Rebecca Conolly a Russell Grigg
(Z creation.com/many-flood-legends přeložil M. T. – 10/2011. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.)
„Když na lidstvo přišla obrovská povodeň, nezachránil se nikdo kromě muže jménem Coxcox…a žena zvaná Xochiquetzal, kteří se zachránili v malém člunu, a když z něj potom vystoupili na souš na hoře, kterou nazvali Colhuacan, zplodili tam velkou spoustu dětí; …všechny tyhle děti se narodily němé, až holubice z mohutného stromu jim propůjčila schopnost řeči, ale začali mluvit tolika různými jazyky, že si navzájem nerozuměli“ (1).
Zkomolená verze biblických zpráv o Noemovi a Babylónu? Snad. Tenhle příběh si vyprávějí Aztékové v Mexiku – a je jednou z mnoha podobných legend tradovaných v geograficky vzdálených a naprosto odlišných kulturách, které mluví o kataklyzmatické potopě.
Četné legendy o potopách
Mezopotámie
Texty na hliněných destičkách vykopaných v Iráku nám uchovaly vyprávění ze starověké Mezopotámie. Mluví o zaniklé kultuře v Sumeru a o králi zvaném Gilgameš. Byl proslulý velkou moudrostí a vzděláním. Gilgameš nám zprostředkoval příběh o celosvětové potopě. Vyprávěl mu ho Utnapištim, král předpotopní civilizace a člověk, který zmíněnou katastrofu přežil.
V příběhu se praví, že Ea, bůh vod a ochránce lidí, varoval Utnapištima před povodní, pomocí které chtěli bohové vyhladit lidstvo. Poradil mu, aby „strhl svůj dům a postavil si člun, do kterého by přibral i semeno všech živých tvorů…Každá z palub člunu měřila stodvacet loktů – šedesát metrů, a člun tvořil čtverec“. Palub bylo celkem sedm. Potopa sama naháněla hrůzu a byla neobyčejně prudká. Utnapištim vyprávěl, že „bůh bouře změnil den v noc, když vyvracel zemi ze základů, jako by rozbíjel pohár“. Jakmile se bouře uklidnila, vyhlédl Utnapištim ze člunu, a spatřil svět ponořený do ticha, veškeré lidstvo se vrátilo zpět do hlíny. Hladina moře všude kolem byla plochá jako střecha domu…všude bylo možno spatřit dílo zkázy, které napáchala voda.“ Utnapištim vypustil holubici, která se nejprve vrátila, protože nenašla místo, kam by mohla usednout, a pak vlaštovku, se kterou to dopadlo stejně. Nakonec se nevrátil až vypuštěný havran. Člun nakonec přistál na vrcholku hory a Utnapištim vykonal obětinu (2).
Severoameričtí indiáni
Severoameričtí indiáni si vyprávějí několik příběhů o potopě. Jeden z nich tradovaný kmenem Choctaw líčí to, jak se před dávnými časy lidské mravy tak zkazily, že Manitu zničil lidstvo potopou. Zachráněn byl jen jediný člověk – prorok, jehož varování lidé nedbali, a jemuž pak Manitu nařídil, aby si postavil vor z klád ze sassafrasu. Po mnoha týdnech zavedl jeden ptáček proroka na jistý ostrov, kde Manitu ptáčka proměnil v krásnou ženu, která se stala prorokovou ženou. Jejich děti pak znovu zalidnily svět (3).
Zkazky australských domorodců o potopě
Rovněž australští domorodci si vyprávěli několik příběhů o potopě. Jeden z nich líčí, jak kdysi dávno došlo k potopě, která pokryla hory do té míry, že se utopili i Nurrumbungutiové, duchové mužů i žen. Další bytosti včetně Pund-jila odnesla větrná smršť na oblohu. Když vody opadly a hory se opět objevily a moře se vrátilo na své místo, „vrátili se syn a dcera Pund-jila zpátky na zem a stali se prvními ze skutečných mužů a žen, kteří žijí na světě dnes“ (4).
Staří Číňané
Středověcí jezuitští učenci byli prvními Evropany, kteří se seznámili s prastarou čínskou „knihou veškerého vědění“. Tahle sbírka 4320 svazků vyprávěla o důsledcích lidské vzpoury proti bohům: „Země byla vyvrácena ze základů. Obloha se naklonila k severu. Slunce, měsíc i hvězdy změnily své dráhy. Země se rozpadla na kusy a vody z jejího nitra vyprýštily na povrch a zatopily Zemi“ (5).
Jiný příběh v ústní tradici Bahnarů, primitivního kmene z Kočinu, Čína, vypráví o tom, jak se řeky vzedmuly, „až vody dosáhly oblohy, a zahynuly všechny živé bytosti kromě dvou, bratra a sestry, kteří byli zachráněni v obří truhle. Do ní s sebou vzali po páru od každého druhu zvířete…“ (6).
Egypt
Příběhy o potopě z afrického kontinentu jsou vzácné, ale jeden egyptský vypráví o prastarém bohu-stvořiteli Temovi, který „byl odpovědný za prvotní záplavy, které pokryly celou zemi a zničily veškeré lidstvo kromě těch, kdo byli v Temově člunu“ (7).
Peru
Inkové v Peru si rovněž vyprávěli o povodni. „Tvrdili, že voda vystoupila nad nejvyšší světové hory, takže všichni lidé i všechny stvořené organizmy zahynuli. Neunikl ani jeden živý tvor kromě muže a ženy, kteří plavali v krabici na hladině a tak byli zachráněni“ /8/.
Skandinávie
Příběhy teutonických kmenů Skandinávie jsou barvité a popisují hrozné věci. Obraznost těchto legend podtrhuje rozměr kataklyzmatu. Jedno takové vyprávění líčí chaos, který zavládl ve světě poté, co se mohutný vlk Fenrir otřásl a „začal se třást celý svět. Starý jasan Ygdrassil (považovaný za osu světa) se otřásl od kořenů až po nejvyšší větve. Hory se rozpadaly a pukaly shora dolů…“ Lidé „byli vyhnáni od svých krbů a lidská rasa byla smetena ze zemského povrchu. Země sama začala ztrácet svůj tvar. A již se z oblohy začaly řítit hvězdy dolů a padat do zejícího jícnu….Plameny šlehaly z trhlin ve skalách; odevšad tryskala pára. Všechny živé organizmy, veškerý rostlinný život, všechno bylo vyhlazeno. …A vtom začaly všechny řeky, všechna moře stoupat a vylévat se z břehů. Ze všech stran se valily vlny. Vzdouvaly se a kypěly a pomalu pokrývaly všechny věci. Země klesla pod mořskou hladinu…“ Pak se pomalu „začala země vynořovat z vln. Hory se opět napřimovaly. …Znovu se také objevili lidé…Obklopeni dřevem samotného jasanu Yggdrasilu…unikli předkové budoucích lidských pokolení smrti“ (9).
Zvláštní shoda s Noemovou zprávou
Existuje nejméně 500 legend o celosvětové povodni. Mnoho z nich vykazuje pozoruhodné podobnosti, s mnoha aspekty podobnými podrobnostem o Noemově Potopě v Bibli (viz níže).
Nemáme mnoho možností výkladu. Možná, že všechny zmíněné národy ze všech koutů světa měly své zkušenosti s místními potopami, které se náhodou podobaly jedna druhé, a tyhle podobnosti pak místní vypravěči zapracovali do svých příběhů. Avšak pravděpodobnější alternativou je, že všechny uvedené legendy pramení z téže zkušenosti s celosvětovou Potopou, kterou zaznamenává Genesis.
Proč tedy skeptici dnes tenhle příběh odmítají? Bible říká, že lidé úmyslně zavírají své mysli zprávě o Potopě: „Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul“ (2. Petrova 3:5-6).
Bible rovněž hlásá, že na tenhle svět přijde další pohroma: „Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.“ (2. Petrova 3:10).
Až příliš často spoléháme, že se z každé katastrofy vylížeme. Příliš blazeovaně spoléháme na jemnou rovnováhu, která umožňuje život na naší planetě. Dávná proroctví a legendy, byť byly jakkoli zkomolené oproti původní autentické zprávě, nám pomáhají nezapomínat na to, že jsme před Bohem jen nicotnými červy. Měli bychom v pokoře pokleknout a srovnat krok s Jeho záměry. Tvoří totiž jediný skutečný smysl našeho života.
Australští domorodci si vyprávějí legendu o celosvětové potopě
Jedna z nejpřekvapivějších zpráv o Potopě, jejichž přehled zde uvádíme, byla objevena antropology mezi příslušníky malého domorodého kmene v západní Austrálii ještě před jakýmkoli stykem s misionáři.
„Stalo se, že děti nejstarších časů soužily a utiskovaly Mrkající sovu Dumbi. Ngadja, nevyšší bůh, truchlil proto ve svém srdci a bylo mu jí velmi líto. Sdělil proto Gajarovi, „Chceš-li přežít, vezmi svou ženu, syny a manželky svých synů a zhotovte si dvojitý vor. Vzhledem k tomu, co lidé učinili Dumbi, hodlám je všechny utopit. Sešlu na ně déšť a záplavu moře“, řekl jim. „Vezmi si na vor trvanlivé jídlo, které dlouho vydrží, jako třeba gumi (plody hlošiny mnohokvěté – pozn. překl.), banimbu a ngalindaju, všechny tyhle plody země.“
„A tak se Gajara zásobil vším zmíněným jídlem. Shromáždil rovněž nebeské ptactvo jako třeba kukačky, květozoby, včelojedy, turaky a pěnkavy; umístil je na vor, a přidal samici klokana. Gajara pak shromáždil své syny jako posádku, i svou ženu a manželky svých synů.“
„Pak Ngadja poručil dešťovým mrakům, aby klesly k zemi, a obklopil jimi celý svět. Pak se vylily vody z moří na severoseverovýchodě a lidé tonuli v záplavě slané vody a mořského přílivu. Ngadja vytvořil povodňové víry a země se otevřela a vše se topilo a bylo drceno vlnami. U Dumbey pak nastal konec. Mezitím odnesla potopa posádku voru včetně Gajary na vlnách daleko do Dulugunu.“
„Nakonec odnesly vody potopy Gajaru zpátky domů. Vypustil z voru několik ptáků, nejprve kukačku. Kukačka našla pevnou zemi a už se k němu nevrátila. Vody postupně opadávaly. Potom se ke Gajarovi vrátili ostatní ptáci a on je následujícího dne vypustil znovu. A již se obnovovala souš, a živí tvorové nacházeli domov a potravu. Po přistání zabili klokana a Gajarova žena Galgalbiri ho upekla na ohništi v zemi spolu s dalšími plody. Kouř z ohniště pomalu stoupal vzhůru, až dorazil do nebe. Ngadja, nejvyšší bytost, ucítil páru a kouř vystupující z klokaní samice, která se pekla dole na zemi, a zaradoval se.“
„Ngadja, nejvyšší bytost, rozklenul po obloze duhu, aby zahnal dešťové mraky. Duha nás chrání tím způsobem, že nepustí déšť příliš vysoko. Náš lid chápe význam tohoto kroku. Vidíme-li duhu, říkáme, ‚Teď nebude žádný mimořádně prudký déšť.‘“ (10).
Příběhy o potopě po celém světě
Ve Slovníku folklóru, mytologií a legend vydaném roku 1950 nakladatelstvím Funk and Wagnall stojí pod heslem ‚Povodeň a potopa‘: „Světové kataklyzma, během něhož byla země zaplavena vodou: obraz přítomný téměř ve všech světových mytologiích. Výjimky tvoří Egypt a Japonsko…“ [Srovnej však svrchu zmíněný egyptský mýtus – odkaz 7.]
Slovník pokračuje ‚hrubou charakteristikou běžného příběhu o povodni‘: „Bohové (nebo bůh) se rozhodnou, že sešlou na svět povodeň, obvykle jako trest za nějaký čin, porušené tabu, zabití nějakého zvířete atd. (v mýtu Tsimshianů přijde potopa poté, co lidé vztáhli ruku na pstruha), někdy však i bezdůvodně. Jistí lidé jsou předem varováni nebo přichází potopa bez varování. Jsou-li varováni, postaví si lidé nějaké plavidlo (vor, archu, loď, Velkou kánoi či podobně) nebo se snaží utéci před vodou jiným způsobem (vylezou na horu či na strom, rostoucí strom, plovoucí ostrov, vlezou si do vydlabané tykve či kokosové skořápky, želvího či krabího krunýře, atd.). Někdy taky zachrání jisté věci důležité pro přežití jako třeba jídlo, zřídka pak domácí zvířata. Přijde potopa (déšť, vysoké vlny, praskne či se otevře nějaká nádoba, něco prorazí břicho nějaké příšeře atd.). Často lidé vyšlou ptačí průzkumníky či průzkumné hlodavce, to však neplatí vždy. Když je po potopě, nalézají se přeživší na nějaké hoře či ostrově, někdy obětují bohům (ne vždy), a pak znovu zalidní zemi, stvoří nová zvířata atd., nějakým zázračným způsobem.“ (11)
Kdyby neexistovaly legendy o celosvětových potopách téměř všude, skeptici by bezpochyby z tohoto důvodu napadli důvěryhodnost Bible a ptali by se, proč se vzpomínka na takovou strašnou událost vytratila z paměti různých lidských kultur.
Zdá se, že námi citovaný slovník chtěl ujistit své čtenáře, že „O faktu [celosvětové Potopy] nevíme z geologických dějin země nic…“ Argumentovat však proti globální Potopě na základě ‚geologických dějin‘ země ‚trvajících dlouhé věky‘ lze s úspěchem pouze tehdy, dokazuje-li stav zemské kůry skutečně dlouholeté dějiny jejích hornin, a takový názor je namístě pouze tehdy, nedošlo-li k celosvětové Potopě. Tak se pohybujeme v bludném kruhu ‚předem dokázané věci‘ – předpokládáme něco, co se snažíme teprve dokázat (12). Příběhy o globální Potopě zachované v kulturní paměti lidstva, samozřejmě pozměněné vinou staletí trvající ústní tradice, jsou mocným celosvětovým důkazem shodným s pravdou knihy Genesis. Jsou vzrušujícím dokladem způsobu, kterým se pravdivé biblické dějiny propojují s každodenním životem dnešního světa.
Odkazy
- Frazer, J.G., Folklore in the Old Testaments: Studies in Comparative Religon, Legend and Law (Abridged Edition), Avenel Books, New York, NY, USA, p. 107, 1988.
- Sanders, N.K., The Epic of Gilgamesh, Penguin Classics, London, UK, pp. 108-113, 1972.
- Morrison, W.B., Ancient Choctaw Legend of the Great Flood, , September 8, 2000.
- Reed, A.W., ‘The Great Flood’, in Aboriginal Fables And Legendary Tales, Reed Books, Sydney, Australia, pp. 55-56, 1965.
- Berlitz, C., The Lost Ship of Noah, W.H. Allen, London, UK, p. 126, 1987.
- Ref. 1, p. 82.
- Mercatante, A.S., Encyclopedia of World Mythology and Legend, Child & Associates Publishing, NSW, Australia, p. 613, 1988.
- Ref. 1, pp. 105-106.
- The Larousse Encyclopedia of Mythology, Chancellor Press, London, UK, pp. 275-277, 1996.
- For full version see: Coates, H., The Flood, Creation 4(3):9-12, 1981.
- Funk & Wagnalls, Standard Dictionary of Folklore, Mythology and Legend, 1950.
- V roce 1795, dříve než byla fakta prověřena, Hutton, ´otec moderní geologie´, tvrdil, že ´uplynulá historie naší země musí být vysvětlována tím, co vidíme, že se děje dnes…Žádné síly nesmějí být použity, které nejsou přirozené na současné zemi, žádné procesy přijaty kromě těch, u nichž známe jejich mechanizmus´(zdůraznění dodáno). Toto automaticky vyřadilo globální vody potopy dle biblického záznamu z vysvětlení.
- Hutton, J., Theory of the Earth with Proof and Illustrations; cited in Holmes, A., Principles of Physical Geology, 2nd edition, pp. 43-44, 1965.