Život prý vznikl jen shodou okolností – tzv. chemickou evolucí
Pavel Kábrt
CO JE TO: Neživé, obyčejné chemické prvky, jsou na malém prostoru propojeny tak důmyslně, že žijí. Patrně v celém vesmíru je to ten nejkomplexněji uspořádaný kousek hmoty. Nic takového se zatím nikomu nepodařilo udělat: ŽIVÁ BUŇKA.
Ten, kdo neztratil všechen rozum pochopí, že taková složitost nemohla vzniknout jen tak – bez předchozí informace pro konstrukci této komplikované stavby prvků. Vždyť i dnes vzniká život jen z předchozího života, tedy kopírováním vlastního programu. Program je „diktatura“ povelů, návod (manuál) k postupu stavby (syntézy) nové buňky z neživých prvků. Žádný život dnes nevznikne bez programu.
Proto není nejmenší důvod k primitivní víře, že první buňka vznikla jen shodou okolností, jakousi neznámou chemickou evolucí. Šíření takové fantazie ve školách a na veřejnosti není věda, ale BLOUZNĚNÍ. Často jde také o ZPUPNOST.
Co je to chemická evoluce
Je to vybájený proces, který nikdy nikdo nikde nezdokumentoval. Je v rozporu jak s naší zkušeností, tak i se všemi známými zákony chemie, fyziky i matematiky. V přírodě po něm nejsou sebemenší stopy. Byl vymyšlen k zamaskování faktů ukazujících na inteligentní záměr. Víra v chemickou evoluci života není vědou, ale ideologií, velmi podobnou víře v komunismus.
Primitivní víra v dávnou chemickou evoluci buňky je umožněna několika vadami v lidské mysli:
Vada mysli č. 1
Omezená představivost: „nějak se to udělat mohlo, vždyť je to tak malinké…“
Chemii a biologii rozumí mnohem méně lidí než klasické fyzice. Pohyby planet, Archimedův zákon nebo kolo na hřídeli si člověk představí snadněji než chemické vazby v milimikronu prostoru. Je to moc mrňavé. Tím je usnadněna primitivní víra, že ta úplně první buňka mohla vzniknout „tak nějak“ ve sterilním prostředí některé planety. Dům a počítač ne, ale malý „chomáček chemikálií“,…proč ne?! Ještě dnes někteří lidé věří, že třeba plíseň vzniká ze špíny nebo červi z masa, jen díky teplu. To by byl ale zázrak, kdyby vznik živé struktury byl tak snadný! Jak by mohlo teplo a špína vytvořit program pro všechny ty složité buněčné útvary, na kterých závisí její život? Dnes vzniká život jen ze života, a to odvozováním či kopírováním složitého programu, který dosud ani inteligence člověka nerozluštila a nevytvořila. Profesor Ludvík Pasteur se musí červenat studem, když sleduje fantazie některých evolučních vědců.
Vada mysli č. 2
Chybná ztotožňování: příhodné podmínky pro „žít“ se omylem ztotožňují s podmínkami pro „ožít“
Stačí „příhodné podmínky“… stačí k čemu? Špína nebo maso v teple tvoří ideální podmínky pro život zárodků – pokud tam z venku proniknou. Pokud ne, tak tam nevzniknou. Bakterie, houba nebo červ nevznikne proto, že je někde „fajn žít“ – tedy teplo, voda, živiny a pod. Sirné bakterie žijí v horkých pramenech, ale nevzniknou díky horku. Voda, uhlovodíky, energie, teplý povrch nějaké planety – to vše umí udržovat život, ne však jej vytvořit! Vytvořit život umí program – tedy návod k postupu stavby. Také vědci si pletou nutné podmínky pro „žít“ s nutnými podmínkami pro „vzniknout“. Proto se setkáme často s naivními výplody typu: „nalezené stopy po vodě ukazují, že na této planetě mohl vzniknout život…“ Pak by muselo také platit: stopy po křemíku ukazují, že na této planetě budou diody a tranzistory…, nebo: je tam hodně kamení, mohly tam vzniknout domy. Když stačí jen energie a materiál pro vznik toho nejsložitějšího, proč ne toho jednoduššího? Může-li někde „jen tak“ vzniknout buňka, proč ne igelitová taška s malým logem?
Vada mysli č. 3
Naivní požadavek na čas: sebedelší čas nedokáže konstrukční zázraky, naopak, má záporné účinky
Víra v samovolný vznik malinké buňky „kdesi kdysi jaksi“ je umocňována naivní představou, že stačí „hodně dlouho čekat“. Ale věda tento „tvůrčí“ proces nezná! Ani lidská zkušenost. Proč asi studujeme, myslíme a pracujeme? Přece proto, abychom donutili hmotu chovat se jinak než by se chovala. A totéž dělá program, kterým začíná každý život! Ve všech evolučních pohádkách se dlouhému času připisují úžasné konstrukční schopnosti. To, co odporuje přírodním zákonům a zkušenosti, pro co není dostatek důkazů v nálezech (geochemických, paleontologických apod.) a kde „příhodné podmínky“ jsou zcela jasně málo příhodné, je překonáno vírou v obrovské tvůrčí schopnosti času. Všemohoucí čas s neživou hmotou zplodil život – dítě sice neplánované, ale čile se mající k světu. Jen si teď hlavu láme, jak se mohlo narodit neplodným rodičům. Fantaziím se ve vědě o minulosti meze nekladou – co se ale netoleruje je inteligentní záměr nebo informace na počátku! To se nesmí! V evoluční vědě se nesmí věřit na informaci a software.
Vada mysli č. 4
Chybné záměny pojmů: růst živých organizmů a technický pokrok lidstva není způsoben evolucí
Všechno se prý vyvíjí: rostliny rostou, lidé jsou stále vyšší, inteligentnější, dožívají se delšího věku a dobývají vesmír. Pokrok na každém kroku. Až na to, že to s evolucí nemá nic společného, právě naopak. Rostliny rostou díky programu v semeni, který se předává z generace na generaci. Lidé nejsou stále vyšší, nedožívají se delšího věku a vesmír dobývají ne díky evoluci, ale hromadění poznatků. Jejich mozek se tím nevylepšuje. Spíše degeneruje – proto je 20. století nejkrvavější ze všech. Výška člověka kolísá podle klimatu, je závislá na rase a způsobu života. Stejně tak objem lebky. Tělo člověka stejně jako jiných živočichů se může měnit jen v rozmezí daném jeho původním projektem – asi jako se mění poloha kyvadla u hodin. Nemůžete očekávat, že vám kyvadlo začne časem kývat v rytmu morseovky. Může se také zastavit, utrhnout, ale to je celý jeho „vývoj“. Zdánlivý vývoj v přírodě je jen funkcí programu. Změna tvaru zobáků galapážských pěnkav či menší výška některých lidí za středověku jsou jen drobné odchylky, které nikam nesměřují a časem se opět stabilizují v nějakém rovnovážném stavu. Odvozovat z toho evoluci orgánů a celých organizmů je primitivní fantazie. Žel, tvrdohlavě učená na školách a papouškovaná miliony nemyslících lidí.
Vada mysli č. 5
Ignorování reality: pozoruje se sice rozpad a zánik, věří se však na odvěký vývoj
Neživé věci, ponechané samy sobě, podléhají rozpadu a zániku. Neřízené energie jsou slon v porcelánu. Dejte chemikáliím hodně času a ponechte je na pospas volným energiím – na konci budou méně uspořádané než na začátku. Bude tam vše možné jen ne buňka. Nechte na staveništi cement, písek,vápno, míchačku – hodně, hodně dlouho. Čím déle, tím méně z toho bude dům! Cement ztvrdne, míchačka zrezne a písek rozfouká vítr. A v chemii je to jinak? Představte si výbuchy sopek, záření, do toho vodu, oxidy, metan, amoniak, kyanidy a moc, moc času. Tak prý vznikla živá buňka. Věř, kdo můžeš. Dnes zub času ničí vše neživé, tím více, čím déle! – proč by tomu mělo být kdysi jinak? Jaký důvod má víra, že kdysi kdesi se hmota chovala jinak než dnes? Jaký důvod má víra, že kdysi kdesi byla náhoda chytřejí, nepravděpodobnost pravděpodobnější, zub času méně ostrý a život vznikal jinak než dnes?
Vada mysli č. 6
Schizofrenie: věří se evolučně, žíje kreačně, vymlouvá mistrně
Mnozí věří evolučně, žijí ale stvořitelsky. Vyznávají obrovské schopnosti náhody v minulosti, dnes jí ale předchází svojí inteligencí a tvořivostí. Nechtějí, aby jim náhoda do života moc zasahovala. Říkají, že je vulgarita. Zajímavé – dnes vůl, kdysi zázračný výrobce života. Lidé chtějí mít v životě úspěch s co největší pravděpodobností, na druhé straně jsou ochotni věřit, že pro vznik života stačila pravděpodobnost jen velmi nepatrná. V praxi by nevsadili ani pětník na možnost jedna ku miliardě, ale spekulovat o vzniku života s možností jedna ku biliónům jim nepřipadá trapné. A kdyby přece už hrozilo jasné poznání, že náhodné vytvoření života se konat nemohlo, je tu po ruce řada výmluv. Časová výmluva: kdysi dávno „to“ nějak mohlo vzniknout, možná byly tehdy jiné podmínky (náhoda byla chytřejší a nepravděpodobnost pravděpodobnější). Vzdálenostní výmluva: tam někde, daleko ve vesmíru, „to“ nějak mohlo vzniknout. Nevíme přece, jak to tam vypadá (možná je tam dvě a dvě pět a voda tam teče do kopce). Profesní výmluva: nejsme odborníci, počkáme, až na to ti chytří přijdou (už přišli, ale nechtějí se s tím smířit, nechtějí to přijmout). Primitivní víra v evoluci není problém vědy – ta to dávno vyřešila, ale vědců. Vědců a jejich charakteru a srdce. Stejné je to u ostatních lidí, kteří se tím nezabývají a jen si užívají života stylem „evoluce neevoluce, Bůh nebůh“.
To je celý příběh
Hodně bolestný a tragický. Asi jako když se děti ke svým rodičům otočí zády a řeknou: víme my, kdo jsou naši rodiče? Kdoví, „kdo kde s kým kdy vlastně co…“ Také názor. Netřeba si hlavu lámat a starat se… Život jde dál – ale jen aby šel! Oni Hitler, Stalin a Mao také věřili v evoluci a davy poblázněných lidí s nimi, a život dál nešel, zastavil se. Následkem této primitivní víry se život zastavil víc jak 100 miliónům lidí, kteří byli těmito hlupáky a jejich učedníky a pomahači povražděni jen během pouhého jednoho století – „toho našeho, pokrokového, dvacátého, evolučního“. Kolik lidí si pořád ještě myslí, jak jsme dnes na vrcholu evoluce! Kolik lidí si naivně myslí, že v 21. století by se už hrůzy 20. století nemohly opakovat, protože lidstvo „evolučně“ zmoudřelo. Opak je pravdou. Lidé jsou stále více duchovně tupější. Více vědí o hmotě, umí počítat, rozumí technice – ale jejich charakter lepší není.
Přírodní vědy neznají žádnou evoluci
Kniha s tímto názvem byla vydána česky v zahraničí v roce 1981 a pašována přes komunistické hranice k nám. Napsal ji trojnásobný doktor přírodních věd Arthur Wilder Smith. Čeští evoluční vědci v ní viděli hrozbu. Provedli proti ní kampaň. Tak i proti seriálu na obdobné téma, který o víc jak deset let později začala vysílat televize. Vysílání zastavili, i když už v relativně svobodné době. Rozhodli, která pravda smí být zveřejňována – jen ta evoluční. Následovala beseda, kde tento nedokončený seriál odsoudili, ovšem bez jediného oponenta. Dohodli se, že evoluce je historický fakt. Každý, kdo myslí jinak, nemá s vědou nic společného. Není třeba se víc bavit. Primitivní hypotéza byla povýšena na vědu a mocensky prosazena. Dodnes jsou v celém světě bojkotováni vědci, kteří nesouhlasí s evoluční teorií a ukazují na její nesmyslnost.
V knize Život (MF 1987) se téměř na pěti stech stránkách evoluční vědci zoufale a marně snažili vysvětlit, jak mohla shoda okolností vytvořit živou přírodu. Čtenář se tu také dočte (str. 98), že mnoho vynikajících vědců má jiné názory, někteří vydali řadu knih proti teorii evoluce – ovšem zabývat se těmito argumenty nepřichází v úvahu. Co kdyby pak někdo třeba o evoluci zapochyboval?
V roce 1997 americký biochemik dr. Charles Thaxton nabídl vydavatelství Academia svoji knihu The Mystery of Life´s Origin (Tajemství vzniku života, Thaxton, Bradley, Olsen, 1984, 1992).
Kniha přesvědčivě ukazuje, jak přírodovědecky neúnosná je teorie chemické evoluce buňky, přestože se učí na školách všech stupňů. Po dlouhých a trapných průtazích nakladatelství Akademie věd vydání zamítlo přibližně s tímto odůvodněním: kniha má zajímavé a pro naši vědeckou komunitu potřebné informace, je ale příliš jednostranná! (Rozuměj: byl by to moc velký šok pro víru mnoha našich vědců, kdyby se dozvěděli, že evoluční teorie je nesmysl.)
Robert Jastrow (Goddard Institute-NASA) o knize The Mystery of Life´s Origin řekl:
„Je to cenné shrnutí důkazů proti chemické evoluci života z neživých materiálů. Představuje velice promyšlenou a jasně napsanou analýzu alternativ k přijímané vědecké teorii o původu života.“
Podobně příznivě se o této knize vyjádřil Robert Shapiro, v té době profesor chemie na univerzitě v New Yorku (přestože se neztotožnil s filozofickým závěrem knihy).
(Předmluvu k této knize napsal Dean Kenyon, v té době profesor biologie na státní universitě v San Francisku.)