micro-v-macro

Mikro a makro evoluce

Pavel AkrmanDarwinovy omyly Napsat komentář

95-pro-genesis-book95 tezí proti evoluci

Z Micro and macro evolution – teze č. 01 přeložil Pavel Akrman – 11/2024.

image

Podcast

Zvuková verze tohoto článku

 

Neexistuje ani jediný ověřitelný příklad makroevoluce. Posloupnost mikroevolučních událostí nevede k makroevoluci, protože se nevytvářejí žádné nové orgány, struktury ani funkce, a nedochází k nárůstu informací v genetickém materiálu příslušného tvora. K tomu se přidává skutečnost, že některá dnes pozorovaná mikroevoluce probíhá 10 000 až 10 000 000krát rychleji než ta, která se obecně získává z fosilií.

Nicméně k vývoji (tj. ke genetickým změnám u jedinců a v posloupnosti generací) skutečně dochází. Dobrým příkladem toho je vývoj plemen v rámci biologického druhu. Tímto způsobem vznikly z původního druhu vlka šedého (Canis lupus) další stovky psích plemen, od pekinézů po psa svatobernardského. Pes však zůstává psem. To je mikroevoluce.

V rámci nepřekročitelných hranic pásma je pozorována velká variabilita. Došlo k širokému rozvoji plemen, zejména pokud jde o domácí zvířata. V těchto případech si člověk nasbíral mutanty, zkřížil je mezi sebou a vybral z nich podle svých preferencí. Tímto způsobem chovatelé například rozdělili plemeno holuba skalního (Columba livia) – o nějž se Darwin velmi zajímal – na více než tisíc odrůd.

makro-mikro

Obr. 1: Mikro a makroevoluce

Během své výzkumné expedice na Galapágy shromáždil Darwin různé exempláře pěnkav. Na těchto tichomořských ostrovech lze nalézt pozoruhodně velké množství druhů pěnkav. Celkem lze identifikovat třináct druhů, které se výrazně liší velikostí těla, velikostí a tvarem zobáku Tyto Darwinovy ​​pěnkavy jsou často uváděny obecně jako důkaz evoluce, i když je nesporné, že změny u těchto ptáků spadají výhradně do oblasti mikroevoluce. Tyto různé varianty jsou stále pěnkavami a nadále pěnkavami i zůstanou (1).

Makroevoluční vývoj

Podle Darwinova učení o původu druhů by živé organismy měly být ve své biologické historii schopny vytvořit ve svém genetickém aparátu zcela nové, dříve nepřítomné složité tělesné plány, orgány a funkce, a to prostřednictvím náhodných událostí, mutacemi, výběrem, přenosem genů, kombinací genových segmentů, genovou duplikací a dalších faktorů. V tomto smyslu se obecně používá termín „vyšší rozvoj“.

Podívejme se tedy na předpokládaný případ vyššího rozvoje: savci by museli od stádia plazů postupně získat nové struktury, jako jsou chlupy, mléčné žlázy, mechanismy pro řízení teploty a mnoho dalšího, co odlišuje savce od plazů.

Tyto struktury se však od těch „starých“ neliší pouze jedním genem, ale obvykle mnoha geny, jejichž prostorové a chronologické vzorce aktivity musí být vzájemně kompatibilní. U makroevolučních procesů by to tak muselo být u každé jednotlivé přechodové formy. Každá konkrétní sada genů musí být vždy vyladěná.

Co je vlastně evoluce?

V Nizozemské standardní encyklopedii čteme pod nadpisem „Evoluce“ toto:

„Makroevoluce, která zahrnuje průběžný výskyt a rozptyl nových skupin v průběhu geologických období, a která ovlivňuje vyšší řády klasifikace, jako jsou rody, rodiny a řády nebo třídy, nelze přímo vysvětlit experimentální genetikou. Předpokládané hypotézy založené na takto radikálních změnách genetických vlastností nelze ve skutečnosti prokázat.“

Nejsou známy žádné příčiny, které by v průběhu milionů let vedly podle předpokladů ke zvýšené složitosti živých tvorů. Biolog Willem J. Ouweneel dochází k závěru, že genetika neposkytuje základ pro víru v makroevoluci. Dle jeho názoru je tu zdůrazněn pravý opak: Původní formy života, většinou druhy, ale někdy i rody a možná i čeledi, jakkoli jsou variabilní, jsou jako celek konstantní a vzájemně nespojitelné (2).

Rychlá speciace a/nebo mikroevoluce:

Je nesporné, že k mikroevoluci dochází. Ve skutečnosti je i zdokumentováno, že může postupovat 10 000 až 10 milionkrát rychleji, než se u mnohé fosilní posloupnosti tvrdí (3) (4).

Na rozdíl od dřívějších předpokladů se zvířata mohou přizpůsobit měnícím se podmínkám prostředí během několika generací (5). Je tedy zřejmé, že u paleontologicky ověřených mikroevolučních procesů nebylo z biologického hlediska vyžadováno žádné větší časové rozpětí (6).

Odkazy

  1. Helmut Schneider, Natura, Biologie für Gymnasien, Band 2, Lehrerband, Part B, 7. to 10. Schuljahr, Ernst Klett Verlag, 2006, page 274.
  2. Willem J. Ouweneel, Evolution in der Zeitenwende, Christliche Schriftenverbreitung Hückeswagen.
  3. Virginia Morell, Predator-free guppies take an evolutionary leap forward, Science 275, 28. March 1997, page 1880.
  4. Stephen Jay Gould, The paradox of the visibly irrelevant, in: The Lying Stones of Marrakech, Frankfurt/M., 2003, pages 411–429.
  5. Klaus Neuhaus, Schnelle Anpassung von Leguanen (Anolis) an neue Lebensräume (The rapid adaptation of iguanas to new habitats), Studium Integrale 1997/4, pages 81–83.
  6. Uwe Brüggemann, Studium Integrale 1998/1, pages 38–39.

(Obrázek „Mikro & Makroevoluce“) Reinhard Junker u Siegfried Scherer, Evolution ein kritisches Lehrbuch, 2006, page 52.

 

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments