Colin Brown
Článek „The Incredible Stability of Drosophila“ (Neuvěřitelná stabilita octomilky) ukazuje, jak obtížně prokazatelný je vývoj (evoluce).
Drosophila melanogaster
(Octomilka či banánová muška), patří do čeledi Drosophilidae a je s ostatním dvoukřídlým hmyzem řazena do řádu dvoukřídlí (Diptera). Ten pak s ostatními šestinohými živočichy do třídy hmyzu (Insecta). Po jedno celé století se na této mušce snaží evolucionisté prokazovat evoluci, avšak k jejich velkému žalu, zcela marně.
Drosophila má 13 600 genů a bylo spočítáno už asi celkem 270 000 pozitivních mutací, což je jedna za každých 45 let, neboli jedna pozitivní mutace na každých 450 generací. Takže mezi dvěma druhy, Drosophila simulans a Drosophila yakuc podle evolučního počítání došlo k oddělení před 6 miliony let.
Autor zde říká, že ho nezajímají evoluční počty, ale to, že je z těchto čísel jasná jiná věc – že Drosophilu nepohnulo z její formy ani tolik pozitivních mutací. Byla mouchou – a zůstává mouchou.
Tedy ani mutace nenaruší stabilitu. Princip symetrické variace je odpovědný za zachování životních forem v rámci jejich vlastních druhů – bez ohledu na to, co mohou mutace způsobit. To je zapříčiněno tím, jak jsou aminokyseliny kódovány.
I když dojde k mutaci, obvykle to ve výsledném polypeptidu povede k použití stejné aminokyseliny. (Brown 1999 a 2001). Častěji mutace vyústí v nahrazení jedné aminokyseliny velmi podobnou aminokyselinou ze stejné skupiny. Nejméně ze všeho způsobí mutace nahrazení jedné aminokyseliny jinou z úplně jiné skupiny.
Normálně jsou však takové širší mutace vráceny ke svému původnímu kódování obnovovacím systémem organizmu, i když několik málo jich může zůstat. Autor Colin Brown říká:
„Toto vše je část toho, co nazývám symetrickou variací, a je to jistě hlavní způsob, jak Stvořitel zachovává stabilitu a současně i flexibilitu svých stvořených druhů.“
Následuje příklad na mRNA a kodonech. Autor dále říká:
„V jedné práci, kde UV záření bylo použito na aktivní gen myši, reparační systém organizmu obnovil 85% změn k původnímu stavu během 24 hodin“ (Anon, 1986, str. 33)
„Mutace se normálně nevyskytují v takovém měřítku a tudíž budeme očekávat, že během generací reparační systém bude ještě úspěšnější. Doklad toho může být viděn na dvou případech (zřejmě myslí to, co uvádí předtím na příkladu kodonů a jejich změn), z nichž oba ukazují, že v příbuzných životních formách hlavní mutační změny jsou takové, kdy jedna aminokyselina se změní na jinou v rámci skupiny, do které ta první aminokyselina patří“ (Dolittle, 1985, str. 81; Graur, 1985, str. 55).
A nakonec je třeba zmínit neuvěřitelné množství genetického potenciálu, které životní formy mají. V některých organizmech, jako třeba člověk, je tento genetický potenciál větší než počet atomů ve známém vesmíru (Ayala, 1978, str. 55) Přesto každá životní forma, díky symetrickým variacím a opravným mechanizmům, zůstává ve svém druhu.
(Pramen: CRSQ 3/2003/str. 276)