Václav Dostál
„Říkejte mezi pronárody: Hospodin kraluje! Pevně je ustaven svět, nic jím neotřese.“ (Ž 96: 10)
Když žalmista vyznává: „Zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy“ (Ž 104:5), nemluví jen o základech, na nichž je „postavena“ Země, ale o pevných základech, které platí pro celý vesmír.
Svého času takové verše sloužily pro podporu geocentrické teorie, která říká, že středem vesmíru je nehybná Země, a že všechna „nebeská“ tělesa se otáčejí kolem ní. Ale zde není řeč o faktickém uspořádání sluneční soustavy, ale o pevných pilířích její struktury, o zákonitostech, které pro ni platí. Ty pilíře jsou neměnné zákony, které nazýváme „přírodními.“ O těchto zákonech přece platí, že se jimi všechno, celý vesmír, řídí. V jedné části vesmíru neplatí, že těleso ponořené do kapaliny je nadnášeno silou rovnou tíze kapaliny, kterou to těleso vytlačilo a současně v jiné části vesmíru neplatí, že to těleso je onou silou rovnou tíze téže kapaliny potápěno.
Bůh ustavil konstantní pravidla – přírodní zákony – které platí pevně a nepohnutelně. Tyto zákony se nemění ani v čase, ani v prostoru. Pravda, dosud neznáme všechny přírodní zákony a náš pohled – i na pevnost nám známých zákonů – je neúplný. Při objevu dosud neznámého jevu se může tedy zdát, že některý přírodní zákon neplatí nebo platí jaksi podivně.
Uvedl jsem, že přírodními zákony se „vesmír“, tedy všechny fyzikální děje, řídí. To ovšem neznamená, že ty zákony samy o sobě jsou příčinou oněch jevů, že fyzikální jevy jsou přírodními zákony způsobeny. Fyzikální zákon je předpis nebo popis podobný kuchařskému předpisu. Jestliže NĚKDO postupuje PODLE kuchařského předpisu, dostane kýžený výsledek. Ale ten výsledek ze samotného kuchařského předpisu nevznikne.
Přírodní zákon pouze popisuje, JAK určitý jev probíhá – např. že když vložíme nějaké těleso do kapaliny, tak na něj působí vztlaková síla. Ale příčina, tj. ona vztlaková síla, je způsobena TÍHOU (postaru vahou) kapaliny a ne tím zákonem.
Neměnnost přírodních zákonů, jejich nezávislost na místě a na čase se ve vědě předpokládá. Ale my si – na základě Božího slova o neotřesitelnosti jeho ustanovení – můžeme tím být zcela jisti!
Jestliže se nám zdá, že přírodní zákon někde nebo někdy neplatí, pak jsme na něco zapomněli. Např. když těleso nedáme do kapaliny, nemůže jí být vytlačováno nahoru. Je ovšem zajímavé, že tělesa jsou „nadnášena“ i tíhou vzduchu, když se v tom vzduchu nacházejí. Pravda tíha vzduchu, kterou ono těleso zaujímá, je malá, takže ono vytlačování je malé. Ale můžeme použít balonu, naplněného nějakým lehčím plynem a ejhle: balon, „nadnášený“ vzduchem, poletí vzhůru!
Kromě „přírodních“ zákonů, které platí pro celou přírodu či celý vesmír, jsou i pravidla, která platí jen pro lidi. Zatímco my lidé se podřizujeme přírodním zákonům bezvýhradně, protože tyto zákony obejít nelze, speciální zákony, platné jen pro nás, obcházíme. Např. když lžeme, někdy tak silně, že se nám „od pusy práší.“ A ten, kdo lže, krade – okrádá ostatní o správný význam slov, takže některá slova získala až opačný význam a některá jiná slova dokonce svůj význam ztratila.
Ony zákony pouze pro lidi sice můžeme obcházet, ale tím je nijak nezměníme, jsou pevné a nepohnutelné. Pouze se důsledky jejich platnosti mohou projevit s velkým zpožděním.
Když zjišťujeme, že zákony pro lidi vlastně ani nejsme sami od sebe dodržet, naštěstí platí „Bůh je láska“, nebo „tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna, aby každý, kdo v něj věří, neskomíral a nakonec nezahynul, ale aby měl život věčný.“ Tento zákon přetlačí naše porušování pravidel, shrnutých do milování Boha nade všechno a do milování bližního jako sebe. Platnost Boží lásky je nejpevnějším zákonem, kterým nemůže otřást nic. Ani výšiny, ani hlubiny, nebo cokoli jiného. Nebe a země pomine, vesmír se všemi „přírodními“ zákony zanikne, ale platnost Boží lásky zůstane. Nezmění se nikdy. NIKDY! Nech si to každý zapamatuje: NIKDY!