Z creation.com přeložil Pavel Akrman – 03/2021. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.
Víra v dlouhé věky milionů let je dnes velmi rozšířená. Jsou něco jako čarovná hůlka, kterou se mávne a problémy s přeměnou bláta na lidi magicky zmizí. Jenže i když je použití „milionů let“ vnímáno samozřejmě jako nezbytná podmínka pro chemickou a biologickou evoluci, přesto to nestačí – často jsme totiž ukázali, jak lze miliony let vyloučit za použití jiného vědeckého zdůvodnění.
Myšlenka „milionů let“ se poprvé objevila v geologii – byla odvozena z horninových vrstev. Přesněji řečeno, z interpretace o těchto vrstvách, které se údajně tvořily stejně pomalu a postupně, jak to vidíme dnes, víceméně stejnou rychlostí. Tento věroučný systém se nazývá uniformitarianismus. Nevznikl na základě vědeckých důkazů, ale byl ustanoven nad důkazy.
Tento systém víry již předem vylučuje biblickou Potopu jako možné vysvětlení. Přitom Potopa byla naopak schopna vykonat v krátké době veškeré ty geologické práce které vidíme v horninách, nepotřebovala k tomu miliony let.
Vody Potopy samozřejmě skončily v současných mořích. Už jen při pohledu ze břehu si můžeme udělat představu o té nesmírné Boží moci při stvoření této planety a veškerých vod na ní, stejně jako o děsivém rozsahu Božího soudu v Potopě. Ale my se můžeme naučit z těchto majestátních vln mnohem víc; existuje totiž celá řada jiných důkazů z oceánů, které vyvracejí myšlenku milionů let a rozhodně potvrzují biblickou historii.
Zrušení dlouhých věků – použitím uniformitariánských předpokladů
Oceány nám poskytují další způsob „datování“, protože můžeme měřit rychlosti různých procesů v oceánech. A za použití samotného uniformitariánského systému víry získáme takové „maximální stáří“, které však vůbec neodpovídá sekulárnímu paradigmatu dlouhých věků. Nicméně pro časovou osu biblické historie nepředstavují žádný problém. Tudíž uniformitarismus na základě dostupných vědeckých důkazů ve skutečnosti vyvrací sám sebe.
Oceánská sůl
Slanost našich oceánů nám může poskytnout i jakési „hodiny“, protože lze snadno odhadnout množství přibývající soli do našich oceánů i její úbytek. Jak se ukázalo, soli mnohem víc přibývá, než ubývá, takže oceány jsou postupem času stále slanější. Použijme to tedy jako „hodiny“ a v souladu s uniformitariánskými principy budeme předpokládat, že dané procesy byly po celou dobu víceméně stejné. Začneme-li od sladké vody, jak dlouho to trvalo, než se oceány staly tak slanými jako jsou dnes?
Kreacionističtí vědci Steve Austin a Russell Humphreys použili ve své studii ta nejmírnější možná čísla (ve prospěch evolucionistů) a dostali se na teoretickou maximální horní hranici (nikoli skutečné stáří!) 62 milionů let.1 Ačkoli se to může zdát jako dlouhá doba, ve skutečnosti je to tak strašně málo, že se to ani zdaleka nepřibližuje sekulárnímu stáří oceánů 3,8 miliardy let.2 A všimněte si, že náš příklad začal sladkou vodou, ale oceány musely být už od začátku trochou slané, a během Potopy pak přibylo ohromné množství soli a dalších minerálů v důsledku eroze a vulkanické činnosti.
Novější odhady ale ukazují, že sůl přibývá ještě rychleji, než konzervativně odhadovali Austin a Humphreys, což znamená, že odhad horní hranice by měl být ještě nižší.3 Jednoduše řečeno, pokud by oceány byly tak staré, jak se tvrdí podle sekulární časové osy, měly by být mnohem slanější, než jsou dnes. Jedinou „únikovou cestou“ pro zastánce dlouhých věků je předpokládat, že se dramaticky změnila rychlost daných procesů – což ovšem podkopává celou myšlenku uniformitarianismu!
Hromadící se nikl
Můžeme také měřit rychlost, jakou se do oceánů dostává nikl a také jak rychle uniká. Pokud je v oceánu rozpuštěno příliš mnoho niklu, stane se toxickým. Podle britských směrnic o ochraně životního prostředí jsou koncentrace vyšší než 30 dílů na miliardu toxické pro mořský život – této koncentrace by však bylo dosaženo při současné rychlosti přísunu již za pouhých 1 076 000 let!
Víme však také, že na mořském dně se tvoří minerální „hrudky“ obsahující nikl, ale mohly by vysvětlit z pohledu „dlouhověkaře“ nízkou hladinu niklu? Určitě ne – i kdyby byl v těchto konkrecích uložen veškerý nikl přicházející do oceánu, na základě současných odhadů by akumulace veškerého niklu, který se v těchto hrudkách aktuálně nachází, trvala pouhých 168 000 let. Podle časové osy staré Země přibývá nikl v našich oceánech příliš rychle, stejně jako je tomu u soli.4
Kde je všechen sediment na mořském dně?
Pozorujeme hromadění sedimentu na oceánském dně pocházející z eroze našich kontinentů. Na některých místech, jako jsou ústí řek, jeho množství u pobřeží postupně narůstá, jak proces eroze ukládá sediment z pevniny do moří; zároveň se stejnými erozními procesy prohlubují kaňony a rokliny na souši. Všechno se přibližuje k hladině moře s tím, že v nejvyšších nadmořských výškách a nejstrmějších oblastech probíhají změny rychleji.
V průměru je hloubka sedimentu na oceánském dně menší než 400 metrů (asi 1 300 stop), přičemž některé oblasti oceánského dna nemají vůbec žádné usazeniny. Takový stav bychom neočekávali, pokud by byly oceány tak extrémně staré. I zde můžeme odhadnout maximální rychlost, jakou může subdukce (tj. jedna deska zemské kůry je postupně vtahována pod druhou) hrnout sediment zpět na kůru. Za předpokladu, že tato rychlost byla vždy stejná, je příliš pomalá na to, aby odpovídala tomuto výsledku (zde je uniformitarianismus opět sám proti sobě); tímto procesem se nezíská dostatek bahna na mořském dně. Ve skutečnosti by se při současné rychlosti nahromadil veškerý sediment za méně než 12 milionů let.5 A znovu připomínám, že během roční globální Potopy působila mohutná erozivní síla, takže to vše muselo probíhat skutečně mnohem rychleji.
Gigantické podmořské kaňony
Po celém světě nalézáme příklady obrovských kaňonů v moři, některé jsou dokonce větší než Grand Canyon, nacházející se v hluboké vodě a vedou kolmo k pobřeží. Jedním z takových příkladů je podmořský Monterey Canyon v Kalifornii. Maximální výška stěn kaňonu dosahuje 1 700 metrů (5 600 stop)! Ale i tento bledne ve srovnání s nejvyššími podmořskými stěnami – ty se nalézají v kaňonu Capbreton a dosahují hloubky 3 000 metrů (10 000 stop). Jak lze vysvětlit existenci těchto obrovských kaňonů pod vodou?
Capbreton Canyon. Zdroj: blog.geogarage.com Klikni pro zvětšení
Uniformitariánští geologové jsou ztraceni a přiznávají, že v současné době neexistuje žádná obecně přijímaná teorie, která by toto dokázala vysvětlit. Nicméně podívat se na tyto rysy z pohledu mladé Země a Noemovy Potopy smysl dává. Byly vyřezány v recesivní (ústupové) fázi Potopy „dravými proudy“ prudce stékajících vod z kontinentů. Proto se v moři často nacházejí směrem k údolím na pevnině. Podmořské kaňony v moři tedy vyřezaly stejné rychle se valící proudy vod, které vyřezaly i rokle na souši.6
Celkový obraz
Oceány nevykazují znaky stáří, jaké bychom očekávali, pokud by byly skutečně miliardy let staré. Je to naopak v souladu s Biblí; dnešní oceány začaly pokrývat Zemi od 1. dne Stvořitelského týdne, tj. zhruba před 6 000 lety.
K tomu, aby dnešní oceány zaplavily celou Zemi, obsahují vody víc než dost. Pokud by bylo možné zcela vyrovnat všechny současné nerovnosti na souši i na mořském dně, přítomná voda by pokryla celou Zemi o hloubce téměř 3 km (2 míle)! Vodu zaplavující pevninu pak vysvětlují tektonické pohyby desek zemské kůry na začátku Potopy.
Po Potopě, jak naznačuje Žalm 104:8, „vystoupila horstva, snížila se údolí,“, což nám dalo velmi nerovný povrch planety, kterou nyní obýváme. Dokonce v té době vznikl i Mount Everest, jeden z nejvyšších vrcholů planety, který byl vyzdvižen v závěrečných fázích Potopy jako zcela nový rys krajiny. (Měřením se zjistilo že stále stoupá, i když dnes mnohem pomaleji.) Není tedy divu, že na jeho vrcholu se nachází vápenec s mořskými fosiliemi. Toto vše dává odpověď na prastaré otázky: „Odkud se vzala všechna ta voda?“ „Bylo jí dost na pokrytí Země?“ a „Kam všechna odešla?“
Jak jsme viděli, naše oceány obsahují nejen mnoho důkazů, které potvrzují biblickou historii, ale stále obsahují naprosto stejné vody, které kdysi dávno zaplavily planetu – ty stejné vody, které kdysi nesly Noemovu Archu.7
Odkazy a poznámky
- Austin S.A. and Humphreys, D.R., The sea’s missing salt: a dilemma for evolutionists, Proc. Second International Conference on Creationism, Vol. II, pp. 17–33, 1990.
- Why do we have oceans? oceanservice.noaa.gov, 25 June 2018.
- Sarfati, J., Salty seas, Creation 21(1):16–17, 1998; creation.com/salty.
- Whyte, D., Nickel concentration indicates young oceans, Creation 38(3):54–55, 2016; creation.com/nickel. Figures used are those updated on 8 March 2021.
- Walker, T., The mud is missing, Creation 32(3):52, 2010; creation.com/missing-mud.
- Oard, M., Submarine canyons bigger than Grand Canyon: Carved as Noah’s floodwaters receded, Creation 41(3):48–51, 2019.
- Batten, D., Ed., The Creation Answers Book, Chap. 12: Noah’s Flood—what about all that water? creation.com/cab12.