Neprokazuje egyptská chronologie, že Bible je nespolehlivá?

Dr. Elizabeth Mitchell

(Z www.answersingenesis.org přeložil Pavel Kábrt – 07/2010 – pro jména a odkazy použita Kralická Bible.

K danému tématu viz také video Exodus: Hledání pravdy)

Egyptologie, od které se původně očekávalo, že podpoří historii zaznamenanou ve Starém zákoně, vypracovala chronologii popírající Bibli. Tato tzv. Konvenční egyptská chronologie datuje pyramidy před Noemovu potopu; což není možné, protože pyramidy by nikdy celosvětové potopě neodolaly. A když použijeme Konvenční egyptskou chronologii k hodnocení archeologických nálezů, důležité momenty v historii, jako je třeba hromadný odchod hebrejů /Izraelitů/ z Egypta, se zdají být bez historické opory. Tyto nesrovnalosti mezi Konvenční egyptskou chronologií a Biblí jsou používány k útokům na biblickou historickou přesnost. Jenže bychom měli místo jednoduchého předpokladu, že egyptská chronologie je přesná a je třeba změnit tu biblickou, pečlivě prověřit egyptskou konvenční chronologii, zda je tak spolehlivá, jak někteří tvrdí.

KONVENČNÍ EGYPTSKÁ CHRONOLOGIE

Přestože Konvenční egyptská chronologie dominuje modernímu porozumění starověké historie, není konzistentní s Biblí. Když je mezi těmito dvěma chronologiemi rozpor, vědci obvykle ignorují Bibli. I když však mnozí mají za to, že Konvenční chronologie je nesporná, bližší pohled na ni ukáže její vetché základy. Dr. René Grognard z Univerzity v Sydney říká: „Důležité je ukázat slabosti a chyby v našem porozumění teorie, abychom tak osvobodili naše mysli pro přijatelnější možnosti.“ (1) Než zde tedy uvedeme přijatelnější verzi egyptské chronologie, nejprve v této kapitole ukážeme chyby, na kterých je založena.

Konvenční egyptská chronologie je založena jak na historii vypracované Manehtem (uváděn též jako Maneto, Manetho – poz. překl.), tak i na sotické teorii. (Sotická perioda je doba, za kterou hvězda Sirius opět vyjde nad obzor ve stejném dni v kalendáři, je to 1456/1460 let – poz. překl.) Ve 3. století př. n. l. Manehto vytvořil seznam faraonů s délkami jejich panování. Sotická cyklická teorie přiřazuje známá data z kalendáře těmto panovnickým obdobím. Jak ale historie podaná Manehtem, tak i sotická teorie mají trhliny, které je činí nespolehlivými pro vytvoření základů chronologie.

HISTORIE PODLE MANEHTA

Ptolemaios II. pověřil kněze Manehta vypracováním egyptské historie. Hlavní rysy Konvenční egyptské chronologie jsou založeny na Manehtově historii (viz tabulka). Nicméně, Manehtovy spisy nejsou vhodné pro vytvoření spolehlivé egyptské chronologie, protože historie podávaná Manehtem:

• nebyla nikdy zamýšlena jako chronologický přehled egyptské historie
• není v souladu se současnými egyptskými podklady (prameny).

Jak ukazuje archeolog David Down ve své revidované egyptské chronologii, několik
egyptských faraonů zřejmě panovalo ve stejné době na různých místech země.

Manehto, jehož spisy přežily jen jako částečně zachovalá „zkomolená zkrácená verze“ (3) nezamýšlel psát chronologický historický přehled egyptských dějin. Stejně jako každý jiný ve staré době, Manehto měřil čas pomocí roků králů („v pátém roce krále Toho a Toho“). Eusebius, historik čtvrtého století, který cituje Manehta velmi často, nevěřil, že Manehto zamýšlel posloupnost při popisování let podle králů. Eusebius říká „Několik egyptských králů vládlo ve stejné době…nebyla to posloupnost králů sedících na trůnu jeden po druhém, ale několik králů vládlo ve stejné době v různých regionech.“ (4) Protože tedy Manehtova historie vyjmenovává vlády králů vládnoucích současně, historikové by neměli sčítat jejich doby vládnutí tak, jakoby tito králové vládli jeden po druhém.

Historie, jak ji podává Manehto, není také slučitelná se současnými egyptskými prameny. Profesor J. H. Breasted, autor Historie Egypta, nazývá historii od Manehta „starou, ledabylou a nekritickou snůškou, kterou lze popřít na základě současných památek, a to u velkého množství případů, kde tyto památky přetrvaly.“ (5) Manehto také vytvořil mnoho neexistujících dynastií tak, že z jednoho jména krále, které se však psalo několika různými způsoby, udělal v mnoha případech několik různých jednotlivců. Protože je historie podaná Manehtem v rozporu se skutečnými egyptskými záznamy z doby faraonů, neměli by historikové považovat jeho historii za směrodatnou.

SOTICKÝ CYKLUS

Sotický cyklus vytvořil Eduard Meyer v roce 1904, aby tak dal Egyptu jednotný kalendář (6), který sladí egyptské roky vlády s daty moderní historie v době před Kristem. Historikové kombinují data ze sotického cyklu s Manehtovou historií, a výsledkem jsou Konvenční egyptská data. Meyer přišel s tím, že egyptský kalendář, který je bez přestupného roku, se stále opožďoval až do „východu Sothis“ (Síria – pozn. překl.), kdy se kalendář opět srovnal. Teorie říká, že Egypťané věděli, že je potřeba 1460 let k tomu, aby se kalendář vrátil zpět. To proto, že každoroční východ Síria odpovídal prvnímu dni egyptského období záplav jen jednou za 1460 let (asi jako když špatně jdoucí hodinky korigujete dvakrát denně), a tak Egypťané datovali důležité události od tohoto Velkého sotického roku. Ale ve skutečnosti, ve starověkém Egyptě, nenajdete pro sotický cyklus žádné důkazy.

Sotický cyklus je nespolehlivý, protože

• je založen na rozporuplných východiscích
• má jen malou oporu v historii

Meyer se musel spolehnout na pozdější autory neegyptology, aby mohl vytvořit východisko pro své výpočty, a tyto prameny jsou rozporuplné. Censorinius, římský spisovatel ze třetího století, a Theon, astronom z Alexandrie ze čtvrtého století, uvádějí zase jiná východiska. Podle Censorinia došlo k Velkému sotickému roku 140 po Kristu, ale podle Theona v roce 26 před Kristem. Meyer odečetl násobky 1460 let od roku 140 po Kristu a došel k roku 4240 před Kristem, jako naprosto jistému datu pro založení egyptského občanského kalendáře.

Sotický cyklus má velmi málo historické podpory. Historie nám nedává žádný impuls k názoru, že Egypťané pravidelně datovali důležité události podle vycházejícího Síria. Astronom druhého století po Kristu, Klaudios Ptolemaios východ Síria nikdy nezmínil. (9) Navíc kdykoliv Egyptské spisy zmiňují východ Síria v souvislosti s panovnickým rokem, nejmenují faraona (10), případně je odkaz nejasný. (11) Z těchto důvodů mnoho egyptologů zásadně odmítlo chronologii na základě sotického cyklu.

ROZPORY

Když dvě chronologie nesouhlasí, nejméně jedna musí být chybná. Konvenční egyptská chronologie odporuje hebrejské biblické chronologii, stejně jako civilním údajům okolních zemí. Jak to shrnuje Damien Mackey ve svých tezích:

Hodnota jakékoliv národní absolutní chronologie musí naprosto záviset na její schopnosti integrace se všemi známými údaji z ostatních regionů. Je k ničemu vytvořit kompletní chronologii, která může existovat jen izolovaně, ale neobstojí srovnávacímu testu s ostatními systémy. Aby bylo sotické schéma /egyptské chronologie/ platné – a to samé platí i pro spolehlivost chronologií Mesopotamie, Palestiny, Řecka nebo Anatolie – je nutné pro každé období egyptské historie, aby se dalo dokonale sladit s každým takovým odpovídajícím obdobím historie každého dalšího starověkého národa. A tohle platí o to víc pro historii Egypta, protože…historici, zabývající se jinými národy, mají tendenci nahlížet do egyptské chronologie jako ke vzoru pro odhady a úpravy svých vlastních chronologií (12) – (zdůraznění dodáno autorem článku).

BIBLICKÉ ROZPORY

Konvenční data pro egyptské pyramidy předchází Noemovu potopu (viz tabulka/graf). Protože by pyramidy nepřestály celosvětovou potopu, někteří lidé zpochybňují spolehlivost biblické chronologie. Jiní používají tato konvenční data pro pyramidy k podpoře myšlenky, že Noemova potopa byla jen místní a nezasáhla Egypt. (13) Na pyramidách ale nejsou visačky s datem a konvenční data jim přisuzovaná jsou v nesmiřitelném rozporu s Biblí.

Konvenční data příběhů Starého zákona zahrnující Egypt zůstávají archeologicky nepotvrzená a jsou v rozporu s Písmem. Postavy biblických příběhů nezanechaly žádné archeologické důkazy své existence v době, která se jim tradičně přisuzuje. Egyptologové, kteří věřili Bibli, přiřadili tato data špatně. Dřívější egyptologové v naději, že budou biblické příběhy potvrzeny v Egyptě, ještě k chybám v konvenční chronologii přidali další, protože nesprávně použili Bibli ve dvou případech. Nesprávně:

• předpokládali, že Ramses Veliký byl faraonem v době útlaku izraelitů
• ztotožnili Šešonka s biblickým Šišákem

Ten první omyl způsobil, že se datování událostí v Exodu dostalo do rozporu se zbytkem Písma. Ten druhý omyl dal zas podporu nepřiměřeně vysokým stářím konvenčního datování. Oba omyly způsobily, že vědci přiřadili biblickému obsahu pochybné časové údaje.

Vědci zcela běžně zpochybňují biblické datum pro Exodus /vyjití z Egypta, poz. překl./ (15). Jak říká Gleason Archer: „Nicméně…Písmo trvá na datu 1445 (či blízké tomuto), ale většina učenců dává přednost podstatně pozdějšímu datu, nejvíce preferovaným je v současnosti 1290 př. Kr., nebo deset let po začátku vlády Ramsese II.“ (16) Konvenční datum pro Ramsesa II. „Velkého“, krále 19. dynastie, je téměř o dvě století pozdější než Exodus. Protože Exodus 1:11 říká, že hebrejští otroci vystavěli město Ramses, dřívější egyptologové předpokládali, že Ramses II byl ten farao, který utlačoval Izraelity. Na tomto podkladě mnoho učenců přisoudilo Ramsesovi tradiční datum Exodu a ignorovali svědectví Bible.

Ale jméno Ramses nemusí být vázáno na útlak 19. dynastie, protože toto jméno není v 19. dynastii jediné. Ramses, což znamená „syn Ra“ – boha slunce, bylo jméno běžně užívané ke cti faraonů. Například Amósis, zakladatel 18. dynastie, byl také nazýván Ramses, a stejně tak i pozdější král 18. dynastie Amenotep III. (17) Archeologie 18. a 19. dynastie nepřináší žádné důkazy zotročení Izraelitů, protože Hebrejové opustili Egypt už před stoletími. Vědci by neměli ztotožňovat Ramsese II. s faraonem při útlaku Izraelitů, ani spojovat jeho čas vlády s Exodem.

Jean Champollion (18), otec egyptologie, neúmyslně zavinil podporu biblické nekonzistentní chronologie, když mylně ztotožnil faraona Šešonka s biblickým Šišákem. Champollion nalezl nápis o Šešonkovi, zakladateli 22. dynastie, v chrámu v Karnaku. Protože obě jména znějí podobně, Champollion předpokládal, že Šešonk byl Šišákem, který vyplenil Jeruzalém v pátém roce vlády krále Roboáma. (19) Při použití biblického údaje pro Roboáma jako začátku, chronologové použili Manehtův seznam jako osnovu pro tři další století egyptské historie.

Dva problémy s Šešonkovou identifikací jsou spojeny s vojenskou strategií a hláskováním. Dle nápisů, Šešonk napadl severní území Izraele, nikoli Roboámův Jeruzalém nebo Judu. Během Roboámovy doby vládl severnímu království Jeroboám. Jeroboám byl Šešonkův spojenec. (20) Kdyby byl Šešonk Šišákem, pak by Šešonk napadl svého spojence a ignoroval jeho nepřítele. A dále, hláskování těchto dvou jmen faraonů zní stejně pouze při jejich přepisu, ne však v původních jazycích. (21) Následkem této mylné záměny Šešonka za Šišáka, ignorují egyptologové ostatní biblická fakta, vztahující se k územím a jejich postavám. A tím, že údaje získané z této biblické misinterpretace se skutečně neshodují s konvenčním datováním Třetí přechodné doby, mnoho biblických učenců spoléhá na konvenční chronologii přesto, že je v rozporu se Starým zákonem.

ROZPORY SE SVĚTSKOU HISTORIÍ

Konvenční egyptská chronologie není v rozporu jen s biblickou chronologií, ale také s informacemi z nebiblických pramenů. Egyptská konvenční data se střetávají se světskými daty přinejmenším ve dvou oblastech:

• Propojení Chetitů s asyrskou chronologií
• Radiokarbonové datování

Chetité vybudovali mocnou říši založenou v Malé Asii, ale vědci musí spoléhat na údaje z jiných starověkých národů, pokud jde o chetitskou chronologii. Synchronismy nazýváme události, které jsou společné dvěma kulturám, a Egypt má mnoho synchronismů s Chetity. Tím pádem mnoho mylných dat bylo připsáno Chetitům. Například nastoupení faraona Achnatona na trůn (22) je tradičně spojováno s datem 1353 př. Kr. a s chetitským králem Šuppiluliumašem, protože Šuppiluliumaš poslal Achnatonovi gratulační list. (23) Datum bitvy u Kadeše roku 1275 př. Kr. (24), po které si jak Ramses II., tak i chetitský král Muwatalli II., nárokovali vítězství, je odvozeno z konvenčích dat pro Ramsese Velikého. (A tato data jsou odvozena ze sotické teorie a historie dle Manehta.) A ještě na závěr, když Ramses III. zaznamenal své vítězství nad lidem moře, které je konvenčně datované do roku 1180 př. Kr. (25), prohlásil, že lidé moře už vyhladili Chetity. Podle těchto egyptských dat, Chetitové zanikli kolem roku 1200 př. Kr. (viz tabulka)

Egyptská verze chetitské chronologie se však rozpadne, když ji porovnáme s mnohem pozdějšími archeologickými nálezy v Asýrii. Asyrské zápisy zaznamenávají války s Chetity během osmého a devátého století př. Kr., stoletích po údajném zániku Chetitů. Tyto záznamy popisují války během vlád asyrského krále Salmanasara III a Senacheriba a dokonce jmenují stejné chetitské krále jako egyptské záznamy. (27) – viz tabulka výše. Asyrská časová stupnice je v souladu s velmi dobře doloženými daty, jako je Nabuchodonosorovo dobytí Jeruzaléma. Konvenční egyptské datování musí být mylné.

Přijmutí biblického záznamu chetitské historie mohlo zabránit nesprávnému datování Chetitů ještě i před objevem zápisů na Asyrských památkách. Podle 2Kr 7:6, během života Elizea, byli Chetité tak hrozivě velkým národem jako Egypt. Jeden výzkumník, irský misionář William Wright, správně ohodnotil hieroglyfy, které našel v Malé Asii, protože přijímal biblickou historii. Roku 1872, navzdory vědě tvrdící, že Chetité a Bible jsou mimo historii, Wright věřil, že záznamy, které našel, „ukáží, že velký lid nazývaný v Bibli Chetité, ale v klasické historii neuznávaný, vytvořil kdysi v tomto regionu mocnou říši.“ (28)

Také radiokarbonové datování (29) popírá konvenční chronologii. Podle Cambridgeské archeologické encyklopedie:

• Když byla poprvé testována radiokarbonová metoda, byla nalezena dobrá shoda mezi radiokarbonovými daty a daty známého historického stáří….Ale jak se měření zpřesňovala, postupně se ukazovaly pravidelné neshody mezi údaji, které byly obdrženy a těmi, které se očekávaly z historických důkazů /tj. konvenčních dat/. Většinou tyto rozdíly byly indikovány v období před první polovinou prvního tisíciletí př. Kr., kdy se radiokarbonová data jeví příliš mladá v řádech několika stovek let, ve srovnání s konvenčními daty. Data pro nejmladší srovnávací materiál, který je dostupný, rákos používaný ke spojení vrstev hliněných cihel na náhrobcích První egyptské dynastie, kolem roku 3100 př. Kr., se jeví být až o 600 let či 12 % mladší (30) (zvýraznění dodáno).

Stejně tak, jako je radiokarbonové datování více v souladu s mladou zemí, než si většina lidí uvědomuje, tak je toto radiokarbonové datování více v souladu s mladší egyptskou civilizací než hlásá konvenční chronologie.

REVIDOVANÉ CHRONOLOGIE

V pojednání „Temná století“ nazývá Peter James konvenční chronologii „obrovským akademickým trapasem“. (31) David Rohl píše: „Jediné skutečné řešení archeologických problémů, které vznikly, je ve stržení celé struktury a novém začátku, rekonstrukci od základů vzhůru.“ (32) Revidovaná chronologie odráží vztahy mezi starověkými národy přesněji a ukazuje na „významnou shodu mezi historií Egypta a Izraele.“ (33) Revidovaná chronologie podporuje víru křesťana v Bibli a dává mu argumenty pro skeptický svět.

Snahy stanovit běžná data pro známé události starověku vyžadují nějaký startovní bod, základní východisko, známé datum. Máme čtyři bezpečné kotevní milníky pro chronologii Středního východu. Počítají-li pak dozadu či dopředu od těchto čtyřech datumů, mohou chronologové stanovit běžná data od stvoření až ke Kristu (34) a kombinovat kroniky starověkých národů a vytvořit tak spolehlivou chronologii. Tyto čtyři pevné milníky jsou shrnuty v následující tabulce „Základní východiska“.

Není zde dost prostoru pro analýzy všech revidovaných chronologií. Řada učenců, včetně Petera Jamese, Davida Rohla, D. A. Courvilla a Davida Downa vydala v této oblasti moc pěkné práce. Někteří svoji práci začali Biblí, zatímco jiní použili za základní východiska bitvu u Théb. Křesťané by měli používat jen tu revidovanou chronologii, která je v souladu s Biblí. Jednou možná padne nové světlo následkem nových nálezů na identitu nějakého faraona, ale nic nemůže zviklat křesťanskou víru v pravdivost Božího slova.

David Down ve své práci Odkrývání faraonů spojil práci mnoha expertů do souvislého příběhu, který je v souladu s Biblí. Vyzdvihl mnoho souvislostí mezi historií Izraele a Egypta a poskytl vysoce hodnověrnou totožnost mnoha osob Starého zákona. Navíc je jeho práce v souladu s historií okolních národů a Chetité zde zapadají do správné polohy v kontextu svých asyrských a egyptských sousedů.

REVIZE V POROVNÁNÍ S ABSOLUTNÍ AUTORITOU – BIBLÍ

Synchronizace mezi postavami Starého zákona a Egyptem zahrnuje následující:

• Předdynastická doba a Stará říše – Mizraim, Abram
• Střední říše – Josef, Mojžíš
• Nová říše – Šalomoun, Roboám, Asa, Achab
• Třetí přechodná doba a Pozdní doby – Ezechiáš, Joziáš, Jeremiáš

PŘEDDYNASTICKÝ EGYPT A STARÁ ŘÍŠE – SVĚT PO POTOPĚ

Většina historiků začíná s neopodstatněným míněním, že to byli primitivní lidé, kteří pomalu budovali civilizaci z nevyvinutých začátků. Proti tomu archeologické nálezy po celém světě vydaly svědectví o pokročilých starověkých technologiích, bez rozeznání nějakého období evoluce. (35) Toto náhlé povstání kultur ovládajících pokročilou technologii zhruba před 4000 roky je v souladu s biblickým záznamem o Potopě, s tím, že se na planinách Sinear rozšířili inteligentní lidé, kteří se pak rozptýlili od babylónské věže. (36)

1. Rodina Mizraim

Každá skupina, která opouštěla Babylón, si sebou odnesla různé dovednosti, které její členové zvládali.

Mizraim, vnuk Noema, založil Egypt kolem roku 2188 př. Kr. – toto datum odpovídá jak záznamům Bible, tak i záznamům světským. (37) Egypťané, Sumerové a Mayové si podrželi technologie pro stavbu pyramid. Pro faraona třetí dynastie Zosera navrhl první pyramidu v Egyptě Imhotep. Velká pyramida v Gíze, postavená pro faraona Chufu (Khufu, Cheops) ze čtvrté dynastie, je „největší a nejpřesněji postavenou budovou na světě.“ (38) Její stavba vyžadovala pokročilou znalost technologií v optice, vyměřování, matematice a konstrukční oblasti, což byl úchvatný skok ve srovnání s technologií dřívějších pyramid.

2. Abram a Cheopsova pyramida

Abramova návštěva v Egyptě nám může vysvětlit rychlý pokrok, kterým Egypt prošel. Abram vyrůstal v pokročilé, leč modlářské kultuře Uru, asi tři století po potopě. Josefus napsal, že Abram „jim zprostředkoval aritmetiku a vědu astronomii; protože než Abram přišel do Egypta, neměli zde tuto část znalostí; takže tato věda se dostala do Egypta od Chaldejů.“ (39) Josefus svými údaji dává podklad k názoru, že Abramova návštěva Egypta se mohla odehrát během čtvrté dynastie.

/Josefus Flavius – židovský kněz, učenec a historik 1. století po Kr. – pozn. překl./
/Chaldea, Kaldea – jižní část Babylónie, kde bylo též Ur Kaldejské, odkud pocházel Abraham, dnešní Irák – poz. překl./

STŘEDNÍ ŘÍŠE – JOSEF A MOJŽÍŠ

V protikladu k nedostatku důkazů, že v Egyptě existovala populace Izraelitů během Nové říše Ramsesovy doby, máme důležité důkazy o přítomnosti Izraelitů během Střední říše. 12. a 13. dynastie poskytují pozadí příběhů o Josefovi, útlak Izraelitů, Mojžíšovi a exodu. Biblické údaje pro tyto události mohou poskytnout údaje pro tyto dynastie (viz tabulka).

1. Josef jako vezír

Sesostris I. z 12. dynastie měl mocného vezíra jménem Mentuhotep. Mentuhotep zastával úřad hlavního strážce financí a výkonnou autoritu „manifestující královu moc.“ (40) „Mentuhotep…se jeví jako zosobnění samotného krále. Když někam přijel, u vnějších dveří královského paláce se mu klaněly velké osobnosti.“ (41)

Srovnejme Mentuhotepa s Josefem z Genesis 41:40, 43. Navíc, Ameni, provinční vládce Sesotrise I., měl na své hrobce vytesaný nápis: „Během mých dnů nebyl nikdo nešťastný, dokonce ani ve dnech hladu, protože jsem obdělal všechna pole Nome z Mah, až k jeho jižním a severním hranicím. Tím jsem prodloužil život jeho obyvatel a zachoval potravu, která zde byla vyprodukována.“ (42) Ameni zní jako člověk, kterému se podařila hospodářská prognóza. Jeho zaměstnavatel, vezír Mentuhotep, byl možná Jakobův syn Josef.

2. Izraelské otroctví

Pozdní 12. dynastie vydává svědectví o otroctví Izraelitů. Sesostris III., pátý král 12. dynastie, stavěl města Bubastis, Qantir a Ramses v oblasti ústí řeky (delty). Ve Střední říši se už nepoužívaly kameny, jako stavební materiál, ale spíše cihly vyráběné z bláta a slámy. (43) Velká populace semitských otroků žila ve vesnicích Kahun a Gurob během druhé poloviny 12. dynastie. Na jednom papyrovém seznamu otroků, 48 jmen, která lze přečíst ze 77, jsou typická jména pro „Semitskou skupinu ze severozápadu“, (44) jména uvedená vedle jmen jejich egyptských vlastníků. (45) Přítomnost semitských otroků v Egyptě během této doby se shoduje s biblickou zprávou o útlaku Izraelitů.

3. Adopce Mojžíše

Tradiční chronologie se snažila zasadit Mojžíše do 18. nebo 19. dynastie, kde ale nějaké rozsáhlejší otroctví Semitů nemáme doloženo, ale Mojžíšova neobvyklá adopce zapadá do pozdní 12. dynastie. Amenemhet III., král šesté dynastie, měl dvě dcery, ale neměl syny. Josefus popisuje, jak bezdětná faraonova dcera našla v řece dítě a řekla svému otci: „Když jsem ho obdržela /Mojžíše/ ze štědrosti této řeky, takovým úžasným způsobem, jeví se mi jako správné adoptovat ho za svého syna a dědice tvého království.“ (46) Dcera Amenemheta III. Sobekneferu byla bezdětná a nakonec vládla krátce jako faraon, což ze Sobekneferu dělá pravděpodobného kandidáta na Mojžíšovu adoptivní matku. (47)

4. Svědectví mrtvých

Výzkumy pohřebišť v Tell ed-Dabě a Kahunu, oblastí se silnou semitskou otrockou populací, daly zvláště velkou podporu biblickému vyprávění. Hroby v ed-Dabě ukázaly, že 65 % mrtvých byly děti. (48) Toto neobvykle vysoké číslo je v souladu se zabíjením Izraelských dětí, které bylo nařízeno faraonem. S nařízeným vyhlazováním také souvisí „dřevěné krabice…objevené pod podlahami mnoha domů v Kahunu. Obsahovaly nemluvňata, někdy pohřbená po dvou po třech v krabici, kterým bylo při smrti jen několik měsíců.“ (49)

Průzkum hrobů vyšší vrstvy, datované do pozdní 13. dynastie, ukázal mělké masové hroby neobsahující běžné pohřební předměty. Tyto zjevně chaotické a těly nacpané hroby ukazují na rychlé pohřbení velkého množství lidí. (50) Smrt prvorozených, která nastala při desáté egyptské ráně, by jistě zapříčinila takovouto situaci.

5. Exodus

Ve 13. dynastii, během vlády Neferhotepa I., semitští otroci náhle opouští Tel ed-Dabu (51) a Kahun.

Důvodem odchodu obyvatel /Kahunu/ nebylo dokončení královských pyramid, kdy tam též zanechali svoje nástroje a majetek, v obchodech a domech…Množství, rozsah a typ předmětů každodenní potřeby, které tam byly zanechány, napovídá náhlému a nepřipravenému odchodu. (52)

Navíc, mumie Neferhotepa I. nebyla nikdy nalezena, a jeho syn Wahneferhotep nikdy nevládl, po Neferhotepovi následoval až jeho bratr Sobkhotpe IV. (53) Tento náhlý odchod populace semitských otroků zapadá do biblické zprávy o rychlém odchodu hebrejských otroků z Egypta po desáté egyptské ráně. Faraonova mumie chybí, protože zemřel v Rudém moři i se svou armádou, když pronásledoval otroky, a jeho syn nikdy nenastoupil k vládě, protože zahynul při desáté egyptské ráně.

6. Hyksósové

Jen několik let po exodu skončila 13. dynastie a začala Druhá přechodná doba, začal čas panování Hyksósů. Hyksósové vědce zmátli a kdekdo má svoji oblíbenou teorii o jejich totožnosti. Manehto podává zprávu:

Lidé nízkého původu z východních částí…byli natolik drzí, že podnikli výpravu do naší země a lehce si ji silou podrobili, protože jsme neriskovali s nimi bojovat…celý tento národ se nazýval Hycsosové (54) (zvýraznění dodáno).

Manehto umísťuje toto dobytí do závěru 13. dynastie. (55)

Protože v egyptském období před Hyksósy není doložena existence válečných vozů, tradičně se tvrdí, že Hyksósové byli schopni dobýt Egypt proto, že měli válečné vozy. A tudíž, když biblická kniha Exodus, 14. kapitola, popisuje Faraonovo pronásledování /izraelských otroků/ za pomoci válečných vozů, mnozí měli za to, že se odchod z Egypta odehrál až po jeho dobytí Hyksósy. Jenže objevy z nedávných let potvrdily používání koní a válečných vozů 12. a 13. dynastií, tedy před invazí Hyksósů. Například rytina ze 13. dynastie ukazuje Khonsuemmwaseta, faraonova syna a armádního velitele, jak má pod sedadlem pár rukavic, tedy symbol jezdce na válečném vozu. (56)

Kresba egyptské armády v Rudém moři vysvětluje dobytí mocného Egypta bez boje. Někteří spukulovali, zda Hyksósové nejsou Amalechité. (57) Ať už to byl kdokoliv, ovládali Egypt od Avarisu v deltě řeky, jako 15. a 16. dynastie, zatímco jejich loutková vláda v 17. dynastii vládla od Théb až 750 km na jih. 17. dynastie svrhla Hyksósy (58) a začala éra Nové říše.

NOVÁ ŘÍŠE – POČÁTKY IZRAELSKÉHO KRÁLOVSTVÍ

1. David a manžel Tafnes /1. Kr 11:19n/

Během Davidova kralování, mladý Edomita jménem Adad našel úkryt ve faraonově domě a oženil se se sestrou královny Tafnes. (59) Hadad a sestra královny měli syna jménem Genubat. A ten se nakonec stal králem Edomu. Záznamy zakladatele 18. dynastie, Ahmose, odkazují na jméno podobající se Tafnes. (60) Později v 18. dynastii Thutmose III. dostal ze země Genubatye velký dar. (61)

2. Šalomoun a egyptská princezna

Thutmose I. z 18. dynastie měl dvě dcery, Hatšepsut a Nofrubiti. Nofrubiti zmizela z egyptských záznamů a mohla by být tou egyptskou princeznou, se kterou se oženil Šalomoun, aby tak zpečetil smlouvu s Egyptem (1.Kr 3:1). (62)

3. Královna ze Sáby a Hatšepsut

Další tajemná biblická postava se vynořuje z 18. dynastie. Cesta faraonky Hatšepsut do země Punt je známá, ale identita země Punt zůstává tajemstvím i přes rytiny připomínající bohatství, které si přivezla domů. První Královská 10 říká, že královna ze Sáby navštívila Šalomouna, a přivezla mu a sama si odvezla mnoho darů. Josefus ztotožňuje tuto královnu ze Sáby s „královnou Egypta a Etiopie“. (63) V Matoušovi 12:42 Pán Ježíš poukazuje na královnu ze Sáby jak na „královnu jihu“. „Jih“ je v biblické mluvě označení Egypta. (64) Je tedy pravděpodobné, že Hatšepsut byla královna ze Sáby.

4. Roboám a Šišák

Když se Thutmose III. stal faraonem, dobyl většinu Palestiny a nakonec odnesl bez boje poklady z Jeruzaléma za vlády Roboáma. Tyto poklady pak vyjmenoval na zdi chrámu v Karnaku. Jeho seznam odráží biblický záznam z 1Kr 6:32, 10:17 a 14:25-26, včetně 300 zlatých štítů a dveří potažených zlatem. (65) Thutmose III. byl Šišák.

5. Aza a Etiopan Zerach

Aza, Roboámův vnuk, měl střet s Egyptem. Druhá Paralipomenon 14 popisuje Boží zázračnou obranu proti útoku přesily Etiopana Zeracha. Etiopie (Chus, Kúš) se vztahuje k jižnímu Egyptu nebo Súdánu. Hlavní sídlo 18. dynastie bylo v jižním Egyptě, takže tento odkaz se zřejmě vztahuje k jinému faraonovi 18. dynastie, zřejmě Amenhotepovi II. (66)

6. Achab a Achnaton

Později v 18. dynastii jedna z nejvýznamnějších egyptských rodin připravila půdu pro harmonizaci s Biblí i Chetity. Hliněné tabulky nalezené v archivech Achnatona v Tel el-Amarna v roce 1887 obsahovaly 60 dopisů od krále Sumuru, což je zřejmě egyptský název Samaří. Městu Samaří, dle 1Kr 22:26, vládl Amon (to je egyptské jméno). Dopisy z Amarny nazývají tohoto vládce Aman-appa a popisují strašný hladomor, který odpovídá hladomoru za dnů Achaba a Elijáše. (67)

7. Chetité a Tutanchamon

Achnatonův syn, známý král Tutanchamon, zemřel mladý a bez dědice a zanechal královnu vdovu jménem Anchesenamon. Podle Skutků Suppiluliuma vyprávěných jeho synem Mursiliem II. v Chetitských archivech, Tutanchamonova vdova napsala mocnému Chetitskému králi Supililiumovi, prosíc „Dej mi jednoho ze svých synů…stane se mým manželem…bude králem v Egyptě“ (68). Kdyby byl Supililiumův syn Zannanza přežil svoji cestu do Egypta, tak by se rovnováha sil přesunula proti Asyrii ve prospěch Chetitsko-Egyptské koalice. Na Zannanzu byl spáchán atentát a Tutanchamonův generál Harmheb převzal moc. Po Harmhebově smrti převzal trůn jeho vezír Ramses I. Veliký jako první faraon 19. dynastie.

Doba panování Ramsese Velikého (69) a bitvy u Kádeše s Chetity je nejistá, protože historikové nemají žádné srovnání v Bibli ani způsob, jak by stanovili trvání předchozí dynastie. Zbytek revidované chronologie posunuje údaje 19. dynastie o tři až pět století později oproti konvenčním datům. Ramses III. z 20. dynastie uvedl, že zničil Chetity během svého panování. Revidovaná chronologie nechává Chetity stále existovat až do doby, kdy Asyřané prohlašují, že s nimi válčí.

8. „Izrael je ponechán zničený“

Skutečná 19. dynastie se obávala asyrské síly, nikoli Mojžíšových ran. Merneptah, syn Ramsese Velikého, zaznamenal změny ve struktuře regionálních sil vyjmenováním mnoha míst, která byla obsazena Asyřany. Jeho památník tvrdí, že „Izrael je ponechán zničený, jeho semeno už neexistuje.“ (70) Tento popis nejenže umisťuje pozdější část 19. dynastie do 8. století př. Kr.; ale také dokládá, že Izrael byl skuečným národem v době 19. dynastie.

TŘETÍ PŘECHODNÁ A POZDNÍ DOBA – POZDNÍ JUDOVO KRÁLOVSTVÍ A ZAJETÍ

Třetí přechodná doba zahrnuje dynastie 21-25, ale některé z těchto dynastií byly současné, ne jdoucí za sebou, jak předpokládá konvenční chronologie. Královská skrýš v Luxoru obsahovala ve skutečnosti označenou mumii 21. dynastie, zabalenou do plátna 22. dynastie! (71) Označení na plátně nese jméno Šešonka, toho samého faraona, který byl předtím omylem zaměněn za Šišáka.

1. Ezechiáš a Tirhák

Soulad s Biblí (synchronismus) v tomto období zahrnuje Ezechiáše. Rychlý příchod nepřítele Asyřanů Tirháka (72), posledního faraona 25. dynastie, napomohl Ezechiášovi, že se Senacherib dal na útěk v roce 709 př. Kr. Tirhák se později vzepřel asyrské nadvládě v Egyptě, zemřel 664 př. Kr., když Ašurbanipal /Asnapar/ vyplenil Théby. (73)

2. Joziáš a Necho

Po zničení Ninive farao Necho II. z 26. dynastie pochodoval na Charkemiš, kde tábořily zbytky Asyřanů. Na této cestě, jak je zaznamenáno v 2Par 35, zabil Necho judského krále Joziáše u Megidda. Když se vracel z prohrané bitvy u Charkemiše, Necho vzal Joachaze jako rukojmí a na judský trůn posadil Joakima.

3. Jeremiáš a Chofra

Jeden z posledních biblických synchronismů se vyskytuje ve spojení s osudem faraona Chofry z 26. dynastie. Po státním převratu utekl Chofra do Babylóna. Tam získal armádu a vrátil se, aby dostal zpět ztracený trůn. Jeremiáš předpověděl jeho porážku, a proroctví, zaznamenané v Jeremiášovi 44:30, se vyplnilo.

ZÁVĚR

Izaiáš varoval před sestoupením do Egypta pro pomoc (Iz 31:1). Tento výrok symbolizuje varování: nechodit pro pravdu do světa. Je to Bůh, který rozhoduje, co je pravda. Historikové bádají nad útržkovitými stopami a vyplňují mezery, které vznikly jejich domněnkami. Tyto domněnky mohou mít základ jak biblický tak konvenční, tradiční. Přijmutím konvenční egyptské chronologie nutně musíme odmítnout biblickou pravdu. Přijmeme-li biblickou chronologii, můžeme starověkou chronologii rekonstruovat na základě pravdy. Pohled na fakta z biblického rámce způsobí, že historie Egypta a Starého zákona do sebe zapadnou jako dvě strany zipu.

Od původního vydání této kapitoly je také k dispozici v angličtině práce Isaaca Newtona na revidované chronologii. Newtonova revidovaná historie starověkých království (Newton’s Revised History of Ancient Kingdoms) poskytuje mnoho dalších informací a vhled do historie starověkého Egypta, stejně jako do historie jiných starověkých království. Pro další studia revidovaných chronologií, protože Bible je nejvyšší měřítko, doporučuji seznámit se s knihou Dr. Floyda Jonese The Chronology of the Old Testament (Chronologie Starého zákona).

Odkazy

1. D. Mackey, “Sothic Star Dating: The Sothic Star Theory of the Egyptian Calendar,” abridged thesis, Sydney, Australia, 1995; available at www.specialtyinterests.net/.
2. D. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest (New York: Crown Publishers, 1995), p. 24. Dynasties are grouped in sets called Old Kingdom, Middle Kingdom, and New Kingdom. After each set is an Intermediate Period whose history is less clear. Duration of dynasties comes from Manetho. Dates come from various interpretations of the Sothic cycle. Note: Meyer, Breasted, and many others give even earlier dates.
3. A. Gardiner, Egypt of the Pharaohs (Oxford: Oxford University Press, 1961), p. 46, quoted in D. Mackey’s thesis. Manetho is quoted by Josephus, Eusebius, Africanus, and Syncellus.
4. J. Ashton and D. Down, Unwrapping the Pharaohs (Green Forest, AR: Master Books, 2006), p. 73.
5. D. Mackey, “Sothic Star Dating.”
6. D. Mackey, “Fall of the Sothic Theory: Egyptian Chronology Revisited,” TJ 17 no. 3 (2003): 70–73, available at www.answersingenesis.org/tj/v17/i3/sothic_theory.asp.
7. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 129–130.
8. Mackey, “Fall of the Sothic Theory: Egyptian Chronology Revisited.”
9. Ibid.
10. Ibid.
11. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 134–135. The famous Ebers Papyrus allegedly confirms a 1517 B.C. date for the ninth year of Amenhotep I. However, this document refers to a monthly rising of Sothis, an astronomical impossibility.
12. D. Mackey, “Sothic Star Dating: The Sothic Star Theory of the Egyptian Calendar,” abridged thesis, Sydney, Australia, 1995. available at www.specialtyinterests.net/.
13. The inconsistency of the local flood idea with both science and the rest of the Bible is discussed in chapter 10 of The New Answers Book (Green Forest, AR: Master Books, 2006).
14. Earlier date comes from W. Durant, Our Oriental Heritage (New York: Simon and Schuster, 1954), p. 147.
15. Conservative Bible scholars calculate the Exodus to have occurred sometime between 1491–1445 B.C. Solomon began to build the temple in the fourth year of his reign, in the 480th year after the Exodus from Egypt, according to I Kings 6:1. Accepted dates for the beginning of Solomon’s reign, as calculated from the lengths of the reigns of Old Testament kings, range from 1015 to 970 B.C. From this data, the Exodus occurred around 1491 to 1445 B.C. The dates are confirmed by additional Scriptures. See Dr. Jones’s Chronology of the Old Testament for a full discussion.
16. G. Archer, A Survey of Old Testament Introduction (Chicago, IL: Moody Press, 1994), p. 241.
17. F.N. Jones, Chronology of the Old Testament (Green Forest, AR: Master Books, 2004), p. 50–51.
18. Jean Champollion translated the famous Rosetta stone, unlocking the secret of Egyptian hieroglyphics.
19. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 120–121. See 1 Kings 14:25.
20. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 122–127 and 1 Kings 11:40. Jeroboam had fled to Shishak during Solomon’s lifetime.
21. Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 185.
22. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 20.
23. Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 75.
24. Anatolia: Cauldron of Cultures (Alexandria, VA: Time-Life Books, 1995), p. 64.
25. Ibid, p. 69.
26. W. Durant, Our Oriental Heritage (New York: Simon and Schuster, 1954), p. 147.
27. Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 75–76.
28. Anatolia, p. 41.
29. Carbon dating is discussed in chapter 7 of The New Answers Book (Green Forest, AR: Master Books, 2006).
30. D. Downs, “The Chronology of Egypt and Israel,” from Diggings, available at biblicalstudies.qldwide.net.au/chronology_of_egypt_and_israel.html.
31. P. James, Centuries of Darkness, 320, quoted in Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 184.
32. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 9.
33. Down, “The Chronology of Egypt and Israel.”
34. Jones, Chronology of the Old Testament, p. 23, 123, and 309. Claudius Ptolemy documented a lunar eclipse that occurred on April 15, 621 B.C. (Gregorian calendar), during the fifth year of Nabopolassar, Nebuchadnezzar’s father. Counting forward gives the 605 B.C. and 586 B.C. dates. Ashurbanipal’s sacking of Thebes in 664 B.C. comes from several independent ancient sources. (See Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 119.) Contemporary Roman writers confirm the Tiberius date. (See Jones, Chronology of the Old Testament, p. 218.)
35. D. Chittick, Puzzle of Ancient Man (Newberg, OR: Creation Compass, 2006), p. 8–15.
36. Archbishop Ussher calculated the date for the Tower of Babel 2242 B.C. from Genesis and from Manetho’s statement that the confusion occurred in the fifth year of Peleg’s life. L. Pierce, “In the Days of Peleg,” Creation 22 no. 1 (1999): p. 46–49, available at www.answersingenesis.org/creation/v22/i1/peleg.asp
37. Ibid. The 12^th-century historian Constantinus Manasses wrote that Egypt endured for 1,663 years. Egypt lost her independence around 526 B.C. with the Persian conquest. Hence, 2188 B.C. is a reasonable date for Egypt’s founding and is consistent with a 2242 B.C. date for the Tower of Babel.
38. Ibid, p. 106.
39. Josephus, The Works of Josephus: New Updated Edition, book 1, chapter 8, as translated by William Whiston (Peabody, MA: Hendrickson Publishers, 1987), p. 39.
40. Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 83, quoting from James Henry Breasted’s History of Egypt.
41. Ibid, quoting from Emille Brugsch’s Egypt Under the Pharaohs.
42. Ibid, p. 83–84.
43. Ibid, p. 79.
44. Ibid, p. 92, quoting from Dr. Rosalie David’s The Pyramid Builders of Ancient Egypt.
45. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 275–276.
46. W. Whiston, transl., book 2, chapter 9, section 7, The Works of Josephus (Peabody, MA: Hendrickson Publishers, 1987), p. 68.
47. Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 92.
48. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 271.
49. D. Down, “Searching for Moses,” TJ 15 no. 1 (2001): 53-57, available at www.answersingenesis.org/tj/v15/i1/moses.asp.
50. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 279.
51. Ibid., reporting findings by Professor Manfred Bietak of Austrian Institute for Egyptology.
52. Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 100, quoting Dr. Rosalie David’s The Pyramid Builders of Ancient Egypt.
53. Ibid., p. 103.
54. Ibid.,, p. 102, quoting Josephus.
55. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 280–281.
56. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 285.
57. Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 103, referencing Courville’s The Exodus Problem and Its Ramifications.
58. Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 106. Rebellion arose after the Hyksos king picked a fight with the Theban king Seqenenre by claiming the hippopotamus noise from the new canal in Thebes was keeping him awake at night.
59. 1 Kings 11:15–20
60. Phonetic similarity is certainly no guarantee of identity, as the case of Shishak’s misidentification has shown. However, the occurrence of both of these names in the time sequence consistent with the times of David’s and Solomon’s reigns is at least a strong suggestion of synchronism.
61. “Contemporary Personalities and Affairs of the Early Israelite and 18^th Dynasty Egyptian Kings,” from The California Institute for Ancient Studies, www.specialtyinterests.net/solsen.html.
62. Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 111. See 1 Kings 3:1.
63. Ibid., p. 121.
64. Daniel 11:5 and 8–9.
65. Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 126–128.
66. Ibid., p. 134.
67. Ibid., p. 154.
68. G. Johnson, “Queen Ankhesenamen and the Hittite Prince,” 1999, available at www.guardians.net/egypt/georgejohnson/queenankhesenamen.htm.
69. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, places him in 900s B.C. (p. 175); Down, Unwrapping the Pharaohs, in 700s B.C. (p. 209) depending on uncertain 18th dynasty co-regencies.
70. Ashton and Down, Unwrapping the Pharaohs, p. 178.
71. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, pp. 75–76.
72. 2 Kings 19:9, referred to as Tirhakah king of Ethiopia.
73. Rohl, Pharaohs and Kings: A Biblical Quest, p. 22.
74. Dates for biblical events are from Dr. Floyd-Nolen Jones’s Chronology of the Old Testament, chosen for its careful analysis and internal consistency with regard to Scripture.