Radioaktivní uhlík ve starém fosilním dřevě

Andrew A. Snelling, Ph.D.
ředitel výzkumu v AiG

Acts and Facts, roč. 37, č. 1, leden 2008, str. 10 – 13, přeložil M. T. – 02/2008

Přítomnost měřitelného radioaktivního uhlíku ve fosilním dřevě údajně desítky a stovky miliónů let starém je dobře dokumentována (1 – 5). Baumgardner (6) referoval podobně o měřitelném radioaktivním uhlíku ve starých organických materiálech, vysoko nad prahem citlivosti hmotové spektrometrie pomocí urychlovačů (AMS) – užívané analytické technologie – včetně deseti vzorků uhlí z USA starých 45 – 300 miliónů let v rámci konvenční časové tabulky pro geologické nálezy.

Pečlivé laboratorní zkoušky vylučují možnost, že tento naměřený radioaktivní uhlík pochází z kontaminace vzorků uhlíkem moderním, takže musí být přítomen v těchto starých organických materiálech od samého počátku. Avšak radioaktivní uhlík (14C) se rozpadá velmi rychle, s poločasem 5730 let, takže po pouhých 250 000 letech by ve vzorcích neměl být uhlík žádný. V tom případě by však údajně milióny let staré organické materiály neměly obsahovat naprosto žádný radioaktivní uhlík.

Cripple Creek, Colorado

Cripple Creek je první oblastí dolování zlata v Coloradu, která vyprodukovala více než 652 tisíc kg zlata od roku 1891. Zlato se vyskytuje v žilách a okolních horninách spojených s malým (šest čtverečních mil) sopečným komplexem, který je údajně 32 miliónů let starý (oligocén), jak určilo datování radioizotopy Ar-Ar (7). Komplex vznikl explosivní sopečnou činností z několika srůstajících eruptivních center, s občasnou příměsí zásaditých vyvřelých hornin (sahajících od znělce po lamprofyr), vývojem trychtýřovitých brekciových sopouchů, a opakovanými výbuchy a fázemi poklesu. Dvoufázové tvoření nerostů těsně navázalo na vznik sopečného komplexu. Za prvé, fáze toku tekutin o vysoké teplotě způsobila změnu hostitelských sopečných hornin a zvýšila jejich propustnost. Pak následovala fáze toku tekutin o nízké teplotě, které se uložily do příkře zanořených žil a roznesly zlato do porézních bočních hornin.

Důl Cresson (úvodní obrázek) těží nejcennější ložisko v oblasti, které již vyprodukovalo více než 85 tisíc kg zlata. Jeho zlaté žíly jsou propojeny s ultramafickým lamprofyrovým sopouchem, který se svým údajným stářím 27 miliónů let byl jednou z posledních sopečných událostí, k nimž v oblasti došlo (10).

Ultramafické horniny = vyvřelé horniny složené téměř výhradně z tmavých minerálů (pozn. překl.).

Zlato v ložisku Cresson má většinou menší velikost než 20 mikronů a vyskytuje se ve třech základních formách: ryzí zlato jako boční koroze či metasomatózy na okrajích zrn pyritu nebo dokonce s pyritem prorostlé; ryzí zlato spojené s vodnatým železem a oxidy manganu po telluridech; a jako zlatostříbrné telluridy především v křemenno-fluoritových žilách. Oxidace ložiska je nejsilnější a nejhlubší na hlavních strukturních zónách, ale obecně má přibližnou hloubku 120 m.

Metasomatóza = náhrad jedné rudy za jinou (petrogenetický pochod, při kterém se staré minerály rozpouštějí a nové vznikají, avšak hornina jako celek zůstává v pevném stavu). (pozn. překl.)

Starobylé fosilní dřevo

Historické zprávy mluví běžně o dávných hornících setkávajících se s kusy zkamenělého a zuhelnatělého dřeva v hlubokých porubech dolů (11 – 13). Mnoho částí stromů, od malých kousků dřeva po polena, klády i celé kmeny, jsou nalézány dohromady s brekciemi v Cripple Creeku, které obsahují žíly zlata. Zuhelnatění fosilního dřeva bylo běžné, a letokruhy i jiné struktury dřeva jako jsou suky a kůra se zachovaly. Původní stromy byly bezpochyby jehličnany, patrně patřící do rodu Pinus (borovice).

Obrázek 2. Zuhelnatělé fosilní dřevo nalezené v dole Cresson. Foto: Mark Armitage

Zuhelnatělé fosilní dřevo bylo též nalezeno v dole Cresson, včetně jednoho polena, v hloubkách 240 m či více pod povrchem (13). V červenci 1947 byl nalezen kousek zuhelnatělého dřeva, dlouhý téměř 3 centimetry (obrázek 2), v „pískovém loži“ uvnitř horniny, možná sopečné brekcii velikosti písku (tuf a horninové úlomky) s příměsí lamprofyrového sopouchu, v 17. patře podzemních porubů, nějakých 520 m pod povrchem (14). Dále navrtaný průzkumný otvor v roce 2003 prořízl kousek zuhelnatělého fosilního dřeva v tufu a úlomcích horniny brekcií Cripple Creeku ve svislé hloubce 940 m pod povrchem dolu (15).

Uvažovaným mechanizmem odpovědným za pohřbení tohoto fosilního dřeva tak hluboko v tomhle sopečném komplexu je pokles terénu, který následoval po mnoha prudkých sopečných výbuších. Když lávy stoupaly puklinami a jícny, setkávaly se se spodní vodou, což mělo za následek vyvěrání freatické vody. Divoké proudy sopečného popela a vzdouvajících se oblak páry otřásaly krajinou, smetly stromy i jinou vegetaci, uložily ve velkých hloubkách brekcie z okolních hornin a důkladně promíchaly veškerý rozdrcený materiál. Když tyhle výbuchy skončily, uložily se výsledné brekcie do hlubokých děr, z nichž byly lávy vystřelovány do popela a páry spolu s úlomky dřeva, které byly takto pohřbeny.

Freatická voda = podzemní voda v malých hloubkách pod povrchem, dosažitelná mělkými studnami (pozn. překl.).

Radiokarbonové analýzy

Několik velmi malých třískovitých fragmentů, vážících dohromady 128 miligramů, bylo opatrně odlomeno z jednoho konce kousku zuhelnatělého fosilního dřeva, které bylo nalezeno v červenci 1947 v dole Cresson. Vzorek nám laskavě poskytl geolog David M. Vardiman, jenž v oné době pracoval pro těžební společnost na zlato Cripple Creek & Victor, současné provozovatele dolu. Když jsme ho pečlivě zabalili a označili, byl tento vzorek předán s potřebnou dokumentací profesoru Roelfu Beukensovi z laboratoře Mezinárodní organizace pro normalizaci pro radiokarbonové stopy na univerzitě v Torontu, Ontario, Kanada.

V této laboratoři byl vzorek připraven pro analýzu předběžnou úpravou cestou modifikované procedury AAAOx (16), standardní procedury vyvinuté k zaručení vyloučení jakékoli kontaminace. Předtím však byl vzorek demineralizován, aby se odstranily jakékoli příměsi anorganických nerostů. Vyžadovalo to máčet vzorky v horké a silné kyselině solné, aby se rozpustily veškeré soli vápníku, barya či stroncia (což se dělá proto, aby se vyloučila produkce nerozpustných fluoridů v dalším procesu). Pak se vzorek impregnoval alespoň týden v horké a silné směsi kyseliny solné a kyseliny fluorovodíkové. Potom byly z toho, co ze vzorku zbylo, odstraněny organické části rozpustné v kyselině nastavovanou horkou a silnou kyselinou solnou. Nato následovalo nastavované studené a čerstvé vyluhování alkálií. Laboratoř konstatovala, že vysušený zbytek tvořily jehličky s obsahem uhlíku normálním pro organický materiál. Pak museli vědci aplikovat velmi krátké odbarvení chloritem, protože vzorek se rychle okysličoval. Před následným žíháním byl vzorek ve vakuu zbaven plynů.

Výsledný grafit byl pak analyzován na radioaktivní uhlík s použitím v laboratoři zavedeného systému AMS (urychlovačová hmotová spektrometrie). Čtyři samostatné vysoce přesné analýzy byly zprůměrovány a opraveny pro přírodní a rozprašovací izotopovou frakční destilaci za použití naměřených podílů 13C/12C. Zprůměrovaná radiokarbonová analýza ohlášená laboratoří (poté, co byla odečtena laboratorní „korekce pozadí“ 0.077 procent moderního uhlíku) byla 0.588±0.069 procent moderního uhlíku. To se rovná údajnému nekalibrovanému radiokarbonovému stáří 41260±540 let před současností (BP), za použití Libbyho střední doby rozpadu 8033 let. Citované chyby představují 68.3% mezí spolehlivosti.

Libby, Willard Frank, americký fyzik (17. 12. 1908 Grand Valley – 8. 9. 1980 Los Angeles). Rozvinul radiokarbonovou metodu, zkoumal tritium, kosmické záření; v roce 1960 obdržel Nobelovu cenu za chemii. (pozn. překl.)

Diskuze

Sopečné horniny, v nichž byl tento kousek zuhelnatělého fosilního dřeva nalezen, jsou prý 32 miliónů let staré, avšak dřevo prokázalo radiokarbonové stáří pouhých 41260 let, dobře v rámci měrných mezí této datovací metody. Obvyklou odpovědí na takovou do očí bijící a záhadnou diskrepanci je tvrzení, že dřevo bylo zřejmě kontaminováno uhlíkem moderním, což vedlo k mladému datování, zatímco fakticky je dřevo extrémně staré.

V tomto případě bychom se mohli dovolávat čtyř zdrojů možné kontaminace (znečištění). Za prvé, jakákoli kontaminace v laboratoři může být okamžitě vyloučena, protože v této vysoce respektované akademické laboratoři byla užita extrémně přísná opatření při zacházení se vzorky i při jejich zpracování – opatření, jež se ukázala jako účinná k odvrácení jakékoli možné kontaminace. Zahrnovalo to rozsáhlé využití silných kyselin, aby se zaručilo odstranění jakýchkoli uhličitanů či jiných nerostů, které mohly přidat moderní radioaktivní uhlík do dřeva. Za druhé, jakákoli kontaminace během přepravy vzorku – například z lidských rukou či plastických přepravních obalů – může též být definitivně vyloučena, protože k jakékoli takové kontaminaci by mohlo dojít pouze na povrchu vzorku a byla by bývala okamžitě vyloučena extrémně přísnými technikami při přípravě vzorku v laboratoři.

Třetím možným zdrojem kontaminace by byla zdrojová oblast v půdě, z níž byl vzorek vzat. Zde existovalo určitě mnoho důležitých faktorů. V době pohřbení tohoto dřeva v tomhle sopečném komplexu panovaly vysoké teploty sopečného popela a vod ve svrchních sedimentech, v nichž rostly původní stromy, i ve všech usazeninových vrstvách pod nimi. Poté, co bylo dřevo pohřbeno, muselo asi docházet k cirkulaci těchto vod jako hydrotermálních kapalin skrz sopečný milíř, když se ukládaly nerosty s obsahem zlata. Výsledná hydrotermální změna je zřetelná a komplexní, ale zahrnuje uhličitanové a křemičitanové nerosty a kysličník křemičitý (křemen) (17). Avšak žádné uhličitanové nerosty či křemen nebyly patrné ve dřevě či na jeho povrchu, když byl vzorek nalezen, skladován nebo posílán do laboratoře. V každém případě by takové nerosty byly ze dřeva odstraněny (i z jeho nitra) přísným demineralizujícím postupem v laboratoři. Dále, hydrotermální kapaliny v době, kdy ukládaly rozpuštěné nerosty do sopečného milíře a měnily ho, prý před 32 milióny let, by obsahovaly pouze starý uhlík, který (pokud se dá o tom vůbec mluvit) by byl naplavil veškerý radioaktivní uhlík do dřeva, což by muselo vykázat nekonečné radiokarbonové stáří (kdyby bylo dřevo tak staré).

A tak zbývá nakonec pouze čtvrtý možný zdroj kontaminace – totiž spodní voda prosakující sopečnými horninami a zuhelnatělým fosilním dřevem až dodneška. Tuhle možnost můžeme rovněž vyloučit, protože v hloubce 1700 stop pod současným povrchem by jakákoli spodní voda v horninách i dřevě nebyla prakticky spjata s moderním radioaktivním uhlíkem v atmosféře, půdě nebo zvětralých horninách nad sebou. Dále, v důsledku mnoha propojených těžebních štol i provrtaného drenážního tunelu (roku 1941) asi 940 m pod povrchem dolu, byla celá oblast postupně odvodněna zemskou přitažlivostí, takže s prosakováním vody do hornin se nyní zřídka setkáváme pod povrchovou hloubkou větší jak 750 m.

V každém případě by jakýkoli rozpustný uhlík z uhličitanu ve spodní vodě nemohl nahradit nerozpustný organický uhlík ve dřevě, protože tyhle dvě formy uhlíku jsou neslučitelné. Také by byl jakýkoli uhličitanový nerost uložený spodní vodou uvnitř dřeva či na něm odstraněn přísným demineralizujícím postupem v laboratoři.

Můžeme proto jen konstatovat, že radiokarbonové stáří naměřené v laboratoři musí být skutečným stářím in situ původního dřeva, a nikoli kontaminací jakéhokoli druhu. To neznamená, že toto stáří je spolehlivým vyjádřením skutečného stáří dřeva. A opravdu, jiná fosilní dřeva analyzovaná na radiokarbon poskytla různá jiná „stáří“. Ukazuje to však zcela jistě na to, že dřevo je mladé, a ne 32 miliónů let staré. Jisté je, že datovací metoda pro velká stáří pomocí radioaktivních izotopů Ar-Ar (užitá pro určení onoho stáří sopečných hornin obsahujících zuhelnatělé dřevo) je zcela nespolehlivá, vinou nedokázaných domněnek, na nichž je založena, i oněch dobře dokumentovaných problémů s ní spojených (18). Na druhé straně radiokarbonové testování deseti uhelných ložisek, rozpínajících se přes významnou část vrstev obsahujících fosilní záznam potopy popsané v Genesis, vykázalo „stáří“ 48000 až 50000 let (19); takže se 41260 lety by tohle zuhelnatělé dřevo možná mohlo být datováno jako pozdně potopní či dokonce popotopní, a tedy pouze asi 4300 let staré.

Také bychom měli mít na zřeteli, že zjištěné radiokarbonové „stáří“ bylo vypočítáno za předpokladu, že ono zuhelnatělé dřevo, když bylo tehdy pohřbeno, mělo obdobný obsah radioaktivního uhlíku, jako mají současné moderní stromy. Avšak tento předpoklad lze označit jako nesprávný z nejméně dvou důvodů. Za prvé, potopa odstranila z biosféry mnoho uhlíku a pohřbila jej. Za druhé, zemské magnetické pole bylo mnohem silnější v době potopy, z čehož vyplývá mnohem nižší podíl produkce radioaktivního uhlíku v atmosféře. Tyhle dva faktory by pak znamenaly, že ve starých pohřbených organických materiálech bylo mnohem méně radioaktivního uhlíku. Proto by byla nutná rekalibrace radiokarbonových „dat“ těchto údajně starých organických materiálů; tak by se významně snížila jejich skutečná stáří a stala se slučitelná s biblickou chronologií zemské historie.

Závěry

Zuhelnatělé fosilní dřevo bylo nalezeno v červenci 1947 v sopečném „písku“ v brekciích těžebního areálu Cripple Creek 520 m pod zemí v dole Cresson, Cripple Creek, Colorado. Zlomky ze vzorku tohoto dřeva byly poskytnuty pro radiokarbonovou analýzu laboratoři stopového radioaktivního uhlíku Mezinárodní organizace pro normalizaci na univerzitě v Torontu, Kanada. Vysoce přesné analýzy dřeva pomocí AMS vykázaly průměrný obsah radioaktivního uhlíku 0.588±0.069 procenta moderního uhlíku (po odečtení laboratorní „korekce pozadí“ 0.077 procent moderního uhlíku). To se rovná údajnému nekalibrovanému radiokarbonovému stáří 41260±540 let před současností. Protože všechny zdroje možné kontaminace byly odstraněny přísným přípravným postupem v laboratoři a mohou tak být zanedbány, toto radiokarbonové stáří bylo uznáno za správné, in situ, a příslušné původnímu dřevu. Toto stáří je v ostrém rozporu se stářím stanoveným pomocí radioizotopů Ar-Ar na 32 miliónů let pro sopečnou horninu, v níž bylo dřevo pohřbeno, což prokázalo, že metoda Ar-Ar je zcela nespolehlivá. Na druhé straně srovnání s radiokarbonovými daty pro uhelné sloje uložené během biblické potopy naznačuje, že tohle zuhelnatělé fosilní dřevo je patrně jen asi 4300 let staré, pohřbené za sopečné v závěru potopy nebo až po ní, tedy v době, kdy se též vytvořila zlatá naleziště na Cripple Creek.

Odkazy

1. Snelling, A.A. 1997. Radioactive “dating” in conflict! Fossil wood in ancient lava yields radiocarbon. Creation Ex Nihilo. 20(1): 24-27.
2. Snelling, A.A. 1998. Stumping old-age dogma: radiocarbon in an “ancient” fossil tree stump casts doubt on traditional rock/fossil dating. Creation Ex Nihilo. 20(4): 48-51.
3. Snelling, A.A. 1999. Dating dilemma: fossil wood in ancient sandstone. Creation Ex Nihilo. 21(3): 39-41.
4. Snelling, A.A. 2000. Geological conflict: young radiocarbon date for ancient fossil wood challenges fossil dating. Creation Ex Nihilo. 22(2): 44-47.
5. Snelling, A.A. 2000. Conflicting “ages” of Tertiary basalt and contained fossilized wood, Crinum, central Queensland, Australia. Creation Ex Nihilo Technical Journal. 14(2): 99-122.
6. Baumgardner, J.R. 2005. 14C Evidence for a Recent Global Flood and a Young Earth. In Vardiman, L., A.A. Snelling and E.F. Chaffin (eds.), Radioisotopes and the Age of the Earth: Results of a Young-Earth Creationist Research Initiative. El Cajon, CA: Institute for Creation Research, and Chino Valley, AZ: Creation Research Society, 587-630.
7. Kelley, K.D. 1996. Origin and Timing of Magmatism and Associated Gold-Telluride Mineralization of Cripple Creek, Colorado. Ph.D. dissertation. Colorado School of Mines, Golden, CO.
8. Thompson, T.B. et al. 1985. Mineralized Veins and Breccias of the Cripple Creek District, Colorado. Economic Geology. 80: 1669-1688.
9. Kelley, K.D. et al. 1998. Geochemical and Geochronological Constraints on the Genesis of the Au-Te Deposits at Cripple Creek, Colorado. Economic Geology. 93: 981-1012.
10. Kelley, 1996, reference 7; Pontius, J.A., and J.A. Head. 1996. Cresson Mine: Case History of a Rapidly Evolving Mining Project. Mining Engineering. January: 26-30.
11. Rickard, T.A. 1900. The Cripple Creek Volcano. Transactions of the American Institute of Mining Engineers. 30: 367-403.
12. Lindgren, W., and F.L. Ransome. 1906. Geology and Gold Deposits of the Cripple Creek District, Colorado. US Geological Survey Professional Paper 54.
13. Loughlin, G.F., and A.H. Koschmann. 1935. Geology and Ore of the Cripple Creek District, Colorado. Colorado Scientific Society Proceedings. 13(6): 217-435.
14. Vardiman, D.M. Personal email communication, July 12, 2006.
15. Veatch, S.W., and T.R. Brown. 2004. Carbonized Wood from the Oligocene: Trapped in Cripple Creek’s Volcanic Complex. Trilobite Tales. January: 9-12.
16. Beukens, R.P. Radiocarbon Analysis Report. IsoTrace Radiocarbon Laboratory, University of Toronto, February 9, 2007.
17. Jensen, E.P. 2003. Magmatic and Hydrothermal Evolution of the Cripple Creek Gold Deposit, Colorado, and Comparisons with Regional and Global Magmatic-Hydrothermal Systems Associated with Alkaline Magmatism. Ph.D. dissertation. University of Arizona, Tucson, AZ.
18. Snelling, A.A. 2000. Geochemical Processes in the Mantle and Crust. In Vardiman, L., A.A. Snelling, and E.F. Chaffin (eds.), Radioisotopes and the Age of the Earth: A Young-Earth Creationist Research Initiative. El Cajon, CA: Institute for Creation Research, and St. Joseph, MO: Creation Research Society, 123-304; and Snelling, Isochron Discordances and the Role of Inheritance and Mixing of Radioisotopes in the Mantle and Crust, in Radioisotopes and the Age of the Earth: Results of a Young-Earth Creationist Research Initiative, 393-524.
19. Baumgardner, J.R. et al. 2003. Measurable 14C in Fossilized Organic Materials: Confirming the Young Earth Creation-Flood Model. In Ivey Jr., R.L. (ed.), Proceedings of the Fifth International Conference on Creationism. Pittsburgh, PA: Creation Science Fellowship, 127-142.