Proteinové sekvence dinosaurů a model vývoje dinosaurů v ptáky

Jeffrey Tomkins, Ph. D.

(Přeložil M. T. z časopisu Acts & Facts, roč. 38, č. 10 – říjen 2009, str. 12-14)
(www.icr.org/i/pdf/af/af0910.pdf)

Evolucionisté tvrdí, že fosilní nálezy podporují teorie o vývoji života na Zemi trvajícím dlouhé věky, avšak materiál extrahovaný z dinosauřích kostí uvedené teorie zpochybňuje a poskytuje zajímavá témata k diskusi. Nedávné objevy měkkých tkání dinosaurů, jasně rozlišitelné základní buněčné hmoty, pružných cév i jasně pozorovatelných buněčných mikrostruktur jako třeba buněčných jader, jsou v komunitě paleontologů zdrojem jak šoku tak rozruchu.

Šok vyvolává skutečnost, že degenerativním procesům se jaksi nepodařilo zcela zničit veškeré stopy tkání u fosilií údajně miliony let starých. Rozruch pak pochází z faktu, že vzhledem k údajnému „svěžímu“ stavu těchto tkání by měli být vědci s to extrahovat z nich makromolekuly. Ty by potom použili při studiu molekulární evoluce, jehož výsledky by měly podpořit evolucionistické myšlenky aspirující na nadvládu ve vědecké komunitě – jako třeba aktuálně propagovaný model přechodu „dinosaurů v ptáky“.

Z měkkých tkání kostí druhů Tyrannosaurus rex a Brachylophosaurus canadensis (ptakopysku podobný hadrosaur) se opravdu podařilo extrahovat kousky proteinů, které vědci podrobili analýze za účelem stanovení pořadí aminokyselin a pak s nimi provedli teoretické analýzy na počítačích (1, 2). Prokázala však takto získaná data správnost teorie o přechodu dinosaurů v ptáky nebo snad byla zmanipulována v zájmu „jednoty“ akademické obce?

První proteinové sekvence

Protein (bílkovinu) tvoří řetězec aminokyselin a je to, zjednodušeně řečeno, finální produkt exprese genu nezbytný pro fungování organismu v každém směru. Vědci-evolucionisté využívají běžně jak sekvence DNA, tak proteinů, ve srovnávacích analýzách, kdy porovnávají tentýž typ genu či proteinové sekvence u dvou organismů, aby zjistili, jak si jsou či nejsou blízce příbuzné. Dva organismy jsou považovány za blízce příbuzné tehdy, sdílejí-li vysoké procento podobných aminokyselin v určitém proteinu. Takto lze pak vytvářet evolucionistické rodokmeny, u nichž jednotlivé větve a seskupení organismů údajně svědčí o jejich evoluční příbuznosti.

V současné době jsou vůdčími osobnostmi ve výzkumu dinosauřích proteinů zastánci modelu postulujícího vývoj dinosaurů v ptáky, zejména světově uznávaný paleontolog Jack Horner. Jeho víra ve zmíněný model je tak silná, že dokonce vydal nedávno knihu popisující, jak bychom eventuálně mohli znovu vytvořit dinosaura metodami genového inženýrství: prostě bychom příslušně upravili klíčové vývojové geny drůbežího genomu (3). Dr. Mary Schweitzerová, Hornerova kolegyně a absolventka jeho postgraduálních kursů, je ve Spojených státech průkopnicí výzkumu měkkých tkání dinosaurů. Ona a biochemik na poli výzkumu proteinů John Asara se vytrvale snaží probádat dinosauří proteinové sekvence a výsledky svých výzkumů průběžně zveřejňují.

První zkoumané a analyzované proteinové sekvence pocházely z kolagenu stehenní kosti T. rex (tato kost byla již dlouho předmětem zkoumání, jehož výsledky zveřejňovali vědci v celé řadě článků popisujících jak data získaná z měkké tkáně tak z proteinu (4, 5, 6, 7). Kolagen je velmi trvanlivý protein přítomný u většiny zvířat v jejich kůži, kostech i dalších pojivových tkáních.

Obecně vzato neexistovaly ve vědecké komunitě prakticky žádné spory o to, že máme co dělat se skutečnými dinosauřími tkáněmi jako třeba cévami a neporušenou kostní dření, různými specializovanými buňkami i specializovanými buněčnými mikrostrukturami jako třeba buněčnými jádry a filipodii (úpony osteocytů). Nedávno zveřejněné kolagenové sekvence T. rex se však setkaly s oprávněnou kritikou ze strany vědců specializovaných na výzkum a analýzy proteinů.

Metodologie sekvenování proteinů

Abychom této jejich kritice porozuměli, musíme něco vědět o metodologii sekvenování proteinů. Nejprve tedy proteiny izolujeme a rozdělíme do podskupin podle jejich hmotností. Pak je rozštěpíme na malé kousky enzymem zvaným trypsin. Trypsinizované zlomky poté zpracujeme ve vysoce specializovaném přístroji zvaném hmotový spektrometr, který určí hmotnost každého kousku proteinu (peptidu) ve vzorku.

Souprava vzájemně sladěných hmotových spektrometrů určí nejen hmotnost trypsinizovaných zlomků v původním vzorku, ale podrobí je ještě dalšímu procesu, v němž jsou dále fyzikálně rozštěpeny a je určena hmotnost také těchto subfragmentů. Poté vědci probádají databáze peptidových hmotností, aby našli ve všech shromážděných datech zlomky podobných rozměrů. S použitím specializovaného algoritmu pro subfragmentová data pak lze sestavit na počítači konkrétní sekvenci aminokyselin v poměrně velkém zlomku peptidu.

První výtka pro objevitele proteinových sekvencí T. rex zněla, že jsou příliš malé a že zřejmě prošly příliš mnoha chemickými úpravami na to, aby byly spolehlivé (8, 9). Kritici též poukazovali na to, že laboratoř, která zveřejnila data o proteinových sekvencích, neuvedla, zda či jak kontrolovala chybovost ve výsledcích jako je třeba vyhledávání zdánlivých kladných výsledků (9). Zavedení řádných kontrol experimentů a statistických limitů pro přítomnost zdánlivých kladných výsledků je zásadním opatřením k tomu, abychom získali přesné proteinové sekvence, zejména jde-li o proteiny staré. Jak konstatoval jeden článek ve své kritice proteinových dat, „Mimořádná věda vyžaduje mimořádné prověrky.“ (9).

Filtr směrující vývoj dinosaurů k ptákům

Chybovost založená na vylíčených experimentálních metodách a z nich vyvozených peptidových sekvencích by byla nepřijatelně vysoká u všech probádaných sekvencí kromě jediné. Nebudeme-li však tuto chybovost brát v úvahu, můžeme vybrat ze stovek peptidových zlomků v databázi ty, které se nejvíce podobají proteinům ptačím. A opravdu se podařilo nalézt mnoho dinosauřích proteinových zlomků, které byly identické co do sledu aminokyselin s drůbežím kolagenem. Jeden recenzent ve své zprávě zažertoval, „Snad byl T. rex koneckonců kuřetem.“ (9).

Dostatečně kvalitní sekvence byly poté analyzovány za použití filtru – teorie o vývoji dinosaurů v ptáky (10). Zajímavé je, že laboratoř nezabývající se paleontologickými výzkumy uvedená data znovu analyzovala za použití počítačové techniky zvané „analýza přesného sousedství“, která se lépe hodila pro zpracovávání uvedených dat. Výsledky z této laboratoře naznačovaly, že proteiny z T. rex byly mnohem podobnější proteinům obojživelníků a nevykazovaly příbuznost ani s kury ani s pštrosy – dvěma ptačími druhy, u nichž evolucionisté jako Jack Horner předpokládají přítomnost dinosauřích genomů, pouze s několika drobnými změnami, které z nich učinily ptáky.

Celkově můžeme konstatovat, že není pochyb o tom, že jsme získali zlomky skutečných dinosauřích proteinů, protože zkoušky na přítomnost protilátek přesvědčivě identifikovaly ve vzorcích tkání kolagen. Problémem je, že kvalita vzorků byla velmi nízká, identifikace fragmentů nezohlednila řádně případné chyby, a zdá se také, že analýzy evolucionistů byly zmanipulovány, aby vyzněly ve prospěch modelu vývoje dinosaurů v ptáky, který odpovídá oficiální propagandě.

Zdá se však, že později prováděné sekvenování hadrosauřího kolagenu probíhalo v laboratoři již pečlivěji, což přineslo (podle příslušných zpráv vědeckých týmů) mnohem rozsáhlejší peptidové sekvence, které byly posléze zařazeny do veřejných databází (2). Dosud sice nebylo dost času na zveřejnění příslušných kritických reflexí těchto výzkumů, ale vypadá to, že se techniky získávání a sekvenování starobylých proteinů zdokonalily. Stejně však příslušní vědci opět tvrdí, že získané dinosauří sekvence odpovídají spíše sekvencím hrabavých a pštrosů než třeba sekvencím jiných plazů.

Kde jsou ona data?

V Institutu pro výzkum stvoření bylo provedeno mnoho předběžných srovnávacích analýz proteinů s využitím nejrůznějších algoritmů v celé škále nastavení parametrů shoda/rozdíl. Z těchto studií vyplynulo, že velký zlomek peptidu T. rex i proteinové sekvence hadrosaura většinou odpovídají spíše parametrům zjištěným u jiných zvířat, než jsou hrabaví. Pštrosí sekvenci vygenerovala ve své laboratoři skupina Schweitzerové a Asary a, což je dosti podivné, nikdy ji nezařadila do některé z veřejných databází proteinů. Totéž platí pro sekvenci aligátořího kolagenu, kterou také ve své laboratoři izolovali.

Při práci na tomto článku jsem prohledal databáze DNA i proteinů jak v Národním středisku pro biotechnologické informace tak v Evropské laboratoři molekulární biologie a nenašel jsem tam žádnou kolagenovou sekvenci aligátorů nebo pštrosů. Když je možné získat data o pštrosích i aligátořích sekvencích na internetu v přílohách k referátům, proč nebyla zařazena do žádné velké veřejné databáze, aby mohla být zkatalogizována, opatřena identifikačními poznámkami a dále studována? Zdá se mi to trochu divné, zvláště uvážím-li, že příslušní badatelé ochotně zařadili do veřejných databází veškeré, možná pochybné, sekvence T. rex.

Podle poznámek vědců ohledně hypotetických sekvencí, které byly používány při získávání pštrosích dat (kdy se využívalo i reálných výsledků z hmotových spektrometrů) je otázkou, jak si může být člověk jist, zda nebyla pštrosí sekvence nakonec zmanipulována, aby se podobala sekvenci dinosauří? Zmínění badatelé totiž uvádějí, že při izolování hypotetické pštrosí sekvence vycházeli z modelu postulujícího vývoj dinosaurů v ptáky (1).

Závěr

Ačkoli údajně 90 miliónů let stará sekvence hadrosauřího kolagenu byla úspěšně interpretována v souladu s modelem o vývoji dinosaurů v ptáky – což je mimochodem představa, kterou přesto mnoho jiných čelných evolucionistů nesdílí – už samotný fakt, že se našla skutečná tkáň a opravdové proteiny, vážně zpochybňuje celou koncepci evoluce včetně dlouhých věků, po které údajně probíhala. Úžasná zachovalost těchto tkání nalezených v sedimentární hornině (pískovci) svědčí pouze o jediné skutečnosti: o rychlém pohřbení zvířete během katastrofy – celosvětové Potopy, vylíčené v Bibli.

Dokonce shora vylíčené okolnosti nálezu přiměly i evolucionisty k zamyšlení nad jejich důsledky pro celou teorii, jak to dokládá citát z poslední knihy Jacka Hornera, kterým uzavírám svůj článek. Konverzace mezi Dr. Hornerem a Mary Schweitzerovou, z níž citát pochází, se odehrála v době, kdy u něho Mary absolvovala postgraduální studium. Právě objevila a verifikovala přítomnost neporušené dinosauří tkáně a referovala o tom svému učiteli.

Když Mary poprvé pracovala s tímhle materiálem, zavolala mi s tím, že našla osteocyty. Domníval jsem se, že měla na mysli prostory, kde kdysi osteocyty byly, a to jsem jí také řekl.

• „Nikoli, Jacku, máme opravdové buňky a ty mají filipodia i buněčná jádra.“
  „Mary, ti blázniví kreacionisté tě za to budou milovat.“
  „Jacku, to je tvůj dinosaurus.“ (11).

A o tomhle to celé je!

Odkazy

1. Asara, J. M. et al. 2007. Protein Sequences from Mastodon and Tyrannosaurus Rex Revealed
   by Mass Spectromety. Science. 316 (5822): 280-285.
2. Schweitzer, M. H. et al. 2009. Biomolecular Characterization and Protein Sequences of the
   Campanian Hadrosaur B. Canadensis. Science. 324 (5927): 626-631.
3. Horner, J. and J. Gorman. 2009. How to Build a Dinosaur. London: Penguin Books Ltd.
4. Schweitzer, M. H. et al. 1997. Heme compounds in dinosaur trabecular bone. Proceedings
   of the National Academy of Sciences. 94 (12): 6291-6296.
5. Schweitzer, M. H. et al. 2005. Soft-Tissue Vessels and Cellular Preservation in Tyrannosaurus
   rex. Science. 307 (5717): 1952-1955.
6. Schweitzer, M. H., J. L. Wittmeyer and J. R. Horner. 2007. Soft tissue and cellular preservation
   in vertebrate skeletal elements from the Cretaceous to the present. Proceedings of the
   Royal Society. 274 (1607): 183-197.
7. Schweitzer, M. H. et al. 2007. Analysis of Soft Tissue from Tyrannosaurus rex Suggest the
   Presence of Protein. Science. 316 (5822): 277-280.
8. Buckley, M. et al. 2008. Comment on “Protein Sequences from Mastodon and Tyrannosaurus
   rex Revealed by Mass Spectrometry.” Science. 319 (5859): 33.
9. Pevzner, P. A., S. Kim and J. Ng. 2008. Comment on “Protein Sequences from Mastodon and Tyrannosaurus
   rex Revealed by Mass Spectrometry.” Science. 321 (5892): 1040.
10. Organ, C. L. et al. 2008. Molecular Phylogenetics of Mast odon and Tyrannosaurus rex. Science. 320 (5875): 499.
11. Horner and Gorman, How to Build a Dinosaur, 80-81. Dr. Tomkins is Research Associate at the Institute for
    Creation Research.