Rychlost rozptylu argonu i hélia svědčí o mladé Zemi

Larry Vardiman, PhD.

Z www.icr.org přeložil M. T. – 08/2011.

Úvod

V závěrečné zprávě projektu Institutu pro výzkum Stvoření (ICR) Radioizotopy a stáří země (RATE) konstatoval Dr. Russell Humphreys, že z uvolňování hélia ze zirkonů ve vrtu GT-2 na Fenton Hill, Nové Mexiko, vyplývá stáří Země přibližně 6 000 let.¹ Toto nízké stáří je v souladu s doslovným zněním Písma, ale odporuje běžně udávaným miliardám let. Gary Loechelt často kritizoval Humphreyovy postupy při propočítávání nízkého stáří na základě rozptylu hélia.² Nicméně Humphreys odpověděl Loecheltovi i dalším kritikům, vyvrátil jejich námitky a své závěry úspěšně obhájil.

Avšak vzhledem k neustávajícím Loecheltovým výhradám Humphreys nedávno prozkoumal hlouběji jeden z klíčových článků, na kterých je založen jeho výzkum rozptylu hélia, a zjistil některé poněkud zvláštní domněnky o místním zdroji tepla blízko vrtu.³ Došel přitom k závěru, že některé z domněnek o vývoji tepelných poměrů vrtu byly vedeny snahou vyhnout se problémům, které by jinak autoři článku (Harrison a tým⁴) měli s unikáním argonu ze vzorku.

Humphreys se rozhodl vyvinout druhou, nezávislou metodu stanovení stáří Země, založenou na unikání argonu ze živce v tomtéž vrtu na Fenton Hill. Výsledkem bylo trochu nižší stáří Země než bylo zjištěno pomocí metody založené na rozptylu hélia.

Krátké shrnutí poznatků o rozptylu

Když se v hornině rozpadají radioaktivní izotopy, vznikají jako vedlejší produkt různé plyny. Například uran-238 se v horninách rozpadá na olovo rozpadem alfa, při kterém vznikají částice alfa, které se slučují s elektrony a tvoří hélium. Draslík-40 se rozpadá přímo na argon-40 obráceným rozpadem beta a zachycením elektronu. Plyny vzniklé radioaktivním rozpadem procházejí pak volně nerosty, ve kterých jsou obsaženy, a unikají do atmosféry.

Rychlost, kterou mohou plyny unikat, závisí však do značné míry na teplotě příslušných nerostů. Například při vysokých teplotách 5 kilometrů pod povrchem uniká hélium zhruba 160krát rychleji než při nižších teplotách zhruba 1.5 kilometru pod povrchem. Takže v hornině hluboko v zemské kůře bude méně hélia než v hornině blízko zemského povrchu.

Humphreysovi se podařilo propočítat difuzivitu (rozptyl), tedy míru, v níž se zvyšuje či snižuje rychlost úniku hélia ze zirkonů v žule na Fenton Hill. Na obrázku 1 vidíme pozorované i teoretické difuzivity pro hélium jako funkce teploty. Všimněte si, že teplota ve stupních Celsia je vyšší na levé straně obrázku, takže difuzivita stoupá směrem doleva. Difuzivita je vynesena na logaritmické stupnici a stoupá na desetinásobek s každou ryskou na svislé ose.

Na pravé spodní části obrázku je pět bílých bodů s daty na červených a zelených křivkách. Vyznačují skutečné koncentrace hélia naměřené ve vrtu na Fenton Hill, se kterými pracoval Humphreys, když propočítával difuzivitu. Difuzivita na červené křivce (uniformitariánský model) byla získána jako podíl teoretického množství hélia vyprodukovaného za konvenční dobu existence horniny a naměřeného množství, které nyní po 1,5 miliardě let této existence zbývá.

Difuzivita na zelené křivce (kreacionistický model) byla získána jako podíl množství hélia před 6000 lety a množství dnešního. Všimněte si, že mezi difuzivitami obou křivek existuje činitel asi 100 000. Jinými slovy, rychlost, kterou hélium uniká z horniny, musí být u uniformitariánského modelu mnohonásobně nižší, aby byl s to vysvětlit koncentraci hélia pozorovanou v hornině dnes.

Vědci z projektu RATE získali z vrtu na Fenton Hill vzorky žuly a předali je jedné z nejrespektovanějších laboratoří pro výzkum hélia, aby určila rychlost unikání hélia při zohlednění teploty. Humphreys předpokládal (dříve, než laboranti dokončili práci), že výsledky se budou hodit spíše do kreacionistického modelu než do modelu evolučního a podpoří tak myšlenku mladé země (5). Na obrázku 1 je jasně vidět, že jeho hypotéza se potvrdila. Modrá data z laboratoře se kryla se zelenou křivkou tak přesně, že Humphreys několikrát při svých veřejných přednáškách konstatoval, že se „nikdy za celou vědeckou kariéru nesetkal s případem, že se předpověď potvrdila tak přesně.“ Při aplikaci hodnot rychlosti rozptylu naměřených v laboratoři se mu pak podařilo předběžně vypočítat stáří země a jeho odchylky. Hodnota byla 6000 ± 2000 let.

Nové výsledky pomocí argonu

„Základová“ žula z hlubokého prekambria z vrtu GT-2 na Fenton Hill obsahovala nejen zirkony, ze kterých bylo možno zjistit rychlost úniku hélia, nýbrž i mikroklinní živec obsahující draslík a argon-40, který bylo možno použít k odhadu stáří. Harrison et al. provedli měření stáří i difuzivity argon-argon u pěti vzorků živce (4). Byli nuceni předpokládat recentní zahřátí horniny blízkou sopkou, aby vysvětlili hojné uvolňování argonu zřejmé ve vzorcích.

Harrison et al. vyloučili ze své úplné analýzy některé vzorky, protože u nich z rychlosti úniku vyplývala mladá země. Referovali však o laboratorních výsledcích u všech pěti vzorků. Na obrázku 2 vidíme jimi stanovené „věkové spektrum“ pro jeden z vyloučených vzorků (vzorek 5) získaný z hloubky 5 kilometrů pod povrchem, kde vládne nejvyšší teplota. Znázorňuje konvenční odhad stáří jako funkci procenta argonu uvolněného při pokusném zahřívání v laboratoři.

Z maximální hodnoty 1160 milionů let na obrázku 2 vyplývá, že k rozpadu draslíku-40 na argon-40 „svědčícím o stáří kolem miliardy let“ došlo in situ. Tým RATE vyslovil hypotézu, že k tomuto rozpadu došlo během několika období zrychleného jaderného rozpadu v minulosti, naposledy během roční celosvětové Potopy líčené v knize Genesis.

Tým RATE přišel také s hypotézou zrychleného ochlazovacího mechanizmu, který by odstranil většinu tepla z radioaktivního rozpadu. Harrison et al. měli větší důvěru v odhady ztrát argonu ve vzorku 5. Humphreys byl také toho názoru, že stáří vzorku 5, s malou opravou v procentní hodnotě ztráty argonu, je přesnější a lépe obhajitelné než u dalších vzorků.

Humphreys použil argonová data z obrázku 2 k propočtu stáří vzorku 5 na hodnotu 5100^(+3800-2100) let, kde 5100 let byl jeho optimální odhad, a s nejnižším stářím 3000 let a nejvyšším 8900 let. Humphreysův nízký odhad 3000 let byl totožný s odhadem provedeným Harrisonem et al. (4).

Závěry

Humphreys usoudil, že pozorovaný vysoký obsah argonu přítomný v hornině (podle obrázku 2) je v zásadním rozporu s vysokým stářím země postulovaným evolučními vědci. Data z pozorování říkají, že živec z vrtu na Fenton Hill vygeneroval množství argonu-40 odpovídající miliardě let, a pak toto množství uchovával po období, které začalo před pouhými několika tisíci let. Argonová data tedy podporují zrychlený jaderný rozpad, nízké stáří země zjištěné týmem RATE z héliových dat, i biblické mládí světa. Můžeme tedy konstatovat, že jak rychlost rozptylu argonu, tak hélia, svědčí o tom, že země je stará jen několik tisíc let.

Odkazy

1. Humphreys, D. R. 2005. Young Helium Diffusion Age of Zircons Supports Accelerated Nuclear Decay. In Radioisotopes and the Age of the Earth: Results of a Young-Earth Creationist Research Initiative. Vardiman, L., A. A. Snelling and E. F. Chaffin, eds. El Cajon, CA: Institute for Creation Research, and Chino Valley, AZ: Creation Research Society, 25-100.
2. Loechelt, G. H. 2010. Critics of helium evidence for a young world now seem silent? Journal of Creation. 24 (3): 34-38.
3. Humphreys, D. R. 2011. Argon diffusion data support RATE’s 6,000-year helium age of the earth. Journal of Creation. 25 (2): 74-77.
4. Harrison, T. M., P. Morgan and D. D. Blackwell. 1986. Constraints on the age of heating at the Fenton Hill site, Valles Caldera, New Mexico. Journal of Geophysical Research. 91 (B2): 1899-1908.
5. Humphreys, D. R. 2000. Accelerated Nuclear Decay: A Viable Hypothesis? In Radioisotopes and the Age of the Earth: A Young-Earth Creationist Research Initiative. Vardiman, L., A. A. Snelling and E. F. Chaffin, eds. El Cajon, CA: Institute for Creation Research, and Chino Valley, AZ: Creation Research Society, 333-379.