Nobelisté z výzkumu DNA popírají evoluční teorii

Z www.reasons.org přeložil Pavel Kábrt – 06/2016. Vyšlo 30. května 2016, autory jsou hosté – dopisovatelé, viz níže.

Tři vědci získali v roce 2015 Nobelovu cenu za chemii po desítkách let trvajícím výzkumu DNA – je to výzkum, který znovu potvrzuje myšlenku, že evoluční teorie je mytologie. Tyto nové znalosti ukazují, že evoluční teorie abiogeneze (chemického vzniku života z neživého) se jeví stále víc jako neudržitelná. Ukazuje se, že DNA je ve své podstatě nestabilní, a že uchování genetické informace vyžaduje složitou symbiózu (vzájemný vztah) mezi buňkou a DNA, vztah tak vzájemně závislý a provázaný, že ani buňka ani DNA nemohly vzniknout nezávisle na sobě.

Nový pohled do DNA a do buňky

DNA (deoxyribonukleová kyselina) je obrovská organická molekula, která nese a uchovává genetickou informaci organizmu. DNA je kriticky nutná pro růst a reprodukci životních forem, protože přesné kopírování a sebe replikace DNA je rozhodující součástí procesu buněčného dělení.

První zmiňovaný nositel Nobelovy ceny, Tomas Lindahl, ukázal, že rychlost, jakou se DNA rozkládá, by vývoj života na Zemi učinila nemožným.¹ Výbor pro udělování Nobelových cen to vyjadřuje svým osobitým způsobem: „musel byste být chemickým chaosem hezky dlouho předtím, než byste se vyvinul byť jen i v zárodek.“²

Proč se tedy náš genetický materiál nerozloží na úplný chemický chaos? Je to následkem molekulárních reparačních mechanizmů v buňce. Tři nositelé Nobelovy ceny „mapovali na molekulární rovině, jak buňky opravují poškozenou DNA a ochraňují genetickou informaci.“³ Zjistili, že celá škála molekulárních systémů neustále monitoruje genom a opravuje jakékoliv jeho poškození.

Jeden takový mechanizmus, který Lindahl objevil, je oprava vystřihnutím bází, což vysvětluje, proč se naše DNA nezhroutí. Nukleotidová báze často ztratí aminoskupinu a stane se neschopnou vytvořit bázový pár, což poruší řetězec DNA. Avšak enzym chybu zjistí a jiné enzymy ji opraví, takže se DNA může správně replikovat.

Druhý nobelista, Paul Modrich, objevil další molekulární mechanizmus, který se nazývá oprava nesprávného spojení. Chyby v replikaci nastávají často při kopírování DNA, ale Modrich zjistil, že enzymy průběžně detekují většinu těchto chyb, a jiné enzymy tyto chyby opraví. Nobelův výbor říká, že „během replikace DNA se tímto způsobem chybová frekvence omezí asi na tisícinu.“⁴

Další věc, se kterou se musí DNA potýkat, jsou mutace, kdy vlivem radiace a mnoha mutagenních látek dochází k poškození DNA. Radiace může třeba způsobit, že se dva páry bází nesprávně spojí. Ale třetí nositel Nobelovy ceny, Aziz Sancar, objevil, že v důsledku mechanizmu nazývaného oprava vystřihnutím nukleotidu enzymy vystřihnou, odstraní a nahradí poškozenou část DNA řetězce.

Víme už dost dlouho, že se buňka nemůže reprodukovat bez DNA, nyní však víme, že DNA by se sama zničila bez buňky. Tento složitý vzájemný vztah mezi buňkou a její DNA je to, co činí obhajobu moderní evoluční teorie mnohem obtížnější.

Výstup na Horu nemožnosti

(Tento nadpis je narážkou na knihu evolucionisty Richarda Dawkinse z roku 1996 „Výstup na Horu nepravděpodobnosti“, viz níže – pozn. překl.)

Teorie chemické evoluce neboli abiogeneze tvrdí, že život vznikl spontánně z neživé hmoty. Země je dle tohoto názoru přibližně 4,5 miliardy stará a život se na ní vytvořil asi 1 miliardu let po jejím vzniku. Náš dřívější článek o abiogenezi probírá výpočty několika vědců, kteří ukázali, že pravděpodobnost neřízených nahodilých chemických procesů probíhajících v rozsahu pouhé 1 miliardy let tak, aby se sám od sebe poskládal život, je tak nekonečně malá, že se ve své podstatě rovná nemožnosti. A tyto výpočty dokonce ani neberou v úvahu čtyř písmenný molekulární jazyk (genetický kód) o 20 „slovech“ (každé reprezentující aminokyselinu), pomocí kterého DNA přenáší genetickou informaci organizmu. I jednodušší jazyky jsou běžně spojeny s inteligentním činitelem – ne nějakými neřízenými, náhodnými procesy – jak je vidět na programu SETI, který hledá mimozemskou inteligenci.

A to další: život je mnohem složitější než pouhá chemie. Životní formy v našem světě mají sebe udržovací a sebe reprodukční schopnost, a pokud by tyto schopnosti nebyly přítomny okamžitě při vzniku života, kdy se měl chemický komplex života sestavit, jakýkoliv vzniklý život, který by se objevil, by nemohl ani růst ani se rozmnožovat. Sebezáchovné instinkty přesahují hranice výpočtů matematických pravděpodobností. Jeví se to tak, že by byl potřebný zázrak, aby se toto vše poskládalo k sobě neřízenými, nahodilými procesy probíhajícími během 1 miliardy let.

Avšak nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 2015 posunul laťku ještě výš. Tento výzkum ukazuje, že aby mohlo dojít k abiogenezi (samovolnému vzniku života z neživého), musely by neřízené a nahodilé procesy předvídat vnitřní nestabilitu DNA a sestavit buňku s celou škálou enzymů nutných k zabránění sebe destrukce DNA. K tomu přistupuje fakt, že vlastní chemická struktura buňky, dále sebe zachovávající instinkt a předpokládané mechanizmy pro opravy DNA, to vše muselo vzniknout najednou v jednom okamžiku, a to někdy během pouhé 1 miliardy let; jinak by rodící se život nemohl přežít. Pokud se tedy předtím jevily překážky pro evoluci jako výstup na Horu nepravděpodobnosti, pak se to nyní všechno jeví jako výstup na Horu nemožnosti.

Mohly se jednobuněčné formy života objevit samy od sebe a poté vyvinout do mnohem složitějších životních forem? Jednobuněčné životní formy nejsou tak jednoduché. Tak například genom bakterie aerobic hyper-thermophilic crenarchaeon (termofilní aerobní archea) se skládá z 1,7 miliard párů bází, což je téměř 60 % z 2,9 miliard párů bází v lidském genomu.⁵

Jak tohle útočí na moderní neodarwinistickou teorii evoluce? Podle výboru pro udělování Nobelových cen, „pokud byly genetické informace příliš nestabilní, pak by neexistoval žádný mnohobuněčný organizmus“, protože evoluce vyžaduje mutace.⁶ Avšak reparační mechanizmus DNA omezuje počet mutací.

Ačkoliv se frekvence mutací liší dle druhů a místa, je v průměru nízká. Pro ilustraci uveďme, že průměrná mutační rychlost u lidí byla odhadnuta na pouhých ~2,5 x 10^-8 mutací na nukleotid. Většina mutací nemá žádný vliv a přibližně 3 procenta jsou škodlivé.⁷ Studie o mutacích v souvislosti se zdatností zjistila, že výhodné mutace jsou zřídkavé.⁸ Dřívější článek odhadoval, že k méně jak 50 novým mutacím za jednu generaci dochází v genech odpovídajících u lidí za intelektuální schopnosti. Z těchto 50ti mutací jedna až dvě jsou mutace škodlivé a jen mizivý zlomek zvýší zdatnost. Jinými slovy je počet příznivých mutací – se kterými může operovat přírodní výběr – extrémně malý, a tento výzkum nositelů Nobelovy ceny zřejmě poskytuje vysvětlení, proč tomu tak je.

Objevy učiněné nobelisty v roce 2015 slouží jako další příklad toho, jak moderní věda stále více zpochybňuje materialistickou evoluční teorii a přináší další podporu důkazům pro myšlenku, že všechno na této Zemi bylo stvořeno vyšší inteligencí.

Hugh Henry získal svůj doktorský titul z fyziky na univerzitě Virginia v roce 1971, po 26 letech práce na Varian Medical Systems (Kalifornie, USA) odešel do důchodu a v současné době přednáší fyziku na univerzitě v Severní Kentucky v Highland Heights, KY. Hugh se také účastní v RTB (hnutí „Důvody k víře“) programu pro hostující vědce.

Daniel Dyke získal titul MTh na Teologické akademii v Princentonu v roce 1981, a v současnosti působí jako studijní profesor Starého zákona na Cincinnatské křesťanské univerzitě v Cincinnati, Ohio, USA. Také Daniel se účastní v RTB programu pro hostující vědce.

Odkazy

1. The Royal Swedish Academy of Sciences, “The Nobel Prize in Chemistry 2015,” news release, October 7, 2015, www.nobelprize.org/nobel_prizes/chemistry.
   
2. The Royal Swedish Academy of Sciences, “DNA Repair—Providing Chemical Stability for Life,” October 7, 2015, www.nobelprize.org/nobel_prizes
   
3. Royal Swedish, “Nobel Prize.”
   
4. Royal Swedish, “Nobel Prize.”
   
5. Yutaka Kawarabayasi et al., “Complete Genome Sequence of an Aerobic Hyper-thermophilic Crenarchaeon, Aeropyrum pernix K1,” DNA Research 6 (April 1999): 83–101, 145–52.
   
6. Royal Swedish, “DNA Repair.”
   
7. Michael Nachman and Susan Crowell, “Estimate of the Mutation Rate per Nucleotide in Humans,” Genetics 156 (September 2000): 297–304.
   
8. Adam Eyre-Walker and Peter Keightley, “The Distribution of Fitness Effects of New Mutations,” Nature Reviews Genetics 8 (August 2007): 610–18, doi:10.1038/nrg2146.