Všemohoucí Bože Hospodine, Ty jsi nezměrný, Tvou moudrost vystihnout nelze.
Tomáš Pavelka
Kázání faráře lounského českobratrského evangelického sboru Tomáše Pavelky z 29.7. 2012.
Introitus: Žalm 147, 1–11
1. čtení: Matouš 5, 43–48
2. čtení: Exodus 8
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi.Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 8. neděle po sv. Trojici.
Úvodní modlitba:
Všemohoucí Bože Hospodine, Ty jsi nezměrný, Tvou moudrost vystihnout nelze. Děkujeme Ti za to, že dáváš všemu řád, že jsi všemu určil místo a smysl. Vyznáváme před Tebou své hříchy, všechna slova, která jsme řekli, když jsme měli mlčet, všechna slova, která jsme neřekli, když jsme je říci měli. Vyznáváme před tebou své zlé skutky, které jsme učinili a učinit neměli, všechny své dluhy, opomenutí, nesplněné úkoly, ke kterým sji nás povolal a my slehali. Věříme, že pro velikou oběť svého Syna nás skrze svého svatého Ducha obnovíš. Přijmi, Pane, naše blahořečení a díkůvzdání: Sláva Otci, Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, navěky. Amen
Kázání:
Možná znáte lidi, kteří by se nikdy nekoupali v rybníce, protože by se jich v té vodě mohl dotknout nějaký vodní tvor. Ano, mohlo by se to stát. Ano, takový šupinatý dotek by asi nebyl nic příjemného. Ale většina z nás nad tím mávne rukou. Ryby sice v rybníce žijí, ale mají asi tak málo chuti se nás ve vodě dotýkat, jako my jich. Ať si žijí ryby ve svých hlubinách a my si zase zaplaveme.
A podobné je to s žábami, které na Mojžíšův rozkaz vyvedl Áron z průplavů, říčních ramen i jezer na egyptskou zemi. Troufl bych si říci, že jen pro málokoho z nás je žába vyloženě odporný tvor. Spíše obvykle, když už rodina na výletě spatří v lese žábu, rodiče volají: Podívejte, děti, žabička. Menší lesní žabky jde celkem snadno chytit do dlaně. A držet žabku v ruce působí člověku vlastně takový docela něžný pocit.
Ale asi by to bylo jiné, kdyby žab byly najednou tisíce. Kdyby se jimi, podle slov Písma, voda hemžila. Kdyby vlezly do domů, v domě dokonce do ložnice, co do ložnice, rovnou do postele, i dětem do postele a v kuchyni do trouby a do jídla a vůbec. Jedna žába, jeden netopýr nebo jiný takový tvor úplně od jinud, to je ještě legrační příhoda. Ale tisíce žab, žáby všude, to je odporné, to je zoufalé. Kde nastala změna? Kde nastal zlom mezi roztomilou žabičkou a odporným zlým snem, kdy je úplně stejných žab všude plno?
Žábu, netopýra, velkého brouka totiž rádi vidíme tam, kde bydlí, kde má svůj domov. Tam, kam jsme přišli na přátelskou návštěvu. Kam chodíme proto, abychom si nakonec mohli říci: Mají to tu pěkné, v tom lese, ale doma je doma. Když jeden, zdůrazňuji jeden, takový malý návštěvník zavítá k nám domů, přišel sice na neohlášenou návštěvu, ale je to vlastně milé zpestření. Ale když dorazí v tisících, znamená to, že přišel ovládnout náš svět. Nepřišel se jen podívat, vzal všechny příbuzné s sebou. Neskáče zmateně z rohu do rohu, takže poznáme, že by byl rád zase někde v rybníce. Přišlo jich tisíc, vlezly do postele a do hrnce. Ne ve zmatku, ale viditelně vedeni jedinou myšlenkou. Tisíce tvorů, ale mají jen jednu myšlenku. Nejsou zmateni a nejistí, jako žabička, které je nám líto. V tom je ta změna: Přišli k nám bydlet.
Tak Hospodin trestá faraonovu pýchu ukazuje mu pravdu, kterou před ním předtím milosrdně skrýval. Farao se holedbá, že mluví s bohy, že zná tajemství přírody. Ano, bratři a sestry, v dávných časech, úplně stejně jako dnes, namluvili lidé mnoho o harmonii s přírodou. Egypťané smýšleli, jako lidé dnes: Že příroda je tu jaksi odnikud. A že člověku stačí, aby se nad ní důkladně zamyslel a najednou zjistí, že mu vlastně celá slouží. Že jej rozmazluje jako si rozmazlené dítě myslí, že matka je tu jen kvůli němu skoro jako by si ji samo po sebe stvořilo.
Pravda je však taková, že Bůh stvořil všechno tvorstvo ke své slávě. Stvořil tisíce, miliony tvorů, kteří tu nejsou kvůli nám. Kteří mají svůj vlastní osud, svůj vlastní účel. Když je bude pokorný a moudrý člověk sledovat, zjistí, jak je jejich život dobrodružný a zajímavý zjistí to nejen u žab, ale třeba i u komárů nebo much. Moucha třeba je svým způsobem úplně dokonalý tvor. Moucha má úžasný postřeh, výborně vidí jen ji zkuste chytit. Moucha má skvělý čich jak je jen možné, že jak se něco trochu zkazí, už jsou u toho mouchy z širokého okolí, už na tom místě zakládají rodiny za pár minut? Moucha je úžasně plodná, moucha umí chodit po stropě hlavou dolů. A jak říkám, je to zajímavé, pokud jsme v jejím světě na návštěvě alespoň v mysli. Když si takový vědec řekne, že bude zkoumat mouchu, vydá se v mysli a pomocí různých přístrojů do jejího světa. Ale, i když bude uchvácen, ani on nebude od té doby nechávat doma na stole kus zasmrádlého masa, aby mohl být se svými kamarády stále. Dobře ví, že tento tvor žije v jiném světě.
To tedy ukazují ty tři rány egyptské, o kterých jsme dnes slyšeli. Že totiž stvoření skutečně je úžasné i ve svém zdánlivě nejodpornějším tvoru. Ba často ti nejodpornější tvorové jsou ve svých schopnostech nejzajímavější termiti, potkani, mouchy, slimáci. Ale jen tehdy, když žijí jinde, než my. Když se s nimi nemusíme příliš často potkávat. Zkrátka když o nich nevíme. Tedy, na jednu stranu, stvoření je i v tom nejmenším skutečně úžasné, účelné, dokonalé. Dokonce i svět baktérií a virů, o kterých ani dnešní čtení nemluví (další kapitoly ano), je úžasný. Takový virus, i když je složen z nemnoha těch nejmenších částí, ta jeho genetika, to je úžasný kus matematiky. Ano, každá část stvoření je dokonalá když je na svém místě. Když o ní moc nevíme, když neleze do našeho světa.
Není to člověk, který by rozuměl přírodním silám. Není to příroda, která by o člověka pečovala. Je to Hospodin zástupů, náš Nebeský Otec, který všemu stvoření určil hranice. Který některé tvory stvořil pro náš prospěch protože je jíme, jako krávy, ovce, kozy a slepice. Protože nás baví svými kousky jako kočky a psi nebo kanárci. A některé stvořil jen pro svou slávu a pro ty, kteří mají dost pokory pro vyšší poznání. Ty jiné tvory moudře ukryl pod hladinu vod a do podzemních děr a nebo je nechává létat z místa na místo. Určil jim jejich místo, skryl je a oddělil od nás.
A tak je to vlastně s každým z nás jako s dítětem, kterému rodiče ukazují žábu; nebo, s daleko větší opatrností, třeba zmiji. Nejsme dětmi přírody, nejsme ani bratry a sestrami ostatních tvorů, jak si mysleli Egypťané. To nebeský Otec o nás pečuje, to on opatrně ukazuje těm, kteří mají pokoru, co ještě jiného pro svou slávu stvořil a od čeho nás obvykle drží dál a chrání.
Pro člověka není dobré, když pro něj neexistuje nic jiného, než stvoření, když Boha, který všemu určil své hranice, škrtne jako nepotřebnou hypotézu. Dokud Bůh je Pánem, pak můžeme mávnout rukou nad tou rybou, která se o nás otře v rybníce, jak jsem o tom mluvil na začátku. Ona má své místo a my svoje. Ale ve chvíli, kdy ve hlubinách a děrách ukrytí tvorové přestanou být dokonalým stvořením k Boží slávě ve chvíli, kdy jsme jen my a toto stvoření, pak najednou vše je děsivé a odporné. Zvěčte si pod mikroskopem třeba berušku, se kterou jsme si všichni jako děti hráli, protože nás to rodiče učili, protože byla malá a roztomilá. Tak odpornou hlavu by nevymyslel ani nejzdatnější autor hororů. Ale proto ji Bůh stvořil tak malou, abychom ji neviděli, stvořil ji pro účel, který se mu zalíbil a není v silách našeho poznání zjistit, proč hmyz vypadá, jak vypadá.
Dalo by se mluvit ještě o mnohém: Ryby, hmyz dokonce i motýli vydávají zvuky, které normálně neslyšíme, ale které vědci dovedou zachytit strašlivé, hrůzné zvuky. Bůh je slyší a rozumí jejich řeči. Pokorný je může slyšet a nebude se jich bát bude se bát Boha, který je učinil.
Závěr toho všeho je, že nemáme být ke světu příliš připoutáni. Nemáme být zemští, jako Egypťané, nemáme brát zemi jako to poslední nebe, jak smýšlel farao. Máme vědět, že k Boží slávě slouží i to, čemu nerozumíme a co je nám právem cizí. Naposled, máme vědět, že jakákoliv pozemská věc, dokonce i člověk, se stanou odpornými, když se k nim cele připoutáme. A naopak, kdo složil svou důvěru v nebeského Otce a jeho jednorozeného Syna, ten dovede najít jistý půvab i na svých nepřátelích. Ten s nimi dovede mít soucit jako se žabičkou, když je má v hrsti.
Modlitba po kázání:
Pane Ježíši Kriste, ty jsi nás učil úzké cestě, která vede ke spáse. Buď s námi ve svém Duchu, podpírej nás, ať po ní dovedeme jít. Amen
Přímluvná modlitba:
Pane Ježíši Kriste, Tobě byla svěřena veškerá vlády na nebi i na zemi, neboť jsi slavně zvítězil nad světem, smrtí i ďáblem. Proto Tě prosíme o duchovní výzbroj pro všechny, kteří ji obzvláště potřebují. Prosíme Tě za naše bratry a sestry z tohoto sboru, sužované nemocemi i za všechny takto zkoušené křesťany i za pohany kolem nás. Dej všem spatřit své konečné vítězství, ke všem přijď a buď jejich těšitelem, ulev jim v bolestech. Rozkazuj, Pane, všemu stvoření, které se Tobě vzpírá. Prosíme Tě, Pane, za všechny naše bratry a sestry po celém světě i za pohany kolem nich, které sužuje neúroda, sucho, záplavy a škůdci. Ukaž jim východisko, vzbuď pro ně po světě soucitná srdce. Prosíme za naši zemi, za příznivé podnebí a dostatek úrod. Prosíme za všechny kdo pracují, ať se jim dostane odpočinku na těle i na duchu. Prosíme za všechny na cestách po zemi, na moři i ve vzduchu, dej jim bezpečnou cestu i návrat. Prosíme každý za ty, které máme ne srdci i za své vlastní touhy i starosti. Voláme k Otci slovy, které jsi nás naučil:
Požehnání:
Jeruzaléme, chval zpěvem Hospodina, chval, Sijóne, svého Boha! On upevnil závory v tvých branách, požehnal tvým synům v tobě. Na tvém území ti zjednal pokoj, bělí pšeničnou tě sytí. Požehnej vás Všemohoucí…