Dr. Josef Kajfosz
Výňatek z knihy „Nevěřícím přátelům“, str. 28 – 31. Dr. Josef Kajfosz je doktor přírodovědy, kandidát fyzikálně-matematických věd, pracoval v Ústavu jaderného výzkumu. V této knize se však nezabývá svým vědním oborem,nýbrž svojí křesťanskou vírou. Vysvětluje, proč nemůže souhlasit s tzv. „vědeckým“světovým názorem, který odmítá vše nadpřirozené. Osobní setkání s živým Bohem popisuje jako cestu do existující nadpřirozené reality.
Zde je přehled jednotlivých kapitol:
- Slova úvodem
- Odvěké tápání a Bůh
- Všeobecná skepse a Bible
- Heroická úsilí a hřích
- Boží záchrana — Kristus
- Můj největší objev
- Neobyčejní obyčejní lidé
- Výhledy do budoucnosti
- Vstupenka do neviditelna
- Slova na závěr
A nyní k otázce vývoje. Je to vlastně problém uspořádání. Čím vyšší forma existence, tím vyšší je její stupeň uspořádání. Některým připadá snadnější přijmout prvotnost hmoty a druhotnost vědomí než naopak, protože hmota představuje bezpochyby nižší stupeň uspořádání. Dovedou si snadněji představit vznik jednoduššího než vznik složitějšího. Zápasí pak ovšem s problémem, jak se z jednoduchého vyvinulo složité. Vede to ke koncepci evoluce, spočívající v tom, že se během doby pozvolna zvyšoval stupeň uspořádání, objevovaly se stále složitější formy hmoty, až nakonec se tímto způsobem vyvinulo i vědomí. Naproti tomu koncepce stvoření spočívá v tom, že uspořádání hmoty je následkem vnějšího zásahu rozumné bytosti.
Srovnejme krátce tyto dvě koncepce. Jde vlastně o srovnání účinnosti dvou způsobů zvyšování uspořádání hmoty: náhodou a cílevědomým jednáním. Za tím účelem proveďme v myšlenkách tento experiment: Mějme krabici a v ní dvacet kostek od hry „Člověče nezlob se“, s tečkami od jedné do šesti na jednotlivých stěnách. Požadujme uspořádání této soustavy kostek, totiž stav, kdy všechny kostky jsou otočeny šestkou nahoru, jakožto příklad nějakého uspořádání, jež se vyskytuje v přírodě. Pokusme se dosáhnout tohoto cíle nejprve pomocí náhody. Zatřeseme krabicí, čímž umožníme náhodné přeskupení poloh, a pak zjistíme, bylo-li dosaženo cíle, tj. zda jsou všechny kostky otočeny šestkami vzhůru. Není-li tomu tak, proces opakujeme. Ať jedna taková operace trvá pět vteřin. Za jak dlouho můžeme očekávat požadovaný stav?
Matematik snadno spočítá, že k tomu dojde průměrně jednou za šest na dvacátou operací, čili průměrně jednou za 580 milionů let. Nyní budeme tentýž cíl realizovat cílevědomým jednáním rozumné bytosti. Přivolám-li ke krabici svoji čtyřletou vnučku a požádám-li ji, aby dala všechny kostky šestkou nahoru, udělá to za minutu, maximálně za dvě. Zásah intelektu tedy zkrátil dobu nutnou k docílení tohoto uspořádání asi sto bilionkrát, čili zhruba na jednu stobiliontinu. Kdybychom počet kostech v krabici zvýšili na třicet, vzrostla by doba nutná k náhodnému uspořádání 6 na 10krát, čili více než 60 000 000 krát, kdežto doba nezbytná k uspořádání cílevědomým jednáním pouze jeden a půlkrát.
Někdo snad může namítnout, že pravděpodobnost uspořádání náhodou lze zvýšit použitím velkého množství krabic. Jistě je tomu tak. Kdybychom zaměstnali 580 milionů pracovníků, dali každému z nich krabici s dvaceti kostkami a kdyby jimi pohazovali nepřetržitě předepsaným způsobem, mohl by některý z nich získat uspořádání již v prvním roce.
S třiceti kostkami by tato gigantická továrna dala první výrobek zhruba za 60 milionů let. Uvažme však také, že jsme vlastně v našem experimentu intelekt zcela nevyloučili. Po každé operaci je totiž třeba zjistit stav, a v případě, že došlo k uspořádání, experiment okamžitě přerušit. Jinak totiž hned při dalším hodu docílené uspořádání bezpochyby nenávratně zmizí.
A kdo to má zjišťovat v přírodě? Kdo má náhodně získaná částečná uspořádání kontrolovat a udržovat ve stabilitě, a tím umožňovat další stupně evoluce? Rozhodně se k tomu nehodí náhoda. Svěříme-li uspořádanou soustavu náhodě, získané uspořádání rychle zmizí.
Odpověď stoupenců evoluce bude patrně znít tak, že uspořádání pomáhají udržovat přírodní zákony. Jejich povaha musí být tedy taková, aby různým formám uspořádané hmoty byla zajištěna časová stabilita. Odkud se však vzaly takové zákony? Vyloučíme-li cílevědomé jednání při jejich vzniku, pak zákony musejí být taktéž dílem náhody. Jak však mohou náhodně působící zákony cílevědomě napomáhat růstu uspořádání hmoty, a tím umožňovat a zajišťovat průběh evoluce? Stoupencům evoluce zbývá jen odpověď: „Je to náhoda“.