Rašeliniště

Jonathan O´Brien

(Z creation.com/peat-bogs přeložil M. T. – 06/2014. Vyšlo v časopise Creation 35(2):22-23, duben 2013)

©iStockphoto.com/LesleyJacques

Pro někoho je zima moc dlouhé období, a tak se v některých chladnějších severních oblastech světa tradičně hřejí u ohně. A to i tam, kde roste méně stromů. Lidé se tam neohřívají u ohnišť s hořícím, praskajícím dřevem, nýbrž u ruměného a příjemného žáru, vycházejícího z cihel zemitého, drobivého, čokoládově zbarveného paliva. Tato přírodní substance se nazývá rašelina. Tvoří se na rozsáhlých, neobydlených plochách otevřené, bažinaté půdy ze zbytků rašeliníku a jiných rostlin, kterým se daří v tomto vlhkém prostředí.

Některé státy disponují obrovskými zásobami rašeliny. V bažinách může být až 12 metrů hluboká vrstva hutné, promáčené rašeliny, ale obvyklá maximální hloubka je kolem 7 metrů. V některých zemích se rašelina stále vyřezává ze země v kusech podobných cihlám a rovná se do hranic, aby vyschla. Oheň v krbu, živený rašelinou, mnoha lidem příjemně a provokativně voní a je rovněž vyhledávaný pro svou schopnost dodávat připravovaným pokrmům jemnou příchuť¹. V průmyslu je rašelina využívána rovněž jako materiál do různých příměsí a je lisována do tvrdých „briket“, které se používají jako snadno přepravitelné a výhřevné palivo.

Bažiny v mýtech a skutečnost

Mnoho lidí ví o bažinách jen z knih a filmů, kde jsou často líčeny jako rejdiště duchů. V Shakesperově hře Macbeth se na takovém vřesovišti zjevují tři rozcuchané, tajemné čarodějnice², notující si proslulý úděsný text „Krásné je ohavné a ohavné je krásné: pronikni mlhou a hnusným vzduchem.“ J. R. R. Tolkien zase nechává v Pánu prstenů putovat tři dobrodruhy přes velmi děsivý bažinatý močál, kde na ně civí z tůní přízračné tváře dávno mrtvých bojovníků.

Ve skutečnosti jsou rašeliniště pokojnými a zajímavými místy a někteří lidé se vyžívají v tom, že je zkoumají. Je v nich domovem mnoho druhů hmyzu a rostliny rostoucí na povrchu září barvami. Běžně se na nich nacházejí ptáci, žáby i další malá zvířata. Rašeliniště mohou rovněž být důležitými archeologickými nalezišti. Vědci v nich nalézají mnoho starých předmětů, jako jsou výborně zachované meče a štíty, a našla se v nich i zachovaná lidská těla z dávných dob³.

Jakmile lidé poznali rašeliniště, a možná je začali nějak využívat, začali se přirozeně zamýšlet nad tím, jak dlouho už tam ta rašelina leží. Při hledání odpovědi na tuhle otázku je důležité oddělit pravdu od mýtů.

Datování rašelinišť

Někteří vědci datují rašeliniště tak, že odhadují, jakým tempem se v současnosti rašelina usazuje, a pak přenášejí tato data do minulosti řídíce se hloubkou jejích vrstev. Jeden často citovaný současný údaj o tempu růstu rašeliny činí 1 mm za rok. Takové odhady často pracují s hodnotami uhlíku C-14 v různých úrovních rašelinné vrstvy porovnávanými se vzdálenostmi mezi nimi, ale tato metoda má svá úskalí⁴. Sekulární vědci, kteří vycházejí z podobných odhadů, věří, že nejstarší rašeliniště jsou stará zhruba 10 000 let⁵.

Avšak vědci věřící, že kniha Genesis zaznamenává skutečné dějiny a není mýtem, vědí z Bible, že ke globální Potopě došlo zhruba před 4 500 lety. Dnešní rašeliniště by tedy měla být zhruba tohoto stáří či mladší. Svědčí tedy důkazy z rašeliny opravdu o jejím vyšším stáří předpokládaném sekulárními vědci, nebo spíše indikuje stáří v souladu s biblickou chronologií?

V růstu rašeliny pozorováno různé tempo

Tam, kde rašelina roste nad starou silnicí či jiným umělým podkladem, a je známa doba, kdy byl ten který umělý podklad poprvé pokryt rašelinou, můžeme získat přesná data o tempu růstu rašelinné vrstvy. Moore⁶ udává přibližně 3 mm za rok a nazývá to „celkem objektivním průměrným tempem růstu“ vrstvy staré stlačené rašeliny; jednoduchým propočtem pak zjistíme, že stačí pouhých 4 000 let k tomu, aby se vytvořilo třeba i 12 metrů hluboké rašeliniště, které je dnes považováno za přibližné maximum pro mocnost rašelinišť. To se velmi dobře shoduje s Biblí.

Důležitým faktorem při datování rašelinišť je rovněž zásadní vliv doby ledové. Sekulární i kreacionističtí vědci se shodují v tom, že rašeliniště vznikala ke konci tohoto období dějin Země. Je známo, že soustavné vlhko značně zvyšuje produkci rašeliny, a při tání ledu zřejmě právě takové vhodné podmínky panovaly, zejména v málo odvodňovaných oblastech. Rašeliniště tak mohla vznikat daleko rychlejším tempem, než jaké pozorujeme dnes.

Můžeme vzít v úvahu rovněž to, co se v rašeliništích zachovalo, jako třeba těla, historické artefakty, a dokonce i zásoby másla⁷. U všech těchto předmětů mohou archeologové stanovit přibližné historické stáří. A také v těchto případech se potvrzují propočty nízkého stáří, odvozené z biblických zpráv, spíše než vyšší stáří rašelinišť, se kterým počítají sekulární vědci. Velmi zřídka se totiž stane, aby bylo u těl či historických artefaktů konstatováno stáří vyšší než je stáří líčené v Bibli, a důkazů svědčících o takových starých „datech“ je pouhá hrstka.

Moudrost z minulosti

Přinejmenším od římské doby zajišťovala rašeliniště lidem palivo k přežití studených zim. Z močálů bylo v této době rovněž těženo dřevo používané jako tolik potřebné stavební dříví v oblastech, kde bylo málo stromů. Slavná harfa z Downhillu v Irsku byla před pár staletími vyřezána ze dřeva, které pocházelo z rašeliniště. Jasnozřivě na ni její tvůrce vyřezal toto:

„Za časů Noe jsem zelená byla
Po jeho Potopě zraku se skryla
Leč v sedmnáctistém druhém opět mě našli
C. R. Kelly mě ze země vyzvedl
A do téhle vysoké úrovně pozvedl
Můžete mi říkat královna hudby.“⁸

Třebaže samotné dřevo zřejmě neleželo v rašeliništi po celou uváděnou dobu, je zajímavé, že nejranější rašeliniště vznikla bezprostředně po skončení doby ledové, která nastala v rozmezí jen několika stovek let od Noemovy potopy.

Odkazy a poznámky

1. Například Irové v některých oblastech tradičně skladovali slaninu v komínech, kde kouř z rašeliny maso vyudil, přičemž dostalo specifickou chuť. Irské slovo pro rašelinu je „turf“.
2. V Británii se „vřesovištěm“ rozumí rozlehlá rašelinatá neobdělaná pláň včetně rašelinišť, obvykle pustá.
3. Slavným příkladem lidského těla nalezeného jako konzervované v rašeliništi je tollundský člověk (Tollund Man), údajně 2 400 let starý. Lze ještě jasně rozeznat výraz jeho tváře.
4. Viz Clymo, R. S., The Limits to Peat Bog Growth (Meze růstu rašeliniště), Philosophical Transactions of the Royal Society of London, Series B, Biological Sciences, Volume 303(1117): 605-654, 1984. Souhrn je na adrese adsabs.harvard.edu/abs/1984RSPTB.303.605C.
5. Sekulární odhady se navzájem liší, některé prameny udávají stáří přibližně 12 000 let. Pro reprezentativní příklad sekulárních údajů o stáří rašelinišť viz Hammond, R. F.,The Peatlands of Ireland (Irská rašeliniště), 2nd edition, Soil Survey Bulletin No. 35, An Foras Taluntais, Dublin, p. 7, 1981, www.agresearch.teagasc.ie/johnstown/Soil%20maps/Peatlands%20of%20Ireland….
6. Moor udává tempo 30 cm za století, což se rovná právě přes 3 mm za rok. Viz Moore, E.S., Coal, Its Properties, Analysis, Classification, Geology, Extraction, Uses and Distribution, John Wiley and Sons, Inc., New York, str. 148, 1922. Celý text je k dispozici na adrese: archive.org/stream/coalitspropertie00moorrich/coalitspropertie00moorrich_djvu.txt.
7. Dlouho předtím, než se máslo uchovávalo v ledničce, ho Skotové a Irové uchovávali tak, že ho zakopali do rašeliny. Viz Bell, P., Rock-solid butter, Creation, 33(1):40-41, 2011, creation.com/rock-solid-butter.
8. Část textu byla dodatečně zredukována a pravopis byl oproti originálu trochu zmodernizován. Viz www.earlygaelicharp.info/harpmakers.