnější, co na internetových stránkách skeptiků a zastánců staré Země najdete. Oni se vzájemnému srovnávacímu hodnocení a publikaci vyhýbají. Místo toho spoléhají na naivitu většiny svých čtenářů, aby tak uchránili svou pochybnou vědu před odhalením. Na webových stránkách může kdokoliv říkat cokoliv, a to oni také dělají. Žalm 1:1 slibuje požehnání těm, kdo se takové společnosti vyhýbá:
- „Blaze člověku, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači.“
Nalézejme raději potěšení v zákonech našeho Pána,
Russ Humphreys
Institute for Creation Research
Odkazy
- Europa, jeden z Jupiterových měsíců, vykazuje určité náznaky, že by mohl mít pod ledovou krustou kapalnou vodu, ale nepovažuje se to za jisté.
- Halley, E., A short account of the cause of the saltness [sic] of the ocean, and of the several lakes that emit no rivers; with a proposal, by help thereof, to discover the age of the world, Philos. Trans. R. Soc. Lond., B, Biol. Sci., 29:296–300, 1715; cited in Ref. 4.
- Joly,J., An estimate of the geological age of the earth, Scientific Transactions of the Royal Dublin Society, New Series 7(3), 1899; reprinted in Annual Report of the Smithsonian Institution, June 30, 1899, pp. 247–288; cited in Ref. 4.
- Austin S.A. and Humphreys, D.R., The sea’s missing salt: a dilemma for evolutionists, Proceedings of the Second International Conference on Creationism, Vol. II, pp. 17–33, 1990. This paper should be consulted for more detail than is possible in this article.
- Moore, W.S., Large groundwater inputs to coastal waters revealed by 226Ra enrichments, Nature 380(6575):612–614, April 1996 | doi:10.1038/380612a0; perspective by T.M. Church, An underground route for the water cycle, same issue, pp.579–580 | doi:10.1038/380579a0.
- Church, YT.M., Ref. 5, p. 580, comments: “The conclusion that large quantities of SGWD are entering the coastal ocean has the potential to radically alter our understanding of oceanic chemical mass balance.