Merkur – další důkazy o jeho mládí

Andrew Lamb

Z časopisu Creation, Vol. 34, No. 4, 2012, str. 36-38, přeložil M. T. – 10/2012. Translation granted by Creation.com – Přeloženo s povolením od Creation.com.

Roku 2011 začala kosmická sonda Messenger obíhat kolem Merkuru a za pomoci celé řady senzorů studovat jeho chemizmus, magnetizmus, atmosféru, geologii i krajinu. Jelikož je planetou nejbližší ke Slunci, je Merkur předmětem vesmírného zvětrávání (teplem, bombardováním mikrometeoroidy, zářením a slunečním větrem – 1) v mimořádné intenzitě (2), takže evolucionisté předpokládali, že bude „starou vyhaslou škvárou“ (3). Důkazy však svědčí o opaku a zpochybňují údajné stáří Merkuru v milionech let.

Uvedeme zde pro ilustraci některá ze zjištění odporujících evoluční teorii.

Modré dutiny

„…tohle je věc, na kterou zíráme s pusou dokořán, a o které se nikomu nikdy ani nesnilo“ (4)

Merkur je posetý dolíčky nepravidelných tvarů, které mají až několik kilometrů v průměru, a mnohé mají kolem sebe i uvnitř jasnou, namodralou zář (viz obrázek). Vědci jim říkají „hollows“ (dutiny). Vypadají „svěží“ a nemají v sobě ani malé impaktní krátery, což svědčí o tom, že jsou relativně mladé. Vědci mají za to, že dutiny se utvořily propadnutím půdy v místech, kde unikají z hornin těkavé látky (substance, které se snadno odpařují) (5).

O bezbarvých a matných dutinách si vědci myslí, že své zásoby těkavých látek již vyčerpaly a nejsou tedy již aktivní, zatímco u těch světlých a barevných stále ještě probíhá aktivní rozpad (5). „Analýza snímků i odhadovaná rychlost rozrůstání dutin vedou k závěru, že se i dnes ještě některé tvoří“ (6).

Dutiny se vyskytují na dně kráterů, středem jejich hřebenů i po vnějším okraji kráterů. Jde o místa, kde končí hmota roztavená impaktem při vzniku kráterů. Intenzivní žár při dopadu meteoritu totiž roztaví podpovrchovou horninu a rozmetá ji kolem, čímž se na určitých místech kráteru vytvoří vrstva roztavené horniny. Nerosty v ní přítomné mohou pak coby těkavé chemikálie vytvářet zvláštní vrstvu, která pak zvětrává, a tak vznikají modré dutiny /7, 8/.

Přítomnost aktivně se rozpadajících těkavých usazenin znamená, že krátery nemohou být staré miliony let, protože podobná geologická aktivita by již před dávnými věky přestala; z této skutečnosti jsou tedy světští planetologové zmatení.

Magnetické pole

V letech 1974-75 zjistila sonda Mariner 10, že Merkur má magnetické pole, což odporuje evolučním předpokladům (kdyby byla malá planeta jako je Merkur miliony let stará, žádné už by mít neměla) (9). A co je ještě více matoucí, když Messenger letěl v letech 2008-9 kolem Merkuru, zdálo se, že pole ztratilo na síle o pár procent. Takový rychlý pokles by byl naprosto neobhajitelný pro scénáře počítající s miliony let. Zesláblo tedy pole skutečně? Až bude Messenger roku 2011 kroužit okolo Merkuru, dovíme se více…

A opravdu, měření z roku 2011 prokázala šokující pokles intenzity magnetického pole o 7.8% ve srovnání s rokem 1975 (10). Tento pokles je překvapivě rychlý u něčeho tak velkého jako je magnetické pole planety (10) a svědčí o tom, že magnetické pole, a tedy celý Merkur, určitě nemohou být staré miliony let.

Evoluční předpovědi se tedy ukázaly jako špatné, ale co kreacionistické předpovědi?

Už před několika desetiletími vypracoval fyzik Dr Russ Humphreys model planetárních magnetických polí založený na biblických předpokladech o tom, že Bůh stvořil planety před 6 000 lety, a že to původně byly vodní koule (Genesis 1:2; 2. Petrova 3:5). Dále předpokládal, že Bůh stvořil vodíkové atomy všech molekul vody se synchronizovanými spiny, takže vznikl masivní magnet, který se od té doby rozpadá. Roku 1984 použil tento model k předpovědi intenzity magnetického pole na Uranu, Neptunu a Merkuru. Jeho předpovědi pro Uran a Neptun (radikálně odlišné od předpovědí založených na evoluci) se pak ukázaly jako neuvěřitelně přesné, když tyto planety navštívila sonda Voyager II v letech 1986 respektive 1989. A Merkur? Humphreys předpověděl úbytek intenzity pole k roku 1990 o 1.8% ve srovnání s intenzitou změřenou roku 1974 (12). To by se rovnalo úbytku o 4-6% v roce 2011. Takže se ukazuje, že intenzita Merkurova pole klesá dokonce ještě o něco rychleji, než předpověděl Dr Humphreys (10).

Humphreys rovněž předpověděl, že starší vyvřelé horniny (najdou-li se vůbec nějaké) na Merkuru budou obsahovat zbytkovou magnetizaci (12). I tato předpověď se potvrdila – severní lávové pláně Merkuru jsou magnetizovány, a to v opačném směru než dnešní pole. Svědčí to o tom, že magnetické pole Merkuru, stejně jako zemské, bylo dříve mnohem silnější (dost silné na to, aby zmagnetizovalo povrchovou horninu), a přinejmenším jednou se přepólovalo (13).

Chemické složení

„…nejen pekelně horký, ale zjevně pokrytý sírou“ (14)

Síra je těkavý prvek. Snadno vypařitelné prvky (jako třeba vodík, uhlík, kyslík a síra) a jejich sloučeniny (např. voda a uhlovodíky), by podle evolučních teorií o vzniku planet měly být na Merkuru velmi vzácné či zcela nepřítomné, protože je příliš blízko Slunci. Síra by tam tedy neměla být, ale ona tam je, a to ve značném množství – úměrně k mnohem vzdálenější Zemi přinejmenším desetkrát, možná dvacetkrát tolik! (15)

„Nitro Merkuru obsahuje mnohem vyšší množství těkavých prvků, než pro tuto planetu nejbližší Slunci předpovídá několik modelů vzniku planet“ konstatovali vědci pracující na projektu Messenger (5). „Teoretici se v otázce vzniku Merkuru musí vrátit k rýsovacím prknům“, řekl jeden z nich (6).

Takže to udělali. A poté, co zjistili ve svých teoriích problém s vypařováním, obřím impaktem a kondenzací mlhoviny, nyní nesměle naznačují teorii vzniku Merkuru z chondritických (kamenných) meteoritů bohatých na těkavé prvky (16) jako cestu, jak se vyrovnat s nepohodlnými pozorovanými fakty.

Evolucionisté vlastně říkají, že „většina dřívějších názorů o chemii Merkuru není v souladu s tím, co jsme skutečně naměřili na povrchu planety“ (6). Ale pro sluneční soustavu starou 6 000 let zbytky těkavých prvků na horké planetě žádným problémem nejsou.

Ledová ložiska

Vědce dlouho zajímalo, zda by skvrny blízko Merkurových pólů, které podle způsobu odrazu radarových paprsků musí být velmi světlé a které byly poprvé zaznamenány už před mnoha desetiletími pomocí obřích pozemských radioteleskopů, mohly být ložisky zmrzlé vody (17). Když Messenger mapoval povrch Merkuru, skvrny se jevily stejně jako oblasti celoročního stínu v kráterech, což podporuje teorii o tom, že jsou tvořeny vodou a ledem (18). Neutronový spektrometr sondy Messenger ve skvrnách zaznamenal vodík (19), což silně podporuje závěr o přítomnosti zmrzlé vody.

Klikni pro zvětšení

Ale i části dna kráterů ve stálém stínu dostávají určitou porci odraženého světla a tepla z okrajů kráterů. Jakpak tam potom může vydržet led? Zadržování vody v kráteru ovlivňují tři faktory – jak blízko je k pólu, jak je velký a zda led něco překrývá. Na Merkuru se vyskytují ložiska ledu i v malých kráterech pod 10 km v průměru, i v kráterech tak vzdálených od pólu jako je šířka 67° – na čtvrtině cesty k rovníku! (18)

Mnohá z ledových ložisek Merkuru vykazují tenkou pokrývku tmavého materiálu považovaného za méně těkavé uhlovodíky (20). Avšak i s touto izolací „není vodní led stabilní v kráterech o průměru rovném či menším než 10 km nacházejících se víc než 2° od Merkurova pólu“ (18). Co se týče jiných kráterů, „Nízká šířka – menší než 75°- a malé krátery (o průměru menším nebo rovném 10 km), které obsahují ložiska, jevící se na radaru světle, znamenají pro vodní led nesmírně problematické tepelné prostředí“ (18) (zvýrazněno mnou). To znamená, že i tam, kde po celý rok panuje stín s izolující pokrývkou, je těžké vysvětlit, jak by led vydržel miliony let na planetě, kde teploty přes den postačí k roztavení olova.

Závěr

Merkur „se teoriím příčí“ a není „tou planetou, kterou popisují učebnice“ (6).

Podle dobrých vědeckých teorií by mělo být možné dělat přesné předpovědi, ale evoluční očekávání v souvislosti s Merkurem se od pozorovaných dat zásadně liší. Naopak kreacionistické teorie ohledně Merkuru, jako třeba teorie Dr Russe Humphreyse o synchronních jaderných spinech vysvětlující vznik planetárních magnetických polí, vygenerovaly přesné předpovědi. (10)

Merkur je geologicky aktivní, magnetický a proděravělý těkavými látkami. Tyto znaky mládí dobře odpovídají biblickému tvrzení o tom, že nebeská tělesa byla stvořena 4. dne (Genesis 1:14) před pouhými 6 000 lety, a sotva je lze uvést do souladu s domnělým stářím milionů let.

Odkazy

1. D’Incecco, P. et al., Kuiper Crater on Mercury—an opportunity to study recent surface weathering trends with Messenger, 43^rd Lunar and Planetary Science Conference, 19–23 March 2012, lpi.usra.edu/meetings/lpsc2012/programAbstracts, accessed 1 June 2012.
2. Vilas, F. et al., Search for absorption features in Mercury’s visible reflectance spectra: recent results from Messenger, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
3. Kaufman, R., Mercury “hollows” found—pits may be solar system first, nationalgeographic.com, 29 September 2011.
4. Messenger science team member David Blewett, quoted in Kaufman, ref. 3.
5. Blewett, D.T. et al., Hollows on Mercury: Messenger evidence for geologically recent volatile-related activity, Science 333(6051):1856–1859, 30 September 2011.
6. Mercury not like other planets, Messenger finds, Carnegie Institution for Science, carnegiescience.edu, 29 September 2011.
7. Vaughan, W.M. et al., Hollow-forming layers in impact craters on Mercury: massive sulphide or chloride deposits formed by impact melt differentiation? 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
8. Alternatively, lava from deep underground released by the impact may produce a ‘slag’ layer which weathers to form the hollows—see Helbert, J. et al., Spectral reflectance measurements of sulphides at the planetary emissivity laboratory—analogs for hollow-forming material on Mercury, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
9. See Spike Psarris, Mercury the tiny planet that causes big problems for evolution, Creation 26(4):36–39, 2004; creation.com/mercury.
10. Humphreys, R., Mercury’s magnetic field is fading fast—latest data confirm evidence for a young solar system, J. Creation 26(2):4–6, 2012.
11. Humphreys, R., Beyond Neptune: Voyager II supports Creation, ICR Impact #203, May 1990; icr.org/article/329.
12. Humphreys, R., The creation of planetary magnetic fields, Creation Research Society Quarterly 21(3):140–149, December 1984; creationresearch.org/crsq/articles/21/21_3/21_3.html.
13. Purucker, M.E. et al., Evidence for a crustal magnetic signature on Mercury from Messenger magnetometer observations, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
14. Choi, C.Q., Planet Mercury full of strange surprises, NASA spacecraft reveals, space.com, 29 September 2011.
15. Nittler, L.R. et al., The major-element composition of Mercury’s surface from Messenger x-ray spectrometry, Science 333(6051):1847–1850, 30 September 2011.
16. Peplowski, P.N. et al., Radioactive elements on Mercury’s surface from Messenger: implications for the planet’s formation and evolution, Science 333(6051):1850–1852, 30 September 2011.
17. Matson, J., New maps of Mercury show icy looking craters on the solar system’s innermost planet, scientificamerican.com, 28 March 2012.
18. Chabot, N.L. et al., Craters hosting radar-bright deposits in Mercury’s north polar region, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
19. Lawrence, D.J. et al., Hydrogen at Mercury’s north pole? Update on Messenger neutron measurements, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.
20. Neumann, G.A. et al., Dark material at the surface of polar crater deposits on Mercury, 43^rd LPSC, lpi.usra.edu, 2012.