Sekulární vědecké problémy s Dobou ledovou

Právník Charles Lyell vydal svou třídílnou knihu Principy geologie v letech 1830 až 1833. V ní obhajoval, že veškeré minulé geologické procesy byly stejné jako ty, které pozorujeme dnes, a odmítl jakýkoli geologický dopad Noemovy potopy popsaný v Bibli. Jeho uniformitariánská filozofie, shrnutá slovy „přítomnost je klíčem k minulosti“ znamená, že vše v geologii se odehrává „pomalu a postupně“. To silně ovlivnilo většinu vědců. Brzy poté však přišel „objev“ doby ledové, kterou popularizovala kniha známého švýcarsko-amerického biologa/geologa Louise Agassize z roku 1840.¹

Doba ledová – ohrožení uniformitarianismu

Doba ledová byla pro zastánce uniformitariánské filozofie šokem. Nebyly zjištěny žádné ledové příkrovy, které by pokrývaly části Severní Ameriky, Evropy a Asie, přesto však vědci začali v nedávné minulosti nacházet nezvratné důkazy pro takový ledový pokryv. Doba ledová zůstala kontroverzní asi 30 let poté, co Agassiz vydal svou knihu. Lyell ji nikdy nepřijal, přestože výzkum v mnoha částech světa odhaloval hojné důkazy o roztátém ledovém příkrovu.

Geolog a historik Martin Rudwick píše, že Lyell to shledal „jako nepřijatelnou katastrofickou odchylku od „uniformity“ Země v ustáleném či alespoň v extrémně pomalém stavu nebo v dlouhých cyklických vlnách.“² Dále uvádí (zdůraznění je původní):

Nejzávažnějším bodem kontroverze Doby ledové bylo to, že každá taková událost v geologicky nedávné minulosti byla naprosto neočekávaná od všech předních geologů: zmíním-li jen dvě reprezentativní postavy, pak od Bucklanda až po Lyella. Na jedné straně to bylo natolik drastické, že se to dalo považovat za katastrofu, jenže tento konkrétní druh katastrofy byl tou poslední událostí, která by se dala očekávat, protože většina geologů se domnívala, že Země se od svého nepředstavitelně vzdáleného vzniku coby ohnivá koule ve vesmíru ochlazovala jen velmi pomalu. Na druhou stranu to zase bylo příliš drastické, a z geologického hlediska příliš náhlé a katastrofické, než aby se to dalo očekávat na Zemi, o níž jen velmi málo geologů (a určitě ne Lyell a jeho žák Darwin) věřilo, že by něco mohlo narušit onen téměř nekonečně ustálený stav dynamické rovnováhy, oscilující v tom obrovském a okázalém cyklu postupných, byť bezcílných změn.³

Doba ledová však byla samozřejmě nakonec přijata, protože její reálnost potvrzovala drtivá většina důkazů. Na konci 80. let 19. století geologové nejenže uznali, že Doba ledová proběhla, ale také ji včlenili do své uniformitariánské filozofie s přesvědčením, že existují důkazy pro mnoho takových Dob ledových.

Problém vzniku Doby ledové

Klikni pro zvětšení

Obrázek 1. Tři změny v orbitální geometrii Země, které způsobují mírné změny slunečního záření na Zemi: a) excentricita oběžné dráhy Země (značně přehnaná), b) změna axiálního sklonu a c) precese rovnodenností.

Nicméně jen to, že uniformitariánští vědci připouštějí existenci jedné nebo více Dob ledových ještě neznamená, že dokáží vysvětlit její původ. Uvědomují si, že Doba ledová vyžaduje mnohem chladnější léta, mnohem více sněhu a změny klimatu, které trvají stovky let.⁴

Co může vyvolat stav, aby tyto faktory působily společně? Opakovaně se ukázalo, že k této souhře okolností by došlo narušením stavu způsobeném globální Potopou.⁴ Avšak ti, kdo Potopu odmítají, nemohou jinak než pokračovat v extrapolaci současných procesů do minulosti po dobu milionů let, tedy procesy jako jsou změny klimatu a orbitální geometrie Země. V průběhu let bylo navrženo více než 60 teorií. Sekulární odborník na Dobu ledovou J.K. Charlesworth o těchto teoriích řekl: „Pleistocénní jevy [tj. Doba ledová] vyvolaly chaotickou směsici teorií „počínaje téměř nemožnými přes vzájemně protichůdné až po očividně nepřijatelné“.⁵

Nicméně to bylo v roce 1957 a mnoho lidí věří, že jsme od té doby hodně pokročili. Příčina Doby ledové je však stále neznámá, jak uvedl expert na Dobu ledovou David Alt: „Ačkoli teoriemi přímo oplýváme, přesto nikdo ve skutečnosti neví, co Dobu ledovou vyvolává“.⁶

Jednou z hlavních slabin sekulárního modelu je to, že chladnější vzduch je také i sušší vzduch. I kdyby objevili nějaký ochlazovací mechanismus, vzduch by byl příliš suchý na to, aby v Době ledové napadlo dostatečné množství sněhu. Tak například kdyby průměrná letní teplota v Kanadě klesla na 12 °C (22 ⁰F), vzduch by byl o 60% sušší.⁷ Pro biblický model to však problém není, protože teplé vody těsně po Potopě by vedly k hojnému odpařování a velkému množství srážek.⁴

Astronomická teorie Doby ledové

Klikni pro zvětšení

Obrázek 2. Oblasti Sibiře, Aljašky a území Yukonu, které byly během Doby ledové bez ledu.

Dnešní faktory, o nichž je známo, že mají vliv na naše klima, jsou El Niño,⁸ tedy cyklické změny v oceánských proudech, sopečné erupce a mírné změny na Slunci. Žádný z nich nevyvolal Dobu ledovou.⁹ Přesto však sekulární vědci kupodivu říkají, že mírné změny na oběžné dráze Země kolem Slunce a změny její rotační osy (viz obr. 1) ovlivnily rozložení slunečního svitu na Zemi, což vyprodukovalo za posledních 2,6 milionu let více než 50 Dob ledových o různé intenzitě.¹⁰ A to navzdory jednoznačným výpočtům, že tyto změny mohou být jen mírné. Tato hypotéza, zvaná Milankovičovy cykly nebo také astronomická teorie Dob ledových předpokládá ledové cykly každých 40 000 nebo 100 000 let. Její navrhovatelé však stále neumí vysvětlit, jak cyklus začal, ani zodpovědět její další četné potíže.

Velikost změny slunečního svitu je malá a navrhovaný 100 000letý cyklus má velmi malý vliv na dopadající sluneční světlo na Zemi.¹¹ V roce 1976 si vědci už mysleli, že astronomickou teorii dokázali, když „sladili“ cykly podle hlubokomořských vrtů s Milankovičovými cykly. Ale tato dobrá shoda závisela na datování hlubinného jádra. Vědci později změnili datování události ve svém uniformitariánském schématu, a to jejich dřívější dobrou shodu vyřadilo.¹² Je s podivem, že i když astronomická teorie zůstává neprokázaná, vědci ve svých zveřejněných závěrech i nadále hlásají pravdivost této teorie.

Sekulární model Doby ledové – tři hlavní obtíže

Klikni pro zvětšení

Obrázek 3. Sekulární rekonstrukce ledového příkrovu Laurentide při maximálním zalednění, se zobrazením jeho kopulí. Ze závěrů Melanie Richardthe

Kromě toho, že sekulární vědci nemají mechanismus pro vyvolání Doby ledové, narazili se svým modelem také na několik dalších problémů. Jedním z nich je fakt, že nížiny na Sibiři, Aljašce a na severozápadě kanadského teritoria Yukonu nebyly nikdy zaledněny – a kupodivu ani během žádné z těch údajných 50 dob ledových (viz obr. 2). Tyto nížiny jsou místem, kde se nacházejí miliony srstnatých mamutů pohřbených v permafrostu.

Sekulární vědci při zkoumání počítačových simulací modelů Doby ledové zjistili, že u všech jejich modelů mají problém s vyvoláním Doby ledové. Pokud ale přinutí své modely snížit množství slunečního svitu o 6 %, začne se hromadit sníh a led. Sníh a led však někdy vzrůstají v oblastech, které nikdy nebyly zaledněné, jako je Tibet a nížiny na dalekém severu: „Nyní jsme sice dosáhli zalednění [v jejich klimatickém modelu], ale hlavně v oblastech, kde během poslední Doby ledové žádné nebylo.“¹³ V ostrém kontrastu pak nedostatek zalednění v těchto nížinách snadno vysvětluje biblický model. Na začátku Doby ledové byly oceány teplé, takže v jejich blízkosti byla pevnina kromě vysokých hor pro zalednění příliš teplá.^14,15

Další slabinou sekulárního modelu je výskyt ledové kupole během Doby ledové západně a severozápadně od Hudsonova zálivu v Kanadě (viz obr. 3). Ledové kupole jsou vypouklé prvky, které se tvoří na ledovém příkrovu nebo vrcholcích ledovce v zóně, kde se vlhkost vysráží jako sníh, což vede k hromadění ledu. Ale tato kupole je pro vědce záhadou, protože je vzdálená od zdroje vlhkosti, daleko za hranicí ledového příkrovu (Laurentide). Řešení poskytuje biblický model. Vlhkost pro tuto kupoli pocházela z Arktidy a Severního Tichého oceánu, které byly po Potopě několik stovek let teplé a bez ledu.¹⁶

Třetím problémem je, že sutiny ledovcových úlomků obsahují velmi málo stromů nebo vegetace. Pokud by nastala uniformitariánská Doba ledová, začala by se na dalekém severu a pomalu by se přesouvala na jih (doslova) hlemýždím tempem. Led by měl na své cestě zachytit nespočet stromů a obrovské množství další vegetace, pokud tam byla. Charlesworth uvádí: „Vzácnost vegetace v nánosech (ledovcových úlomků) naznačuje, že před-glaciální materiál byl přenesen až za hranice zalednění.“¹⁷ Ale pokud ledovce vytlačily vegetaci před sebou, proč o tom existují tak bídné důkazy? Tato chybějící vegetace je však v naprostém souladu s rychlým nástupem Doby ledové po Potopě, protože Země byla bezprostředně po globální Potopě pustá a bez vegetace.

Závěr

Sekulární modely Doby ledové mají mnoho potíží, přičemž zde jsou zmíněny jen některé – důvodem je to, že ignorují dopady Noemovy Potopy. Tyto modely nejsou schopné vysvětlit ani rozložení velkých ledovcových příkrovů a ani to, jak se vyvíjely, což dokazuje, že jejich základní předpoklady – uniformita a miliony let – jsou chybné. Biblický po-Potopní model však poskytuje velmi věrohodná vysvětlení i mechanismy různých projevů Doby ledové.

Odkazy a poznámky

1. Études sur les glaciers ( Studies on glaciers), in two volumes. Agassiz eventually became Professor of Zoology and Geology at Harvard University.
2. Rudwick, M.J.S., Worlds before Adam: The Reconstruction of Geohistory in the Age of Reform, The University of Chicago Press, Chicago, IL, p. 517, 2008.
3. Rudwick, Ref. 2, pp. 550–551.
4. Oard, M.J., What caused the Ice Age? Creation 36(3):52–55, 2014; creation.com/ice-age-cause.
5. Charlesworth, J.K., The Quaternary Era, Edward Arnold, London, UK, p. 1,532, 1957.
6. Alt, D., Glacial Lake Missoula and Its Humongous Floods, Mountain Press Publishing Company, Missoula, MT, p. 180, 2001.
7. Byers, H.R., General Meteorology, third edition, McGraw-Hill Book company, New York, NY, 1959.
8. The warming phase of a cycle of warm and cold sea surface temperatures in the central/eastern Pacific Ocean that can exacerbate droughts and flooding on opposite sides of that ocean.
9. Oard, M.J., Wonders of Creation—The New Weather Book, Master Books, Green Forest, AR, 2015.
10. Walker, M. and Lowe, J., Quaternary science 2007: a 50-year retrospective, J. Ge.ological Society London 164:1073–1,092, 2007.
11. Oard, M.J. and Reed, J.K., Cyclostratigraphy, Part III: Critique of the Milankovitch mechanism, Creation Research Society Quarterly (in press).
12. Hebert, J., A broken climate pacemaker? part 1, J. Creation 31(1):88–98, 2017; part 2, J. Creation 31(1):104–110, 2017.
13. Phillips, P.J. and Held, I.M., The response to orbital perturbation in an atmospheric model coupled to a slab ocean, Journal of Climate 7:780, 1994.
14. Oard, M.J., Frozen in Time: Woolly Mammoths, the Ice Age, and the Biblical Key to Their Secrets, Master Books, Green Forest, AR, 2004.
15. Oard, M.J. (DVD),The Great Ice Age: Evidence from the Flood for Its Quick Formation and Melting, Awesome Science Media, Richfield, WA, 2013.
16. Oard, M.J., Did a lake exist under the north-western Laurentide Ice Sheet? J. Creation 29(3):6–8, 2015; creation.com/laurentide.
17. Charlesworth, ref. 5, p. 226.