Paranthropus není chybějící článek

Paranthropus (dříve Zinjanthropus) již není považován za „chybějící mezičlánek“. Byla to jen vyhynulá opice.

Jerry Bergman, Ph.D.

Z Creation Evolution Headlines přeložil Pavel Akrman – 03/2025. K úvodnímu obrázku: Všimněte si domnělých předchůdců lidí, tedy samce a samice P boisei; a také žiraf (které vypadají jako dnešní) a slonů (konkrétně vyhynulého Deinotheria). Umělec si vybral dvě africká zvířata, aby dobře zapadla do příběhu lidské evoluce „z Afriky“.

Ve svém článku ze 4. prosince 2024 jsem informoval o antropologickém zjištění, které podkopává jeden krok v ikonickém zobrazení „evolučního marše“, ten má – podle víry darwinistů – představovat „evoluční přeměnu opice v člověka“.¹ Moje recenze byla založena na vědecké zprávě z listopadu 2024, která nalezla stopy moderního člověka společně se stopami Paranthropus boisei.²

Obr. 1: Vzorek lebky Paranthropus boisei. Všimněte si hladké sádry použité k vyplnění chybějících částí. Z Wikimedia Commons.

Paranthropus – základní informace

Když byl Paranthropus boisei poprvé objeven, časopis National Geographic Magazine (který financoval terénní výzkum vedoucí k tomuto objevu) jej prezentoval jako „jednoho z našich raných předků“: „Objevitelé Mary a Louis Leakeyovi představili novou fosilii [kterou pojmenovali] Zinjanthropus, jako jednoho z našich předků.“³

Evolucionisté tak museli řešit problém, zda „uplynul dostatečně dlouhý čas mezi spodním pleistocénem a koncem středního pleistocénu, aby mohlo dojít k evoluční přeměně ze Zinjanthropa na něco, co se tak nějak blíží Homo“. Normální odpověď by byla „Ne“, jenže „Leakey ve snaze poskytnout model, podle něhož by evoluce mohla pokračovat mnohem rychleji, apeloval na domestikaci“.⁴

Za použití tohoto pochybného vysvětlení Leakey dospěl k závěru, že „jakmile jednou došlo k ochočení tvora Zinjanthropus, pak mohl časový interval přibližně 400 000 let pro evoluci v Homo velmi dobře stačit …. Vlastně když se stal výrobcem kamenných nástrojů, není žádný důvod si myslet, že by evoluce lidstva nemohla být stejně rychlá, jako evoluce mnoha následujících domácích zvířat.“⁵ Leakey však musel být při vytváření těchto předpokladů opatrný, protože „už se dvakrát akademicky ztrapnil tvrzením o objevu lidských předků, kteří se však nakonec ukázali jako nedávno pohřbení lidé.“⁶

Touha po objevu předků

Tento problém se netýkal pouze Leakeyho:

„Jakmile si někdo myslel že našel předka [lidí], jako je např. Zinja (přezdívka pro Zinjanthropus, pozn.překl.), hned o něm mluvil jako o prokázaném, i když tím byl nucen opustit právě to tvrzení, které předtím zpopularizoval. Ani dnes nejsou takovéto manévry zcela minulostí; paleoantropologie je plná silných osobností, které se neustále dohadují o tom, kdo je či není naším předkem.“⁷

Takže se brzy objevily problémy i ve výkladu toho, co se dříve nazývalo Zinjanthropus, a nyní Paranthropus boisei. Nové fosilní důkazy si nakonec vynutily odmítnutí P. boisei jako přímého předka lidí, a naopak podporují skutečnost, že šlo pouze o vyhynulý druh opic.

Zjištění, že Paranthropus boisei existoval současně s moderním člověkem, je dalším příkladem závěru mnoha kreacionistů, totiž že paleoantropologové stejně nakonec zjistí, že všechny tzv. „chybějící články“ nejsou součástí postupného vývoje vedoucího k lidem. Jsou to jen vyhynulá zvířata, která kdysi žila s lidmi. Nález P. boisei společně se stopami moderních lidí podporuje závěr, že Paranthropus boisei byl jen vyhynulou opicí. Naopak ilustrace vytištěná v článku Hatalova týmu ukazuje, že vnější vzhled moderních lidí a Paranthropus boisei je velmi podobný, aby se tak naplnila víra, že P. boisei byl chybějícím článkem.

Objev Paranthropus boisei

Původně byl Paranthropus boisei (Boise je příjmení jednoho z Leakeyho sponzorů) pojmenován Luisem Leakeym jako Zinjanthropus (Zinj). Jak se ale množily další objevy fosilií P. boisei, byl překlasifikován na Australopithecus, ale poté znovu na Paranthropus. Holotypový vzorek (holotyp je prvním fosilním typem popsaným nálezcem) pojmenovaný OH 5, byl objeven paleoantropoložkou Mary Leakeyovou v roce 1959 v Olduvai Gorge v Tanzanii. Mezi jeho hlavní rysy patří masivní, vyztužená lebka včetně obličeje, dolní čelist s velkými stoličkami a třenovými zuby, a složený sagitálně-týlní hřeben (tj. kostní výčnělek podél střední linie vrcholu lebky, pozn.překl.).

Díky vzrůstajícímu množství odhalených fosilií Zinjanthropus byli paleoantropologové schopni stanovit mnohem více detailů, a tak zjistili, že stále víc se vzdaluje podobě předchůdce člověka, a naopak se podobá stále víc vyhynulé opici. I když většina z 200 exemplářů, nalezených od objevu Leakeyho v roce 1959, jsou jen úlomky lebky, lze nyní s přiměřenou jistotou stanovit mnoho znaků tohoto typu.⁸ Žel, „zatím neexistují žádné známky hodnověrné kostry P. boisei.“⁹

Obr. 2

Obr. 2: Paranthropus boisei. Umělecké ztvárnění jej představuje jako typ mnohem více opičí než lidský. Podle týmu K.G. Hataly žil Paranthropus boisei současně s moderními lidmi. Na obrázku vpravo je moderní člověk, který ukazuje rozdíl mezi Paranthropus boisei a moderními lidmi (převzato z Wikipedie).

Vlastnosti Paranthropus

Býložravý Paranthropus boisei byl robustní, jeho zuby byly 2,7krát větší, než se očekávalo u zvířete jeho velikosti a tvaru. Jedinci P. boisei měli ze všech známých primátů největší nadočnicové oblouky (supraorbital torus). Měli také poměrně velkou lebeční kapacitu 514 ccm. A jak je tomu u všech australopiteků, byli pohlavně dimorfní (tj. samice vypadá jinak než samec, pozn. překl.). Samec byl vysoký 137 cm a vážil 49 kg, s výraznějším sagitálním hřebenem na horní části lebky než samice. Samice měřila 124 cm a vážila 34 kg.

Tvrzení evolucionistů o P. boisei se týká jeho stáří, které bylo odhadnuto na 0,5 milionu až 1,75 milionu let. Hlavním problémem tohoto datování je prostředí, ve kterém byly fosilie nalezeny – jde o převážně vlhkou zalesněnou oblast, jako jsou mokřady podél jezer a řek a zalesněné nebo křovinaté plochy. Toto je hlavní problém, neboť takové prostředí není příznivé pro uchování fosilií.

Leakey a další evolucionisté velmi toužili najít nějaký chybějící článek, aby prokázali evoluci, nicméně výše popsané morfologické rysy donutily paleoantropology přijmout závěr, že Zinjanthropus nebyl předchůdcem člověka, ale primátem s mnoha gorilími rysy. V důsledku toho se tedy nyní většina paleoantropologů shodla na tom, že Zinj patří jen k jedné z mnoha vedlejších větví lidské evoluce, která nevedla k H. sapiens. Problém je v tom, že všichni fosilní kandidáti na lidské předky nakonec nebyli uznáni jako předkové lidí, takže naši údajní evoluční předchůdci v podstatě chybí. Tento závěr podporují i nové objevy – morfologie fosilních opic se lišila mnohem více, než se dříve myslelo.

Obr. 3

Obr. 3: Paranthropus boisei (obrázek vlevo): Z časopisu American Journal of Physical Anthropology 50, str. 106-132, 2007: „Padesát let důkazů a analýz“. Obrázek vpravo je model lebky moderní gorily (B. Wood a P. Constantino).

Shrnutí

Údajní tvorové, ze kterých se měli vyvinout lidé, jsou stále velkou neznámou. Slovy Dr. Sergia Almécija (z Amerického muzea přírodní historie) a kol.:

„Od doby spisů Darwina a Huxleyho o pozici člověka v přírodě ve vztahu k lidoopům (údajným nelidským hominoidům) a geografickému původu lidské linie (homininů) se vedly silné debaty … je možné, že poslední sdílený opičí předek [s lidmi] měl svůj vlastní soubor rysů, odlišný od rysů moderních lidí a moderních opic, a obě linie procházely oddělenými cestami selekčního tlaku (přírodního výběru).“¹⁰

Z tohoto a dalších důvodů tedy …

„… neexistuje žádná shoda, pokud jde o fylogenetické pozice různorodých a široce rozšířených opic v miocénu. Neshody jsou způsobeny jejich pouze fragmentárním záznamem, ale také složitostí interpretace fosilních morfologií, které představují obrazce primitivních a odvozených znaků, nejspíš díky paralelní evoluci (tj. homoplazii). To vedlo některé autory k vyloučení již známých miocénních opic z moderní hominoidní radiace*). Většina výzkumníků však identifikuje některé fosilní opice buď jako kmenové nebo korunní členy hominidního kladu [tj. předcházející rozdíly mezi orangutany (ponginy) a africkými opicemi, a lidmi (homininy), nebo jako součást moderní radiace velkých opic].“¹¹

*) Poznámka redakce: V evoluční biologii znamená adaptivní radiace proces, ve kterém procházejí organismy rapidním vývojem, kterým se vzdalují od svých předků. Adaptivní radiace je příkladem kladogeneze, tj. údajně najednou vyraší mnoho nových větví evolučního stromu.

Jinými slovy, není známo odkud nebo z jakých primátů lidé pocházejí, a proto existuje mnoho neshod i v těch nejzákladnějších detailech, jako například:

„Miocénní lidoopi z Evropy figurovali především v diskusích o geografickém původu homininů. Tzv. „lidoopi kenyapithecus“ se měli rozptýlit z Afriky do Eurasie před asi 16 až 14 miliony let, a někteří z nich možná dali vzniknout evropským „lidoopům dryopithecus“ a asijským ponginům před 12,5 miliony let. Někteří autoři interpretují dryopithy jako kmenové homininy a podporují jejich šíření zpět do Afriky na sklonku miocénu, přičemž následně se z nich vyvinuli moderní afričtí lidoopi a hominini. Jiní interpretují dryopithy jako všeobecné předky hominidů nebo jako evoluční slepou uličku.¹²

Závěr

Je prokázáno, že Zinjanthropus nebyl předchůdcem člověka, ale vyhynulým primátem s mnoha gorilími rysy. Jeho domnělá evoluce od Zinjanthropus k Paranthropus boisei ukazuje, že evolucionisté často ohýbají prokázaná fakta tak, aby odpovídala jejich evolučnímu příběhu.¹³ Příklad Paranthropus boisei je další ukázka toho, že většina nebo všichni z našich údajných evolučních předků jsou prostě jen vyhynulé typy primátů. Toto zjištění podporuje závěr, že žádná z těch fosilií nepředstavuje nějaké mezičlánky, ale pouze vyhynulé primáty, kteří žili souběžně s lidmi.

Odkazy

1. Arney, K., The mythical ‘March of Progress’, The Genetics Society Podcast, https://geneticsunzipped.com/transcripts/2020/1/2/the-mythical-march-of-progress, 2 January 2020.
2. Hatala, K.G., et al., Footprint evidence for locomotor diversity and shared habitats among early Pleistocene hominins, Science386(6725):1004-1010, 29 November 2024.
3. Black, R., The species that domesticated itself, National Geographic, https://www.nationalgeographic.com/science/article/the-species-that-domesticated-itself, 1 December 2009.
4. Black, 2009.
5. Black, 2009.
6. Black, 2009; zvýraznění dodáno.
7. Black, 2009.
8. Wood, B., and P. Constantino, Paranthropus boisei: Fifty years of evidence and analysis, American Journal of Physical Anthropology 50:106-132, 2007.
9. Wood and Constantino, 2007.
10. Almécija, S., et al., Fossil apes and human evolution, Science 372(6542):eabb4363, DOI: 10.1126/science.abb4363, 7 May 2021.
11. Almécija, et al., 2021
12. Almécija, et al., 2021; zvýraznění dodáno.
13. Coppedge, D., Evolution bends to fit the evidence, https://crev.info/2011/05/evolution_bends_to_fit_the_evidence/, 2 May 2011.