Část první – Bible (prý) není potřeba
Další díly tohoto článku:
Část druhá – Na všechno bylo dost času
Část třetí – Když geologie, tak jen s optikou miliónů let
(v článku jsou použity pasáže ze zahraniční odborné literatury, vybral a sestavil Pavel Akrman – 10/2017)
Úvod k první části
Myšlenka, že je Země stará miliony let, je dnes všude prezentována jako hotová věc. V jistém smyslu se stala součástí naší kultury. Na nejrůznějších místech, souvisejících nějak se stářím Země nám informační tabule sdělují, že stáří toho a tohoto je nejméně 500 milionů let nebo že před 800 miliony let byly žulové skály roztaveným magmatem. Určitě jste na svých cestách viděli podobných tabulí spousty. Odkud tato myšlenka pochází a do jaké míry je oprávněná?
Zakladatelé moderní geologie nepohlíželi na svět tímto způsobem. Jedním z prvních průkopníků byl Nicolaus Steno (1638-1686), jehož spis Prodromus je stále považován za geologickou klasiku. V tomto „úvodu“, jak jej sám nazýval, formuluje řadu zásad stratigrafie, které se ještě dnes vyučují v kurzech geologie a jsou využívány geology v terénu. Tentýž vědec vyřešil i záhadu své doby – původ některých pevných těles, nalézaných v horninách. Ty byly záhadou již pro naše předchůdce. Někteří tvrdili, že jde jen o „hříčky přírody“, a jiní říkali, že vyrostly ze semen oceánu, zachycených v trhlinách. Někteří dokonce naznačovali, že je tam umístili bohové, aby zmátli smrtelníky. Díky své anatomické průpravě Steno rozpoznal, že se jedná o pozůstatky zvířat, která byla kdysi živá. Říkáme jim zkameněliny. Prokázal, že předměty nazývané tehdy Glossopetra byly ve skutečnosti žraločí zuby, a připisoval jejich uložení Noemově Potopě.
Sir Isaac Newton (1642-1727) a Johannes Kepler (1571-1630), oba známí díky svým objevům ohledně gravitace a dalších jevů, považovali Bibli za hodnověrnou a pečlivě rozvinuli biblickou chronologii. Totéž platí pro Roberta Hookea (1635-1703) a Lazzara Mora (1687-1764), kteří publikovali stati o zemětřesení. Thomas Burnet (~ 1635-1715) a William Whiston (1667-1752) byli dva další průkopníci vědy, kteří napsali knihy týkající se kosmogonie a teorií o Zemi. John Woodward (1665-1728) razil cestu pro paleontologii. Všichni tito vědci věřili Bibli a používali ji jako interpretační rámec. Jejich spisy v této oblasti představovaly klíčové knihy, které geologicky zaměření výzkumníci studovali až do konce 18. a počátku 19. století. Horniny pro tyto průkopníky geologie nereprezentovaly historii táhnoucí se nepředstavitelné věky. Svědčily spíše o rychlém katastrofismu a byly v souladu s biblickou historií. Ovšem během období tzv. Osvícenství (počátek 18. století) se nálada v akademické Evropě změnila.
Charles Lyell (Wikipedia)
Charles Lyell (1797-1875) byl vystudovaný právník a jeho mistrovské přesvědčovací dílo – kniha Základy geologie (Principles of Geology) byla poprvé publikována v roce 1830. Lyell tak mistrně odpověděl na poptávku své doby. Narůstala touha oprostit se od Bible jako zdroje poznání a objevovat pravdu nezávisle, na základě přírody a samotného rozumu. Částečně se jednalo o reakci na zneužití Bible a četná tvrzení o zázračných vysvětleních ve středověku. Ale vyhovovalo to i zastáncům jiných programů. Hlavní myšlenkou bylo, že bychom měli očistit své mysli od starých přesvědčení, začít s čistým štítem a dát spravedlivou šanci novým myšlenkám. Lyellova základní teze, vycházející z Huttonovy filozofie, je vyjádřena v podtitulu prvního dílu: „Pokus vysvětlit dřívější změny zemského povrchu s ohledem na procesy probíhající v současnosti.“
Problém byl v tom, že k odmítnutí Bible došlo jednoduše bez řádného vyhodnocení. Na první pohled se tento čistě deduktivní přístup jeví jako rozumný. Koneckonců, pokud je Bible pravdivá, nemělo by deduktivní uvažování odhalit důkazy o takových událostech jako je Noemova potopa? Nevzalo se však v úvahu, že od modelů geologické minulosti nelze oddělit teorii, předpoklad a hypotézu. Když se během osvícenství myšlenkový proud obrátil, bylo to zameteno pod koberec.
Všimněme si, že Lyell představil svůj záměr jako „pokus vysvětlit“. Jinými slovy, jeho hlavní cíl nespočíval primárně v informování o pozorováních a geologických skutečnostech, ale ve způsobu, jak je vysvětlit v interpretačním rámci.
Tento rámec se týká vysvětlení např. „minulých změn“, tedy co se událo na Zemi v minulosti. Vidíme, jak Lyell navrhoval vysvětlit minulost: „… s ohledem na procesy probíhající v současnosti.“ Jinými slovy obhajoval tezi, že bychom z geologického hlediska měli používat jen to, co se děje na Zemi nyní. Například: zvětrávání hornin působením mrazu a ledu, transport sedimentů řekami napříč krajinou, pohyb sedimentů podél břehu oceánů a změny nadmořské výšky v důsledku zemětřesení. Argumentoval tím, že pro vysvětlení všech geologických jevů v delším časovém horizontu by tyto současné procesy byly zcela dostačující, a že není třeba hledat východisko v nějaké velké katastrofě.
Tato filozofie odmítá biblické dějiny z toho důvodu, že Bible popisuje dvě významné extrémní události, které dnes už nepozorujeme. Nikdo z žijících lidí nebyl svědkem událostí původního Stvoření ani nezažil globální Potopu. Lyell odmítl tyto klíčové události biblické historie mávnutím ruky a ve spektru názorů jim neposkytl ani sebemenší prostor. Podle Lyella nemůžeme použít biblickou Potopu jako vysvětlení pro nic, a to bez ohledu na to, jakou geologickou skutečnost reálně pozorujeme.
Tento koncept byl nazván uniformitarianismem. Jedná se o názor, že geologické síly působící v dnešní době – lidským okem stěží pozorovatelné – jsou zodpovědné za nezměrné geologické jevy, které pozorujeme na Zemi. Zhuštěno do jadrného úsloví to zní takto: „Přítomnost je klíčem k minulosti.“ Je zřejmé, že takový názor nemohl fungovat bez nesmírně dlouhých časových úseků, a tudíž i nepředstavitelně vysokého stáří Země. Jinými slovy, myšlenka o miliardách let není výsledkem pozorování, ale důsledkem této víry.
Aniž by si to dnes moderní geologové uvědomovali, často za svoje vyznávání dlouhých věků vděčí právě Lyellovi – právníkovi, který se stal uniformitariánským geologem. S touto zásadou zdánlivě věčné kontinuity mezi současností a minulostí poskytl Lyell geologům metodu, pomocí níž si mohli vytvořit své vlastní „dějiny“. A to výhradně na základě pozorování hornin v současnosti. Geologům tak nabídl možnost opustit rámec biblické historie, ve svém jádru založené na pozorování očitých svědků, zaznamenané ve starých dokumentech a potvrzené nezávislou řadou důkazů. Lyellova filozofie měla mocný vliv déle než jedno století, ale většina veřejnosti neví, že mnozí sekulární geologové se přesunuli k nové formě katastrofismu (aktualismu).
Lyell se netajil tím, čeho chce dosáhnout, neboť to odhalil ve své korespondenci kolegovi. Řekl, že jeho cílem je „osvobodit vědu [geologii] od Mojžíše“.4 Je tedy zřejmé, že nestranný přístup ke sledování důkazů, ať už vedou kamkoliv, mu vlastní nebyl. Spíš se usilovně věnoval svému programu. A geologové se této nabídnuté příležitosti chopili a pro vysvětlení hornin ji po celém světě využívají. Lyellův uniformitarianismus (založený pochopitelně na názorech předchozích uniformitarianistů) po více než sto let formoval základní filozofii věd o Zemi, jejíž součástí bylo vysoké stáří Země.
Lyellova filozofie se skládá ze tří hlavních pravidel. První z nich vylučuje úvahy o biblickém popisu historie Země. Druhým je víra, že všechny geologické jevy lze interpretovat na základě pomalých a postupných procesů, a to bez ohledu na to, jak nepravděpodobné nebo obtížné se to může zdát. A třetí prezentuje řadu geologických útvarů tak, jako by pro jejich formování byly nezbytné dlouhé časové úseky.
V důsledku hromadění geologických faktů se ve druhé polovině dvacátého století začal každý z těchto prvků rozpadat. A nyní je již všeobecně známo, že Lyellův přístup není podložen geologickými důkazy. Od termínu ´uniformitarianismus´ se distancují i samotní geologové.
Pravidlo č.1 – Bible (prý) není potřeba
Výchozím prvkem bylo z veškerých úvah vyřadit Bibli. Lyell se nemohl tomuto kroku vyhnout, protože o biblické myšlenky se opíralo mnoho jeho geologických předchůdců a jednalo se také o součást kultury. Nicméně ve svých Principech geologie byl Lyell schopen Bibli odmítnout, aniž by se důkazy zabýval. Jakékoliv vážné diskusi na toto téma se vyhnul tím, že biblické zprávy zařadil do stejného žánru jako starověké egyptské a indické kosmologie. Nikde neučinil jediný odkaz na nějaký biblický text související s geologií, ani nediskutoval o jeho důsledcích. Prostě Bibli ignoroval, jako kdyby neměla žádnou spojitost s fyzickým světem.
Ale Bible je s realitou svázána, protože zaznamenává dějiny a jejich pochopení nám může pomoci interpretovat fakta, která vidíme dnes. Některé události, jako je celosvětová Potopa, jsou pro geologii naší planety velmi podstatné.
Existuje množství důkazů o tom, že biblické zprávy jsou spolehlivé, a to včetně bohatého archeologického materiálu v Britském muzeu. Jeho expozice o Egyptě a Africe ukazuje, že biblické popisy života v Egyptě z doby, kdy tam žili synové Izraele, jsou věrohodné. A místnost č. 57 uchovává starověké tabulky, známé jako „Dopisy Amarna“, které potvrzují biblickou zprávu o dobytí jižního Kanaánu Joshuou. Někteří sekulární archeologové se vyjádřili o Bibli jako o nejlepší archeologické knize, která existuje. Proč tomu tak je? Protože přesně zaznamenává historii. Tak proč nevěřit jejím dalším zprávám o událostech v minulosti, včetně zpráv o celosvětové Potopě?
Existuje i další svědectví, které je spojeno s dochovanými příběhy kultur z celého světa – a to všudypřítomné zprávy o celosvětové Potopě. Protože tuto katastrofu přežila jen jedna rodina, tak poté, co se počet lidí znásobil a rozptýlili se po světě, nesli si s sebou i svoji společnou historii.
Geologický sloupec
Jedna sporná otázka mezi biblickými geology se týká toho, jak by se mělo pohlížet na uniformitariánskou stratigrafickou tabulku (geologický sloupec). Někteří bibličtí geologové přijímají tabulku jako přesnou, lineární chronologii (s redukovanou časovou osou), zatímco jiní by zamítli tabulku v plném rozsahu. Biblický geologický model poskytuje vhled do této problematiky, protože umožňuje zařazení geologických struktur do rámce biblické chronologie.
Když Oard porovnával vztah mezi biblickou geologií a stratigrafickou tabulkou, došel k závěru, že tabulka poskytuje rámcovou představu o geologii Potopy, ale s mnoha výjimkami. Odhalil několik překvapujících skutečností. Za prvé, všechny sedimentární horniny klasifikované v geologické tabulce jako prekambrické, paleozoické a mezozoické, jsou horniny raného období Potopy (´Záplavový stupeň´). Za druhé, vrstvy označené v tabulce jako kenozoické mohou být z raného, pokročilého nebo i období po Potopě, a to v závislosti na tom, kde se v rámci Země nacházejí, a na tom, jaké konkrétní zkameněliny umožnily jejich zařazení do kenozoika. Za třetí, ukládání sedimentů v době Potopy bylo vysoce nelineární, s velkým podílem vrstev uložených během Záplavového stupně v první polovině Potopy, když vody na Zemi stoupaly.
Uniformitariánské záhady podle biblické geologie
Zaměříme-li se na různé geologické jevy, nacházíme jednoduchá řešení problémů, které naopak uniformitariánští geologové nebyli schopni vyřešit. Většina biblických geologů se domnívá, že nejdramatičtější část Potopy proběhla na začátku, kdy se rozlomily zemské hmoty – v době, ve které byla ukládána většina sedimentů.
Uhelné ložisko Nový Zealand. Zdroj – www.gns.cri.nz
Biblická geologie elegantně vysvětluje světová uhelná ložiska. Spíše než vegetaci rostoucí po dlouhou dobu v bažině, odpovídají uhelná ložiska předpotopnímu prostředí, které bylo se stoupajícími vodami Potopy vykořeněno a postupně pohřbeno (i když některá, zejména mnohá hnědouhelná ložiska, byla pohřbena až při ústupu vod Potopy). To také vysvětluje polystrátové kmeny stromů s chybějícími větvemi, bez kůry a kořenů, které jsou situovány vertikálně napříč uhelnými ložisky. Kmeny byly vytrženy i se zbytkem vegetace, zbaveny kůry, větví a kořenů, a uloženy, některé svisle, v hromadících se sedimentech.
Potopa vysvětluje rozsáhlý sedimentární pokryv překrývající kontinenty a četné plochy nespojitosti v těchto uloženinách. Pokryvné útvary se vytvořily rychlou sedimentací z vodních toků kontinentálního rozsahu. Ze zorného úhlu Potopy je také rysem vodního prostředí i rozsáhlé křížové zvrstvení v rámci mocných vrstev pískovců typu Coconino – lze je očekávat. Není nutné se odvolávat na prostředí pouště. Během této obrovské vodní zkázy byly mohutné objemy sedimentů nejen rychle uloženy, ale byly i rychle stmeleny pomocí minerálů rozpuštěných v nánosové vodě.
Pokud jde o velké magmatické provincie na Zemi – z pohledu biblického paradigmatu nejsou překvapující. Potopa zapříčinila obrovské tektonické zdvihy v zemské kůře a plášti. To je důvod, proč byly plášťové chocholy v minulosti mnohem větší než cokoliv, co vidíme dnes. Tektonické pohyby vysvětlují i rozsáhlá žulová tělesa. Skutečnost, že žulové magma bylo rychle vygenerováno a rychle umístěno, v obrovských pulsech, je logickým důsledkem tektonických pohybů během rané fáze biblické Potopy.
A z hlediska paradigmatu Potopy dávají smysl i naleziště balvanů, které byly zjevně přepravovány na velké vzdálenosti. Ty byly přenášeny vodou proudící z kontinentů v průběhu druhé poloviny Potopy.
Balvany, přemístěné na velké vzdálenosti (Wikipedia)
Napříč náhorními plošinami severozápadní části USA a západní Kanady se vyskytují početná naleziště zaoblených valounů a balvanů tvořených tvrdým křemenem. Ta jsou pro uniformitariánské geology záhadou, protože nejbližší zdroj křemencové horniny je u kontinentálního předělu, ve vzdálenosti 500 až 1000 km. Mnohé z balvanů mají kruhovité důlky, které svědčí o tvrdých nárazech během jejich transportu hlubokými vodními toky.
Někteří geologové přišli s návrhy, že balvany mohly být přepravovány ´dávnými řekami´, ale tyto názory jsou zcela neadekvátní. Dr.J.E. Allen, geolog z Portland State University, přišel s tvrzením, že křemencové balvany o průměru do 1 m, které objevil na několika horách v severovýchodní části Oregonu, tam byly přineseny obrovskou pradávnou řekou. Ale i Allen si uvědomoval, že taková myšlenka je z říše fantazie, neboť řeka by musela mít obrovské rozměry.
Bibličtí geologové Peter Klevberg a Michael Oard vypočítali, že pro přemístění balvanů na vzdálenost 1 000 km od jejich zdroje by vodní proudy musely dosahovat rychlosti alespoň 105 km za hodinu a hloubka toku by musela být 60 m.49 Tyto velikosti vodních toků jsou třikrát až čtyřikrát větší než během dnešních bleskových povodní.
Naleziště zaoblených křemencových balvanů napříč krajinou jsou dalším příkladem svědectví, které uniformitarianismus nedokáže vysvětlit.
Geomorfologie
Masivní kontinentální eroze: Během ústupové fáze Potopy tekly vody z kontinentů do prohlubujících se oceánských pánví, jak mořské dno postupně klesalo. Ustupující voda vyvolala mohutnou kontinentální erozi, provázenou ukládáním sedimentů na okrajích kontinentů. Opadající vody Potopy vysvětlují uniformitariánské záhady spojené s geomorfologií (tj. s reliéfem krajiny). Zpočátku protékaly vody napříč kontinenty, v bočních plynulých proudech, do prohlubujících se oceánských pánví. To by totálně narušilo krajinu.
Biblický geolog Roy Holt nazval toto období Erodozoikum, protože bylo charakteristické velkou erozí na kontinentech. Tento jev je patrný po celém světě. V tomto směru dobře známou krajinou je oblast v okolí Grand Canyonu. Při pohledu na okolní krajinu vidíme, že z prostoru Colorado Plateau byly během procesu, který evoluční geologové označují jako Velká denudace, odneseny v důsledku eroze asi 3 km sedimentů.
Předimenzovaná říční údolí: Jak se zmenšoval průtok a objem opadajících vodních toků, části krajiny se vynořily nad hladinu a voda obtékala tyto oblastí ve velmi širokých kanálech. Tyto toky ve formě kanálů rozčleňovaly ploché náhorní plošiny, vytvářely široká údolí s častými kopci s plochými vrcholy a mezi nimi stolové hory. Během Ústupového stupně byl zpočátku odtok vody z kontinentů silný, ale časem slábnul, až posléze zeslábl natolik, že se země stala souší.
Po Potopě odtékaly dešťové srážky z kontinentů stejnými údolími, která předtím odváděla vody Potopy. Nicméně množství vody proudící v popotopních řekách bylo mnohem menší než objem odváděný během Potopy.
Podle uniformitariánské filozofie by velikost údolí měla odpovídat velikosti řek, které jimi protékají. V rámci tohoto paradigmatu si současné řeky vytvarovaly svá údolí. Nicméně prakticky každé údolí na světě je mnohem větší než řeka, která jím protéká – což geomorfologové nazývají předimenzované údolí s poddimenzovaným tokem. Ústupová fáze Potopy umožňuje vysvětlit existenci ´předimenzovaných´ údolí, uniformitarianismus to však vysvětlit nedokáže.
Pozůstatky po erozi: Právě po etapách ustupující Potopa vysvětluje i okázalé stolové hory roztroušené kolem Země, jako např. ty, které stojí na plochém reliéfu Monument Valley. Tyto stolové hory jsou izolované erozní zbytky, které zůstaly po zániku mohutných vodních toků. Nynější působení větru, deště, mrazu a tání pak, v rozporu s Lyellovými názory, ve skutečnosti ničí mnohé z těchto strmých struktur a vytváří zaoblené homole a svažité stěny. Jestliže „přítomnost je klíčem k minulosti“, tak se v minulosti muselo odehrávat něco jiného, co by vysvětlilo původní vznik struktur, které se dnes netvoří. To ´něco´ byla globální Potopa.
Obr.: Zdroj – Creation.com
Ustupující vody Potopy umožňují vysvětlit, proč mají stolové hory strmé stěny a pouze nepatrný pokryv horninových úlomků při svém úpatí. Masivní průtok vody během fáze, ve které docházelo ke kanálovému proudění, rozrušil sediment a odplavil jej pryč z oblasti. Když jde člověk dolů z kopce nebo po proudu, tak ve většině těchto oblastí nenajde usazené erodované písky – ty byly přemístěny mimo kontinent, a to ne pouze nějakým drobným vodním proudem! Tyto jevy nejsou omezeny na jedno místo na Zemi, ale nacházejí se po celé planetě; příkladem je Stolová hora nedaleko Kapského Města v Jihoafrické republice. Bez ustupujících vod Potopy nejsou schopny uniformitáriánské scénáře vysvětlit, co transportovalo sediment pryč a ponechalo krajinu tak plochou a údolí tak příkrá.
Vodní a suchá průlomová údolí: Dalším překvapujícím rysem krajiny je skutečnost, že mnoho řek protéká skrze horská pásma místo kolem nich, jak by mohli očekávat uniformitarianisté. Úzké soutěsky protékané řekami se nazývají vodní průlomová údolí. Pokud soutěskou neprotéká žádná řeka, používá se název suché průlomové údolí. Vodní průrvy jsou běžné na všech kontinentech po celém světě. Nejhlubší jsou v Himálaji. Jedenáct hlavních řek začíná na jihu Tibetské plošiny a protéká skrze hory hlubokými roklemi.
Vodní průlomová údolí jsou častá v USA, mnoho z nich prochází Apalačskými horami. Četné vodní průrvy na řece Susquehanna prořezávají erodované Apalačské hory severně od Harrisburgu v Pennsylvánii.
Biblická geologie snadno vysvětluje vznik vodních průlomových údolí. Když byly vody Potopy na kontinentech hluboké, mohla voda tekoucí do oceánů proudit nad horskými pásmy. Když hladina vody klesla, části pohoří se vynořily a voda protékala jejich nízkými partiemi, které tak byly dál podrobovány erozi. Dokud voda tekla, její erozní činnost pokračovala dalším zahlubováním průlomových údolí. Jakmile byly popotopní vody úplně odvedeny, normální dešťové srážky po Potopě proudily v potocích a řekách, které tekly v nejhlubších z těchto údolí. Těmi průlomovými údolími, která nejsou tak hluboká, neprotékají žádné řeky a jsou označována jako suchá nebo větrná průlomová údolí.
Pro uniformitariánskou geologii jsou vodní průlomová údolí záhadou, ale snížením hladiny ustupující záplavové vody je lze snadno vysvětlit.
Doba ledová
Antarktida. Zdroj – Answers in Genesis
Uniformitariánské paradigma není schopno vysvětlit dobu ledovou, ale biblické dějiny to umožňují. Dnes je pokryto ledovými příkrovy a ledovci asi 10 % zemského povrchu, ale v minulosti byla ledová pokrývka mnohem rozsáhlejší. Důkazy pro větší zalednění zahrnují typická údolí ve tvaru písmene U, vyhloubených ledovci, dále skály, které jsou obroušené a poškrábané; rozdrcené horniny, nazývané tillity a nahrnuté ledovci do formy kamenných valů, označovaných jako morény, a bludné balvany propadlé do sedimentu z pohybujícího se ledu.
Když Louis Agassiz (1801-1873) v roce 1837 předložil vědcům v Neuchâtelu ve Švýcarsku důkazy o době ledové, posluchači mu oponovali a nešetřili kritikou. A trvalo desetiletí, než byla tato myšlenka přijata. Jedním z hlavních problémů bylo (a stále je), vysvětlit příčinu vzniku doby ledové – proč začala a proč skončila.
Navrhovaná vysvětlení vědců, vyznávajících dlouhé věky, zahrnují např. dopad velikého meteoritu, erupce supervulkánů či změny v parametrech, jako jsou např. obsah oxidu uhličitého v atmosféře, sluneční aktivita a oběžná dráha Měsíce. Dnes nejpopulárnější myšlenka se opírá o Milankovičovy cykly. Z nich vyplývá, že změny ve sklonu zemské osy a v oběžné dráze Země kolem Slunce by mohly vyvolat chladnější klima přibližně každých 41 000 let.
Jeden problém všech těchto myšlenek spočívá v tom, že příslušné účinky jsou příliš malé; nezpůsobí dostatečně velkou změnu teploty. Proto se dále předpokládá, že zde musí existovat nějaký pozitivní zpětnovazební mechanismus, který příslušnou změnu zesiluje. Dnešní klimatologové se obávají, aby tato možnost pozitivní zpětné vazby nezpůsobila malou změnou klimatu velkou nestabilitu. (z tohoto nepochopení historie Země plynou částečně i obavy z ´globálního oteplování´).
Dalším problémem je, že chladnější Země nezpůsobí hromadění ledu na kontinentech. Vytvoří se pouze studená poušť, stejná, jaká dnes pokrývá většinu severní Sibiře a Antarktidy. Pro akumulování ledu je třeba zvýšených srážek ve formě sněhu a ledu.
Biblická geologie poskytuje jasné a jednoduché vysvětlení začátku a konce doby ledové. Fakta o pleistocenní době ledové naznačují, že to bylo z ´geologického hlediska velmi pozdě´, což znamená, že k tomu došlo po globální Potopě. Potopa je klíčem. Byla katastrofickou, tektonickou událostí, doprovázenou velkou vulkanickou činností, která vedla k zahřátí oceánů na vyšší teplotu, než je dnešní. Důkaz o teplejších oceánech v minulosti, což klademe do období bezprostředně po Potopě, poskytují ledová vrtná jádra. Následkem Potopy bylo odpařování vody potřebné pro hromadění ledu; teplé oceány vyvolaly zvýšené odpařování vody, která se ve formě sněhu a ledu usazovala na kontinentech.
Po Potopě se objevil vysoko v atmosféře i jemný sopečný prach, který odrážel sluneční záření a způsoboval ve vnitrozemí kontinentů chladnější léta. Sníh a led, které dopadly na kontinenty v zimě, pak následujícího léta zcela neroztály, takže se rok od roku hromadil led. Oard odhaduje, že se led akumuloval asi 500 let. Poté, co se oceány ochladily a sopečný prach zmizel, trvalo ještě asi 200 let, než led ustoupil do dnešních hranic. Takže po skončení Potopy byly podmínky přesně takové, jaké byly potřebné ke vzniku ledové doby.
Z tohoto modelu vyplývá mnoho důsledků. Jedním z nich je, že Země je velmi stabilní systém. Její klima se vrátilo do rovnovážného stavu i po neuvěřitelně velké odchylce, ke které došlo na konci Potopy. To ovlivňuje i úvahy o klimatických modelech Země a o tom, jaké druhy lidských reakcí jsou přiměřené vzhledem k našemu zájmu o klima.
Takže na vrcholu doby ledové byly oceány teplé, což vysvětluje záhady klimatu na takových místech jako je Sibiř. Teplé oceány způsobily, že se tyto oblasti staly obyvatelnými, proto tam v době ledové žily významné populace překvapivé palety zvířat, včetně desítek tisíc slonů (srstnatých mamutů a mastodontů), ale nyní tam žít nemohou.
Vysvětlení na základě Milankovičových cyklů předpokládá, že se podmínky pro dobu ledovou opakují po násobcích přibližně 41 000 let. Ti, kteří přijali toto stanovisko, očekávají, že v průběhu uplynulého geologického času objeví opakující se ledové doby. Takoví geologové jsou proto rychlí k vysvětlení rýh na skalách a velkých balvanů v sedimentu, jako důsledku činnosti ledovců.
Nicméně odhlédneme-li od poslední doby ledové, existují v jejich schématu jen čtyři další, o kterých tito geologové rutinně hovoří: jedna v devonu, jedna v permokarbonu a dvě v prekambriu. Všechny jsou ale diskutabilní. Oard62 a Molén63 zkoumali důkazy pro tyto údajné dřívější doby ledové a dospěli k závěru, že doklady byly nesprávně interpretovány jako důsledek činnosti ledovců. Geologické důkazy pro dřívější ledové doby jsou zcela odlišné od důkazů pro poslední ledovou dobu. Většinu údajů lze lépe interpretovat obrovskými podmořskými sesuvy, které vedly k rozsáhlým sedimentárním pohybům během Potopy. Zdá se, že po většinu své historie byla Země pozoruhodně bez ledu.
Pokud se však řídíme pohledem biblické historie, předpokládáme existenci jen jedné doby ledové – a to v období po Potopě a trvající několik stovek let, nikoliv stovky tisíc let. Neměli bychom však očekávat, že nalezneme ledovcové podmínky v průběhu Potopy, která byla zodpovědná za dřívější části geologického záznamu.
Vidíme, jak modely doby ledové, založené na uniformitariánských a biblických předpokladech, vedou k rozdílným předpovědím a závěrům toho, co bychom měli vidět – přestože se díváme na stejnou skutečnost. Modely naznačují různé příčiny začátku a konce poslední doby ledové. Vedou i k odlišným předpovědím toho, jaké skutečnosti lze předjímat uvnitř geologického sloupce. Poskytují různá vodítka pro naše stávající chápání klimatu Země, co je jeho hnací silou, jak je stabilní a jak bychom na něj měli reagovat. Pokud jde o dobu ledovou, modely založené na biblické geologii odpovídají faktům lépe a poskytují ucelené pohledy na to, oč jde.
Uniformitarianismus v rozkladu
Než byly názorově přijaty dlouhé časové věky, musel být nejprve zamítnut biblický popis historie Země. Stalo se tak na základě osobních preferencí, pod ´vlivem módních tendencí´ a bez náležitého posouzení příslušných témat. Ale neúspěch uniformitarianismu vysvětlit tolik geologických fenoménů na Zemi znamená, že je čas vrátit se do bodu nula. Je načase důkladně zvážit geologické důsledky historie Země zaznamenané v Bibli.
V posledních padesáti letech se objevilo množství výzkumů prováděných biblickými geology, kteří publikovali stále větší množství literatury. Ukazuje se, že modely postavené na biblických dějinách skutečně vysvětlují fakta. Samozřejmě se vynořují další otázky a často nečekaná zjištění, ale to je stejné pro všechna interpretační paradigmata. Takovéto hádanky pomáhají zaměřovat výzkum. A problémové oblasti často poskytují nové významné pohledy a objevy. Literatura, kterou dnes produkují bibličtí geologové, a vytvářené výkonné modely zpochybňují první předpoklad uniformitarianismu. Dokazují, že Bible má skutečně silnou spojitost s realitou.
Příští pokračování se bude týkat druhého ze tří „Lyellových zkamenělých vlasů“ – totiž víry, že všechny geologické jevy lze interpretovat na základě pomalých a postupných procesů, a to bez ohledu na to, jak nepravděpodobné nebo obtížné se to může zdát.
Odkazy
1. Walker, T., Geologická společnost Austrálie se snaží cenzurovat stvoření, inteligentní plán a geologii Potopy, 27. prosince 2008; creation.com/gsa-censor; Walker, T., Londýnská geologická společnost používá tyranskou taktiku, 13. května; creation.com/geological-society-bully.
2. Walker, T., průkopník geologie Nicolaus Steno byl biblickým kreacionistou, J. Creation 22(1): 93-98, 2008; creation.com/steno.
3. Není divu, že se navzájem neshodovali ve všech svých výkladech hornin nebo Písma. Ani moderní kreacionisté by s nimi ve všem nesouhlasili. Nicméně svoji vědeckou práci vykonávali v rámci křesťanského pohledu na svět.
4. Mortenson, T., The Great Turning Points, Master Books, Green Forest, AR, USA, pp. 225-226, 2004, citace Brooke, J., The natural theology of the geologists: some theological strata, in Jordanova, L. and Porter R., Images of the Earth, British Society for the History of Sciences, Monograph 1, 1979, p.45.
5. Strand, H., Earl Douglass a Dinosaur National Monument, National Parks Service; bridgerlandaudubon.org, 6. října 2011.
6. O’Brian, J., Dinosaur disarray, Creation 34(2): 28-31, 2012; creation.com / dinosaur-disarray.
7. Walker, T., Deluge disaster, Creation 26(3): 28-31, 2004; creation.com/deluge-disaster.
8. Catchpoole, D., Death Throes, Creation 31(3): 42-44, červen 2009; creation.com/death-throes.
9. Reisdorf, A.G. a Wuttke, M., Re-evaluating Moodie’s opisthotonic-posture hypothesis in fossil vertebrates Part I: Reptiles – the taphonomy of the bipedal dinosaurs Comsognathus longipes and Juravenator starki from the Solnhofen Archipelago (Jurrasic, Germany), Palaeobiodiversity and Palaeoenvironments 92:119-168, 2012; viz též creation.com/featherless.
10. Fossil jellyfish greeted with derision, Creation 12(4): 21, 1990; creation.com/jelly-fossils.
11. Hagadorn, J.W., Dott, R.H., and Damrow, D., Stranded on a Late Cambrian shoreline, Geology 30(2): 147-150, 2002; see Catchpoole, D., Hundreds of jellyfish fossils! Creation 25(4): 32-33, 2003; creation.com/jellyfosssils.
12. Carwright, P. et al., Exceptionally preserved jellyfishes from the Middle Cambrian, PLoS One 2(10): e1121, 2007.
13. Young dinosaurs roamed together, died together, Eurekalert,16 March 2009; eurekalert.org.
14. Varricchio, D.J. et al., Mud-trapped herd captures evidence of distinctive dinosaur, sociality, Acta Palaeontol. Pol. 53(4): 567-578, 2008.
15. Varricchio et al., ref. 14, p. 570.
16. Snelling, A., Sedimentation experiments: Nature finally catches up!, J. Creation 11(2): 125-126, 1997; creation.com/sednature.
17. Snelling, A.A., Creating opals: Opals in months – not millions of years!, Creation 17(1): 14-17, 1984; creation.com/creating-opals.
18. Watkins, J.J., Behr, H.I., and Behr, K., Fossil microbes in opal from Lighting Ridge – implications for the formation of opal, Quarterly Notes 136, Geological Survey of New South Wales, June 2011.
19. Livesay, G., Mollie Cathleen’s marvellous mysteries, Creation 23(3): 44-46, 2001; creation.com/mollie-cathleen-marvellous-mysteries.
20. Schieber, J., Southhard, J., and Thaise, K., Accretion of mudstone beds from migrating floccule ripples,
Science 318(5857): 1760-1763, 2007.
21. As waters clear, scientists seek to end a muddy debate [Jak se vody čistí, snaží se vědci ukončit bahnitou debatu], December 13, 2007; phys.org.
22. Macquaker, J.H.S. and Bohacs, K.M., On the accumulation of mud, Science 318(5857): 1734-1735, p. 1735, 2007.
23. Akahame, H. et al., Rapid wood silicification in hot spring water: an explanation of silicification of wood during the earth’s history. Sedimentary Geology 169(3-4): 219-228, 15 July 2004.
24. creation.com/geology#petrify.
25. Hayatsu, R., McBeth, R.L., Scott, R.G., Botto, R.E., and Winans, R.E., Artificial coalification study: Preparation and characterization of synthetic mecerals, Organic Geochemistry 6:463-471, 1984.
26. Walker, T., Toy car rocks million-year belief, Creation 29(4): 49, 2007; creation.com/toy- car-rocks-million-year-belief.
27. Kucharski, E., Price, G., Li, H., and Joer, H.A., Laboratory evaluation of CIPS cemented calcareous and silica sands, Proceedings of the 7th Australia New Zealand Conference on Geomechanics, South Australia, pp. 102-107, 1996; Kucharski, E., Price, G., Li, H., and Joer, H.A., Engineering properties of sands cemented using the calcite in situ precipitation system (CIPS), Exploration and Mining Research New 7:12-14, January 1997.
28. Wieland, C., Forests that grew on water, Creation 18(1): 20-24, 1995; creation.com/forest, prokazuje, že fosilní „kořeny“, tzv. stigmaria, nejsou na místě.)
29. Ager, D.V., The Nature of the Stratigraphical Record, Macmillan, London, p. 46-47, 1987; Ager, D.V., The New Catastrophism, Cambridge University Press, p. 49, 1993.
30. Ager, D.V., The New Catastrophism, Cambridge University Press, p. 49, 1993.
31. Ager, D., The Nature of the Stratigraphical Record, Mcmillan, pp. 1-13, 1973.
32. Sloss, L.L. (ed.), The Geology of North America, Vol. D-2, Sedimentary Cover – North American Craton: U.S., The Geological Society of America, ch. 3, pp. 47-51, 1988.
33. Jones, D.C., and Clark, N.R., Geology of the Penrith 1 : 100.000 sheet 9030, NSW Geological Survey, Sydney, p. 3, 1991.
34. Branagan, D.F., and Packham, G.H., Field Geology of New South Wales, Department of Mineral Resources, Sydney, p. 38, 2000.
35. Assessment of Groundwater Resources in the Broken Hill Region, Geoscience Australia, Professional Opinion 2008/05, ch. 6, 2008, www.environment.gov.au.
36. Day, R.W., et al., Queensland Geology: A Companion Volume, Geological Survey of Queensland, Brisbane, pp. 127-128, 1983.
37. Austin, S.A.., Interpreting strata of Grand Canyon, in Austin, S.A. (editor), Grand Canyon – Monument to Catastrophism, Institute for Creation Research, Dallas, TX, p. 30, 1994.
38. Jones, D.C. and Clark, N.R. (eds.), Geology of the Penrith 1 :100.000 Sheet 9030, New South Wales Geological Survey, Sydney, pp. 10,14, 1991.
39. Woodford, J., Rock doctor catches up with our prehistoric surf, The Sydney Morning Herald, p.2, 30 April 1994.
40. Blake, P., Creationist weds Three Sisters: evidence that creationists don’t know which bed they are in, The Skeptic 24(1): 49-51, 2004.
41. Celkový objem lávy přesahoval 170 000 km3. Woodmorappe, J. and Oard, M.J. Field studies in the Columbia River basalt, Northwest USA, J. Creation 16(1): 103-110, April 2002; creation.com/field-crb.
42. Často pokrývají území o rozloze několika milionů km2 a objem lávy dosahuje řádu milionů km3.
43. Clemens, J.D., Granites and granitic magmas: strange phenomena and new perspective son some old problems, Proc. Geologists’ Asoc.116:9-16, p. 15, 2005.
44. Pitcher W.S., Invited comment on Clemen’s “Granites and granitic magmas”, Proc. Geologists’ Asoc.116:21-23, p. 21, 2005.
45. Clemens, ref. 43, p. 14.
46. Guilbert, J.M. and Park, C.F., The Geology of Ore Deposits, W.H. Freeman and Company, New York, pp. 26-43, 1986.
47. Clemens, ref. 43, p. 15.
48. Hergenrather, J., Noah’s long-distance travellers: Quartzite boulders speak powerfully of the global Flood, Creation 28(3): 30-32, 2006; creation.com/noahs-long-distance-travelers.
49. Klevberg, P. and Oard, M.J., Paleohydrology of the Cypress Hills formation and flaxville gravel. In: Walsh, R.E. (editor), Proceedings of the Fourth International Conference on Creationism, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, Pennsylvania, p. 373, 1998.
50. Allmon, W.D., Post gradualism, Science 262:122, 1993.
51. Ager, D.V., The Nature of the Stratigraphical Record, MacMillan, London, pp. 46-47, 1987.
52. Masters, P., Heritage of Evidence in the British Museum, The Wakeman Trust, London, pp. 98-103, 2004.
53. Masters, ref. 52, pp. 52-54.
54. Conolly,R. and Grigg, R., Flood! Creation 23(1): 26-30, 2000; creation.com/many-flood-legends.
55. Walker, T., A Biblical geological model, in: Walsh, R.E. (editor), Proceedings of the Third International Conference on Creationism (Technical Symposium Sessions), Creation Science Fellowship, Pittsburgh, PA., pp. 581-592, 1994.
56. Oard, M., The geological column is a general Flood order with many exceptions; in: Reed, J.K. and Oard, M.J. (eds.), The Geologic Column: Perspectives Within Diluvial Geology, Creation Research Society, Chino Valley, AZ, ch. 7, pp. 99-119, 2006.
57. za předpokladu, že příslušné prekambrické horniny jsou horniny uložené během Potopy
58. Baumgardner, J.R., Runaway subduction as the driving mechanism for the Genesis Flood; in Walsh, R.E. (ed.), Proceedings of the Third International Conference of Creationism, Technical Symposium Sessions, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, pp. 63-75,1994.
59. Oard, M.J., The Origin of Grand Canyon Pt. IV: The Great Denudation, CRSQ 47(2): 146-157, 2006.
60. Oard, M.J., An Ice Age Caused by the Genesis Flood, Technical Monograph, Institute for Creation Research, El Cajon, CA, pp. 135-149, 1990.
61. Oard, M.J., The extinction of the woolly mammoth: was it a quick freeze? J. Creation 14(3): 24-34, 2000; creation.com/snapfreeze.
62. Oard, M.J., Ancient Ice Ages or Gigantic Submarine Landslides? Creation Research Society Books, Chino Valley, AZ, USA, 1997.
63. Molén, M., Diamictites: ice ages or gravity flows?; in: Walsh, R.E. and Brooks, C.L. (Eds.), Proceedings of the Second International Conference on Creationism, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, pp. 177-190, 1990.