Lyellův (pa)klíč ke dveřím do minulosti (3/3)

Část třetí – Když geologie, tak jen s optikou miliónů let

Další díly tohoto článku:

Část první – Bible (prý) není potřeba
Část druhá – Na všechno bylo dost času

(v článku jsou použity pasáže ze zahraniční odborné literatury, vybral a sestavil Pavel Akrman– 10/2017)

Úvod ke třetí části

Lyellova uniformitariánská doktrína je svázána třemi nezbytnými pravidly. Prvním a druhým jsme se v předchozích dílech zabývali a došli jsme k závěru, že neodpovídají geologickým skutečnostem. Nyní se podíváme na Lyellovo třetí pravidlo, jehož podstatou je předkládání pokud možno všech geologických útvarů tak, jako by pro jejich zformování byly nezbytné dlouhé časové úseky.

Pokud pozorně sledujeme geologické stopy, umožňují nám světové dějiny zaznamenané v Bibli pochopit základní geologický obraz Země. Čteme-li o nějaké události, zeptáme se: „Jak mohlo toto ovlivnit geologii Země? Co bychom měli hledat dnes?“ Většina událostí by měla jen malý nebo žádný účinek, ale jen některé měly obrovský geologický dopad.

A tak docházíme k závěru, že většina dnešních hornin na Zemi vznikla během dvou velmi krátkých časových období. Prvním byl šestidenní týden stvoření, přibližně před 6 000 lety, kdy byla vytvořena celá planeta a její různé ekosystémy. Druhým byla roční Potopa, kdy byl povrch planety zničen a přetvořen. V období mezi stvořením a Potopou trvajícím 1 700 let se z geologického hlediska nic podstatného nestalo, stejně jako v období zhruba 4 500 let poté.

Je zřejmé, že existuje inverzní vztah mezi časem a geologií: v krátkých časových intervalech vzniklo mnoho hornin, zatímco v dlouhých časových obdobích málo.

Událost, jakou byla Potopa, se logicky dělí do dvou stupňů. Období, během něhož vody stoupaly a zaplavovaly zemi, můžeme nazývat Záplavovým stupněm a období, kdy vody Potopy ustupovaly ze země do oceánu, Ústupovým stupněm. Logicky užitečná může být i další úroveň dělení. Například Ústupový stupeň může být rozdělen do dvou fází. Období, kdy vody Potopy slábly a odtékaly z kontinentů v geograficky souvislých proudech, můžeme označit jako Slábnoucí fázi. Poté, co se část země vynořila, byly vody rozděleny do širokých, průtočných kanálů. Toto období lze označit jako Rozptylnou fázi. Důležitá byla i Zbytková fáze, v jejímž rámci se událo ještě mnoho geologické činnosti, jak docházelo k odvodňování sedimentů, výskytu zemětřesení, dalšímu výzdvihu hor a pokračování eroze.

Podívejme se nyní, jak na to pohlížel Lyell a jeho uniformitariánská teorie – projděme si jeho poslední ze tří pravidel, kterých se pevně držel.

Pravidlo č.3 – Když geologie, tak jen s optikou miliónů let

Přestože se o mnoha geologických jevech obecně předpokládá, že se musely utvářet miliony let, nedávná zjištění ukázala, že to není pravda. Uvedená domněnka svedla geology na klikaté cesty a vědce odvedla od pochopení toho, co se ve skutečnosti děje. Následně bude uvedeno a popsáno několik z mnoha takových příkladů.

Zkameněliny

Z pohledu Lyellova uniformitarianismu jsou zkameněliny vysvětlovány jako výsledek přirozených procesů, jejichž průběh můžeme sledovat i dnes. Vznik rybí fosílie je často popisován na příkladu umírající ryby klesající na dno oceánu. Tam je pomalu pokrývána sedimentem, vznikající postupnou erozí pevniny a je dále přenášen do moře.

Tento populární pohled je široce prezentován v encyklopediích a učebnicích. Přesto geologové již od doby Charlese Darwina (1809-1882) rozpoznali, že fosilizace je v současnosti pozorována jen vzácně. Uhynulá zvířata jsou rychle odklizena mrchožrouty a jejich zbytky jsou z prostředí odstraněny přírodními procesy. Pláže, jezera a vodní toky jsou tak rychle zbaveny mrtvých hnijících zdechlin. A zde, na rozdíl od všeobecného přesvědčení, jsou uniformitariánští geologové v koncích. Musejí se pro vysvětlení fosilizace dovolávat výjimečných a katastrofických procesů, které popisují jako vzácnou událost a hovoří o „nedokonalosti fosilního záznamu.“

Ale fosilie nacházené na Zemi opravdu svědčí o neobvyklých a katastrofických procesech. A skutečnost, že je nalézáme na všech kontinentech Země, signalizuje globální povahu těchto procesů. Zde je několik příkladů.

Dinosauří národní památník: Návštěvníci Douglass Quarry Dinosaur National Monument v Utahu, USA, mohou vidět stovky často extrémně velkých dinosauřích kostí, odkrytých v původní horninové formaci, která tvoří hlavní prohlídkovou část odborného centra.⁵ Za jakých dnešních podmínek a v jakém typu prostředí by pozůstatky tolika velkých suchozemských zvířat mohly být pohřbeny společně v rámci tak mocné vrstvy sedimentů? Návštěvnické centrum předkládá fantastický příběh o stovkách dinosaurů, kteří zahynuli v období sucha, a poté byli pohřbeni obrovskou povodní. Ale dinosauří hřbitov poukazuje na vodní katastrofu velkého měřítka a nikoli na procesy „probíhající v současnosti“.⁶

Plesiosaurus z Queenslandu: Před dvěma desetiletími nalezl farmář v australském Queenslandu na svém pozemku stovky kilometrů od oceánu lebku.⁷ Kontaktoval Muzeum v Queenslandu a poté, co byli na průzkum vysláni paleontologové, ukázalo se, že se jedná o plesiosaura, mořského plaza o délce větší než 4 metry. Následně byla fosilie ležící na zádech odkryta. Paleontologové byli překvapeni jejím vynikajícím zachováním a došli k závěru, že musela být pohřbena v sedimentech během velké místní katastrofy.

Obr.: Plesiosaurus. Zdroj – Muzeum Kronosaurus Korner, Richmond, Australia

Nyní je fosilie vystavena v muzeu v Brisbane. Zachovány jsou téměř všechny kosti tohoto tvora, dokonce i ty v ploutvích. Aby mohlo být takové velké zvíře zcela pohřbeno tak rychle, muselo by se jednat o značně rozsáhlou ´katastrofu´, tedy nikoliv jen o lokální záležitost.

Držení těla mrtvého dinosaura: Mnoho zkamenělin dinosaurů, a dokonce i jiných zvířat, jako např. ptáků, vykazuje charakteristické držení těla mrtvého dinosaura.⁸ Záda a krk zvířete jsou prohnuté do oblouku, hlava nakloněná, ocas zakřivený a nohy směřují směrem ven. Otázka, proč tak mnoho fosílií vykazuje tuto pozici, znepokojuje paleontology více než sto let.

Obr.: Pozice Dinosaura v okamžiku smrti. Zdroj – Genesis Park

Nedávno vystoupila bioložka Marshall Faux spolu se svým kolegou paleontologem Kevinem Padianem z Kalifornské univerzity s tvrzením, že existuje jen jedno možné vysvětlení, a to je smrtelný zápas. Ona a další zvěrolékaři potvrzují, že zvířata se dostávají do „opistotonusové polohy“ krátce před smrtí (nikoliv po) kvůli svalovým křečím vyplývajícím z těžké poruchy centrálního nervového systému. Stručně řečeno, příčinou je nedostatek kyslíku po pohřbení zaživa. Novější článek tvrdí, že charakteristické vyklenutí krku, zad a ocasu není důsledkem opistotonusu, ale je podmíněno napětím vazivové výztuže (ligamentum elasticum), která probíhá podél páteře. Důvod, proč jsou zvířata prohnutá, je podmíněn tím, že se utopila. Vazivová výztuž, která podpírá hmotnost krku a ocasu na souši, způsobuje zakřivení při nadnášení zvířete vodou.⁹ Ať platí vysvětlení pomocí opistotonusu nebo pomocí vztlaku vodou, v každém případě se jedná o dramatický důkaz vodní katastrofy, neboť v této pozici zkameněly tisíce dinosaurů (a mnoho ptáků).

Zkamenělá medúza: Charles Darwin v souladu s postojem uniformitarianismu nepředpokládal, že by zvířata s měkkým tělem mohla zkamenět. Proslul často citovaným výrokem z IX. kapitoly O původu druhů, „Žádný úplně měkký organismus nemůže být zachován“. To také vysvětluje posměch a nedůvěru účastníků vědecké konference, když jim v roce 1946 geolog Dr. Reg Sprigg představil nález fosilních medúz z Ediacara Hills v Jižní Austrálii. Způsob, jakým se kolegové jeho nálezu vysmáli, ho tak rozzlobil, že se vrátil do lokality nálezu, shromáždil tam dalších 300 exemplářů a účastníkům setkání v Adelaide je ukázal.¹⁰

A zcela nedávno podal paleontolog James Hagadorn se svými kolegy zprávu o zkamenělých medúzách z hornin ve Wisconsinu, USA, datovaných do svrchního kambria, které vědci popsali jako jedince uvízlé na starém pobřeží.¹¹ Další nedávný nález pochází z Utahu, USA, kde geologové našli tři různé typy medúz, všechny dokonale zachované a pocházející údajně z doby před půl miliardou let.¹² Problém jejich časového určení spočívá v tom, že každý z nich má dnes žijícího příbuzného, téměř nerozeznatelného od jeho fosilní formy – žádná změna přes celé období evoluce mnohobuněčného života na zemi?

Existence zachovaných zkamenělin tvorů s měkkým tělem je obrovským problémem pro všechny uniformitariánské názory.

Stádo dinosaurů, Vnitřní Mongolsko: V roce 2009 podali vědci zprávu o stádu dinosaurů pohřbených a zkamenělých v západní části Vnitřního Mongolska.¹³  V rámci jedné vrstvy jílovce bylo odkryto více než 25 dinosaurů, kteří byli vesměs orientovaní ve stejném směru a pozoruhodně dobře zachovaní.¹⁴

Většina dinosaurů byla ve skrčené poloze a ještě více překvapující bylo, že jejich končetiny byly ponořeny až do podkladového bahna. Jejich zadní nohy byly často ještě ohnuté, což naznačuje, že se snažili uniknout. Dvě kostry byly nalezeny v pozici jedna nad druhou, jak na sebe obě zvířata zřejmě spadla.

Silná vrstva bahna, ve které byla zvířata lapena, byla ještě měkká, když ji zvířata narušila. V bahně nebyly stopy po bioturbaci (jako jsou vyvrtané cestičky od červů nebo korýšů), což naznačuje, že se usadilo krátce před tím, než do něj zvířata zapadla. I nadložní sedimenty se uložily brzy poté, co se zvířata ocitla v pasti, a tak byla pohřbena dřív, než se mohly jejich měkké části rozložit.

Zvířata byla pohřbena tak rychle, že se u některých z nich zachovaly i jemné vazy v oku (sklerotické kroužky). Tým interpretoval nález jako „katastrofické utonutí stáda nedospělých dinosaurů“¹⁵ a s tím lze jen souhlasit.

Neumí vysvětlit ani předpovídat: Zkameněliny odkrývané na celém světě poskytují rostoucí množství důkazů, že uniformitarianismus neplatí. Filozofie, jež si získala oblibu před více než 150 lety, neumí předpovědět ani vysvětlit řadu skutečností týkajících se zkamenělin, které byly od té doby objeveny.

Jemně zvrstvené sedimenty

Uvažování ve smyslu pomalých a postupných procesů vedlo geology automaticky k předpokladu, že souvrství s jemně páskovanými (laminovanými) sedimenty se musela vytvářet dlouhou dobu. Jednotlivé vrstvy se běžně nazývají varvy a údajně představují časový záznam, kde každá dvojice vrstev reprezentuje období jednoho roku; a to podobně, jako letokruhy indikují roční přírůstky střídáním světlých a tmavých proužků. A protože jsou na některých nalezištích stovky tisíc jednotlivých vrstev (někteří dokonce uvádějí miliony), mají tyto sedimenty údajně potvrzovat obrovské stáří Země.

Jenže tomuto názoru zasadila ránu erupce sopky Mount St. Helens ve státě Washington, USA, roku 1980. Během této erupce se uložilo 8 m jemně zvrstveného sedimentu za jediné odpoledne! Jinými slovy, jemné vrstvy nemusí automaticky znamenat dlouhé časové období.

Tyto závěry byly potvrzeny i laboratorními testy. Guy Berthault a další badatelé studovali sedimentaci v laboratorním žlabu při použití částic písku různé velikosti. Experimentátoři prokázali, že směs zrn sedimentujících z proudící vody se v závislosti na charakteru částic, jako je velikost zrn, automaticky třídí do tenkých vrstev.¹⁶ Pozorovali, že se vrstvy pod tekoucí vodou mohou tvořit bočně a šikmo, podobně jako písečné duny v pouštním větru, a že se mnoho vrstev může tvořit současně. Všechny přitom narůstají šikmo ve směru vodního toku.

Takže navzdory tradičnímu předpokladu, jemně zvrstvené horniny ke svému vzniku nepotřebují dlouhou dobu, ale mohou se tvořit velmi rychle.

Diamanty

Diamanty jsou jednou z forem uhlíku, kde jsou atomy uspořádány v těsné 3D mřížce a tvoří tak pevný minerál. Všeobecně se věří, že vytváření diamantů hluboko v zemi trvalo milióny let.

Obr.: Diamanty Culliman. Zdroj – Wikipedia

Ovšem existuje obchodní společnost s názvem LifeGem, která umí proměnit uhlík na diamant během několika málo měsíců. Mohou použít uhlík z pozůstatků vašeho domácího mazlíčka, nebo z vlasů vašeho milovaného člověka. Jejich reklama uvádí: „Diamant, kterému trvalo miliony let, než se objevil v přirozené formě, může být nyní vytvořen z uhlíku ve vlasech vaší milované osoby během přibližně dvaceti čtyř týdnů.“

Ještě rychlejší způsob výroby diamantů byl vyvinut floridskou společností nazvanou Gemesis, která byla založena v roce 1996. Uhlíkové jadérko je umístěno v masivní, vícestěnné ocelové nádobě a vystaveno procesu, který zahrnuje vysokou teplotu a tlak. Po čtyřech dnech nový diamant vyroste a je odebrán z komory. Gemesis může v současnosti produkovat až 40 umělých diamantů denně.

Je zřejmé, že tyto nově vyvinuté technologie výroby diamantů experimentálně dokazují, že diamanty ke svému vzniku nepotřebují miliony let. Ale diamanty poukazují na katastrofický scénář ještě jinak – způsobem, jak se dostaly do země. Někteří geologové nyní uvažují, že přírodní diamanty byly vystřeleny na svá dnešní místa během několika vteřin, kdy sopečné výbuchy vytvořily obrovské sopečné ´komíny´ tvaru mrkve s intruzemi nazývanými kimberlity.

Opály

Opály jsou atraktivní drahokamy s krásnými, duhovými barvami od bílé k růžové, tyrkysové, modré a černé. Opál je formou oxidu křemičitého, který do své struktury absorboval navíc molekuly vody, tvořící seskupení mikroskopických kuliček, rozkládajících světlo do nádherně barevného spektra.

Obr.: Opál. Zdroj – Wikipedia

Opět se všeobecně věří, že opály vznikaly miliony let. Nicméně Len Cram, který vyhledává opály v Lightning Ridge v Jižní Austrálii, již dlouho ví, jak vyrobit opály uměle. Ve své provizorní laboratoři v buši vkládá určité místní sedimenty do nádoby a přidává k nim různé kapaliny, které sám vyvinul. Charakteristická barevnost opálu se v sedimentu objeví po několika týdnech, jen ještě potřebuje určitý čas na ztvrdnutí.¹⁷

Pro přípravu umělých opálů byla komerčně vyvinuta řada dalších metod a podrobnosti o nich lze nalézt na internetu.

Přesvědčení o rychlé tvorbě opálů se stává obecně přijímaným. Zpráva o vzniku opálů vydaná v Geologickém přehledu Nového Jižního Walesu uvádí:

Doba potřebná pro tvorbu opálu je tedy pravděpodobně v řádu týdnů až měsíců, a ne stovek tisíc let, které vyžaduje tradiční zvětrávací model.¹⁸

Myšlenka „o stovkách tisíc let“ byla přiživována dlouhodobým geologickým přesvědčením. Oproti tomu si dnes geologové uvědomují, že důkazy svědčí jen o „týdnech až měsících“.

Stalaktity a stalagmity

Jeskyně, často vyzdobené stalaktity a stalagmity, tvořící malebné špice, sloupy a závěsy, patří mezi populární turistické cíle. Turističtí průvodci téměř bez výjimky uvádí, že se jeskynní výzdoba vytvářela statisíce, ba dokonce milióny let. Stejný příběh se vypráví v učebnicích geologie, které navíc uvádí i to, že přesně tyto obrovské věky stanovilo radioaktivní datování.

Když průvodce vysvětluje velké stáří stalaktitů, někdy vzniká během prohlídky jeskyně komická situace. Turista si totiž může všimnout čerstvých výrůstků na zábradlí, svítidlech nebo odhozených plechovkách od nápojů.

Obr.: Stalaktity v Gold mine Mollie Kathleen. Zdroj – Answers in Genesis

Když Gary Livesay a jeho rodina navštívili opuštěný zlatý důl Mollie Kathleen v Coloradu, USA, našli krápníky rostoucí od stropu, podlahy i ze stěn.¹⁹ Jemná ´brčka´ byla uvnitř dutá a převládala v mnoha částech dolu, mnohá z nich překonala celou výšku od stropu až k podlaze.

Několik stalagmitů spočívalo na staré dřevěné židli. Malý stalagmit dokonce vyrůstal z odloženého kontejneru na výbušniny. Místy byly sloupy tak hojné, že připomínaly tyče od vězeňských mříží nebo trubky na varhanách. Některé byly až 2,7 m vysoké a v průměru měly 10 až 12 centimetrů.

Tato jeskynní výzdoba vznikala nanejvýš dvacet let, neboť tehdy se důlní činnost zastavila a bylo vypnuto vhánění vzduchu do tunelů. Některé útvary byly staré pouze pět nebo deset let. Ačkoliv jsou ještě poměrně malé, nebudou potřebovat obrovské množství času k tomu, aby dosáhly značných rozměrů.

Útvary v dole Mollie Kathleen jsou jen jedním z mnoha příkladů, které dokazují, že stalaktity a stalagmity nepotřebují ke svému vzniku stovky tisíc let, jak se běžně věří. Nemůžeme znát tempo růstu pro většinu světových jeskynních systémů, ale víme, že mnoho systémů se tvořilo poměrně rychle. To znamená, že jediný důvod, proč turistické poutače u jeskynních vchodů mluví o obrovských časových obdobích je ten, že jejich zřizovatelé tak jen prakticky uplatňují svou předpojatou víru v pomalé a postupné procesy.

Jílovce

Po více než sto let odborníci v geovědách předpokládali, že pro ukládání bahna je zapotřebí dlouhé období klidných vodních podmínek. Avšak nový výzkum dokládá, že se bahno může usazovat i z rychle tekoucí vody.²⁰

Juergen Schieber a jeho kolegové prokázali, že za použití speciálně zkonstruovaného laboratorního zařízení se jemné částice z bahnité vody mohou ukládat při mnohem vyšších rychlostech proudění, než se dříve myslelo.

Badatelé použili extrémně jemný kaolinitový jíl (80 % materiálu jemnějšího než 0,005 mm), a dále vápenatý montmorillonit a bahno z přírodního jezera. Podle tradiční geologické moudrosti by jílovitý materiál neměl z rychle tekoucí vody sedimentovat. Avšak již po krátké době se bahno pohybovalo podél spodní části žlabu. Podle Schiebera, „K akumulaci docházelo při mnohem vyšších rychlostech proudění, než by kdokoliv očekával.“²¹

Macquaker a Bohacs o tomto výzkumu uvedli:

Výsledky vyžadují kritické přehodnocení všech jílovců, které byly dříve interpretovány jako sedimenty ukládané spojitě ve stojatých vodách. Tyto horniny jsou široce využívány k usuzování na dřívější klimata, na podmínky v oceánech a o orbitálních výkyvech.²²

Uvedené experimenty s bahnem mění tradiční geologická přesvědčení a zpochybňují všechny předchozí interpretace nalezišť jílovců.

Zkamenění

Další ustálené přesvědčení o dlouhých geologických časech spočívá v myšlence, že fosiliím a horninám trvá miliony let, než zkamení.

Avšak výzkum horkého pramene v Japonsku je dalším z mnoha příkladů, které dokazují možnost přeměny dřeva v kámen rychleji, než se dříve myslelo.

Pod vedením Hisatada Akahana vědci studovali v centrální oblasti Japonska malé jezero, z jehož dna vyvěrá vysoce mineralizovaná voda, která poté kaskádovitě přepadá přes jeho okraj.²³ V místě přepadu nalezli vědci přirozeně padlé dřevo, staré méně než 36 let. Dřevo bylo tvrdé a těžké, protože bylo zkamenělé.

Obr.: Zkamenělé dřevo na okraji jezera. Zdroj – Creation.com

V rámci experimentu upevnili vědci do jezera kousky čerstvého dřeva. Po sedmi letech se dřevo, petrifikováno oxidem křemičitým, změnilo v kámen. Pod výkonným mikroskopem bylo vidět, že oxid křemičitý vyplnil pórovité prostory ve dřevě a pokryl buněčné stěny.

Obr.: Buněčné stěny dřeva pokryty oxidem křemičitým. Zdroj – Creation.com

Jejich studie potvrdila, že za vhodných podmínek se dřevo může změnit v kámen během 10 let nebo i dříve. Dalších příkladů rychlé petrifikace existuje v současných zdrojích mnoho.²⁴ Dokazují, že pro vysvětlení zkamenělých fosilních pozůstatků není nutné operovat miliony let, jak stále učí běžné knihy o geologii.

Vznik uhlí

Všeobecně je rozšířeno, že přeměna vegetace na uhlí trvá miliony let, ale tak tomu není. Při použití jednoduchých přísad může k transformaci dojít za pouhých 1 až 9 měsíců. Vložte nějaké dřevo do silnostěnné utěsněné nádoby s vodou a katalyzátorem (jako je například jíl). Ohřejte je na 150 °C a získáte hnědé uhlí.²⁵ Zvyšte teplotu a dostanete černé uhlí. Je třeba jen teplo a tlak. Obrovská kvanta času nejsou podmínkou.

Pískovec

Pískovec je usazená hornina složená ze zrn, spojených tmelící látkou. Zrna mohou reprezentovat úlomky jiných hornin nebo minerály, jako je křemen nebo kalcit. Lidé se domnívají, že pískovec potřebuje ke svému vzniku dlouhou dobu, avšak za správných podmínek může být tato hornina vytvořena i rychle.

Obr.:  V písku zkamenělá dětská hračka. Zdroj – Creation.com

Víra jednoho páru v dlouhověký vznik pískovce se rozplynula během procházky po pláži. Na břehu moře u Victoria Point, nedaleko Brisbane v Austrálii, si Chris a Sandra Barnesovi všimli kamene, který vypadal jako obyčejný kus zaobleného pískovce. Ale když ho převrátili, byli překvapeni zjištěním, že uvnitř bylo skryto dětské autíčko. Písek na pláži se kolem autíčka stmelil v horninu, jejíž stáří mohlo být asi jen deset nebo dvacet let. Ovšem díky apriornímu přesvědčení, že takové věci potřebují ke svému vzniku dlouhou dobu, by ji většina lidí pokládala za mnohem starší.²⁶

V případě málo zpevněného horninového podloží pod budovami inženýři následně pozorují, že se základy staveb sesedají a náspy se hroutí. Několik australských vědců proto vyvinulo nový chemický proces, který během několika dní přetváří nezpevněné sedimenty na pevnou skálu.²⁷ Roztoky injektované do porézního písku prosakují do prostředí a vytvářejí kolem každého zrna krystaly kalcitu. Kalcit pak tmelí zrna dohromady, a tím se vytváří pevná skalní hornina.

Rychlost reakce může být řízena tak, aby proběhla během jednoho až sedmi dnů. Tento výzkum dramaticky prokazuje, že horniny ke svému vzniku nepotřebují miliony let.

Velmi rozsáhlé akumulace sedimentů by samozřejmě vyžadovaly hodně cementační chemikálie, která by prostoupila celou horninovou masou a vytvrdila ji. Což je interpretováno tak, že to vyžaduje velmi dlouhé časové období. V případě pomalého prosakování lze předpokládat, že povede k nerovnoměrnému tvrdnutí, protože čelní fronta zachytí více aktivního roztoku.

Ještě je tu stále otevřený prostor pro úvahy a experimentování. Nicméně rychlé ukládání sedimentů se silně mineralizovanými roztoky, vyplňující pórovité prostory, je receptem na rychlé vytvrdnutí. Pro rovnoměrné zpevnění je to lepší vysvětlení než některé z uniformitariánských modelů. Proto ani mocné horninové vrstvy nejsou argumentem proti rychlé petrifikaci, jak se často uvádí.

Závěr

Vidíme, že i třetí Lyellovo pravidlo se drolí. Geologické fenomény nevyžadují miliony let. Pokud jsou ikony dlouhých věků zkoumány detailně – zkameněliny, diamanty, opály a podobně – ukazuje se, že ke svému vzniku dlouhé věky nepotřebují. Za vhodných podmínek se mohou tvořit opravdu velmi rychle. Tudíž samy o sobě neposkytují důvod pro odmítnutí biblického popisu nedávného stvoření.

Z taktického hlediska bylo pro nekompromisní uniformitarianisty typu Lyella a jeho současníků nutné stanovit pro Zemi vysoké stáří. Pokud by do toho vmísili i to nejmenší zrno katastrofismu, celou konstrukci by to ohrozilo. A tak se každý geologický problém stal nezodpovězenou otázkou – jak vysvětlit skutečnosti pomalými a postupnými procesy, když vypadají, že byly vytvořeny rychlou katastrofou?

Mírou vědecké způsobilosti se stala schopnost vysvětlit katastrofická fakta v rámci uniformitariánských procesů. Některá z těchto vysvětlení byla nesmírně tvůrčí a stále se drží, dokonce i dnes, jako je uniformitariánské vysvětlení původu uhlí či masivních, vodou uložených písčitých ložisek. Ale i přesto je zřejmé, že pro rozmáchlé evoluční časování není geologický záznam oporou.

Odkazy

1. Walker, T., Geologická společnost Austrálie se snaží cenzurovat stvoření, inteligentní plán a geologii Potopy, 27. prosince 2008; creation.com/gsa-censor; Walker, T., Londýnská geologická společnost používá tyranskou taktiku, 13. května; creation.com/geological-society-bully.
2. Walker, T., průkopník geologie Nicolaus Steno byl biblickým kreacionistou, J. Creation 22(1): 93-98, 2008; creation.com/steno.
3. Není divu, že se navzájem neshodovali ve všech svých výkladech hornin nebo Písma. Ani moderní kreacionisté by s nimi ve všem nesouhlasili. Nicméně svoji vědeckou práci vykonávali v rámci křesťanského pohledu na svět.
4. Mortenson, T., The Great Turning Points, Master Books, Green Forest, AR, USA, pp. 225-226, 2004, citace Brooke, J., The natural theology of the geologists: some theological strata, in Jordanova, L. and Porter R., Images of the Earth, British Society for the History of Sciences, Monograph 1, 1979, p.45.
5. Strand, H., Earl Douglass a Dinosaur National Monument, National Parks Service; bridgerlandaudubon.org, 6. října 2011.
6. O’Brian, J., Dinosaur disarray, Creation 34(2): 28-31, 2012; creation.com / dinosaur-disarray.
7. Walker, T., Deluge disaster, Creation 26(3): 28-31, 2004; creation.com/deluge-disaster.
8. Catchpoole, D., Death Throes, Creation 31(3): 42-44, červen 2009; creation.com/death-throes.
9. Reisdorf, A.G. a Wuttke, M., Re-evaluating Moodie’s opisthotonic-posture hypothesis in fossil vertebrates Part I: Reptiles – the taphonomy of the bipedal dinosaurs Comsognathus longipes and Juravenator starki from the Solnhofen Archipelago (Jurrasic, Germany), Palaeobiodiversity and Palaeoenvironments 92:119-168, 2012; viz též creation.com/featherless.
10. Fossil jellyfish greeted with derision, Creation 12(4): 21, 1990; creation.com/jelly-fossils.
11. Hagadorn, J.W., Dott, R.H., and Damrow, D., Stranded on a Late Cambrian shoreline, Geology 30(2): 147-150, 2002; see Catchpoole, D., Hundreds of jellyfish fossils! Creation 25(4): 32-33, 2003; creation.com/jellyfosssils.
12. Carwright, P. et al., Exceptionally preserved jellyfishes from the Middle Cambrian, PLoS One 2(10): e1121, 2007.
13. Young dinosaurs roamed together, died together, Eurekalert,16 March 2009; eurekalert.org.
14. Varricchio, D.J. et al., Mud-trapped herd captures evidence of distinctive dinosaur, sociality, Acta Palaeontol. Pol. 53(4): 567-578, 2008.
15. Varricchio et al., ref. 14, p. 570.
16. Snelling, A., Sedimentation experiments: Nature finally catches up!, J. Creation 11(2): 125-126, 1997; creation.com/sednature.
17. Snelling, A.A., Creating opals: Opals in months – not millions of years!, Creation 17(1): 14-17, 1984; creation.com/creating-opals.
18. Watkins, J.J., Behr, H.I., and Behr, K., Fossil microbes in opal from Lighting Ridge – implications for the formation of opal, Quarterly Notes 136, Geological Survey of New South Wales, June 2011.
19. Livesay, G., Mollie Cathleen’s marvellous mysteries, Creation 23(3): 44-46, 2001; creation.com/mollie-cathleen-marvellous-mysteries.
20. Schieber, J., Southhard, J., and Thaise, K., Accretion of mudstone beds from migrating floccule ripples,
Science 318(5857): 1760-1763, 2007.
21. As waters clear, scientists seek to end a muddy debate [Jak se vody čistí, snaží se vědci ukončit bahnitou debatu], December 13, 2007; phys.org.
22. Macquaker, J.H.S. and Bohacs, K.M., On the accumulation of mud, Science 318(5857): 1734-1735, p. 1735, 2007.
23. Akahame, H. et al., Rapid wood silicification in hot spring water: an explanation of silicification of wood during the earth’s history. Sedimentary Geology 169(3-4): 219-228, 15 July 2004.
24. creation.com/geology#petrify.
25. Hayatsu, R., McBeth, R.L., Scott, R.G., Botto, R.E., and Winans, R.E., Artificial coalification study: Preparation and characterization of synthetic mecerals, Organic Geochemistry 6:463-471, 1984.
26. Walker, T., Toy car rocks million-year belief, Creation 29(4): 49, 2007; creation.com/toy- car-rocks-million-year-belief.
27. Kucharski, E., Price, G., Li, H., and Joer, H.A., Laboratory evaluation of CIPS cemented calcareous and silica sands, Proceedings of the 7th Australia New Zealand Conference on Geomechanics, South Australia, pp. 102-107, 1996; Kucharski, E., Price, G., Li, H., and Joer, H.A., Engineering properties of sands cemented using the calcite in situ precipitation system (CIPS), Exploration and Mining Research New 7:12-14, January 1997.
28. Wieland, C., Forests that grew on water, Creation 18(1): 20-24, 1995; creation.com/forest, prokazuje, že fosilní „kořeny“, tzv. stigmaria, nejsou na místě.)
29. Ager, D.V., The Nature of the Stratigraphical Record, Macmillan, London, p. 46-47, 1987; Ager, D.V., The New Catastrophism, Cambridge University Press, p. 49, 1993.
30. Ager, D.V., The New Catastrophism, Cambridge University Press, p. 49, 1993.
31. Ager, D., The Nature of the Stratigraphical Record, Mcmillan, pp. 1-13, 1973.
32. Sloss, L.L. (ed.), The Geology of North America, Vol. D-2, Sedimentary Cover – North American Craton: U.S., The Geological Society of America, ch. 3, pp. 47-51, 1988.
33. Jones, D.C., and Clark, N.R., Geology of the Penrith 1 : 100.000 sheet 9030, NSW Geological Survey, Sydney, p. 3, 1991.
34. Branagan, D.F., and Packham, G.H., Field Geology of New South Wales, Department of Mineral Resources, Sydney, p. 38, 2000.
35. Assessment of Groundwater Resources in the Broken Hill Region, Geoscience Australia, Professional Opinion 2008/05, ch. 6, 2008, www.environment.gov.au.
36. Day, R.W., et al., Queensland Geology: A Companion Volume, Geological Survey of Queensland, Brisbane, pp. 127-128, 1983.
37. Austin, S.A.., Interpreting strata of Grand Canyon, in Austin, S.A. (editor), Grand Canyon – Monument to Catastrophism, Institute for Creation Research, Dallas, TX, p. 30, 1994.
38. Jones, D.C. and Clark, N.R. (eds.), Geology of the Penrith 1 :100.000 Sheet 9030, New South Wales Geological Survey, Sydney, pp. 10,14, 1991.
39. Woodford, J., Rock doctor catches up with our prehistoric surf, The Sydney Morning Herald, p.2, 30 April 1994.
40. Blake, P., Creationist weds Three Sisters: evidence that creationists don’t know which bed they are in, The Skeptic 24(1): 49-51, 2004.
41. Celkový objem lávy přesahoval 170 000 km3. Woodmorappe, J. and Oard, M.J. Field studies in the Columbia River basalt, Northwest USA, J. Creation 16(1): 103-110, April 2002; creation.com/field-crb.
42. Často pokrývají území o rozloze několika milionů km2 a objem lávy dosahuje řádu milionů km3.
43. Clemens, J.D., Granites and granitic magmas: strange phenomena and new perspective son some old problems, Proc. Geologists’ Asoc.116:9-16, p. 15, 2005.
44. Pitcher W.S., Invited comment on Clemen’s “Granites and granitic magmas”, Proc. Geologists’ Asoc.116:21-23, p. 21, 2005.
45. Clemens, ref. 43, p. 14.
46. Guilbert, J.M. and Park, C.F., The Geology of Ore Deposits, W.H. Freeman and Company, New York, pp. 26-43, 1986.
47. Clemens, ref. 43, p. 15.
48. Hergenrather, J., Noah’s long-distance travellers: Quartzite boulders speak powerfully of the global Flood, Creation 28(3): 30-32, 2006; creation.com/noahs-long-distance-travelers.
49. Klevberg, P. and Oard, M.J., Paleohydrology of the Cypress Hills formation and flaxville gravel. In: Walsh, R.E. (editor), Proceedings of the Fourth International Conference on Creationism, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, Pennsylvania, p. 373, 1998.
50. Allmon, W.D., Post gradualism, Science 262:122, 1993.
51. Ager, D.V., The Nature of the Stratigraphical Record, MacMillan, London, pp. 46-47, 1987.
52. Masters, P., Heritage of Evidence in the British Museum, The Wakeman Trust, London, pp. 98-103, 2004.
53. Masters, ref. 52, pp. 52-54.
54. Conolly,R. and Grigg, R., Flood! Creation 23(1): 26-30, 2000; creation.com/many-flood-legends.
55. Walker, T., A Biblical geological model, in: Walsh, R.E. (editor), Proceedings of the Third International Conference on Creationism (Technical Symposium Sessions), Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA., pp. 581-592, 1994.
56. Oard, M., The geological column is a general Flood order with many exceptions; in: Reed, J.K. and Oard, M.J. (eds.), The Geologic Column: Perspectives Within Diluvial Geology, Creation Research Society, Chino Valley, AZ, ch. 7, pp. 99-119, 2006.
57. za předpokladu, že příslušné prekambrické horniny jsou horniny uložené během Potopy
58. Baumgardner, J.R., Runaway subduction as the driving mechanism for the Genesis Flood; in Walsh, R.E. (ed.), Proceedings of the Third International Conference of Creationism, Technical Symposium Sessions, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, pp. 63-75,1994.
59. Oard, M.J., The Origin of Grand Canyon Pt. IV: The Great Denudation, CRSQ 47(2): 146-157, 2006.
60. Oard, M.J., An Ice Age Caused by the Genesis Flood, Technical Monograph, Institute for Creation Research, El Cajon, CA, pp. 135-149, 1990.
61. Oard, M.J., The extinction of the woolly mammoth: was it a quick freeze? J. Creation 14(3): 24-34, 2000; creation.com/snapfreeze.
62. Oard, M.J., Ancient Ice Ages or Gigantic Submarine Landslides? Creation Research Society Books, Chino Valley, AZ, USA, 1997.
63. Molén, M., Diamictites: ice ages or gravity flows?; in: Walsh, R.E. and Brooks, C.L. (Eds.), Proceedings of the Second International Conference on Creationism, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, pp. 177-190, 1990.