Přeloženo z článku na CMI creation.com/flood-models-biblical-realism. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com.
Bibličtí kreacionisté věří v celosvětovou Potopu, což plyne už z jejich pojmenování. Avšak to, jak probíhala, je v komunitě kreacionistických geologů předmětem intenzívní debaty. Některé obecné poznatky můžeme přitom čerpat z teologie, filozofie i přírodních věd.
Bible se drž pevně, modely ber s rezervou
Obr. 1 – Propočítané změny teploty se stoupající výškou v modelu zemské atmosféry počítajícím s parní klenbou ve srovnání s dnešním teplotním profilem (podle Rushe a Vardimana, odkaz 61). Stoupající nasycenost klenby vodou zvyšuje povrchovou teplotu země, což omezuje množství vysrážitelné vody, které lze efektivně akumulovat.
O Bibli, Božím zapsaném slově, by se nemělo spekulovat. Její učení představuje vyřčenou pravdu a musí být základem všech našich teorií včetně teorie Potopy. To se týká nejen tvrzení výslovně v Bibli uvedených, nýbrž i všeho, co lze logicky vyvodit ze zmíněných tvrzení (1). Dokonce i sám Ježíš potvrdil Potopu jako skutečnou událost, Archu jako skutečnou loď i Noema jako skutečnou osobu (Lukáš 17:26-27), takže jak ji může někdo z jeho vyznavačů popírat?
Avšak tam, kde Bible zásadně mlčí, máme volnost, abychom využili vědu, která by nám pomohla vytvářet modely, které by pomohly osvětlit jasná učení Písma. Tyhle modely jsou však prostě jen dílem člověka – nikdy jim nesmíme přikládat stejnou vážnost jako Písmu. V každém případě se věda stále mění, takže oženit se s nějakým modelem dnes vyústí patrně v to, že zítra budete vdovcem. A co je ještě horší, je-li Bible příliš těsně spjata s modelem, který je později opuštěn, budou si mnozí myslet, že byla vyvrácena sama Bible (srov. přijetí aristotelské kosmologie církví verzus Galileo, 2, 3).
Vytváření modelů je příklad toho, jak se věda užívá ke službě. Na rozdíl od toho autoritativní využívání vědy, jak se s ním setkáváme u všech, kdo neberou knihu Genesis dostatečně vážně, dává před jasným učením Bible přednost názorům, které nejsou v souladu s rozumnou hermeneutikou. Místo reformační zásady Sola Scriptura (pouze Písmo) tady jde o Scriptura sub scientia (Písmo podřízené vědě) (4). Na základě kontrastu zmíněných dvou zásad se teď budeme věnovat přezkoumání některých populárních myšlenek.
Předpotopní ráj?
Před několika desetiletími zobrazovalo mnoho kreacionistických knih předpotopní svět jako ráj, který vzal při Potopě dokonale za své. To však Písmo neučí. Navíc to zamlžuje biblickou pravdu, že ke zničení ráje došlo při Pádu (5). Po něm totiž vstoupila do světa smrt, porodní bolesti i trní a bodláčí; Adam a Eva byli vyhnáni z edenského ráje a veškeré stvoření začalo úpět v bolestech (6).
Jediným skutečně biblickým svědectvím o tom, že před Potopou existoval ráj, je fakt, že lidé před ní žili více než 900 let, zatímco doba dožití po ní klesla exponenciální řadou. Ale Noemův život nebyl zkrácen, přestože strávil poslední třetinu života v údajném zničeném životním prostředí. V 90. letech 20. století dokonce někteří přišli s myšlenkou, že pokles doby dožití měl genetické příčiny (7). Moderní počítačové simulace tento předpoklad potvrzují konstatováním, že prudký pokles doby dožití popisovaný v Bibli velmi dobře odpovídá faktu, že po katastrofickém zmenšení populace při Potopě se v ní nahromadily zhoubné mutace (8-11).
Obr. 2 – V katastrofickém modelu deskové tektoniky vyvolává prudký podsun oceánských desek do zemského pláště pohyby pevné litosféry rychlostí několika metrů za sekundu.
Jediným zbývajícím argumentem pro skutečnost, že zkrácení délky života zavinila změna prostředí, je Sem, který se narodil před katastrofickým úbytkem populace zaviněným Potopou, ale žil jen z ⅔ tak dlouho jako většina jeho předků. I tuto skutečnost lze však docela dobře vysvětlit genetickými příčinami: Sem se narodil, když jeho otci bylo 502 let (12), byl tedy za polovinou svého života. Jeho předkové byli mnohem mladší, když zplodili syny, kteří jsou zmíněni v Bibli.
Je již dlouho známo, že u dětí narozených starším matkám existuje větší riziko rozvoje nedědičných genetických poruch jako je Downův syndrom, a lze oprávněně předpokládat, že paní Noemová byla zhruba stejně stará jako Noe. Ale i kdyby byla mnohem mladší, moderní vědci poukazují na staré otce jako na hlavní zdroj genetických poruch. To by nás nemělo překvapovat, jelikož oplodňující sperma se vyvíjí v mužích po celý život, a starší muži mají více mutací (13).
Takže nepřekvapuje, že Sem, i když byl podle dnešních standardů ve velmi dobré kondici, byl zřejmě podstatně méně zdatný než jeho rodiče, a projevovaly se u něj nové dědičné mutace.
Před Potopou žádný déšť?
Četné starší kreacionistické modely tvrdily, že před Potopou neexistoval déšť či duha, a opíraly to o Genesis 2:5, „Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm“, a o Noemovskou smlouvu v Genesis 9:13. Proto se předpokládalo, že v předpotopním světě vládlo teplejší a stálejší podnebí.
První pasáž však popisuje situaci před stvořením člověka; neříká nic o tom, zda snad nepršelo po oněch dalších 1656 let před Potopou (Genesis 5). A v Písmu existuje spousta příkladů toho, kdy Bůh vzal již existující předměty či činnosti a propůjčil jim nový význam jako součástí smlouvy. Například chléb a víno jednoznačně předznamenaly Poslední večeři Páně.
Navíc Bible nemluví o tom, že by se „přírodní zákony“ (ve skutečnosti běžné Boží metody k udržení Jeho stvoření – 14) před Potopou jakkoli odlišovaly od stavu dnešního. Bylo by to tak však muselo být, kdyby před Potopou neexistovalo vypařování, srážení ani diferenční refrakce.
Vyšší atmosférický tlak či parciální tlak kyslíku
Jednou z představ o předpotopním světě odvozených zčásti z mylné domněnky o tehdejším rajském stavu je, že koncentrace kyslíku (15) či atmosférický tlak byly vyšší než dnes. A to prý působilo příznivě, jak dnes můžeme pozorovat v hyperbarických komorách. V těch se podle Daltonova zákona (17) zvýší parciální tlak kyslíku (16).
Byl by však zmíněný stav takovým přínosem, jak se tvrdí, uvážíme-li, že naopak anti-oxidanty mají, jak známo, příznivý vliv na zdraví? A abychom byli spravedliví, evolucionisté také předpokládají, že v minulosti byl na Zemi kyslík ve větších koncentracích či že panoval vyšší atmosférický tlak. Zdůvodňují tyto své názory tak, jak je uvedeno níže (18).
Následující představy jsou sice opřeny o některé vědecké argumenty, ty však při bližším zkoumání neobstojí (19):
Vyšší koncentrace kyslíku ve vzduchových bublinách v jantaru: tyto bubliny však netvoří uzavřené soustavy – plyny totiž vnikají dovnitř, a také z nich unikají. Navíc by stažení látky při jejím tuhnutí mělo způsobovat, že se bubliny scvrknou, což by mělo zvýšit tlak uvnitř v souladu se zákonem nazvaným podle kreacionistického „otce moderní chemie“ sira Roberta Boyleho (1627-1691); zákon říká, že tlak plynu je nepřímo závislý na jeho objemu. Rovněž samotný fakt, že se vytvoří bublina, musí vést ke zvýšení tlaku, aby bublina překonala odpor povrchového napětí při vytváření nové povrchové plochy uvnitř bubliny. Tenhle vyšší Laplaceův tlak vyjadřuje rovnice:
ΔP = 2γ∕r
kde ΔP je přírůstek tlaku čili rozdíl mezi tlakem uvnitř bubliny a tlakem okolí; γ = povrchové napětí; r je poloměr bubliny. Ke zmíněnému přírůstku tlaku může docházet jen ve velmi malých bublinách, takže parciální tlaky by podle Daltonova zákona vzrostly rovněž.
Pterosauři potřebují vysoký tlak, aby vygenerovali dostatečný vztlak a mohli vzlétnout a přistát: dřívější modely pterosauřího letu však nebraly v úvahu úlohu pteroidní kosti, která by byla měla působit jako vztlaková klapka. To by bylo značně zvýšilo vztlak jak při vzletu tak při přistání (20,21).
Obří hmyz by byl nemohl za normálního tlaku získat dost kyslíku. Ve fosilním záznamu nalézáme obří hmyz jako třeba druh Meganeura, vážku s rozpětím křídel 71 cm. Vědci si dlouho mysleli, že hmyz nedýchá, a že přijímá kyslík pasivně průduchy na bocích tělních článků (spirakulami) a trubičkami v zadečku (tracheami). Jelikož by takovéto procesy mohly probíhat pouze na velmi krátké vzdálenosti, jak by mohl takový tvor přežívat bez nadbytku kyslíku? (22) Údaje z moderní synchrotronové rentgenové mikroskopie však svědčí o tom, že hmyz ve skutečnosti „dýchá“ tak, že jeho trachey se stahují, takže každou sekundu je vyměněna polovina plynů v jeho těle (23,24).
Řečené námitky ovšem nevyvracejí možnost vyšší koncentrace kyslíku a vyššího tlaku vzduchu, jen dokazují, že takové podmínky nebyly nutné z vědeckého hlediska. A určitě nejsou nutné ani z důvodů biblických.
Dopad meteoritu
Bible uvádí, že první příčinou Potopy byl fakt, že „byly protrženy všechny prameny obrovské propasti“, a druhou fakt, že „byly otevřeny nebeské propusti“ (Genesis 7:11). Keil a Delitzsch to komentují:
- „Téhož dne byly všechny prameny obrovské propasti (תהום te hôm nezměřitelný oceán) protrženy, a propusti (okna, mřížoví) nebeské se otevřely, a pršelo (nastal, přišel déšť) (גשם, geshem) na rozdíl od מטר (mātār) nad zemí čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Takže k potopě došlo vinou protržení pramenů skrytých v zemi, které způsobilo vylití moří a řek z břehů, a vinou deště trvajícího nepřetržitě 40 dní a 40 nocí“ (25).
Takže Potopa začala mořskými zřídly a dalšími zdroji pod zemí a pouze druhotně se přidal déšť. Některé modely Potopy však počítají s tím, že ji zahájil pád meteoritu. To však v žádném případě nelze odvodit z biblického textu, a jde tedy o pouhou „vědeckou“ domněnku. Ale mohlo by to být vůbec přijatelné?
Existuje samozřejmě mnoho důkazů o dopadu meteoritů jak na zemi, tak na jiná tělesa sluneční soustavy. Navíc svědectví měsíčních kráterů – jejich umístění hlavně v jednom kvadrantu i „fantomové“ krátery (26,27) – hovoří pro teorii, že hlavním zdrojem bombardování byl úzký roj meteoroidů, který proletěl dříve, než se Měsíc stačil v jediné otáčce vzdálit (28). K této události došlo přitom patrně v roce Potopy. A skutečně by záplava impaktů stačila k nahromadění dostatku energie k udržení Potopy včetně skutečnosti, že by přitom spousta vody (tekuté i jako pára) vystříkla k obloze a vrátila se jako déšť. Bible ze své podstaty o tom všem mlčí, a tak je takový model biblicky přijatelný; zda však může vyřešit všechny geologické problémy, zůstává předmětem další diskuze (29).
Avšak meteorit jako spouštěč Potopy – to se jeví jako nepřijatelné. Odporuje to totiž jasnému učení o tom, že Potopa začala hluboko v oceánu a v zemi, a nikoli na obloze. Navíc zde nelze předpokládat tichý souhlas Bible; zmíněný názor je naopak založen na nápadné nepřítomnosti jakékoli zmínky o meteoritu v Bibli. Kdyby totiž byl meteorit onou prvotní příčinou, pročpak by se o tak dramatické události Genesis nezmínila? Jinde v Písmu se setkáváme s „hvězdami padajícími z nebe“ (30), a jak v hebrejštině tak v řečtině byly všechny jasné objekty na obloze nazývány „hvězdami“, včetně „hvězd padajících“. Takže bychom očekávali, že v Genesis 7:11 budeme číst „z nebe spadla hvězda a všechny propusti hlubin se protrhly…“ či dokonce „Bůh shodil z nebe hvězdu…“
V pojmech formální logiky představuje argument založený na nápadné nepřítomnosti platný argument zvaný popření důsledku (čili modus tollens): kdyby něco tak dramatického jako je meteorit způsobilo Potopu, pak by se o tom byla Bible zmínila. Bible o tom nemluví, a proto meteorit Potopu nezpůsobil. Naproti tomu tichý souhlas (argumentum e silentio) je logickým klamem zvaným popření příčiny: kdyby byla v Bibli zmínka o tom, že Noe užil při stavbě Archy hřebíky, pak by tomu tak skutečně bylo; Bible se o hřebících nezmiňuje, proto je Noe nepoužíval (31).
Bylo by možno bránit uvedený argument o vzniku Potopy vinou meteoritu tak, že prostě Noe meteorit neviděl, viděl jen cunami, které meteorit způsobil, takže Bible zaznamenala jen ony cunami. Ale stejně tak se můžeme ptát: nebyl by Noe stejně tak neviděl, co se děje hluboko uprostřed oceánu? A ještě vážněji vzato, podobné argumentace připomínají v zásadě hlavní argument kompromisníků tvrdících, že šlo o potopu místní: svět byl zaplaven tak daleko, kam Noe dohlédl, ale šlo prý přitom stále jen o potopu místní. Tak tomu ale v žádném případě nebylo, zpráva o Potopě v Genesis pochází jasně od samotného Boha, což vyplývá ze zdůraznění celosvětového charakteru Potopy opakovaným užitím slova „veškerý“ (hebrejsky כל kol), včetně „dvojího kol“ v Genesis 7:19 (32).
Teorie klenby
Teorie klenby jako modelu pro počátek Potopy těsně souvisí s představou „předpotopního ráje“. Tvrdí se v ní, že zpráva o „vodách nahoře“ se týkala klenby z vodní páry, která zkondenzovala a spadla dolů coby déšť při Potopě (obrázek 1). Před několika desetiletími byl tento názor velmi populární – z dobrého důvodu, jelikož se zdálo, že je třeba vysvětlovat mnoho skutečností ohledně deště, duh a dlouhého života v biblických časech. Nyní je zavrhován většinou informovaných kreacionistů.
Skutečným problémem však byl fakt, že z výkladu některých kreacionistů mohl mít člověk dojem, že ve zmíněné věci jde o přímé učení Písma; CMI varovala před takovým dogmatizmem již roku 1989, když byl uvedený model ještě velmi populární mezi mnoha kreacionistickými publicisty (33). Koneckonců však po většinu dějin církve nikdo neviděl zmínku o klenbě v konkrétním textu Písma, a Bůh přece napsal Písmo zejména proto, abychom se z něho učili, tj. aby bylo srozumitelné (2. Timoteovi 3:15-17). Navíc představa o klenbě zdá se přímo Písmu odporuje, jelikož Žalm 148:4 říká: „Chvalte ho nebesa nebes, rovněž vody nad nebesy!“ Je tedy jisté, že zde zmíněné vody nemohly být onou klenbou, která vypršela během Potopy, jelikož stále existovaly i v žalmistově době, o tisíc let později.
Mnohé argumenty pro klenbu byly nesprávné i z vědeckého hlediska. Například jedním z argumentů bylo, že klenba nás prý chrání před škodlivým zářením, a vysvětlovalo se tak, proč se dávní lidé dožívali tak vysokého věku. Vodní pára však neposkytuje zrovna spolehlivou ochranu před ultrafialovým zářením – můžete dostat úžeh, i když je zataženo, a rovněž během plavání. Co se týče kosmického záření, neexistují důkazy, že by ovlivňovalo délku života, a jak jsme shora konstatovali, příčiny zkrácení lidského života byly genetické, nešlo o vliv životního prostředí.
To, co voda pohlcuje velmi dobře, je záření infračervené, jak vám potvrdí každý pracovník ve vibrační spektroskopii (34). Vpravdě je vodní pára daleko důležitějším „skleníkovým plynem“ než CO2, jelikož odpovídá za zhruba 66% atmosférického „skleníkového efektu“ na Zemi, či dokonce za celých 95% (35). To vede k hlavní vědecké slabině klenbové teorie – klenba z vodní páry silná natolik, že by z ní vypršel metr vysoký sloupec povodňové vody, by Zemi uvařila (36).
Katastrofická desková tektonika
Jde zde patrně o nejpopulárnější model mezi dnešními informovanými kreacionisty (37). Integruje většinu důkazů uváděných na podporu uniformitariánské deskové tektoniky, ale přitom zároveň odstraňuje řadu jejích problémů. Model katastrofické deskové tektoniky (CPT) začíná předpotopním superkontinentem (o kterém možná hovoří Genesis 1:9). Zatímco uniformitariánské modely předpokládají, že oceánské desky měly vždy teplotní profil, který vykazují dnes, začíná model CPT s jistou doplňkovou studenou horninou v oblastech těsně u pobřeží obklopujícího superkontinent. Jelikož byla tahle hornina chladnější, byla hustší než plášť pod ní. Na počátku roku Potopy pak začala tahle hornina klesat (obrázek 2).
Jedním z problémů takto vytvořené nestability však je, že by šlo o časovanou nálož. To ovšem zase není tak nepřekonatelná potíž, jelikož jde o něco podobného jako je problém (a hledání odpovědi na otázku) toho, „proč některé vlastnosti umožňují svým nositelům zranit jiné organizmy, když Bůh stvořil svět bez smrti a utrpení?“ I když některé takové znaky lze vysvětlit jako adaptaci z býložravého života na masožravý (třeba některé zuby), jiné znaky takto vysvětlit nelze. Dobrým příkladem jsou žahavé buňky medúzy, které živočich dokáže vystřelovat do okolí. Zde není přiměřené vysvětlení, že kdysi spalovaly rostliny. Spíše, jelikož Bůh dobře věděl, že dojde k Pádu, naprogramoval latentní genetickou informaci, která byla zapnuta teprve okamžikem Pádu (38).
Obr. 3 – Model počítající s pohybem podmořských desek předpokládá, že se z trhliny v zemské kůře vyvalila do atmosféry fontána páry a sedimentu, která se pak v podobě deště vrátila na zem (z Browna, odkaz 62).
Jak však mohla zmíněná hornina poklesnout větší rychlostí, než kolik činí rychlost dnešního podsouvání oceánských desek? Odpověď dávají laboratorní pokusy, které ukazují, že křemičitany tvořící zemský plášť mohou náhle podstatně změknout, na miliardtinu i méně své původní tvrdosti, při teplotách a tlacích panujících v plášti. Je-li chladná hrouda horniny dostatečně velká, může odstartovat proces, při kterém tlaky v obálce, která horninu obklopuje, vzrostou natolik, že změkčí horninu v ní; to opět umožní zmíněné hroudě klesat rychleji, což má za důsledek, že tlaky stále pomalu rostou a dále změkčují horninu obálky. Navíc s tím, jak hrouda klesá stále rychleji, zvětšuje se i objem obálky měkké horniny. Dosti rychle pak může dosáhnout rychlost klesání hroudy husté horniny hodnot několika km/hodinu, což je řádově miliardkrát víc než kolik činí tahle rychlost dnes. Tento jev nazýváme prudkým podsunem.
Klesající oceánské dno pak zřejmě s sebou vleklo na způsob dopravníku i části pobřežní a přemísťovalo materiál pláště, což rozrušovalo plášť po celé délce. Avšak s tím, jak oceánské dno klesalo a rychle se posouvalo pod sousedící okraje předpotopního superkontinentu, v dalších oblastech byla zemská kůra pod takovým tenzním tlakem, že byla patrně roztrhána (do riftů), což opět dále rozrušovalo jak předpotopní superkontinent tak oceánské dno.
Takže se oceánské desky rozestoupily v délce 60 000 km, a v této oblasti vznikaly rifty. Jimi pak stoupal horký materiál zemského pláště vzhůru k povrchu a vyplňoval díru způsobenou rychle se rozestupujícími deskami. Jakmile dosáhly zmíněné horké horniny oceánského dna, přeměnily obrovská množství vody na páru, což vytvořilo lineární řetězec superhorkých gejzírů páry po celé délce systému hřebenů a příkopů. To odpovídá biblickému líčení „pramenů obrovské propasti“ (Genesis 7:11; 8:2). Vzniklá pára pak pronikala dále a nakonec zkondenzovala v atmosféře a spadla na zem jako celosvětový liják („a nebeské propusti byly otevřeny“, Genesis 7:11). To by mohlo vysvětlit déšť trvající 40 dní a 40 nocí (Genesis 7:12).
CPT potvrzují nejen simulace na superpočítačích fascinující i uniformitariány (39), tato teorie podnítila rovněž další plodné výzkumy v táboře kreacionistů včetně výzkumu rychlých zvratů zemského magnetického pole (40) i hydrotermálních roztoků, které vyhloubily obří jeskyně (41). A nakonec z toho těžili i meteorologové: modelují na základě poznatků CPT počasí už po desetiletí, i když stále se značnými rezervami; někteří tvrdí, že bychom ani modelování deskové tektoniky neměli přikládat přílišnou víru. Jeho obránci naopak poukazují na to, že je méně neznámých v omezeném modelování pevných látek, jak s nimi pracuje hypotéza CPT, než v dynamických procesech probíhajících v tekutinách a plynech a při proměnlivé sluneční aktivitě, se kterými pracují modely při simulaci povětrnostních podmínek.
Takže si myslím, že stále jde o nejslibnější teorii vysvětlující data podporující uniformitariánskou deskovou tektoniku, a řešící celou řadu jejích problémů. Proto jsem ji prosazoval ve svých dvou nejrozsáhlejších knihách, Odmítnutí kompromisu (2004) a Největší podvod na Zemi? (2010). Její nejsilnější stránky zahrnují vysvětlení chování nerostů při vysokém tlaku a vyzdvižení všech dnešních vysokých pohoří v jediném procesu. Navíc v uniformitariánské deskové tektonice se desky pohybují příliš pomalu na to, aby pronikly pod svrchní vrstvy pláště; měly by se spíše rozplynout dávno předtím, než dosáhnou nižších vrstev pláště. Studie však svědčí o tom, že podsunuté desky pronikly daleko dále, a že jsou stále relativně chladné. To odpovídá teorii, podle které podsunutí proběhlo dostatečně rychle na to, aby desky pronikly do pláště, a to relativně nedávno, protože neměly čas se ohřát.
CPT však nepatří mezi přímá učení Bible, takže kreacionisté mají právo ji jako každý jiný model zpochybňovat či odmítnout, což řada poučených kreacionistických geologů činí (42,43). Její kritici argumentují tím, že přejímá příliš mnoho z uniformitariánské koncepce, a že nevysvětluje Potopu jako celek, nýbrž pouze její druhou polovinu.
Jiným problémem, který jak se zdá zůstává nevyřešen, je otázka, co se stane s přebytečným teplem. Sotva nás může uspokojit představa, že ho Bůh prostě zázračně odstraní. Hodláme-li se totiž uchýlit k argumentaci pomocí „Boha mezer “ (44) ve zlomku modelu, proč potom prostě vůbec nepřestat hledat mechanizmus Potopy a neříci, „Bůh způsobil Potopu nadpřirozeně“? Koneckonců, Potopa přece byla velkým předělem v biblických dějinách, a jistě šlo o čas, kdy Bůh zvláštním způsobem intervenoval. Bibličtí kreacionisté se ovšem nemusí uzavírat zázračným příčinám v podobných ojedinělých případech; je to pořád lepší než strachovat se o „vědeckou“ rigoróznost či „nutnost šetřit zázraky“. Koneckonců nemusíme přece mermomocí hledat kvazinaturalistické vysvětlení pro vzkříšení či nasycení 5000. Takové jevy se prostě vymykají běžné opakovatelně ověřitelné „experimentální“ vědě, ve které je nepřijatelný závěr „způsobil to Bůh“ (45). Jelikož se však modely jako je CPT pokoušejí najít příčinu Potopy, která by byla přijatelná pro experimentální vědu, je přitom ad hoc odvolávka na zázrak stejně nepřijatelná jako tvrzení, že to všechno byl zázrak.
Hydrodeska
Tenhle model vypracovaný Dr Walterem Brownem (46) má mnoho vášnivých zastánců. Brown vysvětluje:
„Před celosvětovou potopou bylo pod zemskou kůrou značné množství vody. Růst tlaku v téhle podzemní vodě protrhl kůru a roztrhal ji na desky. Unikající voda pak zaplavila zemi. Protože hydro znamená vodu, nazveme tyhle kůrové desky hydrodeskami.“
Navíc byly vody i horniny urychleny na rychlosti překračující rychlost únikovou, což vysvětluje původ komet, planetek i meteoritů (obrázek 3) (47).
Zmíněný model se může opřít o Bibli ve svém tvrzení, že Potopa vznikla pod oceánem. Navíc tvrzení, že „Potopa vedla ke vzniku meteorů“, je daleko bibličtější než tvrzení, že „meteor způsobil Potopu“. Modelu se však nedostalo podpory ze strany mnoha kreacionistických geologů a geofyziků, kteří většinou nemají důvod zavrhovat úspěšný model standardní.
Navíc by jen málo kreacionistických astronomů přijalo teorii o pozemském původu komet, meteorů i planetek. Bible to nevyžaduje a je to vědecky podezřelé – dosažení únikové rychlosti 11.2 km/s by vyžadovalo pořádnou „startovní energii“, a navíc by takové objekty shořely v atmosféře. Nezapomeňte, že naše kosmické sondy jsou vypouštěny po etapách: nejprve je raketa vynese na nízkou oběžnou dráhu kolem Země; k tomu je třeba zmíněná rychlost v hodnotě jen 8 km/s. Pak v další fázi je sonda urychlena na únikovou rychlost, která je však už o něco nižší, protože je to ve větší vzdálenosti od zemské gravitace – kolem 10.9 km/s. Ale vypustit komety na dráhy sahající za Pluta by vyžadovalo rychlosti jen o trochu nižší než činí úniková rychlost zohledňující sluneční přitažlivost na zemské orbitě, tedy 42.1 km/s – a to by příslušná kometa musela ještě překonat odpor atmosféry. Nezapomeňte, že kosmické sondy Voyager byly schopny doletět až za Pluta jen díky „gravitačním prakům“ příhodně seřazených planet, které zvýšily jejich rychlost.
Časopis Journal of Creation zveřejnil článek o různých modelech Potopy včetně hydrodesky, o které se vyjádřil neutrálně (48). Avšak proto, aby se diskuze o tomto tématu v kreacionistické komunitě pohnula kupředu, měl by Dr Brown zveřejnit svou teorii v podobném časopisu, a odpovídat pak na kritiku kreacionistických odborníků na geologii, např. zda je skutečně uvnitř pláště stále ještě více vody než v oceánech (49). Velmi poučné by rovněž bylo fórum podobné navrhovanému a týkající se problémů CPT (50).
Modely „mizející Potopy“
Bible neučí přímo nic o předpotopních či popotopních hranicích. Dokonce ani přímo neříká, že fosilie a horniny jsou důsledkem Potopy. Ale 2. Petrova 3:3-6 je důležitou pasáží:
„Posměvačům….zůstává utajeno, že…vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul.“
Z tohoto výroku je více než zřejmé, že po Potopě muselo zůstat nějaké důležité hmotné svědectví, protože proč by jinak apoštol vyčítal posměvačům, že jim „zůstává utajeno“, že došlo k Potopě, kdyby o ní neexistovaly důkazy? Z podobných důvodů je Římanům 1:18-22 dobrým argumentem proti teistické evoluci. Verš 20 praví:
„Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“
Tahle pasáž jasně učí, že nevěřící nebudou mít pro svou nevíru ani tu nejmenší omluvu, protože Boží moc a božství lze „jasně vidět“ v přírodě. Zdá se, že tohle silně podporuje tvrzení, že design přírody odhaluje Stvořitele. Avšak podle Goulda bylo jedním z hlavních Darwinových cílů takové tvrzení popřít (51). Takže kdyby skutečně došlo k evoluci či kdyby pro ni existovala „hromada důkazů“, jak nedávno tvrdil jeden věřící kreacionista (52), pak kde jsou ty jasné důkazy pro Boží moc viditelné v Jeho stvoření? Daleko od důkazů pro Božskou ruku „svědčí“ podle Goulda evoluce o tom, že „se ve světě neděje nic jiného, než že prostě organizmy bojují o to, aby předaly své geny další generaci. To je všechno.“ Takže ještě jednou, kdyby měli evolucionisté pravdu, neexistovaly by důkazy o Bohu z Jeho stvoření, ale pouze důkazy o nemilosrdném boji o přežití. Takže proč by byli nevěřící „bez výmluvy“, proběhla-li a probíhá-li evoluce?
Totéž platí pro uniformitarianizmus posměvačů vůči Potopě, jakým byl třeba Darwinův učitel Charles Lyell, který se pokoušel „osvobodit vědu [geologii] od Mojžíše.“ (53). Spousta fosilií tvorů s měkkými těly i obrovitých zvířat všude po světě jakož i všudypřítomné vrstvy sedimentů samozřejmě zapadají do kreacionistické koncepce. Takže zmíněná biblická pasáž vyvrací jisté extrémní verze „anglo-evropského“ čili „rekolonizačního“ modelu Potopy, které se staly modely „mizející Potopy“, ve kterých se většina geologických událostí na zemi odehrála po Potopě (54, 55). A samozřejmě vyvrací také názory jistých „pokrokových kreacionistů“ jako je Hugh Ross o tom, že Potopa byla lokální a nezanechala žádné stopy (56).
Model „biblické geologie“ Tase Walkera
Obr. 4 – Biblický geologický model je geologické klasifikační schéma založené na biblické zprávě o dějinách Země. Model může sloužit pro klasifikaci geologických dat, porozumění geologickým procesům i vedení geologického průzkumu. Je velmi účinným nástrojem pro výuku biblického pojetí geologie.
Takže za předpokladu, že po Potopě zůstaly hmatatelné důkazy, jak učí shora citovaná biblická pasáž, co můžeme na základě toho předpovídat? Walker navrhl geologický časový rámec (i když nikoli vysvětlení Potopy jako takové), podle něhož bychom mohli porozumět horninovým vrstvám i fosiliím, nejen pro rok Potopy, nýbrž pro veškeré dějiny Země – od Stvořitelského týdne dodnes (obrázek 4). Učinil tak na základě jednoznačných popisů v Písmu jakož i méně spolehlivých dedukcí z toho, co, jak se domníváme, víme o sedimentologii a hydrologii.
Jelikož Bible jasně učí, že vody vystoupily tak vysoko, že pokrývaly veškerou souš, a potom ustupovaly, navrhuje Walker dvě hlavní etapy „roku“ Potopy (ve skutečnosti 370 dní): „zaplavující“ a „ustupující“. Jeho model může vykazovat některé drobné odchylky, jelikož proměnlivá topografie a různá kvalita a chemizmus povodňové vody ovlivňovaly průběh Potopy v tom smyslu, že události na různých místech Země možná neprobíhaly zcela synchronně, i když vytvořené horniny byly zřejmě identické.
Zaplavování dělíme dále na tyto fáze: nejprve docházelo k „propukání katastrofy“, jak soudíme z výbušného charakteru procesů popisovaných jako „protržení pramenů obrovské propasti“; následovala „fáze vzestupu hladiny“ popisovaná v Bibli jako „zmohutnění“ vod na zemi (Genesis 7:17-18); třetí fází byl „vrchol“, kdy podle biblického učení „vody Potopy přikryly všecky vysoké hory“ – běžná úvaha nám říká, že hladina povodně musí jednou dosáhnout svého vrcholu.
Druhou fázi Potopy, fázi „ústupu vod“, dělíme už nikoli podle samotného Písma, nýbrž podle hydrologických pozorování (proto nazýváme svůj koncept modelem) (57). Za prvé, velká kvanta vody odtékající z povrchu, který byl zcela zatopen, vytvoří nejprve velké vodní stěny. Tuhle fázi nazýváme „opadáním vody“. Nato, když hladina poklesla a objevila se země, se proud zpravidla rozděluje do mohutných koryt, tok se tedy „rozděluje“.
Zmíněná poučka je pak velmi dobře aplikovatelná na mnoho geologických jevů, které lze jen těžko vysvětlit na základě uniformitariánských modelů (58); zmíním se o dvou z nich. Za prvé, peneplenizované povrchy, které vypadají, jako by kdosi vzal obrovský hoblík a celou plochu zarovnal, bez ohledu na její povahu a tvrdost její horniny. A právě tohle dokáže obří vodní stěna ve fázi opadání vody (59). Za druhé, vodní průrvy: místo aby voda jako v případě většiny řek sledovala cestu nejmenšího odporu a tekla kolem hor, prorazí si cestu (jak vidíme na některých řekách) skrze ně. To odpovídá představě divokého valícího se velmi mohutného proudu přelévajícího se přes stojící překážky a zařezávajícího se do nich v podobě kanálů. Jelikož se vodní průrvy tvořily poté, co došlo k velké erozi půdy, soudíme, že se tvořily až v pozdní fázi opadání vod (60).
Ověřené předpovědi dávají modelu sílu, ale za vlastní důkaz se považovat nesmějí – šlo by o logický klam zvaný důkaz vyplývající z důsledku (1).
Závěr
Biblická celosvětová Potopa patří k pilířům učení Písma, a je zásadním pramenem pro pochopení dějin Země. Nebyli jsme však při tom, takže naše snaha o porozumění celému problému musí narážet na mnohá úskalí. Takže nepřekvapuje, že existuje celá řada kreacionistických modelů, a že v některých z nich se najdou chyby.
Výchozím bodem musí být výslovná prohlášení Písma a závěry, které z nich logicky vyplývají. Jelikož Potopa byla historickou událostí, je náš popis jejích podrobností vlastně dějepisným líčením.
Abychom se těchto podrobností dopátrali, k tomu je dobrá věda jako nástroj bystřící úsudek, není však disciplínou, která by vše řídila. Dovídáme se její pomocí pouze to, jak by známé hydrologické a sedimentologické procesy fungovaly za podmínek daných biblickým líčením. Tam, kde Bible bez výjimky mlčí, můžeme si vzít na pomoc známé úkazy, ale modely vytvořené pomocí takové metody musíme brát s rezervou.
Protože existuje tolik neznámých v celé záležitosti, není divu, že existuje řada různých modelů. Pestrost modelů je však ve vědě přínosná, zejména jde-li o to pokoušet se pochopit, co se stalo v minulosti, které jsme nemohli být přítomni. To, na čem nakonec nejvíce záleží, je zjistit pravdu, nikoli potvrdit ten či onen vědecký model.
Odkazy
1. Sarfati, J., Loving God with all your mind: logic and creation, J. Creation 12(2):142–151, 1998; creation.com/logic.
2. Schirrmacher, T., The Galileo Affair: history or heroic hagiography, Journal of Creation 14(1):91—100, 2000; creation.com/gal-affair.
3. See Sarfati, J., The Galileo quadricentennial: myth vs fact, Creation 31(3):49–51, 2009; creation.com/galileo-quadricentennial.
4. Sarfati, J., Refuting Compromise, Master Books, AR, pp. 49–59, 2004.
5. Prakticky stejnou chybu dělají ti, kdo kreslí či animují děti Adama a Evy, jak si hrají s mláďaty masožravých dinosaurů. Nejdříve totiž došlo k Pádu, pak se teprve rodily děti (srov. vrah Kain, vůbec první narozené dítě, a hned zločinec) (Genesis 4). Po Pádu začala také zvířata požírat jedno druhé – stopy zubů na dinosauřích kostech a koprolity se zbytky dinosaurů ukazují, že masožravost byla v době Potopy už rozšířeným jevem. V každém případě by bylo nebezpečné nechat děti si hrát i s býložravými zvířaty, například se slony.
6. Smith, H., Cosmic and universal death from Adam’s Fall: an exegesis ofRomans 8:19–23a, J. Creation 21(1):75–85, 2007; creation.com/romans8.
7. Wieland, C., Decreased lifespans: Have we been looking in the right place? J. Creation 8(2):138–141, 1994.
8. Sanford, J.C., Genetic entropy and the mystery of the genome, Ivan Press, Lima, NY, 2005; see review by Truman, R., J. Creation 21(1):43–47, 2007.
9. Sanford, J.C., Genetic Entropy (DVD), CMI, from presentation in Australia, 2009.
10. Sanford, J.C., Baumgardner, J.R., Brewer, W.H., Gibson, P. and ReMine, W.R., Mendel’s Accountant: A biologically realistic forward-time population genetics program, Scalable Computing: Practice and Experience 8(2):147–165, June 2007; http://193.201.164.120/vols/vol08/no2/SCPE_8_2_02.pdf.
11. Sanford, J.C., Baumgardner, J.R., Brewer, W.H., Gibson, P. and ReMine, W.R., Using computer simulation to understand mutation accumulation dynamics and genetic load, in Y. Shi et al. (Eds.), Computational Science—ICCS 2007, Part II, Lecture Notes in Computer Science 4488, Springer–Verlag, Berlin, Heidelberg, pp. 386–392; www.springerlink.com/content/l636614g73322302.
12. Noemovi bylo 500, když se mu narodil první syn, Jefet (Genesis 5:32) a 600, když přišla Potopa. Šém měl Arpakšáda 2 roky po Potopě, když mu bylo 100 (Genesis 11:10), bylo mu tedy pouze 98, když přišla Potopa.
13. Green, R.F., Association of paternal age and risk for major congenital anomalies from the National Birth Defects Prevention Study, 1997 to 2004, Ann Epidemiol. 20(3):241–249, March 2010.
14. See Sarfati, J., Miracles and science, creation.com/miracles, 1 September 2006.
15. That is, its volume fraction in a mixture, i.e. relative proportion.
16. Parciální tlak je tlak jednoho plynu ze směsi více navzájem inertních plynů. Je právě takový, jako by celý objem, vymezený směsi při téže teplotě, zaujímal sám. Schopnost kyslíku pronikat plicními membránami a rozpouštět se ve vodě i jeho reaktivita závisejí na parciálním tlaku, nikoli na koncentraci. Ale pro daný celkový tlak je parciální tlak úměrný koncentraci.
17. The sum of partial pressures of all gases in a mixture equals the total pressure of the gas mixture—at least for ideal gases (1801).
18. Dudley, R., Atmospheric oxygen, giant Paleozoic insects and the evolution of aerial locomotor performance, The Journal of Experimental Biology 201:1043–1050, 1998.
19. See also Wieland, C., Blame CMI? And what about the Canopy theory? creation.com/cannot-blame-cmi, 17 April 2010.
20. Wilkinson, M.T., Unwin, D.M. and Ellington, C.P., High lift function of the pteroid bone and forewing of pterosaurs, Proc. R. Soc. 273(1582):119–126, 2006 | DOI: 10.1098/rspb.2005.3278.
21. Sarfati, J., Pterosaurs flew like modern aeroplanes, Creation 28(3):53, 2006; creation.com/pterosaur.
22. Graham, J.B., Dudley, R., Aguilar, N.M. and Gans, C., Implications of the late Palaeozoic oxygen pulse for physiology and evolution, Nature 375(6527):117–120, 1995 | doi:10.1038/375117a0. This proposes a maximum O2 concentration of 35%.
23. Westneat, M.W. et al., Tracheal respiration in insects visualized with synchrotron X–ray imaging, Science 299(5606):558–560, 2003 | doi:10.1126/science.1078008.
24. Catchpoole, D., Insect inspiration solves giant bug mystery, Creation 27(4):44–47, 2005.
25. Keil, C.F. and Delitzsch, F., Commentaries on the Old Testament, n.d., original German in the 19th century, English translation published by Eerdmans, Grand Rapids, MI, The Pentateuch, 1.
26. „Fantómový kráter“ je „pouhým náznakem kráteru, který zůstal po měsíčním útvaru, který byl prakticky zničen nějakou pozdější akcí.“ Alter, D., Obrázkový průvodce po Měsíci, 3. vyd., Thomas Y. Crowell Company, New York, 1973.
27. Problém spočívá v tom, že mohutné dávné impakty meteoritů by jak vyhladily dřívější krátery tak roztříštily kůru a uvolnily lávu. To ponechává jen velmi malý časový prostor pro tvorbu nových impaktních kráterů, pak pro jejich částečné pohřbení lávou, a zanechání „fantomů“. Walker, T. a Catchpoole, D., I fantomové krátery jsou mladé, Creation 31 (3): 18, 2009; Samec, R. G., O původu lunárních moří, J. Creation, 22 (3): 101-108, 2008; creation.com/lunar-maria.
28. Faulkner, D., Teorie tvorby kráterů založená na Bibli, J. Creation 13 (1): 100-104, 1999; creation.com/cratering; Spencer, W. R., Odpověď na Faulknerovu teorii tvorby kráterů založenou na Bibli, J. Creation, 14 (1): 46-49, 2000; creation.com/crateringresponse. Předpokládají, že krátce trvající, úzký roj kosmických objektů bombardoval Měsíc a vytvořil zřetelná, tmavá čedičová moře („maria“). To vysvětluje, proč jsou maria téměř výhradně omezena na jediný kvadrant – roj proletěl dříve, než měl Měsíc čas otočit se okolo své osy (je vázán oceánskými přílivy a odlivy) a nastavit druhou stranu.
29. Oard, M.J., How many impact craters should there be on the earth? J. Creation 23(3):61–69, 2009; further discussion in letter by Bernitt, R. and reply by Oard, 24(1):48–49, 2010.
30. Even if some of the references are apocalyptic, this would be deduced from the literary genre of the passages as a whole, not merely because they mention stars falling..
31. See explanation of valid implications vs. logical fallacies in Sarfati, J., ref. 1.
32. Genesis 7:19: “all (kol) the high mountains under the entire (kol) heavens”. “ … the text disposes of the question of the universality of the Flood”, Leupold, H.C., Exposition of Genesis, 1:301–302, Baker Book House, Grand Rapids, MI, USA, 1942..
33. See Wieland, C., Hanging loose, Creation 11(2):4, 1989; creation.com/hanging_loose. Also, a number of creationists had criticized the model in CRSQ in the 1970s and 1980s.
34. Vibrational spectroscopy includes infrared and Raman spectroscopy, as per Sarfati, J., Olfactory design: smell and spectroscopy, J. Creation 12(2):137–138, 1998; Sarfati, J.D. and Burns, G.R.: The pressure, temperature and excitation frequency dependent Raman spectra; and infrared spectra of CuBrSe3 and CuISe3, Spectrochimica Acta Part A: Molecular Spectroscopy 50(12):2125–2136, November 1994 | doi:10.1016/0584-8539(94)00176-6.
35. Molekulární vibrace absorbuje infračervené záření jedině tehdy, mění-li dipólový moment molekuly. CO2 je vysoce symetrická lineární molekula O=C=O, a symetrické rozpětí vazeb C=O (tj. ve fázi) vyruší změnu dipólu, takže tahle vibrace neabsorbuje, zatímco ostatní absorbují. Voda (H2O) je nelineární polární molekula, a všechny její vibrační stavy absorbují infračervené záření.Vardiman, L. and Bousselot, K., Sensitivity studies on vapor canopy temperature profiles, Proc. 4th Int’l. Conf. Creationism, 1998; www.icr.org/research/index/researchp_lv_r05/..
36. Baumgardner, J.R., Catastrophic Plate Tectonics: the physics behind the genesis flood, Fifth International Conference on Creationism, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA, August, 2003; globalflood.org/.
37. See for example Sarfati, ref. 4, ch. 6; Catchpoole, D., Skeptics challenge: a God of love created a killer jellyfish? Creation 25(4):34–35, 2003.
38. Beard, J,. How a supercontinent went to pieces, New Scientist 137:19, 16 January 1993.
39. Humphreys, D.R., Discussion of J. Baumgardner, Numerical simulation of the large-scale tectonic changes accompanying the Flood, Proc. First Int’l. Conf. Creationism, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA, 2:29, 1986.
40. Silvestru, E., Caves for all seasons, Creation 25(3):44–49, 2003.
41. Reed, J.K. (Ed.), Plate Tectonics: A Different View, Creation Research Society Monograph 10, St Joseph, pp. 11–23, 2000.
42. Akridge, A.J., Bennett, C., Froede, C.R., Klevberg, P., Molèn, M., Oard, M.J., Reed, J.K., Tyler, D. and Walker, T., Creationism and Catastrophic Plate Tectonics, Creation Matters 12(3):1,6–8, 2007; www.creationresearch.org/.
43. Creationists are not generally guilty of “God of the Gaps” arguments, despite dishonest caricatures by atheopaths and their churchian allies. See Weinberger, L., Whose god? The theological response to the god-of-the-gaps, J. Creation 22(1):120–127, 2008.
44. See Sarfati, J., Naturalism, Origins and Operational Science, creation.com/naturalism, 2000.
45. Brown, W., In the Beginning: Compelling Evidence for the Creation and the Flood, 6th (special) ed., Center for Scientific Creationism, Phoenix, AZ, 1996.
46. The origin of asteroids and meteoroids, Center for Scientific Creationism, www.creationscience.com/onlinebook/Asteroids2.html.
47. McIntosh, A.C., Edmondson, T. and Taylor, S.C., Flood models: the need for an integrated approach, J. Creation 14(1):52–59, 2000.
48. Silvestru, E., Water inside fire, J. Creation 22(1):4–5, 2008.
49. Baumgardner, J. and Oard, M., Forum on catastrophic plate tectonics, J. Creation 16(1):57–81, 2002; creation.com/cpt_forum.
50. Wieland, C., Darwin’s real message: Have you missed it? Creation 14(4):16–19, September—November 1992; creation.com/realmessage.
51. Wood, T.C., The truth about evolution, toddcwood.blogspot.com/2009/09/truth-about-evolution.html, 30 September; a confused fideistic tirade thata number of atheopathic evolutionists adored.
52. Bailey, E., British men of science: Charles Lyell, pp. 77–78, Thomas Nelson and Sons Ltd, London, Great Britain, 1962.
53. McIntosh, A.C., Edmondson, T. and Taylor, S.C., Genesis and catastrophe: the Flood as the major biblical cataclysm, J. Creation 14(1):101–109, 2000.
54. Reed, J.K., Kulikovsky, A.S. and Oard, M.J., Can recolonization explain the rock record? Creation Research Soc. Quarterly 46(1):27–39, 2009.
55. Sarfati, ref. 2, pp. 264–5.
56. See also Oard, M., Flood by Design, Retreating Water Shapes the Earth’s Surface, Master Books, AR, 2008.
57. Oard, M., Defining the Flood/post-Flood boundary in sedimentary rocks, J. Creation 21(1):98–110, 2007.
58. Oard, M., It’s plain to see: Flat land surfaces are strong evidence for the Genesis Flood, Creation 28(2):34–37, 2006.
59. Oard, M., Do rivers erode through mountains? Water gaps are strong evidence for the Genesis Flood, Creation 29(3):18–23, 2007.
60. Rush, D.E. and Vardiman, L., Pre-Flood vapor canopy radiative temperature profiles; in: Proceedings of the Second International Conference on Creationism, Volume 2, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA, pp. 231–245, 1990.
61. Brown, W.T., The fountains of the great deep; in: Proceedings of the First International Conference on Creationism, Volume 1, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA, pp. 23–38, 1986.